|
Jak to začalo: Únor 2013…oslava máminých 84-narozenin a věta nejstaršího brášky Petra, jež mi změnila další téměř dva roky život: ,,Táta měl klukovský - chlapský sen, vidět jezero Bajkal.“
A bylo vymalováno… od toho okamžiku, jsem nemyslel na nic jiného, než jak mu jeho sen splnit. Nebylo dne, kdy bych nepřemýšlel a neplánoval kudy tudy a jak se tam dostat…dostat se do Moskvy a pak vlakem do Irkutska, to jezdí téměř každý, a když už cestu k Bajkalu, tak ať to má parametry expedice…a proto vše jen po ose, přes 8 států:
SK, Ukrajinou - do Ruska – Kazachstán - opět do Ruska - přes Tashantu do Mongolska a jeho Jižní trasou do Ulan Bátataru, po třetí a naposled do Ruska – Ulan Ude nejvýchodnější bod naší cesty a její cíl - jezero Bajkal. Zde umístnit tátovu pamětní desku na břeh jezera, tak aby měl na něj ten nejkrásnější výhled a pak nekonečným Ruskem - přes Lotyšsko - Litvu a Polskem do CZ. Ale v PL ještě návštěva rodné vsi a rodného statku táty v Szonowicích a blíž k hranicím s domovinou i matky – Bienkowice a ve 14°° - 22. června AM CAFFÉ – konečně doma!
Plán cesty přes Ukrajinu dostával vlivem pozdějšího vývoje situace na Ukrajině řádné trhliny. Doněckem a Luhanskem, vedla nejkratší cesta Ukrajinou a Ruskem do Kazachstánu. Všichni víme co se tam dodnes děje…ale dle ujištění od Leonida /majitel penzion U Leva na Ukrajině/, že jinde je klid a mír a že na nás čeká a že jen musíme pak do Ruska horem, přes lvov, Kyjev a Gluchiv do Ruska. Zajížďka, ale bezpečná a naprosto v pohodě…
S mým novým parťákem, jsem se chtěl setkat a oťukat na motovíkendu. Byl návrhem setkat se na půli cesty u mýho kamaráda Chozého v Jablonným n. Orlicí, nadšen. A prej supr Helmute, dáme víkend na přelomu březen – duben, tak tři dny, přes den pojezdíme, večer dáme pivko, lehnem do lesa a bude fajn :-(. Na mou připomínku, že to jsou sic malý, ale přeci jen hory a že tam bude sníh tou dobou mi odvětil, že ve sněhu spát nebudeme, že si jej odhrabem a lehnem do listí!!! Sem myslel, že mě omyje…povídám ok ok, ty si lehneš třeba i do rybníku, já Ti donesu i pivo, ale spát budu v penzionu :-). No jo příslušník URNY J. Eště, že to neklaplo z pracovního a rodinného vytížení nás obou a tak nakonec jen víkend u něj doma/autem bohužel/ v Krkonoších to jistil a zdálo se, že Pavel ranař a bývalý příslušník URNY, bude dobrý parťák, že vše ok a že si sedneme…
Téměř rok a půl příprav znamenal, pročítání cestopisů, vypisování itíku kudy tudy, hltání informací, rad a poznatkům s sebou vézt co ne atd… Ovšem i tak má a Pavlova motorka, vypadaly jako buldozery, tanky v plné polní připravené do boje…Jelikož nejsem žádný motokrosař a s pískem či blátem si rozumím dost bídně a jak je vidím už ležím a ještě v nich ani nejsem :-), přišly mi velmi vhod hodiny v pískovně a v terénu s Liborem Wiessem. Mimochodem jel s kamarády,,hedvábnou stezku a Mongolsko v r. 2013…v Mongolsku jsem mu v duchu denně děkoval za rady a trpělivost se mnou…
Blížil se termín odjezdu přibývalo i motorkářů, jež dali příslib, že nás vyprovodí na svých strojích až na UA, do penzionu k Leonidovi. Pavel slíbil, že dojede z podkrkonoší o den dříve tedy ve středu, stejně tak Chozé z Jablonnýho n. Orlicí. Já jim slíbil ubytko a odpolední návštěvu místního fotb.hřiště, že si dáme max dvě piva a alou na kutě... V ten den se hrál odložený zápas, který jsem sponzoroval. No, dojeli oba načas a na hřišti bylo doslova pozdvižení, neb všichni věděli, že kam se chystám a kdy vyjíždím a moc nikdo nepočítal, že se na zápase ukážu…slib, že dáme jen dvě pivka jsem splnil jen částečně, nebyly jen piva a jen dvě, ale bylo jich nepočítaně a ,,zajídali“ jsme je Metaxou a tak se stalo, že domů k motorkám a za Olinkou jsme klopýtali těsně před půlnocí, no ještě že jsme se nevožrali, jen opili :-).
Čtvrtek ráno 5.června 2014 v 5°° nekompromisně zadrnčel budík a kovaříčci v hlavě dávali jasně najevo, že jsme to ne že ne, ale řádně včera přepískli. Bylo nutno dobalit a nastrojit motorky, a tak v zápalu příprav a kontroly všeho už po x té se hlava i žaludek uklidnil a zbyla jen lehká nervozita…přeci jen mi začalo docházet, že opouštím rodný dům, rodinu, maminku a vše mi blízké a na dva měsíce. Nejdýl od dob základní vojenské služby a to se psal r. 81-83!!! Sraz byl dohodnut na 8°° se všemi, kdo se chtěl dojet či dojít rozloučit a dát pokec u AM Caffé, asi 500m od domu. Nevyjíždíme jen já a Pavel, ale vyjel celý konvojJ, jež se ještě v Čadci a pod Strečnem za Žilinou rozrostl o další kamarády…
Na Ukrajinu k Leonidovi jsme dojeli ve složení já s parťákem Pavlem /Pája/, můj syn Michal s Nikol, kamarád Chozé – Pepa Kolomý, Michal s ,,Kochašem“ Zdeňkou s nimiž jsem projel Istanbul a kousek Asie a Řecko atd…/Dvě endura dva světadíly 2011/ ti se připojili v Čadci a v SK pod Strečnem se ještě přidali kámoš Péťa s ženou Katkou a Jirka Kouřil.
Rozlůčka v AmCaffé, jako bychom jeli okolo světa ?! Hafo rodinných příslušníků, kamarádů a přátel a teplíčko, sluníčko nu co víc si přát… Moc jsem to neprodlužoval, dva měsíce jsou dva měsíce a žena i já jsme byli na měkko… tak Ahoooj za hlasitýho troubení a už jsme mazali směr SK, Spišský Podhradí, romské osady Jacovce a Krompachy, přes Vyšné Německé na UA a do Volovec Pylypets. Vše šlo jako po drátku, jen na hranicích změna směn a mě ,,doprcal“ Slovenský celník, že jsem přejel přením kolem bílou pomyslnou čáru…v tom oleji a svinstvu nebyla vidět, ale řval jako bych přejel jeho ,,mať“…
UKRAINA: UŽHOROD, VOLOVETS-PYLYPETS, LVOV, KIEV, GLUCHIV
Kousek před cílem začalo zlobit dobíjení Varadera Michala a Zdeňky, ale synátor Michal měl startovací kábly, nakopli a fičelo se dál, ovšem již s vyplými světly a v klinči mezi námi až k Leonidovi. Jako obvykle družba, jídlo pití no paráda. Ráno opět skvělý počasí, ale mně se nějak vytrácel úsměv z tváře…nadešel čas rozlučky. Celý náš doprovodný konvoj se vracel zpět a my dva jsme vyrazili vstříc obrovskému, neznámému dobrodružství…
BAMOKA BMW MOTORRAD TOUR – 2014 začíná.
