Právě se nacházíte :    Úvod   |   Dvě endura - dva světadíly 4.6-23.6.2011    
 















Dvě endura - dva světadíly 4.6-23.6.2011


Účastníci: dvě endura – tři cestovatelé 13-ti státy CZ-SK-UA-RO-BG-TR-GR-MK-AL-MNG-HR-BiH-HU

 

Mladí duchem i tělem :-)

Michal r.v.1982 & Zdeňka ,,Kochaš‘‘ r.v. 1986 na Honda Varadero r.v.2000

Mlád již jen duchem :-)

Helmut - ,,Heli‘‘ r.v. 1960 na BMW 1200GS Adventure r.v.2009


 

1.den 4.6. sobota

Přípravy od zimy a najednou je tu den odjezdu - prosluněné brzké ráno a Olinka se slzami v očích :-(, mne vyprovází. V 7°° vyrážím směr Jablunkov, kde mám v 8°° sraz s mými letošními společníky Michalem a Zdenkou na Varaderu + dva jejich kámoši, kteří nás vyprovodí na hranice s SK, uvítací kafíčko na pumpě v Jablunkově a jedééém :-). První z doprovodných kámošů se vrací zpět hned z hranic s SK, ale Venca s námi jede až za Košice. Trasu ,,cez naše braty Slováky‘‘ určil Michal a moc hezkou, kdy v Žilině valíme směr Belá – Těrchová – Zázrivá - Párnica a Krasověny a byl to moooc hezký úsek krásných zatáček a panoramat – výraz hezká panoramata :-) bude ještě často v kurzu, ale v jiném spojení a pravda Zdence se moc nelíbil :-).

Mírnou časovou ztrátu jsme nahnali po dálnici směr Poprad, kde dochází k malému zastavení v tamní pobočce Touratech, neboť zjišťuji první problém - málem explodoval malý plastový kanistr s benzínem na straně výfuku mýho ,,helmuta‘‘, dle prodavače zázrak :-(, že opravdu neexplodoval a tak benzín do benálu a raději z obou a do toho dobrého litr oleje a hned bylo místečko v kufru :-).

Na hr.přechod Vyšné Německé-Užhorod jsme si to zamířili opět s mírnou oklikou a sice přes romské osady Tomášovce-Krompachy-Jaklovce a byly to nezapomenutelné okamžiky a pohledy, ovšem bez zastavení - nenašli jsme odvahu, byť jen mírné přibrzdění u tamních obyvatel vyvolalo ihned pozornost a to jak dětí, tak i dospělí startovali nám v ústrety a to nebylo to pravé ořechové a tak jen Zdenka fotila a točila za jízdy. Za Košicemi /Košický Klečnov/ dáváme první delší pauzu s obědem a loučíme se s Vencou, byť by jel nejraději s námi i bez výbavy, ovšem doma na něj čekalo ledva narozené mimčo a milující ženuška-tak Ahoooj a snad příští rok Tě Venco propustí na pár dnů-vlastně týdnů - hihihi…

Počasí supr-teplota hodně vysoko a již stojíme na ukrajinských hranicích. A světe div se drobné pětidolarovky či éčka - pro případné ,,všimné‘‘, zůstaly zcela netknuty a to nejen na těchto prvních hranicích, všech dvanáct hr. přechodů či kolik jsme jich vlastně dali - bylo absolutně luxusních a vždy max do 30min (s výjimkou RO-BG, kde jsme čekali na opravu mostu), jme byli odbaveni a bez úplatků či buzerací - jen si občas dávají načas a dělají, že Tě nevidí, aby ukázali, kdo je pánem situace, ale to bylo tak asi vše, snad jen na  Turecké hranici si nás podávali trochu dýl a bez tří procedur a razítek tě nepustí dál, ale i tam to nakonec bylo v pohodě, ale to jsem ovšem trochu přeskočil děj…

O Ukrajině jsem si dost přečetl na všech možných moto-webech a cestopisech, ale realita je realita, to chce opravdu tam jet, vidět i zažít… už první tankování hned za hranicí bylo zajímavé, když při platbě kartou musel maník vždy vytočit pevnou linku ,,někam‘‘ kde asi překolíkoval v ústředně linky a pak jsem mohl ,,zasunout‘‘ – kartu :-). Fungovalo to, tak do plných a mažeme dál, bo celkem hafo kiláků hned první den a vidina lůžečka a hl. pivka a dobré bašty byla velkou motivací tahat za plyn o trochu více, ale zase strašáci v podobě místních ,,cajtů‘‘ a všelikých zkazek o jejich výběru pokut, zase ten plyn hezky držela v mezích pov. rychlosti. A ono taky jet nějak výrazně svižně na jejich cestách necestách…není zase tak jednoduchý.

Nezbytné focení u pilíře s logem VOLOVEC je samozřejmostí snad všech co tama projeli a my nebyli výjimkou a to byl taky první moment, kdy jsem si uvědomil, že má – naše třítýdenní tour je realitou a právě tímto okamžikem začíná!!! Do penzionu U Lva to již byl jen kousek a majitel Leonid s chotí Natálkou a najatou barmankou :-) se o nás starali, jako o své vlastní, však ono Michal tam již jednou byl asi dva roky nazpět a domácí mu předal i tašku s hyg. potřebami, co ji tam onehda zapomněl :-). Penzion byl plně obsazen beikery z Prahy, Plzně, Rakouska a tuším i Švýcaři, ale to byli krosaři - co si přitáhnou ty svý mrdky na vlecích či v busech a pak orají tamní lesy a pole až do úplného zblbnutí…Vesměs ,,kroupaři‘‘ tak si říkám, jak by asi čučeli na Ukrajince, co by jim svými Zily či gazíky orali angličák před barákem nebo honitbu v lese, ale jiný kraj jiný mrav :-( :-) - nic ve zlým ,,krosaři‘‘. Večerní posezení u piva s dvojitým chodem večeře, završeným frťanem od Leonida, utíkal jako voda a diskutovat bylo stále o čem a tak coby nejstarší člen jsem rázně zavelel k odchodu na kutě :-).

2. den 5.6.

Ráno bylo zalitý sluníčkem a my se již třepali na motky, jak pes na kost. Tak snídaně, sbalit a nabalit motky a …a tady přišel můj snad nejčernější okamžik celé mototour cesty :-(. Tahám s sebou foťák NIKON D80, abych mohl fotit ,,haluze‘‘, jak mi říká kamarád Jirka z Volva a ten, já trouba pokládám na topcase a s pomocí jednoho z krosařů vážu bágly. Jak se ,,helmut‘‘ zakymácel, foťák se poroučel z kufru na sedlo a pak přes válec o stupačku a na zem!!! Výsledek – vylomený objektiv z bajonetu těla foťáku a objektiv ,,na atomy‘‘ – kua chtělo se mi brečet, řvát vzteky a …Vteřina špatného úsudku rozhodla, že si z letošní cesty, po takových zemích, nedovezu ani jednu jedinou kvalitní fotečku :-(. Jediné záběry tedy bude muset pořizovat Michal se Zdeňkou ze svého klasic.kapesního digitálu a kamery GoPro HD Motorsport HERO. Nu a mně zbýval na focení jen mobil a oči pro pláč :-(…

Ještě zaplatíme Leonidovi celých 20€ :-) za vše na os., a s náladou pod psa vyrážím směr Koločava – tu nesmíme minout, vždyť o Nikolu Šohajovi loupežníku jsme si četli jako malý děti všichni. Pak směr Solotvino-solná jezera (spíš se hodí bahna), a hurá na ,,Rumuny‘‘ - veselý hřbitov v Sapintě a Fagarašský průsmyk a hledání noclehu.

Stále bylo po cestě co fotit a stáli bychom nejraději za každou zatáčkou a fotili a kochali se divoce se pasoucími stády koní, krav a hltali nádhernou krajinu a tak jsme se posléze dohodli, že s takovým tempem se do Istanbulu nedostaneme a velmi jsme foto-zastávky omezili. Provoz není na tamních cestách veliký, ale pro nás zcela vyjímečný, neboť kde u nás potkáš koňský povoz či volně jdoucí koně s nakrátko svázanýma př.nohama, kočovné cigány, žebrající děti a nebo stádo krav?! Za jednou zatáčkou jsme málem rozprášili stádo ovcí, jež se náhle vynořilo z lesa a nerušeně si to mašírovalo přes cestu k řece :o). Cesty rozbité jak tankodrom a tak tempo nebylo moc velké a navíc jsme projížděli vesnice v neděli v dopoledních hodinách, kdy všichni věřící šli buď do nebo z kostela…

Po výjezdu na nějaký vrchol kopce či hory, jsme si dali pauzu a posléze nás dojel český autobus s turisty tuším od HK. Hned to byla samá družba a sranda byla, když se dámy-manželky chtěly s námi  fotit a manželé s protáhlými ,,ksichty‘‘ stáli opodál a nechtěli :-( své ženušky s neznámými beikery ani vyfotit - no mazec :-).

