|
RUSKO III. VSTUP: KJACHTA-ULAN UDE-USOLYE SIBIRSKOYE-KRASNOYARSK-KANSK-MARIINSK-ČULYMP-TUKLINSK-ŠADRINSK-UFA-RYAZAN-MOSKVA
No a na hranici jak jinak, jedem do předu, hic jak v peci a čekáme a čekáme, pak konečně na potřetí jsme u okýnek, mongolští kluci ok, ale Rusáci od kuda vy prijechali a jak zaslechli že se chlubíme že i Ukrajinou tak padaždi… a už sme stáli. Došel tajnej a jak nás dusil tak nás dusil…Prej kolik vydělávám peněz, že mám tak drahou mašinu, kolik stojí, čím se živím, proč sem jel přes UA a vše chtěl ať napíšu do bumášky. Povídám, že co mu je do toho kolik vydělávám a že cenu motorky neznám, že má internet…byl jsem pyskatý, tak vybalit kufry :-( a už to bylo…na můj dotaz, proč se tak chovají, že jsem motorkář z daleka a že u nás už přes 20 let svobodná Evropa bez hranic. Hodili po mě nevraživé oko, a že. Tu ně Evropa tu Rasia !!! A bylo. Viděl, že mu , na rozdíl od Páji, cenu motky ani mou výplatu nenapíšu, něco zamumlal, naťukal do stroje podpis a davaj v period. Parťák – milující lid se vyžíval, mne to otravovalo, prý že si chrání svou vlast před takovými, jako sem já… :-(.
No nic jsem po třetí a naposledy v Rusku a blížíme se mílovými kroky k cíli naši tour – jezeru Bajkal. Ale ještě nás čeká město Ulan Ude v Burjatii. Nezbyztný foto u tabule oznamující, že jsme na vjezdu do Ulan Ude a když stojíme u bankomatu najednou asi pět bikerů na motosportech a už si nás vedou do Bikers Pointu na periferii. Opuštěné garáže v písku, ale ta hlavní má plovoucí podlahu, bar, elektřinu, ale vodu ne :-(. Večer přijíždí další bikeři ,,Kamčatka“ z Kamčatky na choopru!!! Kim z Jižní Koree na BMW GS, Paul z Las Vegas na KTM a Alex z PL, jenž žije již 20 let v UK na V Stromu – to byl náš překladatel. Družbu netřeba rozpitvávat – opět jak jinak děsná pijatika…brrrr. Kim a Paul přijeli z J.Koree spolu a Američan cestuje na motorce již třetím rokem po světě. Ten taky radí co a jak s Pavlovým tlumičem až bude navařen zpět do horního úchytu, z něhož se vyrval. Ale říkal že to se nesmí vařit že tam plyn…v Rusku se smí vše…druhý den navečer dojeli a tělo tlumiče navařeno a přivařen úchyt silentbloku a teď rada amíka…do závitů pružiny vtlačit 5mm silnou gumu cca 10mm širokou, ve dvou vrstvách a pak celý tělo tlumiče obalit americkou páskou, ať se gumový pásy nevytlačí jízdou a pružením ven!!! Nebudeš věřit, Pája na tom dojel až do Krkonoš…pravda trochu tuhý a vyšší, ale jak se nabalily věci, mašina si sedla a už to bylo celkem v poho… zase důvod slavit..Jelikož tam šikovní kluci Burjatští neměli vodu, ale žádnou, jen naši na kafe a pivo z marketu taky od nás, po dvou dnech jsme se začali pídit po nejbližším motelu. Byl nalezen Alexem, tak se loučíme, děkujeme a hlavního mechanika těžce, ale těžce v nedalekém motelu, Pája večer upíjí – masakr, až mi jej bylo líto. Následující den věnujeme prohlídce centra Ulan Ude, asi jen 1,5km vzdálenému, moderní se vším všudy, balšoj teatr, obrovská palice Lenina, největší snad v Evropě busta hlavy, opět potkáváme bikery, co nás ulapili u bankomatu, tak dem na pivo do místního Irish Pub a Pája si jede s jedním koupit nový brejle do přilby… Centrum ok, ale tam co bydlíme – motel taky ok – ovšem okolní domky ze dřeva prý 250-300let staré, obývané, hlavní cesta mezi něma z jakéhosi asfaltu, ostatní písek, WC společné na dvorku pro 4 domky - 4 kadibudky a tekoucí voda jen uprostřed písčité cesty z pumpy!!! Tyto kontrasty jsem pak pozoroval po celou cestu Ruskem – děs. Myslím si, že život prostého lidu na vesnicích je zrcadlem dané společnosti, státu…
Další den 7.črvence se naše Anglicko-Korejsko-Americko-České cesty rozdělují. Ti tři zůstávají ještě v penzionu a my s Pavlem budeme hledat místo pro umístění tátovy pamětní desky u jezera Bajkal. Začíná mi docházet, že každý ujety kilometr od Ulan Ude je již jen a jen blíže k domovu, ovšem přesto zbývá neskutečných cca 12 tis km :-(. Pája došel na pokoj opět ráno v 5°°h, ale budíček byl nekompromisní, snídaně, balíme, rozlůčka s příjemnými praťáky a už se ztrácíme v dopravním ruchu Ulan Ude. Na místní pumpě tankujem a obsluha mi nevypla pistol, tak z 5L teče něco po rozpápených laoufech a zbytek zůstává ve stojanu, neodhad sem litry. Musíš napřed totiž nahlásit litry, ty zaplatit a pak ti pustí ropu, když se nevleze, máš pech… :-(.