Něco málo více jak pět set kiláků od nás zuřila válka a my jeli Ukrajinou, jako by se nechumelilo směr Lvov – Kyjev - Gluchiv a do Ruského Kursk. Ukrajinské cesty jsou známy jako brutální v jižní části země, my zpočátku museli být ve střehu - už zde jsem přišel o můj zadní blatníček, jež se po zbytek cesty cca 17.tis km vezl jako zavazadlo, přikurtovaný k alu kufru, ale od Kyjeva již byly ok. Na jedné pumpě se nás slečna, asi tak 30-cítka ptá - ad kuda vy…a my že nu čechija, czechrepablik…hmmm něznaju-něpanimaju :-(. Hele úplně v lese nevěděla, která bije a to pár set kiláků od hranic s SK a ani Jágr či Havel nezabral - ta nás dostala a dlouho mi to leželo v žaludku, že holčina naprosto v pasti a neměl nejmenší potuchy, odkud a co jsme zač…
Nějakým ,,záhadným“ způsobem /nastavením, jinak bezchybný navigace/ jsme se dostali do centra Kyjeva, jenž byl ten den - sobota 7.6. - dnem inaugurace nového prezidenta Porošenka. Totálně ucpaný křižovatky, hafo policajtů a my dva na přeložených endurech jsme se proplétali městem chodník, nechodník za pomocí pána – dědy tuším 74let na kole, jež si nás odchyt na křižovatce a po dalších min 15km se s námi družil tím způsobem, že deptal do pedálů své ,,ukrajiny“ a kynul, že máme přidat a neloudat se… Díky němu jsme projeli centrum Majdanu, byli u prezidentského paláce a asi o tři hoďky nás na náměstí a podiu předběhl náš p. prezident Zeman…škoda, rád bych mu zatroubil… Byly tam tisíce lidí a nás brali snad coby posly míru a svobody – bohužel, nestalo se… točili si nás, fotili i kameru nějaký místní telky jsme zahlídli…bylo to, musím říci velice milé, srdečné a zcela nečekané, jak nás přijali a vítali. Ihned nám motky olepili vlajkami UA a pentlemi v Ukrajinských nár.barvách. Jen tak pokukovali po stužkách na motorce Páji, ten ji zase měl opentlenu ,,Gregorievskou trikolorou!!! Jak jsme dojíždelí posléze k Ruský hranici, měl Pája plné ruce práce… ukrajinský vlajky a pentle dolů a přikurtovat Gregorijevské trikolory :-). Při jízdě Ukrajinou se ukázalo, že můj parťák je člověk, milující sovětský lid, osvoboditele, hrdiny a měl touhu stavět, salutovat a fotit se u každého pomníku neznámého rudoarmějce – osvoboditele. Jsem naznačil, že mám-me jiný cíl cesty a že si jich vážím, byť nesu jméno Helmut :-), ale že jedu bez focení se u každého pomníku… Brblal jak stará Blažková, ale poddal se :-). Ovšem Kursk a Prochorovku v Rusku - místo největší tankové bitvy v dějinách lidstva, jsem nemohl vynechat ani já, jakožto bývalý řidič tanku č,. 413 II.tankové roty VÚ 5613 v Týně n. Vltavou :-)…
RUSKO I.VSTUP: KURSK, PROCHOROVKA, VOLGOGRAD, ASTRACHAŇ
Sověti si velmi váží svých válečných úspěchů a pečují o místa pomníků a muzeí neskutečným způsobem…travička jak na golfovým hřišti, asfalty, chodníky no jako ze žurnálu… kdyby tak pečovali i o vesnice a prostý lid v nich L.
Od Prochorovky jsme podél hranic s UA padali dolů do Volgogradu a směr Astrachaň.
Socha ,,Matka vlast“ o celkové výšce 85 metrů, i s 33 metrů dlouhým mečem, byla při odhalení v roce 1967 považována za nejvyšší sochu na světě. V současnosti je podle internetové encyklopedie Wikipedia na 11. příčce. Stále je však považována za největší sochu ženy na světě. Tady jsme se potkali s dvěma Slováky Marcelem a Romanem, jež se taky díky internetu, seznámili a neznaje se, vyrazili spolu na cestu…nedojeli spolu… Prožili jsme společně den i následující noc ve Volgogradském Bikers Pointu - od tý doby nevezmu stakan vodky do huby. Děsná družba s místními členy klubu ,,Noční Vlci,“ spaní brutální, ale zadara, koupili jsme pivo, slivovici a Beskydský čaj jsme měli a byla mela… Ráno jsme neměli NIC - zjišťuji, že ogaři v opojení, ,,sežrali“ okolo čtvrtý ráno téměř všechnu adventure stravu, co jsme měli na cestu :-(. Děsný mejdlo to bylo a já ,,omdlel“ do pelechu jako první…Ráno bylo krutý a to fest, jeden místní už zametal a uklízel a naše nosy dráždil pronikavý štiplavý dým… Po chvíli zjišťujeme, že v grilu, kde nám v noci děli parádní šašlik má narvaný všecky pet láhve a ekologicky je spaluje :-(. Představa, že takto spaloval i před naší gril párty mi nadzvedla kufr, ale kupodivu jsme všichni čtyři, tedy naše zažívací trakty, byli i následující dny ok. No nic, jiný kraj jiný mrav, základní hygiena, děkovačka za střechu nad hlavou a už se proplétáme Volgogradem pryč…
Počasí od odjezdu z domu stále přeje, slunce žhne a já po městě v zácpách bez rukavic, najednou šmátrám za jízdy okolo sebe a BMW rukavičky NIKDE, při tankování jsem je nedal pod gumicuk a fíííha sou pryč…ještě že mám náhradní. Čím více k hranicím s KAZ, tím horší kvalita cest.
Pozdě v noci hledáme spaní, jež nacházíme v pustině u tekoucí řeky, pár set metrů od hl.tahu. Jak jsme pak ráno zjistili, tekoucí řeka bylo slepý napajedlo pro velbloudy a koně, plný chcanek a sraček…jsem se v tom v jednu v noci na ,,adama“ rochnil a koupal, bo hygiena je základ, no ni…
Tři dny pak nebyla tekoucí voda na umytí, zlatý vlhčený ubrousky… Další noc, již kousek od hranic s KAZ, jsme strávili v ,,Báze addycha“ u veletoku Volhy – miliardy komárů, kde odkládám svýho Helmuta u cesty, krátká noha, vzápětí Marcel lehnul v písku před branou do tábora :-). Spíme v chatkách na břehu řeky. Je to základna hl.pro rybáře, dle fotek v místní restauraci - jídelně. Jsme po večeři a opět nějak rozšoupnutí se družíme víc než je zdrávo…pravda, majitelka byla velmi švarná děvčica :-) a my jediní hosté…ovšem ve vší počestnosti :-). Budíme se druhý den až k poledni, tak rychle nabalit motorky, pojíme někde po cestě, málo jsme ,, otráveni“ vodkou a pivem, tak do toho stále bzzz bzzz bzzz miliardy vlezlých komárů. Všichni jsme vzorně na ně připraveni a díky důsledné rok a půl trvající přípravě si vezli i moskytiéry…jen já ji nenašel, až za měsíc a půl někde v Litvě na dně kufru, když sem hledal něco, nevím co už :-(. Tak sem strojil motorku v plné polní v přilbě a brýlích i rukavicích, no jak Gagarin sem vypadal, jen sem si, na rozdíl od něj, musel před startem na svou raketu chystat a kurtovat vše sám :-).