Bylo to nějaké poutní místo a ten den ožilo místními slavnostmi, na které se sjížděly celé vesnice z okolí a tomu nasvědčoval i počet policistů, kteří na nás koukali ne zrovna dost kamarádsky, ale přišli jsme možná na fintu, jež nám pomáhala a nikdy na celé cestě nás nikdo nestavěl (teda mimo Michala v Ruse) – vždy jsme je zdravili jako první a mávali a pokyvovali hlavou a zabíralo to :-) i ti největší mručouni nakonec taky mávli a mnozí i dokonce s úsměvem. Focení nebralo konce a jednoho ukrajinského klučinu jsem dokonce musel sundávat již ze stupačky, jak se hrnul do sedla a že papínek bude fotit. Nakonec si dal říct a tak se spokojil i s fotem vedle mašiny… Dle oblečení a vizáže bylo patrné, že rodinka patří do ,,vyšší třídy‘‘, protože jinak jsme míjeli jen velmi, velmi chudé vesnice, kde se život a civilizace zastavila někde na začátku nebo v první pol. min.století.

Kafíčko v ,,Četnické stanici‘‘ v Koločavě bylo samozřejmostí a přišlo vhod (za 1,5€ pro všechny tři) a neudělat pár fotek, by byl hřích.

 

Návštěva Solných jezer byla v plánu a pauza na koupání též, ovšem po dojezdu a zhodnocení situace šel do plavek jen Michal se Zdenkou, ale do vody či lépe bíga, šel nakonec jen Michal :-), lidí jak opic a připadali mi, jako češi kdysi u Balatonu. Zprvu to vypadalo, že po dojezdu až na břeh ,,bažiny‘‘ je tu parkování zdarma - omyl z ničeho nic stojí vedle mě s otevřenou dlaní ,,mamka‘¨a chce kroupy, dávám po domluvě 5§ s tím, že donese 3§ nazpět – opět omyl - nasypala mi nějaké drobáky a nekompromisně praví - že doláče nemá, tak jsme je tam ty jejich drobáky směnili v bufíku za pivo a limo a po konzumaci a odbahnění Michala jedeme dál. Jak jsme nakonec zjistili, hranice s Rumunskem byly za bukem, ale značení žádné,(díky známému, který nám o přechodu řekl, že se hraniční cesta nedá nikde na netu dohledat, ani na Gogolu tudy cesta nevede, ale že je!), tak jsme si to dali asi 3x tam a zpět, než nám místí borec v žigulíku ukázal cestu. Hranice opět ok a už jsme byli v ,,Drákulově‘‘. Cesty ihned o poznání lepší a snad u každého domku sedávají u cesty na lavičce místní a koukají a koukají kdopak jim to jezdí pod okny :-).

Veselý hřbitov byl další zastávkou a paní u vstupu neoblomně vyžadovala rumunskou měnu :-( doláče ani éčka jí nic neříkala, tak otočit koně, Zdendoše jsme nechali na pospas dvěma místním chasníkům co uměli česky a my dva jeli do bankomatu, kterého si cestou všiml Michal - vybrat kroupy. Celkem morbidní a krásný zároveň onen hřbitov. Pro našince nezvykle barevný s vyjádřeným motivem co a jak o dotyčném zemřelém a ohlížet barevné malůvky dítěte pod koly vlaku či auta mi zas až tak veselé nepřišlo, ale budiž - jiný kraj jiný mrav. (hřbitov patří do památek UNESCO).

A to už opět sedíme v sedlech našich ,,réží a helmuta‘‘ a valíme zpět do Sighetu Marmatiei a směr Baia Mare, ale než se tam dostaneme, musíme překonat nádherný pohoří a spousty krásných zatáčkovitých pasáží, kde přišla i má chvíle a oblíbené ,,něco pro diváky‘‘a jak říká kamarád Peter Zomber – kolena výš jak hlava :-). Chvíli valí vepředu Michal se Zdenkou, chvíli já a tak se střídáme jak cyklisti ve vláčku - jen my jsme dvě motky.

Při výjezdu z jedné levé koukám Michalovi -   jel právě první - přes motku, prázdná cesta a rovinka, tak za to beru a ,,helmut‘‘ poslušně na zadní, tak za tři a znovu a celý ,,rozpičouřený‘‘ - jak mi to jde, vůbec nereflektuji, že levou stranu vozovky - po celé délce stoupaní - lemuje kamenná, půl metru vysoká zídka a nějak divně mi jde v ústrety. Za zídkou nic, jen prázdno a dolů ,,hank‘‘ jak prase, že by tam mohli pořádat SP ve sjezdu :-), došlo mi že je zle a fakt málem bylo :-(, beru za zadní brzdu motka padá na přední těsně vedle zídky (furt za tři fofry) a tu náhle pravá vracečka - no kua ašče že nic nejelo z kopce, bo já tu rovinku a následnou pravou vracečku jel jak ,,angličan‘‘ - furt v levo :o), ufff vyšlo to, ale…

Posléze i Michal povídá že nechápal co vyvádím a v duchu hledal mobil a uvažoval jaké číslo se uprostřed Rumunských hor vytáčí pro rychlou… Nu popravdě řečeno, čurkem mi tekl pot po zádech a šel by i do nižších pater - ovšem půlky sevřeny tak, že by mohly i jako mandl fungovat :-), bylo to o fous a jak jsme si dobrovolně do přilby vynadal – nebudu raději publikovat.

Každé stoupání jednou končí sjezdem a to byl i náš případ a já se po otřepání opět pustil lehce svižněji dolů do údolí. Zjišťuji že jsem ztratil Michala a ,,Kochaše‘‘ beru krajnici a vyčkávám a dlouho než se objevují v podivně turistickém tempu a něco jak mne míjí řve z pod přilby, ale nerozumím mu a tak dedukuji že kochačka a beru za plyn, že já se kochám jízdou…Až dole před městem, jak stavíme na krátkou pauzu, se dozvídám že zavařené brzdy, bo stará kapalina :-). Město Baia Mare je celkem velké a opět malá ztráta orientace a dáváme si střed města nadvakrát a již při prvním okruhu si nás vyčíhli dva ne zrovna malí hafani. Jak si dáváme druhé kolečko stejnou ulicí berou nás darebáci nefalšovaným útokem, tak všichni tři nohy co nejvýš - po plynu a modlitba aby neskočili pod kolo, zřejmě si dávají ti dva hafíci často takový trénink, protože s námi drželi obdivuhodně dlouho tempo :-).

Konec dobrý, vše dobré, cestu z města jme našli a je třeba se ohlížet po nějakém noclehu, který nakonec nacházíme někde za městem Dej a u města Nima, hezký názvy co?! I ubytko moooc pěkný za úplně hezký peníz, bo opět všichni 3 pospolu, i veču nám udělali, byť jsme byli zcela sami na penzionu, i pivo bylo, i šnaps …  no není na světě krásně :-). Po nezbytné koupeli jdeme s Michalem na večeři a oba jsme se shodli že ,,hezká panoramata‘‘, myšleno servírka :-), mladičká usměvavá a než došla Zdenka, jak se na nás culila :-).

Rumunsko je Rumunsko a tak naše motky po delším vysvětlování, co vlastně chceme, putují do místní kotelny a pod zámek - grátis samozřejmě. Opět si dáváme pár pivek, na pokoji ,,Beskydský čaj‘‘ Sladká bylinná gořalka z bylinek, ale pozooor 52 voltů a dá se pít i vřelá, když ji vytáhnete po celodenním pařáku z alu kufru, na rozdíl od slivovice…

3.den 6.6.

Ráno nás milá slečna opět obsluhovala u snídaně a prý že by se ráda vyfotila u motorek než odjedeme, i tak se stalo.

Povídám hezký penzion – příjemná obsluha, ale my jsme teprve na začátku naší tour, tož pojďme do sedel a hurá na ,,Fagaraš‘‘. Těžko popsat který z úseků naší cesty byl ten nej, ale dle mého, patřil dnešní den v Rumunské krajině k těm nejhezčím – nádherné počasí – úžasná krajina – cestu nám lemovalo spousty jezer – kočovní romové, nu prostě paráda a za pár hodin již jsme v království hor, sněhu a ledu – v pohoří FAGARAŠ.

Fagarašský průsmyk nám však byl zapovězen. Bylo divné že před začátek stoupání náhle v cestě těžká technika, náklaďáky a cesta zatarasená betonovým blokem :-(…ovšem jeden z dělníků kývá, že ok pro moto, ok že máme blok objet a fičet nahoru, no tak jo, jak mává - jedem, ne?!. Michal svým jedním kufrem lehce škrká o beton, ale kufr bez újmy, tak mažeme dále a opravdu zážitek - opět samá levá pravá, ale tentokráte ,,nic pro diváky a žádné kolena výš jak hlava‘‘ :-), protože tady byly srázy opravdu respekt a úctu budící…v jednom podjezdu potkáváme beikera z CZ od Olomouce a ten nám již prozradil pointu - nahoru Tě pustí, ale samotný tunel na druhou stranu je zavalený sněhem :-(! A bylo po ptákách, mírně nám to vzalo vítr z plachet, ale po pár metrech v sedle se již opět plně kocháme tou nádherou kolem a protože se brodíme i hromadami sněhu a na těch našich Anakee, to nebylo zrovna to pravé ořechové, tož hezky pomalu a fotit a kochat se…Úžasné, to chce zažít na vlastní kůži. Cestou hore jsme ještě potkali manž. pár tuším ze Švajcu, každý na své mašině a jinak nikde nikdo, jen my tři…akorát nám jednou zatrnulo, jak se proti nám vyvalil obří nakladač, který vlastně prohrnul jen pás na šíři lžíce, kterým jsme se prodírali hore…

Díky tomu, že byl průsmyk uzavřen a my chtěli na Drákulův hrad, museli jsme posléze zpět tou samou cestou do údolí a stála nás ta objížďka cca 150km navíc.