Cesta z Ulan Ude směr městečko Bajkalskoje ubíhá v pohodě, nasávám kmošku, myslím na tátu - více než jako každý jiný den – přemýšlím kde asi se podaří umístnit jeho pamětní desku. Dnes mám asi nejkrizovější moment mý cesty, na přehledné rovině s dobrým asfaltem dávám blinkr a beru za plyn, abych vzal naráz dva náklaďáky, dlouhý jak týden před výplatou. Jsem na úrovni kabiny prvního a ten ruský zmetek najednou vyskočí a předjíždí toho před ním, jenže to já už tančím na krajnici sypu do přilby samý k… a p… a vybírám si nejvíce shnitou dřevěnku, do který to napálím…
Neměl-li jsem celou dosavadní cestu důvod prát spoďáry, tak ten večer určitě jo…Bylo to o Ruský fous a jen díky duchapřítomnosti a tahu motky, jsem se dostal z krajnice před to zvíře a pak mu dlooouho hrozil a spílal… Rusáci jsou družní a příjemní při stakanu vodky, ale na cestě neznaj bratra ani předpisy…Rusko silnice, jak kdy, jak kde, je to obrovské země a je tu vsjo balšoje…šel jsem u krajnice na malou, do příkopu a razil si cestu vysokou trávou - vyrojilo se hejno much - velikosti našeho malýho vrabce !
Už vidíme i jezero Bajkal a vyhlížíme první možný příjezd až ke břehu. Nalézáme jej v děrevni Tělnaja. Sjíždíme pod trať – BAMU, ale terén náročný tak odstavíme motky a že dáme voko kudu tudy na břeh. Pája odkládá motku, ale to není nic co by nás po Mongolské anabázi rozhodilo, že. Nacházíme sjízdný příjezd ke břehu a točíme si jeden druhého.
Mise naplněna, cíl splněn, já i táta jsme na břehu jezera BAJKAL, užívám si, emoce na místě, fotíme, koukáme a já se chci ponořit do svých myšlenek a být s tátou…nejde to… něco visí ve vzduchu…po chvíli k nám míří ,,bábuška“ a že co my tady a od kuda – klasika. Tak povídám co proč a smysl a cíl mé cesty a že hledám místečko pro tátovu desku, aby viděl na jezero. Koukám paní se valí slzy jako hrachy po lících. Jste mými hosty, najíte se u mne, vypijete kafe a desku na věčnou památku táty si dej prý kam chceš tam je můj dům…Tak ta mne dostala, úžasná žena, 55 let taky Olga jako má Olga :-) a snad ještě větší radost měl Pája, protože její muž byl příslušník Ruské námořní pěchoty a elitního vojska VDV – paradox?! Ne, skutečnost. Bylo to milé a příjemné setkání…škoda jen, že jsme nezůstali i přes její nabídku na noc nebo někde poblíž i dva tři dny…něco bylo ve vzduchu… Pája se koupe v Bajkalu, já montuji s pomocí paní Olgy, tátovu pamětní desku, poslední fotky, slova loučení, zapisuji si GPS souřadnice danýho místa: N 51°43’45,45“ E 105°56’14,78“ a už zase do sedel, plnou hlavu vzpomínek na tátu. V městečku Bajkalsk, narážíme na partu Poláků, jež se v Jeepech sunou na cestu kostí Magadan a Vladivostok. Nabízejí že máme bivakovat s něma u Bajkalu, čekají na nový chladič, ale Pája ne ne ne jedeme dál..tak jedeme, ale spolu již jen dva dny…něco je ve vzduchu. Dnes spíme v asi největší špeluňce, bez oken – je to ,,hekárna“ na periferii Sibiřského městečka Usolye - Sibirskoye a nálada je pod psa…něco je ve vzduchu…
Po večeři a pivech dem do hekárny chrápat, rachot - někdo tam proplesknul místní šlapku, ale posléze je klid. Ráno bez snídaně raději mizíme směr Krasnoyarsk a Kansk, cestou u pozdní snídaně se prvně pohádáme – politická hádka jak jinak…jedem dál s velkým rozestupem a do večera se hlavy vyčistily a je klid – zdánlivý. Motel ,,Tři medvědi“ je s prádelnou, kterou využíváme, supr jídelna s velkým výběrem, chlazený pivo-není co řešit. Ráno se s náma dává do řeči majitel celého objektu že letí za týden do Karlových Varů – má tam barák, vlastně letí domů, že :-(.