KAZACHSTÁN: ATYRAU, PASINA-CHAPAYEVO, ORAL, AKTÖBE, ARALSK, BAIKONUR, KYZYLORDA, TURKISTAN, SHYMKENT, TARAZ, SHU, ALMA ATA, TALDYKORGAN, UASHALA, AYAGOZ, SEMEJ
Ke Kazachstánským hranicím musíš přes pontonový most za úplatu, / opět vzpomínka na dva roky za rajčáky tanku/ jež spojuje břehy řeky Byzan a město Krasny Yar… Ve městě Atyrau v Kazachstánu se cesty českých a slovenských bikerů rozdělili…oni měli v plánu Uzbekistán - Kyrgystán /hedvábnou stezku/ s tím, že se v Alma Atě setkáme…po pár dnech došla sms, že už spolu nejedou. Marcel pokračoval, ten druhý Roman se vracel domů a ten co jel dále, měl vážnou dopravní nehodu v Uzbekistánu a tak tak unikl žaláři. Byť nehodu zavinil uzbecký řidič dodávky, jež jej zezadu sestřelil!!! Moto na šrot, biker ve špitále a jako špion ,,prchal“ do Evropy - díky sestřičce ze špitálu, jež mu donesla pas a hadry…
V Atyrau jsme trošku ,,buntovali.“ Navi se posléze chytla a vyvedla nás, ale nutno ještě natankovat a…akutně WC, ale není a když chci natočit u stojanu motorku, tak ochránce pumpy jako že ne ne ne panáčku musíš motorku pěkně odtlačit od stojanu až za ,,demarkační“ zónu, bílá lajna na asfaltu tak cca 20m dál, tam musíš…prý bezpečnost…Kazachstán :-). Hele tady na každý pumpě sedí týpek a má kulovnici, nebo sapík a když sou dva, tak ,,jen“ revolver, nechápeš…asi ví proč.
Kazachstán je stát o rozloze 34x větší než naše vlast s 15 miliony obyvatel a dle nás je z toho polovička policajtů, fakt byli na každém kroku od překročení hranic a furt měřili, až mě čapli…v padesátce sem si to trádoval 66km/hod, ve stupačkách, jak sem zahlíd cajta s čapicou větší jak mexický sombrero, a s plácačkou v ruce, už bylo pozdě něco dělat. Odstavili nás oba, a že kuda spešitě a skolko jechal a ty kecy a já že nooo maximálno 55 :-), aha nu prichadi k autu… Odstavil sem motku, začal blednout a v duchu počítal doláče, že kolik mi zbude... Dojdu pár kroků ke starýmu žigulíku a tam na zadním sedadle další policajt a na klíně ne noťas, ale skoro plazmu - větší jak čelní šiba teho žigula a tam běží film… Helmut z Ludgeřovic, jak si to pěkně mašíruje 66 kiláků a ve stupačkách…éééto ně vaz mooožno - povídá ten co mě stavěl. Ale byl veselý a přátelský a začal se vyptávat odkuda vy a skolko kilometri damoj a kolik to žere a kolik to jede max a jak jsem mu řekl, že z domu máme ujeto asi 5tis kilometrů a že jedem na Bajkal přes Mongolsko, tak vyvalil oči, poplácal nás oba po rameni, podal ruku a že fotokartočka vazmožna?! Pofotili se všeci co tam byli, nám bylo fajně ve stínu těch jejich čapic :-) a valili jsme dál, bez ztráty kytičky. Bylo nám později, v Alma Atě žijícími Čechy vysvětleno, že mají nařízeno být k turistům milí a ohleduplní a pokud možno bez pokut - něco na tom asi bude…
Z Atyrau jedem směr Pesina-Chapayev – zde spíme v děsný špeluňce pro čtyři, bez vody a koupelky, umývadlo je na chodbě, pro celou ubytovnu jedno :-( a musíme si připlatit i za dvě prázdný bidla, jinak ti tam někoho špoupnou :-(. Ráno počasí i teplota nic moc, snídáme v místním bufáči a vyrážíme z Chapayeva. Po 30-ceti kilácích brutální a rychle nastoupivší liják. Přistavujeme u krajnice a koukám do zpětnýho zrcátka Pája nikde. Stavím, lezu z mašiny a koukám, leží i s motkou v příkopě, tak valím k němu, už lije jako z konve. Pája leží pod motorkou, ale ta je v opačným gardu, kolama do kopce, vidím že se vyškrábal a je ok, tak běžím zpět pro foťák…pozdě, lije tak, že se nedá ani fotit…hodinu a půl dolujeme motorku z rozbahněný škarpy, jsme durch, ale chechtáme se a já povídám Pájovi, že sem jej viděl /kecal sem/ padat a že neumí ani parakotoul, jako výsadkář, jinak by nezůstal pod mašinou… stál sem od něj tak na 5m, abych měl fora :-). Počkal až prosviští pár aut a už to dával rovnou na asfaltu, jeden parakotoul za druhým :-)…Něco jej asi naučili soudruzi :-). Nepromoky nemělo cenu dávat, byli jsme vymočení jak slepice, Pája urval z motky co bylo načlý po pádu, zrcátko šlo pod gumicuky, kanystr na benzín i s držáky do škarpy a jelo se dál.
Po pár kilácích stavím, že si dám teplejší rukavice, dávám krajnici, říkám si opatrně - chčije ať nedáš tlááám…mu a už sem ležel…Pája dávno v trapu, tak sem tam stál jak tvrdý Y až zastavil chlápek, vyběhl z auta a že mi pomůže, asi si vyhodil plotýnku - zrudnul, zaktoutil hlavou a na třetí pokus ,,helmut“ stál kolama dolů :-) - újma žádná…moje i motky, jen Kazach odcházel s kyselým úsměvem - díky za pomoc…
Pokračujeme směr Oral, Aktobe - zde spíme v prima motelu za pár peněz dvě noci a Pája servisuje drobné šrámy…Je to totiž divočák, hlavou proti zdi, to co já jel na dvojku ve stupačkách či v sedě na čtvrt plynu, Pája ve stupačkách za 3 a full gass, po pár stech metrech už jej dojíždím, a on kurtuje kanystry co upadly, náhr..pneumatiky jen tak tak visí z boku a že jeeeď doženu Tě. Tak to šlo celý Kazachstán. Povídám uber, zvolni, mašina přeložená, máme za sebou jen pár dnů cesty, před náma cca 15tis kilometrů a jedeš jak Jarda Falta na MS v motokrosu, poslal mě někam, že mu kamarád motokrosař řekl, plný plyn přes hrby a díry. Pochopil sem, měl svou hlavu…
Z Aktobe směr Aralsk mi ráno GPS-ka po zadání ukazuje 561km rovně, pak mírně doprava!!! Nelhala…normální maso 35°C, fuuurt rovně a vodorovně, nejednou sem se přistihl, že stojím ve stupačkách, přikláním se na řidítka, zdá se mi totiž po pár stech kilácích, že jedu do kopce - fata morgána, byli jsme až 30m pod hladinou moře!!! Tady mne nedozírnou a větrnou stepí zarazila její místy až pronikavá krásná vůně…levandule rostoucí nadivoko.