A jak jsme sjeli pod průsmyk, staví Michal na krajnici s tím, že mu navi ukazuje hostinec a že je čas naplnit břicha :-). Osudové a špatné rozhodnutí :-(, ale to jsme zjistili posléze, až jak bylo Zdence velmi, ale velmi ,,blujno‘‘. Krásně předělaný statek na zájezdní hostinec, vše vypiglované, čisté – jen něco bylo jinak – nikde ani živáčka, tedy hostů - jen my tři. Zdendoš si objednal polívku, my taky to jejich mleté maso či co a už to, že ta polívka byla plná kostí nejistého původu bylo divný, ale prý chutnala dobře. Tak dopapáno, zaplaceno a už jak se chystáme do sedel, povídá Zdenka, hele kluci, je mi nějak těžko, asi jsem jedla moc rychle :-).

Nejedla rychle - zkažené to bylo a po pár minutách začalo terno, koukám najednou Michal přede mnou levý blinkr - na odpočívadlo přes plnou čáru a jak Zdenka sundá přilbu-bílá jak křída a rychle mizí v blízkém křoví…po 5min vyleze zelená jak tráva a prý nic, ani horem, ani spodem, povídám máme zázračný bylinky, Beskydský čaj – dej glga nebo dva a buď to pomůže tím, že to přejde a nebo to pude ven, jedno kudyma, ne?!

Dala statečně glgů několik :-)) a po chvíli peláší zase k řece do křoví, no jo, jenže jak vyleze - opět nic. Tak jí dáváme oba dva zaručené rady - jako prst do krku, hlavu až ke kotníkům a tak, no felčaři jak hrom :-). Po delším přešlapování co a jak dál, ,,Kochaš‘‘ povídá - jedemel, já to vydržím – nevydržela :-(. Ještě že jsme provedli suchý nácvik, co a jak v případě náhle nevolnosti a blujnosti… Cesta jíž jsme jeli kolem řeky byla dost klikatá, ne moc široká a provoz jako prase – samé kamiony - nejedeme tedy žádnou střelbu, hlavně s ohledem na žaludeční problémy Zdeňky.

Když tu najednou si říkám odkud se bere na mém hledí ,,takový divný déšť‘‘ a v tom vidím že ,,Kochaš‘‘ visí z motky, jak indián z koně v zatáčce a blije a blije… A už někdo blil na lodi proti větru? A loď jede prd proti motce, že :-)?!. Michal tedy bere za brzdy, já taky a jen se modlíme, aby nás nesestřelil nějaký bláznivý tirák… když bylo dokonáno, vyrazili jsme dále, nebylo na tom místě radno setrvávat dýl a na první pumpě - naštěstí po pár km – nastává jejich vzájemná očista, za pomocí kýblu a stěrky na okna :-), no pohled pro bohy a mnozí šoféři nevěřícně koukali, co ti dva vyvádějí s proprietami na mytí čelního skla a světlometů :-)). Normálně se používá stěrka na čelní okna, Michal a Zdeňka si tím myli záda, nohy, kufry – bo taký divný déšť padal :o).

Díky zavřenému tunelu a nevolnosti Zdeňky jsme nabrali slušné časové manko a pomalu se začínalo smrákat a k hradu Drákuly ještě hafo km. A tak bereme i po problémech s navigací, nocleh ve městě Ramnicu Valea. A naše ženská část osádky to potřebovala jako sůl…její žaludek ještě stávkoval a tak jsme šli na pivko dolů do hospy sami dva - taky dobře :-), bo obsluha místního ,,šenku‘‘ dostala ihned nálepku ,,velmi slušná panoramata‘‘ :-)).

4.den 7.6.

Čeká nás cesta z Ramnicu Valcea – Drákulův hrad – Bulharsko a již se pomalounku začínáme blížit k významnému bodu naší Tour – Istanbulu. Po snídani, na kterou již šla i Zdeňka, opět do sedel a směr Castle Poenari a přehrada Lake Vidraru. Hned po pár km nás na kruháči čeká nevšední a velmi hezký zážitek. Dáváme přednost a proti nám najíždí Varadero se solo jezdcem a ten k našemu údivu přistavuje přímo k nám na našem výjezdu a sesedá, že chce pokecat :-), což ovšem nelibě nesou okolo jedoucí řidiči a není se jim co divit, blokujeme náš vjezd na kruháč, posunky tedy naznačujeme, že popojedem a hned za rohem pumpa, tak stavíme a nestačíme zírat.

Borec na Varaderu jede z IZRAELE na Mezinárodní Varadero sraz na Slovensko :o) a ptá se nás na cestu?! No byl to opravdu zážitek jako hrom, ten pán měl tak min 65let a motku ověšenou vším možným, včetně modlitebních koberečků :-). Vyměnili jsme si nálepky a dárky popřáli si šťastnou cestu a jeli každý jiným směrem, ufff to byla síla ten člověk povídal, že jezdí na každý mezin. sraz Varader a velice se divil, že tam taky nejsme, když to z domovů máme za humny!!!

Vcelku slušné cesty po Rumunsku nás ten den zklamaly, tedy hlavně pod hradem a nad přehradou, byť oba na endurech, tak díry na cestách takové, že byly doslova nebezpečné. Proto jsme se nad přehradou otočili a nepokračovali až k tunelu, který byl zasypán sněhem (z druhé strany-kde jsme byli včera). Scenérie opravdu jako stvořené pro filmaře a kochačka úžasná. Hráz přehrady doslova brala dech-nic takového jsem doposud neviděl…

Pod Drákulovým polorozpadlým sídlem byl motel-hotel teprve se otevírající a díky začátku sezony jsme tam byli jediní hosté, mimo obřího chrousta :-)…

Fotky – bašta tedy jen Michal a Zdeňka, jako vždy :-)  já si vystačil s kafíčkem, Drákulu jsme nechali - po jistě náročné noční šichtě - odpočívat v pokoji a jak jsme se drali na naše oře, přihrčeli borci odněkud z hor od přehrady zajebaní a špinaví až hrůza, a že přijeli drandit po horách přes Rumunsko, až od Olomouce :o) a že spí jen pod širákem :-). Tady tu cestu maj jen jako přesun, jinak fuurt někde po horách a kopcích…

Po krátkým pokecu už valíme dolů do Pitesti a pak co nejkratší cestou na Bukurešť a na hr.přechod za městem Giurgiu - Podul Prieteniei. A tady nás čekal šok :-(, už příjezd k hranici byl prapodivný, hafo policajtů nás furt odklánělo dál a dál od místa přechodu a pak zase nás naháněli zpět oklikou a jak jsme dojížděli na čáru, rosilo se nám čelo ještě víc, a že bylo přes 30° C… řada kamionů, ti stáli na původní příjezdové cestě na čáru, osobáky a motky odkláněli oklikou a tu masu stojích ve frontách, kam až oko dohlédlo, masakr :-(…

První má slova byla - tady končí má tour, tady já stanovat nebudu, než mě pustí do Bulharska za 2dny :-((. Stavíme motky, hadry okamžitě dolů a přemýšlíme co dál. Michal, kovaný kamioňák povídá, hele motorky vždycky jedou dopředu. No jo, jenže my uzavřeni ze všech stran auty a kolem jen chodník a tráva za obrovsky vysokým obrubníkem. Maj divný normy :-), tak hezky jednu motku po druhé na trávník, do sedel a přes chodníky, trávu cestou necestou, pomalu pár km, furt směr celnice, čekajíce že se za námi pustí někdo z osobáků a skopne nás dolů na zem… světe div se vše v poho a za chvíli stojíme před celnicí se dvěma Poláky, až někde od Bydgoště. Od nich se dozvídáme, že to není v celnících a jejich laxnímu přístupu, ale že tím vedrem se jim roztekl most :-) a že tu už stojí přes hodinu. Nu a společně jsme tam stáli ještě přes dvě hoďky, no mazec jak c.p. Asfalt se roztopil a doslova propadl v některých místech do řeky, tak se čekalo, až někde ve fabrice napálí železné plotny, pár cm silné, kterými díry překryli a kolem dokola zalili opět asfaltem. Nutno dodat, že tedy most pamatuje již mnohé :-( (jediný na pár stech km Dunaje). Když tedy konečně začali pouštět, tak jen osobáky a motky, nechtěl bych jezdit kamionem a nikdy nebudu :-).