Po cestě potkáváme ,,Uko Ješitu“ - Japončíka na stařičké Suzuce, domluváme se, že jedeme hledat spaní společně neklapla, my zahli ke Třem medvědům, Japončík valil dál. Druhý den jej však cestou opět doháníme, spal kus dál a celý smutný byl, Rusáci jej stáhli i 1000 rublů za přejezd plný čáry…:-(. Rusko očeň balšaja i krasivaja zem…rozloha = nekonečno, udržet cesty stále sjízdná a bez děr = něvazmožno. A tak jedeš místy letíš kilo i více a v zápětí cesta končí, prostě není a pár kilálů ve stupačkách a kličkuješ mezi nekončící kolonou kamionů a osobáků, jež se míjejí jak v levo tak v pravo, neb každý hledá sjízdnější kousek ,,cesty“ ve svým směru. Když dělaj novou cestu, neváhají vykácet desítky kiláků dlouhý pruh cesty tajgou vedle budované a ten pruh jen shrnou obřími buldozery a tam ty s kamiony zápasíš o svý místečko…maso. Furt ve střehu! Další den v Kemerovo v zácpě vidím Páju jak jede ke kraji, ale ukazuje jeď jeď, nelíbí se mi to, ale jedu…ten den se již nesetkáme. Má vyplý mobil, volám x kráte, píši sms až posléze se zapíná, ale to už spíme každý jinde, neb nečekal na později smluveném místě, žrali jej mouchy. Ráno mne dojede, pár blbých slov oboustranně zbytečných…něco bylo ve vzduchu…
Depka se pomalu, ale jistě stupňuje, dnešní den pojedeme zcela bezhlavě 723 km je chladno, déšť nás doprovází už pár dnů a dojíždíme za slejváku totálně vyčerpaní a už asi i řádně nasratý jeden na druhého…Spíme v Tukalinsk v Gastinici s jídelnou, ještě že… Ráno ještě větší kosa, černo a lije jak z konve, můj podnět, že zůstaneme je zamítnut, lezeme do mokrých hader, moc se nebavíme a než se rozjedeme, strhne se brutální liják a je max 10°C. Brutální počasí a ještě horší cesty, kdy v záplavě vody nevidíš, jak hlubokou díru trefíš. Je to vyčerpávající a nebezpečné, navrhuji po asi 150km hledat opět Gastinicu a přečkat to pekelné počasí. Stavíme tedy opět na TIR parkovišti s motelem a bufáčem s hooodně nepříjemnou bábou za pultem…A následující ráno to přišlo, ráno zase černo jak v tunelu, zima tak jen špitnu nezůstaneme…odpověď mě zmrazila, už jsme ,,projebali“ včera jeden den, jedem dál, nemáme čas. Ok tak balíme mlčky, atmoška by se dala krájet. Sedím na mašině nastratováno a Páje furt něco že hledá, furt něco poupravuje a pak jako každý den, kuwa kde mám ty brejle, kde jsou kde je mám. Já čumím, jak puk, že měl jsi je v přilbě, né ja sme šli dolů, seš nějakej nervozní. Dal si je do pouzdra, pouzdro do tankvaku, tankvak zabalil do pršipláště a když na to přišel povídá když už seš, tak jeď, doženu Tě. Povídám že počkám…když mne na potřetí poslal do předu, vyrazil jsem, že dám vědět kde sem a pojedu pomalu…od toho okamžiku jsem jej již neviděl. Tři hoďky vyplý mobil, sms NIC až k obědu přišla sms: Bajkal jsme dobyli spolu, k domovu každý sám !!!