Aralsk - bývalé přístavní město, s jedinou lodí v oploceným doku na souši a dnes díra v pr…i plná špíny a lidí, co nemaj do čeho píchnout a všude jen a jen písek, psi a bída… Ráno 17.června – úterý se motáme tím nevlídným a písčitým městečkem Aralsk, hledáme banku, Pája jde měnit, já hlídám motky ukraje silnice, místa dost a dovalí si to dva Kazaši bez krků v Pajeru, 8hrnků - benzín, medvěd grizly by jim byl velikostně i váhově tak akorát a že mám ihned odparkovat obě motky a fofry… A zůstali provokativně stát uprostřed cesty, čímž zablokovali dopravu a mi nezbylo, než jednu po druhé tlačit o kus dál, aby ti dva dementi vynesli z auta jednu bedýnku nevím čeho, pozdravili se s tamním místním a s úšklebky v masitých ksichtech po cca 30-ti sekundách, zmizli v prachu písku…
Pavel se vrací, líčím, co se událo…škoda že sem tu nebyl, hele vole musíš bejt rychlej, hoodně rychlej, jednu mu vrazíš, taktickou tužkou do lebky a pak honem na motorku, ale prej musíš se trefit :-). A že se nám tu pranic nelíbí, zadáváme do Garminu další cílové město Kyzylorda a mizíme. Hic jak na sahaře, že by velblouda nevyhnal, ale to není překážka, musíme dál, nejsme ani v půli naší tour za splněním tátova snu. Projeli jsme i vesnicí Toretam – Bajkonur, kde nás opět navigace povodila za nos, až jsme se vymotali a dojeli k bráně a strážím před kosmodromem Bajkonuru. Slušně jsme se zeptali, zda se můžeme vyfotit, tak že jo a stejně slušně nám bylo řečeno, že ihned nazad…samotná startovací rampa je ještě 60km za branou a v Gastínici, tak dvacet kiláků před branou, jsme se doslechli, že při startu rakety je legální zemětřesení, v celý daný oblasti… Po Bajkonuru jsme projeli Kyzylordou, Turkistan a zde se začal k naší úlevě měnit ráz krajiny…Do tý doby to bylo jen a jen rovně, furt v náklonu, neb silný vítr, strom žádný, Gastinica a benzín max co 200km…a hafo velbloudů,na něž se chodíme koukat do cirkusu či zoo a koní a koz a vše na divoko a vždy maj přednost – raději…
Cesty v Kazachstánu jsou dvoje…buď to jsou luxusní, nově zbudované, že frantíci by bledli závistí, nebo nejsou žádné a jsou hodny tankodromu, pro výuku mladých řidičů tanků. Když tomu přidáš žhnoucí slunce, všudy přítomný písek a žádný stín, tak je to maso… Před Kyzylordou si nás opět odchytil místní policajt, ale opět jen odkud, kam, co stojí mašiny a fotokartočka, plác po zádech s Pájou si zasalutovali a už hledáme nocleh v Kyzylordě. Další den jedeme přes Turkistan do města Shymkent a někde na pumpě nás přichází pozdravit Kazach v teplákovce od pohledu luxusnější, než jaké nosí místní a hned ahoooj odkud jste z Čech, že on je repre trenér Kazašského juda a k nám jezdívá na soustředění a závody :-), svět je vážně malinký.
V Shymkent nacházíme krásný ubytko v nějakým táboře – baza oddycha - u cesty s bazénem, čepovaným pivem – prvně na cestě a s noční bujarou /jak jinak/ družbou - pijatykou/ s místními Kazachy. Ti jak zjistili že jsme z daleka, poslali pro nás servírku, že nás zvou ke stolu, to jsme neměli dělat…aspoň já ne. Opět vodka sorok procent, pivo, jeden co slavil 38 narozeniny si mě vytipoval, že jsem nejstarší a povídá: Gelmut ty buděš razgavarivat na zdarovije!!! U nás si nalijou chlapi panáka, ťuknou si na zdraví a pak už se nalívá a chlastá… Tam se taky chlastá a fest, ale organizovaně. Nejstarší - já, pronesl přípitek, na svého otce, nejlépe syna pak na bratry, na oslavence…no já už hele pronášel proslovy i netuším na koho a teprve když hromadně zahřměli na zdarovije – všichni svorně polkli. Bez přípitku ani ránu. Po druhé láhvi sorok procent a několika pivech, sem se odpotácel a omdlel na pokoji do postele. Pavel, výsadkář ten měl formu, jel s něma dál. Kazaši nám nalajnovali vlastně i další den, místo našeho odjezdu, /pro značné podroušení nešlo odjet/, naplánovali výlet do hor Ťan Shan s prohlídkou staré, volně přístupné štoly bývalého rudného dolu. Po proplazení se úzkým vstupem a v naprosté tmě – měli jsme jen čelovky - jsem vznesl rozechvělým hlasem dotaz… A medvežonky možno zděs?!… Jeden z kazachů odvětil - něznaju…a bylo po srandě/ Naštěstí nebyli a nebo byli na procházce venku. Komplex chodeb byl obrovský a skončili jsme ve velké podzemním dómu s krápníky a stalgnity a stalagtity, ovšem ku..y jsou i zde. Ten NEJ se jménem SRDCE byl vandaly ulomen :-( Zavezli nás posléze i do přírodovědného muzea s množstvím vycpaných zvířat zde žijích. Už při dopoledním nástupu do mikrobusu, jim v rukou štrngaly sklínky s pivem, já si ale nedal ani glg – nešlo to. Závěrem nás uhostili v Uzbecké restauraci, několika chody skvělého jídla a asi ve tři odpoledne se omluvili, že už jsou utahaní a že se tedy rozloučíme… Zajímaví lidé, příjemní, rozdali by se a hlavně velmi, ale velmi hrdí na to, že jsou Kazaši a byli opravdu potěšeni, že jsme z takové dálky přijeli navštívit a prohlédnout si jejich zemi. Nutno říci, že vlastně počínaje městem Shimkent a podél pohoří Ťan Shan se mi Kazachstán opravdu začal líbit a rád bych se tam ještě někdy jednou podíval a více si jej užil, ale náš - můj cíl byl, pro tentokrát, jiný…
Po dvou, příjemně strávených dnech opět sedáme ráno 20.června do sedel a míříme do Alma Aty přes městečko –Shu, před nímž jsem byl varován, že se mu máme z daleka vyhnout…údajně zkorumpovaná policie a doupě narkomafie. Vzhledem k velkým stavebním pracem – budování nových cest, jsme se mu i vyhnuli, cestou potkali cyklistu Kanaďana, který již několik měsíců deptal do pedálů a už ,,jen pár“ měsíců mu zbývalo - měl namířeno do Číny s parťákem, co byl o kilák nařed…
Alma Ata je nádherné, moderní město vysoko v horách pohoří Pamír a leží na úpatí vysokohorského lyžařského středika Shimbulak, kde je i rychlobruslařská dráha, na níž měla trénovat i naše hvězda – Martina Sábliková. Prodíráme se ucpaným centrem, v navi zadaný kempink, do cíle cca 15km, když tu z Jeepu blonďatá kráska na nás volá. Ahoooj kluci odkaď jste a co tu děláte?! A já vykulený povídám vy umíte česky? Jedeme do kempu někde někam dle navigace…blondýnka zakroutí hlavou, že tu bydlí již pár let, ale o žádným kempu neví, otočí se na tři vteřiny na řidiče a zavolá, pojeďte kluci za náma, spíte dnes u nás!!! I tak se stalo. Český manželský pár Ríša a Monika, který žije a podniká v Alam Atě, si nás vzal jako sirotky do svý manažerský vily nad městem v rezidenční čtvrti. Napojil nás, nakrmili, paní nám vyprala, ráno udělala snídani…no měli jsme se jako na zámku…skvělý lidi. Poseděli jsme opět lehce přes půlnoc, ale poučeni z minulých ,,družeb“ valíme na kutě. Ráno se ač neradi loučíme, dle doporučení nejedem do místního ,,Grand Canyonu“ ale nahoru do lyžařského střediska a byla to dobrá volba – nádhera, paráda, stálo to za to. Proč jen je ten Kazachstán tak daleko. Už hooodně vysoko na městem i střediskem, na šotolinové cestě, na nás najednou volá opět česky mluvící muž, statný pán v letech…bývalý pilot ČSA. V Praze byl pilot ing Karel Mottl z Ruzyně – bývalé - odejítý pro věk, tak létá pro Alma Ata Arleine, či jak se to píše a po celým světě a těmi nej flígry..dodnes si s ním píši, velmi příjemný a vitální pán!!!