Překročíme čáru, ustrojíme se a valíme směr Varna-chceme se dnes koupat v Černém moři a dva Poláci, že tedy jedou s námi, ovšem pár km a už odbočují jinudy, tak ahoooj - říkáme si v duchu a valíme svou cestou. Ne dlouho, celkem taháme za plyn, bo zpoždění jako prase a náhle na horizontu vidím ,,čerty‘‘ jak staví, ruka de z plynu ovšem nejsem si jist zda to stihnul i Michal :-( asi ne, jelikož mu jeden vbíhá do cesty a dává jasný znamení, tak stavím o kus dál, ale máme štěstí - neměřili jen viděli cizokrajného jedince, tak HALT - zběžná kontrola a pustili je dál, ufff…

Varnu dobýváme již opět v podvečer a je třeba hledat nocleh a to mne ve snu nenapadlo, že najít kemp bude celkem šichta :o) Zato romské slumy pod panelákovým sídlištěm jsme objevili bez hledání a děvčat, provozující nejstarší řemeslo tam je podél cest, jako smetí a že tam je bordel :-). Nejlepší hláška dne byla, jak se Zdeňka ptá, k čemu že maj ty holky každá,  pet láhev s vodou? Asi na pití že?! A my s Michalem řvali smíchy, jojo, na piti, ale hlavně na mytí ,,pití‘‘ :-)) brrr, kdo na to vleze, musí mít silný žaludek a imunitu…

Nakonec jsme objevili kemp, krásně zašitý a je pravda, že zcela prázdný a vůbec se jim moc nechtělo nás ubytovat, nakonec tedy že jo, tak do chatky a to byl mazec… ta určo pamatovala návaly turistů z východního bloku, tak samo lednice a tři palandy co tam byly, bo to bylo vše :-). Prostředí nádherný, cena skoro zadarmo, 5€ za os i s motkou :o), altánek kam jsem složili věci a vařili si baštu a nádherně teplé moře-paráda, ale že bych tam musel znovu a na dovču ani náhodou… Ale spalo se tam snad tam nejlíp :o) a určitě to mělo své kouzlo a  jedno z nejhezčích míst dovolené! Zvláštní, že?! To možná ta nostalgie na doby a časy minulé :-).

5.den 8.6.

Ranní bašta v altánku byla suprová a dodnes vzpomínáme na ten postkomunistický kemp, jako na jeden z dalších supr zážitků, ale rodinu bych tam asi nevyvezl :-).

Tak navařeno, pojedeno – mimochodem jsme prvně okoštovali mnou zakoupenou Adventure stravu a musíme říci, že moooc dobrý, moooc.

Nabaleno, zkontrolováno - do sedel a valime na Turka a jeho Istanbul. Startujeme z kempu – má navi už je totálně mimo mísu a navíc přestala i dobíjet z držáku na motorce :-(. Dnes si vyberu pořádnou dávku smůly - spíše mé blbosti… Michalova navigace nás vede z kempu po úzké asfaltce pryč od moře a jak je stále užší a užší najednou šup a jsme uprostřed vinice, která je vysázena na mělkém - pískovém podloží… a tak se plandáme cestičkou ve vyjetých traktorových kolejích a v mělkém písku, spojky po dvou kilometrech hoří na obou motkách bo furt jen za jedna a na spojce a nohama na zemi pádlujeme a snažíme se posouvat dál a dál. Pak se po domluvě točíme zpět a přichází osudová hláška: Hele my pojedeme se Zdeňkou napřed pak zapískáme a budeme Tě točit jak se plandáš v tom písku a vyjetých kolejích! A já si jen pomyslím, nu dobrá, ale smrdí to průserem – abych sebou nej…ul!

I se stalo - pár metrů se cloumám, abych ukázal jak to de a pak se motka rozhoupala vlevo vpravo a ještě několikrát a pak rána jak z děla a už ležím na zemi, jak chrobák - motka vyje jak šakal, bo zaseklý plyn a já si do přilby nadávám jaký jsem k…t, že se nechám tak hecnout :-(. To už přibíhají Ti dva hecíři a pomáhají mi zvednout ,,helmuta‘‘ bo v pravém zápěstí píchá jak hrom a i tak bych tu nabalenou mašinu sám nedal ani do oněch 10vteřin jak se říká, že máš šanci ji dát zpět do pozice obvyklé. Je deset dopoledne, slunko pere jak sedlák cepem, adrenalin ze mě stříká po litrech a zkoumáme škody: ohlý pad.rám až na nádrž - ještě že tam byl, ohlý kryt ventilového víka hlavy, uražené zp.zrcátko a přídavné světlo a lehce ohlý rám držáku kufrů, ale jinak OK – tedy ,,helmut‘‘ druhý Helmut – já o něco hůře – v pr.zápěstí píchá jako ďas, ale po chvíli nasedáme a jedeme dál-krokem, což opět nebrání tomu, abych znovu lehnul :-(.

A to už jsem byl tedy opravdu grogy a bohovsky nasratý, jaký sem to nešika. Ležím si tak opět na zádech – vedle motorky – jen vypnu zapalování a čumím do blankytně modré oblohy, zpocený jak myš. Najednou se nade mnou zatemní a ,ha‘‘ - što ty tu zdělaješ?! Chlap v montérkách a v kšiltovce - majitel vinice - na mě kouká, jak na zjevení, kdeže se tu beru :-). A já si tak ležím, ukážu na oblohu a že nu vot sjuda ja prišol :-)

To něvazmožno, povídá on :-), to nět daroga dľa mašiny!!! A vtom se vynořuje burácející Vardero s Michalem a Zdeňkou, maník praští kšiltovkou o zem a huláká A to što, što éto?! Byl úplně mimo mísu a v šoku, cože tam děláme - jeden se válí s motorkou mezi jeho milovanými hrozny vína a druhý přijíždí zpoza keřů :-). Chvíli jsem jej pozorně sledoval, aby nás - mě nepřetáhl kopačkou, ale nakonec mi pomohl zvednout motorku, dokonce mne poplácal po zádech a že se musíme fakt vrátit a kousek si zajet, než najedeme na cestu směr hranice s Tureckem. To píchající zápěstí mimochodem cítím dodnes, asi mi tam fakt něco luplo a já si jej od dalšího dne bandážoval obinadlem a americkou páskou, abych mohl bezpečně řídit a ovládat plyn a př.brzdu :-(.

Máme namířeno směr Malko Tarnovo na malý přechod v horách ,,Dereköy Sinir Kapisi‘‘, celkem je problém se z Bulharska dostat do Turecka a podél pobřeží to není možné vůbec, ale nám to nevadí, jsme tu proto abychom viděli co nejvíc a tak km navíc až tak moc neřešíme. Cesta v horách je rozbitá, jak Německo po válce, ale máme velké motky a tak v nás opět chytají saze a hezky si to užíváme :-).

Ani se nanadějem a už stojíme před Bulharským celníkem a světe div se šup šup a jsme v další zemi TURECKU :-), už jsme jásali jako malí kluci, že nám to jde tak hladce, tak si ještě potajnu fotíme tureckého vojáka za ostnatým drátem s,,kvérem‘‘ v ruce, napít a mažem dál v domnění, že máme vše za sebou – omyl – teprve nyní nás čeká opruz :-(. Po pár km zjišťujeme že Turci si nás teprve vychutnají. Ovšem mají siestu-čajíček-prostě nezájem a ta bezmoc jak stojíš jako tvrdé Y a nic nezmůžeš, tak to je něco.

Asie po asi 45min máme ony všechna 3potřebná razítka a hurá už jsme na jejich straně a opět svobodni a na svých mašinkách!!! Nově zbudovaná a budovaná široká cesta dolů z hor, přímo vybízí k pořádně prohnat benzín přes spalovací komory a tak jedem jak o závod :-). Snažíme se dostat co nejdříve na dálnici  na Istanbul u města Kirklareli, tam taky stavíme, že dáme pauzu na kafíčko a papu, ale jen co na pumpě přistaneme, už je u nás nějaký protivně vlezlý chlápek-pikolík u pumpy, jako u nás a fuuurt nám nutí jakousi krtu za 10€ a Michal že ne, že to neberme - to jsou nějaké body a pak že si za to můžeš vybrat hrnek nebo nějakou jinou kokotinku, tak ho furt odmítáme a ptáme se zda natankujeme na kartu a kafe a tak, ale nebyla s ním řeč – bo nerozumněl česky :-( - nechápu to a sedáme a valíme pryč.

Jak jsme se v něm zmýlili, zjistíme posléze a stojí nás to jednou tolik :-). Ten maník nám chtěl prodat čipovou kartu na jejich dálnice, bez níž se tam nedostaneš a tak jsme dojeli k mýtnici – brána se nezvedla a v baráku u ostrahy mýtné brány, nám ji s radostí tu samou kartu dali – prodali za 20€ !!! Jo a platí tuším 5let a mám na ní ještě nějakej kredit – levně prodám :-).

Istanbul na dosah ruky – hurá, to kafe a tankování si dáváme až na dálnici, kafe a bašta ok, ale cena benzínu – to se panečku oči přetáčejí i počítadlo jede dokola jak hodiny od elektřiny, skoro 50kaček v přepočtu za 1L :-((. Určo nejhorší zkušenost z Turecka - cena za benzín, jinak opravdu zcela jiná mentalita lidí – řidiči - způsob života- vše se vymyká našim zvyklostem a naší realitě.