Víc to nebudu rozpitvávat, už jsme si párkrát volali po návratu /byl doma o 4dny dříve než já, měli jsme na cestu 60dnů a já byl doma 47den :-(/, chtěl to rozebírat, já už ne, na špatné se zapomene - časem, jako na to z vojny, a zbudou jen ty hezké vzpomínky…ne?! Při čekání - zbytečném - na Páju, potkávám v bufetu u cesty Švýcarku Martu, co jede solo na Teneré šest pade do Vladivostoku a pak do Japonska, tam je podnes – učí se jejich jazyku – to je borkyně!!! Počasí, že by psa nevyhnal mě bude doprovázet po další dny až do Ufy. Oblékám na sebe už i vlhké oblečení v několika vrstvách, na to pláštěnku a tak se posunuji den co den již sám a je mi dobře. V hlavě sice zmatek a taky vztek, že proč a nač, ale posléze sem to pustil k vodě a jel si svou tour tak jak sem chtěl…Když přichází předěl mezi Asií a Evropu sjezd z pohoří Ural do Ufy dojde během ani ne dvou hodin k razantní proměně počasí. Z 10°C, stáleho deště a silného větru je na periferii-obchvatu Ufy azuro, bezvětří a 28°C :-). Spím do syta, nespěchám, mám bezhlavě nahnáno hafo kiláků a tak si dávám v bufáči u cesty snídaní a pozoruji tamní šrumec u hl. tahu z Ufy směr Moskva. Nasedám a dávám si další denní nekonečnou dávku kilometrů, ale je teplo, pohoda vše si náramně užívám, po 571 km beru brzdu u Koptivky, kde za pumpu je Gastinica, čistá slušná, vyjímečně platím jen jednu postel, prý nebude plno a když tak řekne, že místa nět :-). Sprcha a strááášná tragédie, vytahuji z kufru věci a zapomínám, na v gatích zabalenou krásnou láhev s vodkou CHINGGIS KHAN až s Mongolska…jasně - rozbil sem jí mě málem omylo. Nikdy nekupuj gořku, že dovezeš domů prezent…kokotina :-). V bufetu mne oslovil řidič TIR a mluvil Polsky, byť byl Lotyš tuším…Dal mi jednu mooc dobrou radu. Nejeď do Moskvy přes den, zblázníš se z tý zácpy a nic neuvíidíš, prej jeď tak abys na Rudý náměstí dojel mezi 4 až 6 ráno!!!
Dal sem na něj, z Koptivky sem dojel do Ryazan, za město do motelu a z něj sem vyrážel směr Moskva v noci v 01.15, je fakt že jízda Ruskem v noci po tmě byla dost o hubu, ale výsledek stál za to. V 4.45 sem si to vmašíroval sám centrem města až na Rudou ploščaď a mimo pár ožralých japončíků a zaměstnanců úklidových čet, již jen já a můj ,,Helmut“. Vycházelo slunce, azuro, teplo no neskutečná paráda. I když tam budeš bydlet na hotelu přímo ve městě, dej na mě a přivstaň si a buď u mauzolea ráno v 5°°. Sic Tě dovnitř nepustí, ale já o to nestál a vlastně Moskva byla po Kyjevu jediný velký město, který sem navštívil, jinak sem se jim celou cestu statečně vyhýbal, co to šlo. Hoďku sem se asi brouzdal po náměstí a fotil a nasával atmosféru, tak profláklýho místa…Tirák mne nabádal že od 6°° se začínají štosovat auta, tak sem pomalu mizel netuše, jak mne povodí za nos má GPS-ka. Ta se tak zamotala, že sem jel jedno kolo snad třikrát a ne a ne se dostat na výjezd na E22 směr Lotyšsko. Stojím tedy na pumpě dobírám, ptám se ženské obsluhy kudy tudy, ona ukazuje že od stanice do leva…hmm pomyslím si a v duchu si říkám, když má žena ukazuje kam jet, že do leva, je to zásadně na druhou stranu :-).