Tento den nacházíme nocleh v městě Taldykorgan, hledáme a bloudíme městem, když u nás přistaví stará Audi 80 a ochotný chlápek se nabízí, že pomůže sehnat nocleh. Divný to týpek, posléze z něj vyleze, že je podplukovník rozvědky v důchodu, a už nás neopustil. Našel Gastinicu, přijel si pro nás, zavezl do jídelny, do restaurace a pak v noci zase zpět, já šel plánovat další cestu, psát deník a taky mě nějak divně začalo píchat v kříži – plotýnka, no toto ještě chybělo. Ti dva zmizeli do víru nočního města, Pavla odevzdal někdy okolo 4 ráno s tím, že si nás v 8°° ráno vyzvedne. Jenže my ráno vyrazili 7.55 – Pája to dal a vstal a do pryč směr hranice Rusko a město Barnaul, ale to je cca 950km. Hele, ten chlápek ,, Mika“ si říkal, nás normálně dojel za městem, když jsme se s Pavlem chtěli vyfotit u cedule Taldykorgan a kasáren VDV. Pojeb, že jsme si dovolili mu ujet, že on byl přesně v 8°°, ale nakonec podal ruce a popřál šťastnou cestu…já si myslím a sem přesvědčen, že to nebyla náhoda, že mu dal někdo echo o dvou cizincích a tak se na nás nalepil, kdo ví?!
Záda se ozývají čím dál více, nějak se jim nelíbí denní dávka cca až 650km, podle cest a družení se den předem…šak už máme k dnešku za sebou 7.060km cestou i necestou…Dnes měl Pája obrovský štěstí, při jízdě oko kila po asfaltce dostal do kšiltu a přilby děsnou ránu. Stavíme a nevěříme svým vočím, kšilt utrhlý, rozlomený a přilba nad čelem rozedřená, bez barvy až na skořepinu a jemná vlásečnice praskliny – trhlina. Normálně musel dostat, asi šutr, o dva tři cenťáky níže, má uprostřed čela díru jako z kanonu a u cesty křížek – fááákt štěstí jako blázen, přitom vůbec nic neviděl letět či odskočit od aut z protisměru… Do Ayagoz, kde nacházíme pěkný motel, byla cesta jako ve špatným snu, samá díra no děs a hrůza a mý záda si to řádně užívala…píchalo čím dál více, říkal sem si no jen to ne, ale zatnout zuby a co, nějak bylo, nějak bude… U večeře si nás všimla slečna, že mluvíme česky a hned že studovala v Praze Karlák a tak poklábosila, bylo to příjemný slyšet v takových končinách téměř spisovnou češtinu, ale byla tam na fy večírku a její šéf, kterýmu se její družba nelíbila, evidentně nedělala jen sekretářku, ani nepokynul na pozdrav… Jako obvykle se Pája navrací až nad ránem :-) do postele, vzápětí jej budím, že jako vyrážíme… Když jsme sbaleni a máme nosit věci a bagáž na motorky povídá: Helmute počkej, počkej Helmute, já nemám klíče !!! Hele to byl mazec, prohrabal všechny kapsy no vše, no nervy jako prase, já mu povídám, na co nosí klíče s sebou do města a von že ne, že mu je někdo ukrad…no mela. Vše znovu vybalit a hle… si je strčil do jednoho nepromok-vaků na samý dno, fajne ne?! Ok tak vzrůšo a valíme do sedel a směr Semej, již jen kousek od Ruských hranic.
Za Semej nacházíme v pustině u žel.přejezdu parádní penzionek supr ,,děžurnyje“ který nám i vyperou a týpek, co nás odchytl ve městě u pumpy, nám poradil i servis na motorky. Tak se rozhodujeme, že si uděláme druhý den volna, tedy servisní den, oleje, filtry a hl. pneumatiky… Večer posedíme v místní nálevně, pivo ok, arménský koňak to tvrdí a nálada je dobrá, zatím cesta bez větších problémů ani dva cizí lidi si zatím nedali po tlamě :-). Ráno tedy valíme zpět do města, nalézáme týpka, co nám přezuje pneumatiky a my si sami děláme oleje a filtry.
Pája zjišťuje, že mu doma prodal jiný brzdový přední desky - hrubší, odpřísáhnul mu nejkrutější mučednickou smrt, až se vrátí, protože se fakt nedaly použít a ty starý byly po smrti. Kazach ale vymyslel, že dá jednu starou brzd.desku tu lepší a na druhou stranu kotouče novou, že to bude ok, a bylo!!!
Uff, jeden prodejce ND v CZ zachráněn :-). Tam, co jsme dělali servis byl neskutečný bordel na place, psí hovna, písek - prostě špeluňka, ale borec neskutečný machr. Žil pár let v Japonsku a jak se vrátil do KAZ začal tahat auta, motorky a vodní skůtry od šikmookých. Sám jezdí motokros a zrovna tam ladil nějakou krosku na ostřejší výkon - palivovou mapu…Ale vyznal se, borec a opět se ukázalo, jak si jsou motorkáři blízcí a náklonní - nic si nechtěl vzít...