BEKIR je česky mluvící Turek, který nás má Istanbulem provádět a čekat na nás, na periferii (kontakt přes web od beikera Jirky až z Plzně, díky kámo), sjíždíme z dálnice, již totálně ucpané – bohužel brzy a snažíme se mu dovolat, což se daří, ale neumíme mu vysvětlit kde jsme - poprosíme tedy opodál stojícího řidiče minibusu tím, že mu podávám mobil a ukazuji ať do něj mluví :-) čučel jak puk, ale zabralo to a jak spustili ti dva Turečtinu, tak my se váleli málem po zemi smíchy - no mazec… posléze mobil odloží a začíná malovat, kudy tudy :-) dále, tak se chvíli dohadujeme, že jak a kam se otočit bo zase musíš přes mýtnici a 5proudů tam a pět zpátky a všechny totálně, ale totálně full – ucpané a nikdo nebliká, jen se troubí a popojíždí vpřed a jak máš čumák před tím druhým, tak jedeš – kua masakr jako hrom a my vyděšení, jak bílé myši v teráriu hladového hada. Tak že ok, děkujeme a loučíme se s panem hodným řidičem, s malůvkou za folií tankvaku a už už sedáme na oře, když Michal řve nemám mobil co jsem mu půjčil :-(, to si děláš kozy já na něj, bo sem tu ještě nepsal, že Michal furt něco hledal :-), klíče-slipy-ponožky furt něco…a začal tanec, Turek jak se s náma rozloučil, kopnul do vrtule a byl v prdeli…i s mobilem - dle Michala. A tak já honem svůj mobil a prozváním Michalův stále dokola, ale Turek to nebere, tak že musel někam zapadnout na mé nebo Michalové motce??? Kdo ví, jak vypadá dvanáctka Adventura a nebo Varadero? ,,helmut‘‘ je samá půlcoulová trubka, tam nemá co kam zapadnout, bo to propadne tím lešením a leží pod motkou na zemi, ale zato Varan samý plast a kapsa atd.. a už má Michal v ruce šroubovák že deme na rozborku jeho ,,réjži‘‘ :-), já stále prozváním a všichni tři, jako dementi po čtyřech, kolem motorky a snažíme se zachytit zvuk vyzvánění, ale už jste stáli vedle autobany o deseti pruzích - my museli po sobě řvát ať se uslyšíme a bzučení mobilu v té vřavě?!, nu zázrak se stal, jak tak šmejdíme a s ušima na plastech kolem varana a po čtyřech najednou ,,Kochaš‘‘ zařve ticho - ticho, Helmute prozvoň znova a já čučím Zdeňka má ucho u Michalové vyšpulené zadnice :-), si říkám to je blbost ne, že by si mobil narval do trenek?!

Do trenek NE, ale do zadní kapsy bundy ANO!!! Zabít málo – jako stádo idiotů dobrých 20min po čtyřech, na parkovišti u dálnice v Istanbulu hledáme mobil a on jej nosí v kapse bundy na hřbetě :-)). Pomalu se stmívá a my se tedy vydáváme do centra Istanbulu najít Bekira. Lehce jsme bloudili a opět volali Bekira, až jsme jej našli :-). Motky jsme měli na hlídaném parkovišti, velké spedice – přímo naproti vrátnice. Bekir nás svým vozem odvezl do centra, do hotýlku, který sám doporučil řka: ,,Chces levna hotel-není moc bezpecna, chces peniz a svoje vjec bezpecna?! - musis trochu vice zaplatila‘‘:-). Tak jsme trochu vice zaplatila a bylo to opravdu super a ani ne tak draho.

Co se týče samotného pobytu v Istanbulu, tak to byl zážitek úžasný-Bekir nás druhý den odvezl do samotného centra přímo pod Modrou mešitu a povodil nás opravdu poctivě od mešity do sultánova paláce a jeho zahrad-velký bazar atd…NESKUTEČNÁ KRÁSA!!!

Na hotelu jsme spali dva dny a sloužil nám i jako prádelna-velké prádlo tří cestovatelů zabralo na námi rozvěšených šňůrách celý pokoj – uklízečky musely mít šok :-). Problém byl, že nechtělo moc schnout - tak okna furt dokořán a ten hluk z venku – no maso. Moje zápěstí bolelo furt jako čert, tak jsem s Bekirem v lékárně koupili FastumGel a mazal a mazal a i vnitřně a pak celou noc s dolgitem na mé ,,pletýnce‘‘ :-))… Ještě jsem se ve svém vyprávění nezmínil o chrápání a o způsobu denního buzení – vše se týče Michala. Už jsem zažil chrápání od různých beikerů na různých motopárty a srazech viď Plameňáku :-), ale to co předváděl Michal – to nemá obdoby, ten chlap dokázal chrápat, co chrápat ŘVÁT a to jak při nádechu tak i výdechu – no děs a hrůza :-). A Zdeňka smířena s osudem na mou otázku zda ji to nevadí, prý že je již zvyklá – já si nezvyk :-(. A buzení bylo taky jeho specialitkou, jelikož jsme se snažili vyrážet pokud možno z rána, tak měl v mobilu úvodní znělku z večerníčku ,,Křemílek & Vochomůrka‘‘ a tou nás každé ráno po 20dnů budil…nesnáším ,,Večerníčka‘‘ :-( a ty dva K & V :-).

7.den 10.6.

V den odjezdu na doporučení průvodce Bekira vstáváme ve 4°° - balíme a v 5°° je Bekir před hotelem a veze nás k motkám, kde se urychleně nabalíme – oblékáme - loučíme se a platíme za služby – já dostal i dáreček – Michal si ten samý musel zaplatit :-)) a už zase konečně do stupaček a za téměř žádného provozu jedeme směr most přes BOSPOR naplnit další cíl a touhu naší cesty - stanout na Asijském kontinentu.

Provoz neskutečnou rychlostí houstne a tak se nemůžeme loudat a kochat, jak bychom si přáli, ale most přes Bosporskou úžinu do Asijské části Istanbulu si řádně užíváme a kocháme se, fotíme i za jízdy. V té agonii míjím Welkome to Asia a stavím až za mostem v odstavném pruhu, abych si vychutnal tu radost a štěstí. I slzička byla a skákal jsem tam kolem motorky, jako kozlík Matěj a do nebe volám tátovi, zda mne vidí, kamže jsem se to octnul na motorce a v téměř jedenapadesáti letech. Děkuji Ti tati zato, jak jsi mne vychoval a naučil mne ctižádosti a jít za svým cílem a tím, co chci dokázat– děkuji  - Ti!!!

Ti dva stáli kus přede mnou, což byla škoda - bo tím chybí první společná fotka na Asijském kontinentu. Jsou to zvláštní pocity a nezapomenutelné zážitky – něco co chce prožít - vřele všem doporučuji :-). Počasí prvně za našeho cestování lehounce pod mrakem a později i nepromok dojde na řadu, ale spíše jako ochrana před prachem a blátem než proti vodě… Po odeznění euforie opět sedáme na koně a jedeme dál s tím, že měníme trasu a nepojedeme kolem pobřeží, ale směr Kocaeli – Gölcük – Yalova – Bursa – Balikesir a  Edremit. Stavíme v Izmit – nejvýchodnějším místě naší cesty – na větší pumpě, chce to vstřebat zážitky a dojmy silné jako Turecký čaj. Tak parkujeme, popíjíme onen čaj a v duchu vzpomínáme a děkujeme Bekirovi, za jeho skvělé služby a probíráme uplynulé dva dny v centru kolébky lidstva - ISTANBULU.

 

Utahaní, ale šťastní - jsme v Asijské části Turecka :-))

Za městem – Nilüfer a před Karacabey.

 

Po zaslouženém oddechu a za neustálého zájmů místních, sedáme na stroje a do ,,tanku v tank‘‘ valíme vnitrozemím směr Edremit. Co bylo jiné v Asii oproti Turecké-Evropě? Ubylo mešit, zhoršila se kvalita cest a rapidně narostl počet průmysl.objektů a komínů továren – holt někdo musí makat… Tento den se nám ,,poštěstilo‘‘ i nepromoky vybalit a jednu z velkých průtrží přečkat pod jedním z mostů, společně s jedním kamioňákem, co urychleně natahoval plachtu a klukem, jež jel z Istanbulu na takovém ,,pincku‘‘ domů až do Izmiru a mohutně nás přemlouval, ať jedeme k němu domů.

Nebyl by to Heli, aby na motodovolené nezmoknul :-), naštěstí šlo vždy jen o krátké, byť silné přeháňky a tak nám nepromoky vydržely po zbytek dne, ale již spíše jako ochrana před neskutečně zablácenými cestami a v podstatě to byl i takový celkem pěkný orfik po zbytek dne. Cesty v hrozném stavu a nebo v ještě horším, díky výstavbě nových komunikací, viz fota.

Jízdu jsme si náramně užívali a ani ten déšť z dopoledne nám nevadil, však jsme byli na moto-dovolené a s ním musí člověk počítat, ba naopak jsme si vzájemně prohlíželi stroje a zkoumali, kdo jej má více od bláta a prachu :-) ,,jak malí Jardové. Stroje ovšem šlapou jako hodinky-hůře již či vůbec má GPS a tak mažeme pohořím, kocháme se a hlavně si tu jízdu, pohodu a volnost neskutečně užíváme – kdo jezdí, ví o čem mluvím – píši :-), to se těžko popisuje to se musí zažít…

V podvečer dorážíme do Edremit a hledáme nocleh, a to byl panečku oříšek, bylo 10.6.2011 a tam ani živáčka - pobřeží na kilometry písčité pláže - samý hotel – privat, či penzion a my se vždy se zlou potázali :-(. Nejlepší byli manželé co usazovali slunečníky a lehátka před svým hotýlkem a na dotaz zda ubytují (ve zcela pustém hotelu) 3beikery se manžel poslušně podíval na ženu, ta zakroutila zamítavě hlavou, což on předal směrem k nám a bylo vymalováno…tak jsme obešli i hl.třídu plnou privátu a zase nic a když nás jeden maník chtěl ubytovat, neměl parkplac na motky, prý že na cestě je máme nechat :-(( a tak to zase my že ne, že jdeme dál.