Ptám se ještě týpka od obsluhy stojanů a ten s hubou od ucha k uchu no jasně, ona myslela, doprava máš jet, tam je správný směr!!! A byl :-). Cesta má se blíží pomalu, ale jistě k vytouženému domovu, ale stále ještě cca 2.500kiláků musím být ve střehu a max ostražitý…znáš to, syndrom návratu, taháž za plyn čím dál více ani to neregistruješ…při tankování koukám na svý pneumatiky a rosí se mi čelo, pomalu ale jistě mi říkají papááá Mitasky E10 a E09 i tak ale vydržely kuwa že fest…no nic zvolním, snad vydrží…nezvolnil jsem, vydžely :-). Cestou mne upoutá u jezera GERMOVEŽ celoruský sraz BMW Motorrad, tak tam nakouknu, je čtvrtek teprve vybalujou a chystají 4denní akce, měním triko a velkou samolepku za jejich dvě malý samolepky :-( a jelikož taxa za účast byla snad 300€ děkuji a valím dál ku chalupě. Spím pár desítek km v krásném MOTELU PODKOVA.
Cestou od místa srazu BMW ještě nalézám opuštěnou vesnici, tak fotím polorozpadlý ,,Magazin“ a užívám si, krásného dne, počasí, volnosti a svobody. Dojezd na hranice s Lotyšskem mi bere dech, tak šíleně dlouhou kolonu kamionů, jsem ještě nikdy v životě neviděl…snad více jak 15km jeden za druhým a já začal panikařit, že jedu na špatný přechod…jel jsem dobře, po chvíli mne vpouští do prostoru i s dalšími osobáky ale hezky max po šesti kusech, stojíme ve dvou lanjách fachčí jen jedno okénko, jeden ouřada-důležitý jak pytel sraček a jeden celník co to vachuje, aby jsme se nepředbíhali. Opět dvě a půl hoďky, jaká to klasika a ještě než vrazí štempl se zeptá: kak vam nrávilos v Rasii ?! A čučí do huby, co odpovíš štempl nad pasem – jak vzrušující a nervy drásající okamžik… němnožko odvětím, ale to on už neudržel ruku a dal razítko, vypleštil oči, a že pačemu…beru podaný pass a mizím.
V Mariampole nacházím kemp Zaraza-luxus za pár eček, valím na pumpu pro pivo a Arménský koňak, sprcha a hybaj chystat futro pod parádní přístřešek. Jsem tu sám u přehrady s vodou plné sinic. Než si navařím a dám pár piv, přijíždí první dvě auta mladých lidí, s nimiž je do hluboké noci družba a o pivo ani vodku není nouze. Ještě před družbou s mladýma, ale prosedím celý podvečer v družné debatě s pánem v nejlepších letech, r. 43 :-) a jeho pevný stisknutí ruky v podobě mučícího nástroje mi utkvěl nadobro v paměti, neb ten stisk korespondoval s tím, co onen člověk musel prožít.
Žije v Kaunas a užívá si s manželkou důchodku, ale když mu bylo 6-let, přišli k nim domů v 11dopoledne komisaři, vypsali bumážku a do hodiny musely sedět tři generace jeho rodiny ve vlaku směr Sibiř – město Irkutsk – směr vyhnanství :-( /on, sourozenci, rodiče a rodiče jeho rodičů/. Museli si v Tajze vybudovat obydlí, on nejstarší ze sourozenců a jeho otec živili rodinu rybolovem. Hned první rok pobytu ve vyhnanství při jednom z rybolovu se člun převrhnul a on svého otce vytáhl na břeh již utonulého :-(, po úderu o kámen neměl prý šanci a utopil se. Sám pak šel 15 kilometrů nepropustnou Tajgou podél vody zpět k domovu, aby to oznámil rodině…ještě dnes při psaní těchto řádků mám sevřené hrdlo. Když jsem se jej zeptal proč do vyhnanství – odpověděl Stalin ten vrah a jeho čistky. Z šestiletého jinocha se stal chlap tvrdý jako skála, našel si ve vyhnanství i nynější ženu a ve 25letech se opět vrátil domů, ovšem musel si zase vybudovat nový domov a nyní je šťasten z vnoučat od svého syna.
Byl-li na mé cestě silný zážitek ať kladný, drsných pádů nepočítaně, či nádherných panoramat, tak vyprávění a otevřená zpověď tohoto – NEZLOMENÉHO muže, patří k těm NEJ. Věděl že ráno odjíždím a tak čekal pod přístřeškem až vyjdu. Loučili jsme se jako staří známí a dlouhé objetí a emoce nebralo konce, zval jsme jej k nám do naší vlasti k sobě domů, že i u nás je krásná zem a příroda i milé lidé, leč jen špitnul, že na to by asi neměl dostatek peněz. Nikdy neříkej nikdy, rád bych onoho muže ještě někdy potkal.