Pro zajímavost, já dojel do Semej v KAZ na Mitaskách 07, který již měly něco ujeto před cestou a ještě by daly a obouval jsem předek na Mitas 09 a zadek na Mitas 10, olej jsem kupoval na místě - zbytečný jej tahat s sebou…
Rusko II. vstup: BARNAUL - GORNYJ ALTAI - ONGUDAI - TASHANTA
Středa 25.6. a ráno valíme opatrně na nových gumách dál do světa, nyní podruhé do Ruska a města Barnaul. Čím blíže k hranici KAZ vs Rusko tím horší cesta, hranice, opět ,,sovětská“ buzerace – dle Páji si schrání svou vlast před imperialisty a Helmuty, jako jsem já…smutný příběh – moje nervy… V Barnaul měníme kroupy před zavřenou bankou s nějakou Rusinkou. Je 35°C a bezvětří, vzduch se tetelí a my dva ,,zbrojnoši“ v motohadrech s mračnem much okolo sebe, ona děvočka krev a mlíko, dle pařáku řádně ne-oděna, a tak se stalo, že oba čumíme do výstřihu letních šatiček a ne a ne se dopočítat kurzu…krásný příběh, je dobrý být motorkář :-). Víš, že soudruh Putin zakázal prodej alkoholu od 21°°?! My NE. Po nalezení hotelu, valíme dle doporučení do místního ,,Lídlu“ pro zásobu piv a šnapsu a nevěda o zákazu / je 21.05/, ládujem do košíku deset piv a gořku a to za neustálého řevu, někoho odněkud. Vůbec nás nenapadlo, že prodavač řve na nás. A ryčel jak hladový tygr, my se dělali blbými, ale museli nakonec vše vyložit a jít dopryč s prázdnou…ještě že na hotelu ti prodaj i mámu natož pivo, to se může prodávat až do rána i gořka… No jo Rusko…Jak tak vybalujeme před hotelem motky, přitočil se pán a dal se do řeči a mimo jiný prej před pár týdny zde byla hladina řeky + 7m. Jako by tomu chtěla nadcházející noc dát za pravdu, celičkou noc zuřila nad Barnaul neskutečná bouřka a hromobití a ukrutný liják a motky venku, ale na hlídaným parkplatzu :-).
Tato noc a bouřka, byla předzvěstí, že si deště a špatnýho počasí během cesty užijeme až až, a taky že jo. Ale nadcházející ráno bylo sice vlhký, ale opět teplý a sluníčko se dralo ven, jako blechy z kožichu…ovšem jen dočasně… Věšíme na motky bágly, dává se do řeči okolo jdoucí slečna či paní a tak mezi řečí vyplyne, že má za rohem holičství…tož sem se jí vnutil a za pár minut předběhl zástup ,,bábušek a švarných“ Rusínek a už sem seděl v motorkářským dresu a v krunýřu na židli, děvočky koukaly jako divoženky a měly ze mne strašnou jundu, když já nesnáším afinu v polívce… :-)
Po odjezdu z Barnaul do Ongudai a pak směr Mongolský hraniční přechod Tashanta, nám již neprší, jen lije a když nelije - chčije ještě více - opět maso. Ovšem jinak je Gornyj Altaj něco úžasného, nádherná příroda, překrásné hory a všude okolo našeho hl. tahu penziony, hotely, motely, tábory, vše podél divoké řeky no prostě paráda. Jen nám lilo a lilo. Když jsme vystoupali do 1770mnm, počasí se umoudřilo a my si to mohli vychutnat. Až na hnusný šašlik, který nešel požvýkat… ještě že se s náma nechala fotit švarná Katia, pod tenounkým tričénkem sice nic, ale byla bez :-).
Po pauze jedeme dál a sjíždíme do 1000 mnm do vsi Ongudai a Gastinica Harley Inya!!!
Gornyj Altaj doporučují dva ze dvou bikerů. Nacházíme ubytko - perfektní, opravdu na ty poměry a místo skvělý, do konzumu pro pivko a spálit chrobáka a něco k jídlu, nic nám nechybělo… V noci opět brutální liják, ale ráno vyjíždíme se sluncem nad hlavou, byť je trochu chladno, inu jsme v horách… Je 27.června a parťák slaví – no neslaví, ale má dnes kulatiny – vítám jej v klubu ,,Abrahámů,“ a při první zastávce na snídani mu před tamními stánkaři na plný hrdlo zajódluji ,,mnoga leta živy byli mnoga leta živijóoo“ až všici čumí, co se to robi ?! Nádherně zatočená asfaltka nás vyvedla do průsmyku s krásnými panoramaty a tady na odpočívadle si dáváme snídani, baštu a pozorujeme Putinovy ,,gubernátory“, kteří dávají sodu stánkařům a bufetu…za pár dnů má zde projet soudruh Putin se svým doprovodem. Jeden ,,orgán“ se dává se mnou do řeči, že jezdí do CZ do Budějic a na chvíli se zdá, že je to obyčejnej chlap – není je to Putinův pohůnek… Snídaně se díky kontrole protahuje, tak fofrem do sedel, užíváme si to tady, neskutečná nádhera. Najednou vidím po pravý ruce u cesty krásný krtinec asi tak 500m krpál jako prase, ale sou tam koleje, tak tam snad někdo někdy jede. Byl větší a strmější než se zdálo, ale dáváme to oba, bez tlamy a stál za to. Kráný panorama, fotky, prostě paráda, jeden z TOP zážitků z cesty…dnes pár měsíců po návratu si uvědomuji, že se celá ta cesta – expedice skládá z takovýchto střípků, kousíčků, letmých či delších momentů, jež Ti utkví pod kůží a nikdy se nevytratí…toto byl jeden z nich. ,,Krtinec“ na úpatí Altaje, na němž jsem se cítil tak krásně, svobodný, šťastný, na vrcholu blaha…
Pár kiláků dále se náhle mění počasí a než zastavíme, že do nepromoku, už to málem nestíháme a Pája dává opět tlamu na krajnici, ale to se už ani nepočítá či já či Pavel, prostě to k tomu patří. Pája zde ztrácí i rukavice a tak se po asi deseti kilácích vrací zpět a nachází. Déšť je našim společníkem po zbytek dne a teplota jde z 21°C až na 12° a před Tashantou – přechod do MON – nás potrápí legální vichřice a brutální liják… Hranice RU vs MON jsou zvláštní tím, že se v pátek v podvečer v 17°° zavírají a opět začnou celníci fachčit až v pondělí v 8°° !!! My dojeli k závoře a koloně před ní v 15°° nějak jsme to v tom adrenalínu neošéfovali a neuhlídali. Kolona, jak vlak s uhlím, liják jako že legální průtrž mračen a my stáli v koloně jako ko…ti v nepromucích, přilbách i brýlích na nose a celník, co jsem za ním šel, s prosíkem ať nás pustí dál do prostoru odbavení pod hangár jen: nazad i padaždi a ušklíbl se k…t jeden… Legálně hrozilo, že tam budeme muset nocovat, zmrzlí, promočení a já bohovo nasratý… O Ruských celnících není třeba se rozepisovat, byrokracie, papírky, formuláře, vypsat, orazítkovat, odevzdat či uschovat a odevzdat na výjezdu či vstupu a mě doj…al celník neb jsem mu dal štos vyplněných papírků a on že proč sem jeden z nich neodevzdal při vstupu z KAZ do RU?! Povídám ,,nikto něchačel bumážku“ …vyvalil bulvy jak ropucha a řekl: Dyraky… že by č…ky :-). Vzal jej, zmuchlal a bylo učiněno zadost papírové byrokracii :-). Mongolskou závoru, nám nadzvedli přesně v 19.30 a byli jsme ten den posledními, do pondělka, co pod ní projeli, ufff to bylo o méně jak o fous… Libor Weiss mi říkal: poslední Rusák zvedne závoru a pod ní končí asfalt – měl pravdu !!! Od toho okamžiku jsme se ocitli v naprosto jiným světě, jiný dimenzi, prostě vše jinak…
MONGOLSKO: TASHANTA - TSAGAANNUUR - ULGII - CHOVD - ALTAI - BAYANKHONGOR - ULAN BÁTAR - NALAIKH - DARKHAN
Nebe zamračené, my utahaní a promrzlí, jedeme první metry po zemi Chinggis Khána. Ještě stojí za zmínku příhoda v meziprostoru RU a MONG kde najednou silážní jímka = dezinfekční zóna a bába už na nás šplouchá smradlavou vodu, hlava nehlava, brejle nebrejle, víš h..no co tam na Tebe pouští za sajrajt, tak se do ní pouštíme, ale to už natahuje pazouru a že prej každý 100 rublej, že dezinfekcia…kuwa už zase nás mají za roznašeče cholery a lepry… my na ní že davaj bumážku – ně nádo, tak my že nět děngi, no málem nás hadicí přetáhla…nakonec nafasovala 50 rubl za oba a hulákala za náma jako divá, možná ještě dnes…Nastříká Ti kdo ví co do očí, na kůži a máš problém, že!