Hnedka vedle něj však byl krásný a otevřený hotýlek a šup už byl náš :-)), samý mladí lidi-velmi příjemní a vstřícní a motky, že můžou stát před vchodem do recepce pod kamerou a kovaná brána, že se na noc zamyká – no krásný příběh, ne?! Hotýlek hogo fogo-jen pro nás ubyto luxus, piva měli dost a na pokoji jsme si opět na ,,plyňáku‘‘ ohřáli jídlo z vlastních zásob a bylo :-). A snídaně nu jedna báseň – švédské stoly a my si připadali jak na rodinné dovči s all-inklusive. Však jsme taky majitele a personál obdarovali lahvičkami slivovičky-samolepkami-vizitkami :-).

 

8.den 11.6.

Dnes máme v plánu z Edremit do Troji a tamní vykopávky a objekty – přístavní město Canacale  a trajektem zpět do Evropy do Eceabat a směr Řecko, až kam to zvládneme.

Ranní budíček v podání Vochomůrky a Křemílka, byl neklamným znamením, že je třeba balit a fičet za dalším dobrodružstvím. Loučíme se s příjemným personálem, máváme, troubíme a mizíme v dáli, kdo ví, zda se tam ještě někdy ukážeme – asi ne – hezkých míst je na světě mnoho a tady bylo opravdu fajn, ale chceme vidět i jiná ne?! Tankujeme a pak již, že jen dle navi jedeme tam, kam nás vede a kam jsme ji zadali – bájná Trója. A jak to bývá zvykem, v tamních krajích, kdysi dávno našli onu lokalitu, vyhrabali, ohraničili, postavili repliku koně, jednou za rok posečou sušinu, aby aspoň nějaký kameň byl vidět a hlavně vstupní brána a tam hezky pojďme do kasy a platíme :-). Nu byl jsem tam - viděl jsem, ale být tam sám, koupím před branou pohlednici a taky dobrý :-).

Ono to není zrovna to pravý ořechový, bylo cca 35°C ve stínu a když by se měl beiker při každé pauze převléct do trenek a žabek – byli bychom na cestách tak o 3týdny déle :-)). Ještě že nám vzali do budky všechny bundy a přilby… Díky horku jsme udělali rychle ,,povinné‘‘ kolečko, dali zmrzlinku, nakoupili dárečky a drobnosti domů a hybaj na motky, jízda v tom žáru byla příjemnější, než pochod po rozpáleném amfiteátru. Ale je fakt, že když si člověk vybavil, jak tamním krajem táhla proti sobě vojska z dob Římanů… tak to mělo svou sílu a já byl nakonec rád, že jsme lokalitu navštívili…

Celá cesta z Edremit do Alexadropouli ubíhala hladce, až na drobný zádrhel mezi námi, kde že dnes složíme hlavy – Michal chtěl mermomocí pod širák na divoko a já postarší beiker, chtěl min. do kempu pod stan a jeden velký, že už jsme minuli, ale nakonec se vše utřepalo – ještě že, ale to jsme ocenili až v noci, kdy nás vzbudil silný liják, jež nás doprovázel i po téměř celý další den :-(. Já s kochanem jsme se pustili do vybalování stanů a jejich stavby, Michal hopsnul jen tak v žabkách a bez škopku na motku a mazal do města pro piva, já měl v kufru Metaxu z bezcelní zóny z hranic – dražší jak u nás v Bille :-). Ale nevadí, udělali jsme si fakt pěkný piknik, završený večeří na pláži a piv nepočítaje – Michal chrápal, co chrápal on zase u toho řval :-), že i paní z recepce chodila s baterkou kolem stanů, zda se ve stanech mordujem :-)).

 

9.den 12.6.

Večer se vydařil i celý včerejší den, ale co nás čekalo ráno, tak to byl mazec – na zemi potopa – z nebe provazy vody a my měli balit stany a motky. Ještě že byl kousek dál takový přístřešek a tak jen v trenclích a nepromocích odnášíme všechny věci tam a nakonec i celý stan a pak se teprve třídí, balí a taky snídá a vaří kafíčko :-). Nálada se dobrou snídaní a kafíčkem spravila a tak se jako každý jiný den, těšíme do sedel a hlavně na dojezd do Vrasny, kde dáme na pár dnů oraz na pláži, pod pracovním názvem: ,,Vyhánění vlka z gatí‘‘ :-)).

Déšť nás místy zkrápěl ve slušných dávkách, ale dalo se to vydržet a pomalounku ubýval na intenzitě. A ten den to byly taky poslední kapky deště, po zbytek naší tour :-).

Přejezd z Alexandropouli do Vrasny, již mimo deště nebyl ničím zajímavý, snad jen na malé bloudění těsně před Vrasnou, ale to již jsme stáli před našimi apartmány, které jsme měli domluveny s majitelem cestovní kanceláře a mým dlouholetým kamarádem Georgisem Nikolasem (NIKOLAS TOURS  z OV).

Tady budeme pár dnů doma :-).

 

10 až 12.den 13-15.6.
Volno – rozchod Vrasna :-)

Ležení u nádherně teplého moře-dobré pivko a večerní vysedávání na balkoně, či někde na pláži v hospůdce.

 

13.den 16.6.

Z Vrasna do Metheora – kláštery mnichů – I.pokus :o) počasí nám přálo neskutečně a v den odjezdu hned z rána pralo sluníčko, jako sedlák cepem – poprvé co se nám moc nechce, ale balíme musíme se posunout dále ovšem ejhle – první technický problém (mimo mé válení se s helmutem v Bulharské vinici), réža se nám ,,pojebala‘‘ :-). A to jsme s Michalem registrovali – dokonce mi ji i půjčil – nějaký podivný zvuk z motoru, či odkud si se ozývalo takové divné pískání a hrčení :-( a ono se střihnul šroub v podsedlovém rámu co držel pravý výfuk a ten chodil – plandal ve svislé ose cca 20čísel hore dole a držel vlastně jen díky svodům…ještě že se na to přišlo v civilizaci…

A tak začal tanec: rozborka zadní části Varana, odstrojení plastů a co fčil se zalomeným šroubem. Domácí nám poradil market – železářství ve městě a tam to byla prča. Prodavač – jaký div – neznal ani slovo česky, my zase neznali tu jeho ,,svahilštinu‘‘ a tak jsme mu plynně vysvětlovali, že jako potřebujeme odvrtat zalomený šroub, ten nahradit a že tedy co nabízí?! Do hoďky jsme odcházeli se vším co bylo zapotřebí a vercajk a vrtačku půčil pan domácí :-) cca ve 12hod bylo vše ok a Michal že tedy jako balíme na II.pokus a jedeme. Nenene řekli jsme téměř současně se Zdeňkou a už jsem točil Nikolase, zda jsou vystěhované apartmány volné ještě na jednu noc a byly :-). A jak jsme se krásně ,,druhý‘‘ poslední večer a parádně namazali…

 

14.den 17.6.

Nasedáme, máváme na rozloučenou a ,,vyhánění vlka z gatí‘‘je již minulostí :-(.

A že bylo krásně ve Vrasně :-). Michal na svém opraveném oři opět vybral krásnou trasu s minimem hl.cest a po dálnici jen velmi krátce – coby zrychlený přesun ke klášterům Meteora, poblíž města Kalambaka. Míjeli jsme i posvátnou horu Olymp, ale co by to byla za posvátná hora, jež by nebyla zahalena hustými mraky, které nás občas pokropily mírným letním deštíkem :-). Mírně měníme naše plány a chceme se vydat na Olymp a zkouknout ona posvátná místa. Ovšem nějak jsme prošvihli tu správnou odbočku :o(, nakonec jsme ale litovali. Vyjeli jsme ,,jen‘‘na její úpatí - projeli malebnou vesničku a na takové mýtince si udělali nádherný piknik – už vím proč někteří ortodoxní bikeři ,,Chary & spol‘‘ tak milují volnou přírodu…byl to jeden z nejhezčích zážitků – klídek – pohoda – kafíčko na plyňáku + vitam.tyčinka – úžasné výhledy – moooc dobrý a po cca hoďce a půl se loučíme s Řeckým božstvem a kvapem ujíždíme nádhernou krajinou vstříc dalšímu silnému zážitku – skalním klášterům Meteora. Těsně před - či spíše pod oním skalním městem, nacházíme kemp. Lehce smlouváme cenu: za motky + stany máme  dát 45€ :-(, ale obytňák pro 3 os i s motkama za 30 éček :-), chce to smlouvat a smlouvat :-)). Tož honem vysvléct a vařit, bo pánko domácí nevařil (moc práce) a mimo chlazené pivko (ešče že) neměl zhola nic. Ale umývárky a jinak vše kolem - OK. Jak jinak všude po kempu hafo koček a jedna z nich se stala příčinou úsměvné noční scénky :-)). Michal se Zdeňkou - opět hody ,,obžerství‘‘ a všelijakých pochutin v plánu měli :-), tož hop na koňa a mazal pro rýži, konzervy a pod., a ve finále jsme zblajzli opět můj Adventure-pytlík, bo vařili a vařili až převařili  a rozvařili :-). Ale piva bylo dost, aji šnapsu a hlad je vlastně převlečená žízeň, ne?! Tak ,,najedeni" až se nám nohy podlamují – hygiena - úklid a na kutě. Já abych dal mladým prostor, se točím zadnicí k nim (připomínám na opačném konci karavanu jsem spal) a rychle – honem se snažím usnout, ať maj klídek na …ééé - však víš co myslím, ne?! Ještě než zaberu, tak slyším takové šustění a škrábání a si říkám, no mohli ještě chvilku vydržet až vytvrdnu, tu slyším ten zvuk sílí á jde do tuhého i takové mlaskání divné, tak dělám urpuťáka, že jako již nevím o světě, když v tom jako na povel všici tři sedíme na postelích někdo po nás lítá a vřeští jak ,,tur‘‘, kolem hlavy mi něco prosviští - rozplácne se to o přivřené okno a za vřískotu mi to sletí do klína a tak furt dokola - než našmátráme vypínač a spatříme zcela vytřeštěného kocoura, co neví kudy kam a hlevně ven!!! Bo to okno, kterým běžně lezl do obytňáku a ven, jsem mu zavřel já…:-). My - netuše, že hladový kocour je uvnitř - jsme zalehli, a mourek začal šmejdit v našich věcech a hledat mňamku, místo toho sebe i nás vyděsil k smrti :-)).