Krátce po odjezdu z kempu, si mne ,,ptačí budka“ fotí na jedné z mnohých uzávěr z důvodů rekonstrukce silnice. Vidím daleko před sebe, že je kam uhnout, pojede-li proti něco, a tak vyrážím a v zápětí koukám záblesk a na konci druhý, sakra sem v pasti si říkám..dodnes nic, tak snad mne při příští návštěvě Litevci neskásnou. Šup šup a sem v PL a jak se mi nechce po hl. tazích tráduji si to bočními cestičkami a hledám ubytko, jež nakonec náhodou nalézám v dřevěném Motelu pod zámkem v městečku Liw. V zámečku je prezentace piv z nějakého VO ,,Hurtovni“ a rachot snad do pěti do rána, završen totálně slitým Polákem, co se chce dorvat do mé izby…ráno u snídaně slyším jak si historku vykládají a lámou v pase smíchy, tak se lámu s něma a oni valí oči, že co se směju..tak sem je chvíli nechal a pak polsky odvětil: ,,Kumpel co na mě tak paczy – walil do mojich drzvi!!! Hele ten flusnul snídani zpátky na talíř, až se zalknul a nevěděl jak se omluvit – myslel si totiž, že tam hajinká pohledná účastnice zájezdu, ale ta se vožrala taky a spala někde jinde, kdo ví s kým... :-). Posmáli jsme se, zeptali se odkud jedu a tak a moc nevěřili, že mám za sebou 19tisíc kiláků a že jedu domů. Platím loučím se troubím a už zase hyje koně moje hyjééé...
Za celé dva měsíce mám deště asi málo a tak před Varšavou opět do nepromoku a směr Opole, Turawské jezero. Tam to má rád, jako dítko s otcem a matkou v Trabantu 601 jsme sem jezdili za maminčinou kamarádkou z dob války. Když jim bylo 16 let, pracovaly spolu ve voj.lazaretu jako setřičky. Bohužel již nikoho nenacházím, jen vzpomínky a domek, kde teta Anička, jak jsem ji oslovoval, bydlela. Beru u jezera nově postavený krásný Relaxhotel za 20€ na dvě noci. Cítím se unaven psychicky i fyzicky a chci si odpočnout, srovnat si to vše co jsem prožil a zažil v hlavě, chci být ještě pár hodin sám, byť se tolik těším na ženu, rodinu, děti, vnoučata. Najednou jsem vlastně doma, to vše, ta veliká cesta a ještě větší dobrodružství je ukonce...KONEC PADLA ZAVÍRÁME - nechce se mi tomu věřit...
S ženou se domlouváme, že dojedu domů, tedy v úterý 22. července mezi 13 a 14hodinou. Cestou ještě navštívím rodný dům mého otce v Szonowicích a taktéž rodnou ves maminky – Bienkowice kde žijí ještě její sestry, pár fotek, pozdravy a už volám ženě, že za 20 minut jsem opět doma, mezi svými...konečně :-).
Závěr – nějaký moudro…ani nevím co napsat…
- co Tě nezabije, to Tě posílí
- neříkej nikdy, to nejde, na to nemám, to je moc kiláků a moc peněz
- musíš jen chtít
- každá i ta špatná zkušenost, zážitek či událost, je dobrá a poučná
- pečlivě si jakoukoliv cestu naplánuj a připrav
- co si vezeš, to máš a co nevezeš – to nepotřebuješ…
- vždy dva mobily
- na vše špatné se časem vždy zapomene a zbudou jen ty dobré a krásné vzpomínky
- až dnes, mnoho dní a týdnů po cestě si uvědomuji, že to byl opravu flák cesty a táta, ten musel celou tu dobu nade mnou držet andělská křídla.
A kudy tudy příště?! Kamarádi mne lákají do Indie – uvidíme, člověk míní, život mění. Dnes, na místo příprav další cesty, řešíme zabezpečení plnohodnotného života mé maminky…
Jooo a vždy kolama dolů…
www.ceskatelevize.cz/ct24/regiony/299552-motorkar-splnil-sen-zemreleho-otce-dojel-na-bajkal/
www.halmutsafarcik.rajce.net
www.autokosmetikasafarcik.com/moto
|
|