Sedáme na lep – bohužel – mladíkovi na motce co loví turisty, dotáhne nás do jurty plné blech, ale jsme utahaní a tak nemáme bystré myšlení a úsudek… Za 4 piva, láhev vína, butelku oranžády bere 900 rublů a nevrací ani cent! /nákup tak za 350RUB max/ Spíme vedle kozího chléva na zemi a ráno chtějí 2.000 RUBLŮ jako za hotel v Barnaul…hádka - dostávají 500 RUB a mizíme s tím že jurtu a domorodce nikdy více…v poledne zjišťuji, že mám problém…můj mobil, NOKIA C7, plná fotek a přes 2.500 kontaktů, čísel a e-mail adres, už nejede se mnou. Zůstal, ,,asi“ někde v jurtě…
Sobota 28.června a přejezd z TSAGAANNUUR - ULGII do CHVOD, je tím dnem na nějž nikdy nezapomenu. Olgii Ulgii krásný asfalt – jižní trasa Mongolskem bude časem celá asfaltová, ,,ale to my už tady nebudem“ :-). Před Tolbo kufrujeme a začíná několik tisíc km dlouhý offfík, s malými výjimkami…Dávám první větší - a ne poslední – tlamu. To netuším, že bude ještě hůř. V malý vísce nacházíme dva rezavý stojany a dle rad tankujeme. Když je kde, tak ber třeba jen tři litry, tato rada byla a je k nezaplacení - drž se jí, vyplatí se ti to!!! Tankujeme, vracíme se cca 15 kiláků opět padáme, pak si už zvykneme, ale Pája se mi ztrácí a přehlídne křižovatku a maže si to tam odkud jsme vyjeli. Tak stojím a čekám, kdy mu dojde, že se vrací směr Rusko – fakt ho miluje :-). Pochopí po pár km že něco špatně a vrátil se mi…stoupáme do hor a začíná maso, óóó Mongóóólia… 2.642 mnm v potoce zamrzlá voda u břehu, kamení, bláto a déšť. Nestačíš vnímat tu nádheru a brutální cestu, pád hrozí furt a stále a už jsou zde první brody a zatopená náhorní plošina po předešlých brutálních deštích. Navrhl jsem tu planinu objet, asi půl dne cesty, neuspěl jsem a pak jsme víc jak tři hodiny tahali motorky jako otroci z bažin, močálů a přes potoky – masakr jež byl opravdu, ale opravdu krutý – dali jsme to, ovšem totál ko…
Řítíš se tou stepí, mnoho kolejí do všech možných směrů a víš prd, kudy tudy. V tom najednou řeka, velká, rozbouřená a široká, most stržený…ty vole co fčil…instinkt velí do leva podél toku, kamení rygoly, křoví, cesta = nic. Jedeš cca 10 kilíků hlavou se ti honí všelijaký černý myšlenky co a jak dál, řeka nešla přebrodit ani náhodou a najednou zbrusu nový most, hurááá. A už zase huba od ucha k uchu, chmury sou ty tam a už se druhým břehem vracíme zpět. Konečně sjíždíme z hor do městečka Chovd, uff to byla úleva. Takové maso sem eště nejel, a bude hůř, ovšem to my dva netušíme.
Nalézáme střechu nad hlavou, motel hotel, spíše špeluňka, ale dla bídy se dalo, ovšem s Mongolem se nedomluvíš ani náhodou…Chtěli jsme vyprat věci, ty bažiny nám dali pokouřit a vysvětlit tamní obsluze, že naše trika jsou protkaná se stříbrem a že tudíž žádná aviváž a vyvářka tím tuplem ne, byl nadlidský úkol. Tak papír a tužka a asi nás nakonec pochopily. Dáváme v Chovd den oraz a přichází první názorová výměna, co se týče politiky a byl problém. Na cestách nesmíš kecat o politice a tak…bav se o ženských o motorce o samotný cestě jen NE o politice a svým vyznání…
Pondělí 30.června nás čeká etapa z Chovd do Altaj a jak den začína, tak i končí. Pája odkládá motku hned u hotelu. Z prvu je cesta ok, asfalt, pak písek a asfalt, pak už jen písek a pak horší, ještě horší a to co nás čekalo na náhorní planině se ani poslat nedá - holá hrůza. Rolety, pak vymletá planina z nedávných záplav, nevíš kudy máš jet abys s sebou nefláknul, nebo co nejméně krát…prostě něco co ani popsat nelze dost dobře. Valím si to v mělkém a sypkém štěrku či co to je za tři půl plynu a za mnou Jeep a ne a ne mě předjet, uhnout nemám kde bo bych lehnul. Tak mne hrne před sebou až sem sebou mrsknul v hlubokým písku pod plynem mě motka vytočila o 180° a zůstal sem ležet přikrčen, že mne tem Mongol převálcuje. Zavalil mě oblak prachu, a jak s rozplynul, nade mnou hromotluk a jen mručel…naznačil, zda sem ok a že mi pomůže zvednout ,,helmuta“. Fakt měl pazoury jak lžíce od bagru. Zvedli jsme spolu mašinu, počkal, až spočítám škody = 0, nechal mě nasednout, otočit se a pak se vydal přede mne a razil mi cestu. To byl ovšem ten nejmenší problém dne a jak se ukázalo celý expedice…po pár kilometrech si Pája stěžuje na divný chování svý motky… Zjištění, že má vyteklý olej zadního tlumiče, nám náladu nezvedá, naopak. Je to problém a byl, na další dva a půl tisíce kilometrů.
Putování Mongolskem je peklo samo o sobě a když jedeš na stroji, co má vyteklý ojel z centrální zadní pružící jednotky, tak to je o to horší…Padáme ten den jako hrušky furt a stále, ale posouváme se a bez zranění a to bylo hlavní. Dávám krásný flop přes řidítka, jak se přední kolo zastaví v hluboký díře plný bláta. Ještě že jsem měl páteřák, to byl mžik…jen jsem si zaklel, heknul a už ležím před mašinou, ,,hore-kokotom“ a čekám, co začne bolet více. Která kost či část těla… Naštěstí nic…jsem byl redy, ale do smíchu by mi nebylo v případě byť obyč zlomeniny...v okruhu min 300km nebylo NIC slovy NIC žádná civilizace, pohotovost, doktor prostě jiný svět…
V provinčím městečku Altaji, totálně vyšťaveni a Pája nasratý z doje..ný motky, nacházíme Motel a Pavel u bankomatu zažije ofiko přepadení. Tři týpci si nás vyhlídli, počkali až já, ten vyšší a hřmotnější se vzdálím – na hotel, tak si vytipovali Pavla, jako jednoduchou kořist, malej subtilní, ovšem se zlou se potázali. I Mongol se může zmýlit :-), dostali od výsadkáře a příslušníka URNY tak na frak, že asi do dneška koktají. Vybíral půl milionu těch jejích TNG či co a dva šli po něm…povídá takový ,,osotogari“ sem nedal ani při výcviku, druhej vzal nohy na ramena a třetí co číhal v autě zmizel jako první…
Když si myslíš, že ten den byl nejhorší ze všech, čeká Tě v tom následujícím ještě větší maso. Ráno v Altaji pošmourno, zima, vítr a další stovky kiláků s motorkou, co se houpe jen na pružině – děs. Po lijácích je step a poušť těžko sjízdná a my se potácíme jak nudle v bandasce, tlamy nepočítáme-zbytečný, naučili jsme se předvídat a padat tak, aby šla motka jinam než se budeme válet my…Setkání s bikery s D, rodina v replice BMW se sajdou z Číny, táta za řidítky, mamča jako baťůžek a syn cca 13 v sajdě + doprovodný MB ML na širokých cest.gumách…vůbec si nedovedu představit že to projeli. Neb to, co bylo dnes, zase předčilo cokoliv před tím. Dostáváme do těla a motky taky. Pavlovi tečou nervy, jak se musí plahočit a nemá slov na kvalitu německýho stroje…jen špitnu, že si za to může sám a už je oheň na střeše :-). Raději držím pusu – přeci jen ten jeho výcvik :-).