Malá zmínka o místních motorkářích – bylo jich v kempu celkem dost a dle SPZ samí Řeci, ale snad jen jeden mávnul na pozdrav a jako že by družba a tak něco, ani náhodou :-(.

 

15.den 18.6.

To se mi to hnedka vstává líp, když nemusím balit stan a to vše kolem :-), opět hicna jak c.p už z rána, tož zase jen do dresu a moto džínů s chrániči a už si to mažeme a valíme na ,,mnicha‘‘ a pak směr Makedonie…a tímto okamžikem se již budeme jen a jen vracet a přibližovat se k domovům.

Popisovat a líčit tady stavby a tu nádheru a mystično klášterů Meteora by bylo neefektivní, to musí zažít každý na vlastní kůži a vřele návštěvu doporučuji.

A tak jsem tam nechtěl, takže veliké díky Michale a palec nahoru :-). Fotky všem jistě napoví a řeknou daleko více, než mé kostrbaté psaní…

Ani jsme nemohli zhlédnout všechnu tu krásu a nádheru – dva dny by bylo tak akorát, nedá se nic dělat musíme dál a dál a cesta to byla nádherná jak kolem klášterů, tak i směrem do vnitrozemí na hranice s Makedonií a potkat kousek od klášterů u cesty značku varující před medvědy a kousek dále, že je nutno míti sněhové řetězy, bylo taky prazvláštní :-).

Musíme natankovat a tak si u jedné pumpy v malé vesničce plníme po hrdla a i naše potřebovala vláhu v podobě dobré zmrzky a kávičky. Vedle u stolíku seděli ml. lidé s dcerkou, takovou ubreptanou a usmátou a stále po nás pokukovala tož to víte fešáci jeden jak druhý, jen ,,Kochaš‘¨nám v tom dělal ,,bordel‘‘ :-), tak i naznačuji prstíkem (tý malý) počkej něco Ti donesu a du do motky štrachat bombony a samolepku… ale jak byla koketka, tak si nevzala z ruky nic, ani když jí rodiče vybídli, tak finta – položit vše na opěradlo křesla a čekat až se chytí :o) – pár vteřin a hup šup už měla vše v kapsičce a zase pusinku od ucha k uchu :-), tak se loučíme i s rodiči, pár slov s jedním místním co nás láká na mistrovství světa v enduru, jež se zrovna jelo v okolí Meteora v Kalambaka koná, ale my máme svůj vlastní závod a myslím si, že krásnější a taky delší…moc, moc si tu cestu užíváme a už stojíme na hranicích s Makedonií (Florinaa v  bezcelní zóně beru flašu Metaxy+doutníčky, bo je třeba zase večer spálit chrobáka, ne). Cesta z Bitola k Ohridu byla z těch nej – hornatá-zatáčkovitá-zelené lesy, nu prostě nádhera. Právě pro tyto krásné chvíle a zážitky jezdím. V jedné z pasáží dojíždíme dva místní bikery na supersportech, tož nic než chytnutí sazí v laufech mého ,,helmuta‘‘ nemohlo následovat :-). Hoňka jak prase a opět jeden z maníků málem nedal táhlou utahovačku, uff opět o fous – tak si říkám dost kokotin a zavírám plyn. Kluci – závodničtí, jak vidí že to balím – stejně mi neujeli :-) mávaj s palcem nahoru. Jojo ono se řekne nabalený GSo nemá šanci, ale třeba Peter Pauhof ví své, viď :-)), jak jsme uštvali dva borce na žehličkách z C.di Ampezzo na Falzarego :-) - to bylo maso…

Máme hlad, je dost hodin a tak hledáme nějakou slušnou hospůdku a hle, skoro za keříky schovaný ukazatel, že doleva a pak rybářská bašta… jelikož to bylo v takovém fofru -  kdy jsme padali z hor dolů, tak jsme to přejeli a kousek se vrátili, co bašta – pračka peněz jako pstruží eko - farma, a tam česky mluvící kuchtík a my tři + provozovatel, takový body-bulding v teplácích a vyholenou hlavou, ale slovo dalo slovo a máme luxusní apartmán pro tři s večeří a bezpočtem třetinových piv, to vše za 73€ a fakt hogo fogo a jen my tři, coby ubytovaní. Kuchtík popovídal i co neměl, nebo nechtěl :-), že se v Praze oženil a po létech práce v lux hotelu i rozvedl a odstěhoval zpět do Makedonie. Byl to hezký večer, byť jsme měli v plánu dojet dál, ale nakonec jsme byli rádi a spokojeni.

(Hotel EKO CENTAR DOLGAC na mapě hledej vesničku - Openica).

 

16.den 19.6.

Ráno opět budíček v podobě znělky večerníčku ,,Křemílek a Vochomůrka‘‘ – nesnáším ty dva namalované paňáce :-), dáváme lehké šňadaňko a nezbytná fotečka s kuchtíkem a prý společníkem toho ,,body-buldinga‘‘, ale ženské neukázali ,,parchanti‘‘ asi poznali, že jsem na cestách už 14dnů a bez ženský :-). Že by se mi ,,to‘‘ už tlačilo i z očí :o). V tyto dny jsme již byli v kontaktu i s kamarády z CZ, kteří drandili po kopcích Albánských (Venca + Radim+Pavel tuším) a že je máme navštívit a tak, ale nakonec jsme se nepotkali, kluci lehce změnili místo a my opravdu měli jiné cíle, plány a cesta do Albánských hor by nás stála mnoho sil, peněz a hlavně času navíc, tož jen po telefonu zda jsou OK a loučíme se s tím, že dáme pokec na grilování v Krkonoších u Boba?! Aby mne Venca nas.al, oznámil jen tak mezi řečí, že do jejich kempu dojel autobus 30-ti ženských s koly a oni že jsou jen tři :-) a kamarádům se má pomáhat, ne?! Ale člověk míní a ,,Kochaš‘‘ mění :-), že nic nebůůůde a tak sedíme na svých strojích já i Michal hubu-koutky dole a tiše si pod přilbou zanadáváme, že jako jak mohlo být fajn s kamarády a nenechat je ve štychu :-)). Po pár km přijíždíme k městu Ohrid i stejnojmennému jezeru, dáváme pauzu na fotečky a pak zcela kochačka podél jezera se zastávkou na kávičku a valíme na Albánii.

Cestou k hranicím dojíždíme stařičký MB a v něm dva mladé lidi, co na nás mávají a smějí se a při čekání na odbavení se chtějí družit, jenže ouha – jsou to novináři z Francie a pohledná přítelkyně mluvila Anglicky a tak si trošku pošprechala pouze se Zdeňkou, že kam jedem, odkud jsme a tak…dali nám nějaké sl.tyčinky my jim nálepečky a byli velmi příjemní a sympatičtí – pozor, nebylo to posouzeno dlouhým odloučením od ženy :-).

A vstup a první dojmy z Albánie ?! Ihned za čarou šok - ve všech směrech – cesty rozjebané – bordel - šoféři prasata a všude plno odpadků a špíny a v tom maglajzu a odpadcích u moře se válejí Alboši a strašně si užívají koupáni :-(.

Přijíždíme do prvního města - Pogradec po hlavní a náhle před námi zákaz vjezdu - jednosměrka, zcela jsem přehlédli jakoukoliv odbočku či ukazatel, že musíš jinudy, krátká porada a už si to valíme jednosměrnou v protisměru… Za Pogradcem valíme podél pobřeží do Buqezë  a začínáme stoupat do hor Eubasanu. Cesta již dobrá, ale šoféři ani popisovat to tu nelze a to nejhorší nás má teprve čekat :-(. V horách i nížinách si cestu moooc užíváme a fotí jen Zdeňka za jízdy - okolní hory a přírodu mají vskutu nádhernou a neříkám že se tam opět někdy na ,,helmutovi‘‘nevydám, ale asi opravdu jen a jen do hor, mimo civilizaci. Celkem krásně to vystihnul můj kamarád – světa i Albánie znalý, který mi odepsal na mou sms, kde že se nacházím:

,,Ty vole, co tam děláš – mazej pryč a jak Tě alboši nesežerou – přežiješ všechno‘‘ :-)) a měl pravdu…