Do městečka Bajankhongor – cíle dnešního dne, sjíždíme za brutálního lijáku, po tmě a asi nějakým smetištěm či co, no hnus. Naštěstí hned na periferii je motel - naneštěstí zavřený. Usmlouváme, berou nás asi i proto, že na dveřích nálepka od kluků z loňska Libor, Zdenda a spol :-). Ale je to děsný ubytko, my promočení, strhaní jak borůvky, voda neteče, jen čurkem, smrad z hajzlu jak v opičí farmě, netopí, není jak usušit hadry, ale střecha nad hlavou a motky pod zámkem. Vaříme z vlastního. Důležitý je, že maj pivo v lednici :-).
Ráno dáváme tričko, samolepky a velkou lepím pod Liborovu z loňska :-). Do sedel - já jedu, Pája se houpe – stále a furt. Každý večer má mořskou nemoc :-))). Po pár km opět nepromoky, fouká, zataženo a chlad. Pavel odkládá v tý největší a nejhlubší louži co tam byla – plný bahna, má jej i v kufrech i ve slipech snad. Kleje jak pohan, ale jedeme dál, vzápětí ležím, já díky hlubokému písku a tak to jde celý den…Musíme se dostat do civilizace a řešit jeho stroj. Jedu tahám za plyn, v rámci možností, najednou ve mne hrkne jak ve starých hodinách, srdce až v nanosilver trenkách :-).Ten metrový kámen, co jsem koutkem oka zaregistroval po mý pravý ruce, se asi 5m přede mnou pohnul a vznesl těsně nad mou hlavou…Mongolský orel stepní…no já si vážně málem cvrnknul do textilu. Vzápětí se z leva nade mnou přežene obří stín – orlosup. Nádherní ptáci, majestátní, úžasní, doma se na ně chodím dívat s vnukem do zoo, tady jsou jich desítky či stovky – úžasná podívaná…Bohužel nefotím, nemůžeme si dovolit z časových důvodů zdržovat se dýl, než jen pro nejnutnější činnosti – natankovat, je-li kde a co, pojíst – tak samo a os.potřeba. Konečně asflat a Pája povídá, jeď a u první pumpy čekej…jedu a pak čekám min hodinu. Jedu zpět s černou předtuchou…stavím náklaďák v protisměru a ani nevím, jakým jazykem se mongolského tiráka ptám, zda neviděl jezdce na motorce. Prý ano, něco opravuje… :-(. Vzápětí se potkáváme, trefil v plný rychlosti jednu obří díru v asfaltu, urval všechny kufry a vůbec vše co měl na motce připevněný…tak tak že to ustál, prej nohy výš jak hlava. Dojíždíme zpět na pumpu a tam mu ukazuju, že se to neobešlo bez následků…zohnuté oba ráfky, a ten zadní brutálně, duše i pneu lezou ven. Zase stavíme auto, půjčují nám barboru a násilím rovnáme oba ráfky do stavu, který by dovolil pokračovat v jízdě…Ani se neodvažuji pípnout, že zase jel jako prase a čuměl po vránách…Jedeme dál, v Ulan Bátaru jsme až za tmy, hledáme kemp OAZA, nikdo ani taxikáři neví…bereme hotel, motky venku na chodníku, máme strach a tak vše dolů, přimknout k sobě a recepční, že prej je vidí na kamerách. I tak máme nahnáno. Ubytko supr, hygiena a do baru na baštu, tam hrozí konflikt s místní vožralou trojkou…zase jeden chce měnit fanty – dárek kus za kus, hodinky se mu opět zalíbily a když mu naznačím ať si odsedne, že jíme, strká mi do talíře svou botu a že čenž…volám servírku, Pája odkládá příbor a že si teda s něma pohovoří po URŇÁCKY :-). Ani nedojíme a s ohledem na to, že motky stojí venku a ti vožralci kolem nich pudou ven, vyklízíme pole, bereme pár lahváčů a deme do pelechu…máme dnes 648 kiláků a hooodně brutálních.
Ráno nás čeká opětovné strojení mašin, Pavlova si lehá – má toho dost…oba, a nervy tečou…Dnes chceme dojet co nejblíže k hranicícm s Ruskem, ale napřed spatřit největší sochu na světě – koně s jezdcem – CHINGGISH KHÁNOVU. Mohu vřele doporučit, úžasné dílo 40mvysoké, s výtahem a vyhlídkou na koňské hlavě, muzeum v podzemí, restaurace a ten jeho výraz v očích…jen oživnout. Směr Ruské hranice se musíme zpět prodírat totálně ucpaným Ulan Bátarem…ucpaným a špinavým, na předměstí v příkopě obrovsky nadmutá, mršina krávy, na níž si pochutnávají psi, havrani a jeden sup a okolo stovky tisíce aut i pěších...Cestu městem si krátíme povídáním s okolo se posouvajícími řidiči a osádkami jejich vozů a měníme presenty, žvýkačky, propisky a já dostávám i jednu šrajtofli…za jízdy řidič dodávky vyndává všechen její obsah i karty – škoda a podává mi krásnou ,,dolarovku“ s vyrytým CHINGGISH KHÁNEM :-).
Vymotáme se konečně z velkoměsta a bereme směr Darkhan. Naštěstí už jen asfalt. Tankujeme hned za UB a že berou karty a byla prča, bába vrazila kratu do přenosný čtečky a začala běhat okolo pumpy a honila vlnu –signál, ruku nataženou k nebi… :-) No my se váleli smíchy…ale chytla k naší smůle :-). Přesto že Mongolsko byl záhul, nastal čas loučení a víš co, bylo fajn jej projet, vážně…Noc nacházíme v supr hotelu kousek od hranic. Volám do CZ, je 3.7 2014 a syn Michal má dnes 30 let, tož gratulace muši byť no ni?! Přípitek , pokřik, pak další a další přípitky - už bez telefonátu :-), probíráme vše možný, hlavně ženský…už nám ten absťák /tedy můj/ leze na mozek :-) a de se na kutě.
Ráno zaspíme snídani – časový posun :-( a neochota personálu, tak nabalit motky, jež byly hezky v garáži a už valíme vstříc zemi, kde zítra znamená včera aneb:
,,Se Sovětským Svazem“ na věčné časy a nikdy jinak. “
Pokračování zde...
|
|