Padáme z hor do údolí, po nyní velmi pěkných cestách a taháme za plyn jak se patří, až při jednom předjížděcím manévru se tak tak vlezem do jedné z ostrých zatáček, ale to k tomu tak nějak patří – Alboš jezdí z pruhu do pruhu bez blinkrů :-( a že je předjížděn mu dělá pramalou starost a tak vesměs předjíždíme přes plnou dvojitou v protisměru, aby bylo dost místa, kdyby náhodou – vycházelo to :-). Blížíme se k většímu městu Elbasan a s ním se nám vkrádá do podvědomí i hlad a ne malý, tak stavíme v protisměru u pěkné restaurace, ale ouha Zdeňka se nám nějak kroutí, že prý bříško a je to tady pomyslím si - 14dnů na cestě a už je v tom :-). Povídáme ji, to bude hlad a ten se musí zahnat :-), sedíme pod baldachýnem - neb z klimatizované restaurace, která by byla přišla vhod, nebylo vidět na mašiny. To co nám naservírovali – mimochodem velmi ochotní a příjemní číšníci - jako v Alkronu – několik chodů po sobě jdoucích a to bylo na naše stažené bříška prostě veliké sousto – pozor a velmi chutné suma sumárum za 3lidi 27€ čili 9€ na os a fakt hooodně a moooc dobrý. Začínal se nám ale rýsovat problém a ne malý – jediná ženština v naší grupě se nám svalila na zem v slzách a děsných křečích :-(. Povoláváme číšníka, že kde je tady nemocnice a ten povolává opět kuchtíka, který kdysi byl v Praga a v Ostrava (beztak skořápkář na Václaváku a v OV na pěší zóně :-)), že kde nejblíž do nemocnice. ,,Kochaš‘‘ ale odmítá se slovy, že to bude dobrý a jde na toaletu z níž se vrací se stejnou grimasou s jakou na ni šla :-(. Po chvíli nasedáme na oře a dle rady kuchtíka, nejedeme lepší cestou směrem na Durrës a dál na MNG, ale bereme to pohořím napříč a dobře jsme udělali – chceme přeci něco vidět a zažít a ne hrkat po dálnicích, ne?!

Jen jsme začali stoupat do fakt prudkých – koukám pod náma najednou obrovská továrna – železárny a strojírny - snad, tak jako u nás v OV a já kovaný frézař a soustružník tedy beru za brzdy a že fotečky aspoň z mobilu. Chvilka zdržení a koukám, že mě Michal nezaznamenal. Skáču na ,,helmuta‘‘ a že si to tady užiji – samá levá pravá, jedna se vrací, druhá se táhne, kvalita sice das ist hruza, ale rozpičouřený z dopoledních krásných cest, ztrácím soudnost - milivteřina blbého odhadu - pozdě na brzdu a v pravé vracečce mi jde př.kolo do pr..le a já jak motokrosař jen instinktivně předešlápnu co nejdál, ať nelehnu, ale to mne zase nakopne a jdu do protisměru na svodidla – oči vyvalené, eště že bylo plexi, tak nevypadly na tankvak a mezi půlkami ani kapka potu neprošla, bo v protisměru Ford Transit - plný vyvalených Albošů :o).

Naštěstí již stál (asi mě z toho strmilováku viděl dřív než já jeho, že jedu jak o život) a čekal, jak ,,ten idiot na motorce‘‘ dopadne. Nu já se o svodidla jen lehce otřel a zůstal levou nohou na svodidlech, jako že se frajer kochám, ale šoférovi jsem pokývnul s palcem nahoru, že díky a u mě dobrý –  s ledovým klidem kývnul a sám ukázal, ať jej v poklidu objedu a vrátím se tam, kam patřím :-) (hl. že tu píšu, že Alboši jezdí jako prasata, co?!)

Potřeboval jsem se uklidnit a rozdýchat mou největší krizovku za celou cestu, uff bylo to o fous opravdu a jen díky šoférovi z dodávky, jsem se mu nepodíval z pod auta, v jakém stavu má výfuk a podvozek jeho obstarožní Ford :-).

Kousíček snad, 100m nad místem mé příhody sedí na kameni Kochaš s Michalem a čekají kudma že se to uvolní či horem či spodem, kolem nás stádo koz a nakonec mizí Zdeňka i s kozama (rohatýma) :-) v houští a po drahé chvíli vychází a na tváři lehký úsměv hurááá :-), dost se jí ulevilo a nám ještě více... kdo by se o nás staral, ale vlastně stejně nám nevařila a spala jen s jedním :o)…to nesmí číst bo sem synem smrti :-).

Nádherné výhledy nám poskytla cesta přes pohoří a po jeho hřebenech a já se rychle uklidnil, bych chtěl vidět, kdo by mi někde do hor v Albánii nad městem Elbasan nosil čerstvé květinky :-(. S příjezdem do Tirane, hl. města Albánie houstne provoz, cesta se rozšiřuje do několika pruhů, ale jízdní ,,ohleduplnost‘‘ se nemění - spíš naopak. Prokličkovali jsme se až do centra - tam nás vedla Michalova navigace a opět potřebujeme tankovat a Michal tak nějak, že si musí zase vyměnit kroupy, tož jsme objevili u chodníku bankomat a jak furt přepočítával kurz tam i nazpět - donesl si z bankomatu 50.000,. hen tych onych albánských a ve finále spotřeboval cca 11.000,- :-)) nu, vloudila se chybička. Dojeli jsme na obří bulvár s obřím kruháčem se semafory – maj tam i takového svého ,,Václava na koni‘‘ jako my v Praze a koukáme, že všeci kolem nás troubí jak najatí, všichni jedou a jen my stojíme? Bo červena ne, tož kurňa jak jedou Alboši – jebem na to, jedem tež :-)), a prisahám baťko na holý pupek, že jsme stáli jen my dva (Michal si vymínil opravu, že prý jen já :-) ). Stovky kol, aut a motorek, všichni jeli a kdo měl čumák před druhým, tak měl přednost – imanigární a velmi ošemetnou :-(. Konečně vidíme obří čerpačku BP, tak cca 20stojanu min. ale ouha - karty vůbec neberou :-( (možná jen cizincům :o) ) nevím, ale maník z obsluhy slyšel na § a €, tak dám plnou za § a 27L mne vyšlo na 58 dolarů tedy cca asi o 100,-Kč dráž než u nás – max. spokojenost u mne i maníka, ten vytáhl ruličku dolarů seplou gumkou, jak vekslák od Tuzexu :-).

Konečně vyrážíme z města ven a nazvali jsme ji posléze: ,,Cesta z města‘‘ a na ní opět jedna krizovka, ale nezaviněna námi. Vidím ve zpětném, že se za mnou proplétá mezi auty maník s vytuněným VW Golf III, vlastně jej ještě nevidím jen spíše slyším - mine mne tak, že si rovnám levý špigel a než se otřepu, mine i Michala jedoucího přede mnou a za šíleného kvikotu brzd dává levý pravý smyk, pak hodiny – vytočí to do protisměru a pod plným plynem to valí proti nám!!! Pak náhle odbočuje doprava a mizí v davu aut jedoucích za dělícím pruhem v protisměru. Zastavili jsme tak jako všichni ostatní a jen zírali a nevěřili vlastním očím – uff zase to vyšlo, magor jeden, špičku nosu musel mít ještě od bílého prášku :o) a v žíle více vodky než krve...

Víš jak vypadá krásně ukrojený krajíc z bochníku chleba?! Tak přesně tak vypadal konec oné čtyřproudé ,,cesty z města‘‘, z ničeho nic konec krásného afaltu a dál již jen rozbitá cesta plná děr, nebezpečných šoférů sobě samým a hlavně svým protějškům a skutečný ,,offík‘‘ nás čekal na mnoha desítkách kilometrů cest. Jejich povrch tvořila jen bílá rozemletá vápencová skála :-(. Předjet vozidlo v bílé tmě kterou vytvořilo před Tebou, byl kousek hodný ,,Caprfilda‘‘, jedeš ve stupačkách za 4 – skoro plný plyn a doufáš, že nic nejede proti Tobě – to nebyl hazard ani frajeřina, to byla nutnost dostat se před toho – co je před Tebou. Cítíme únavu a potřebu hledat spaní. To nacházíme a u města Ishull Shëngjin, ale po kempu ani potuchy a tak po cca 15km nalézáme pobřeží a kolem něj letoviska ve výstavbě, vše na písku, plno hlubokých louží – asi tu sprchlo – a my jezdíme sem a tam utahaní jak psi, až narazím na auta s německou SPZ a hle - to majitelé ,,paneláku‘‘. Alboši a že nás ubytují i motky do garáže dají - ,,Kochaš‘‘ měl nějaký splín a nechtěla jít vyjednávat o ceně, tak to zbylo na mě :-(, dojednáno 23€ za 3os-motky – gut ne?! V I.NP – takového 4podl.paneláku do hospy na pláž cca 50m ??? a než se mladí vybalili, já byl osprchovaný a už sem mazal doplnit tekutiny :-), a že se jich do nás pak vlezlo, však Michal s poslední štamprlí na pokoji - usíná při jejím obrácení do sebe :-)). Že chrápe, jsem za ty dva týdny už věděl, ale že po této etapě (díky únavě i doplňování tekutin) místo chrápání bude přímo ,,řvát‘‘ a celou noc, jsem netušil. To bylo něco šíleného a už bych to nemusel zažívat :-), normálně jsme jej museli v noci obracet a stejně to bylo prd platné :-(.

2. díl najdete zde

Fotogalerii najdete zde

 


  « Předchozí stránka
 
    
Copyright © 2002-2010 www.varadero.cz
Kontakt

Reklama:
Nejlevnější nákladní pneu najdete v e-shopu na adrese www.lkwpneu.cz.