|
Už ani nevím čí to byl nápad, že při debatách "kam příští sezonu" padl tip na Albánii. Slovo dalo slovo a zimní měsíce jsem strávil hledáním zajímavostí, cestopisů, tipů a plánováním naší trasy. Termín odjezdu se pomalu blížil a i když to jednu chvíli vypadalo že nepojede nikdo, bylo nás nakonec 6.
11.6.
Den odjezdu je tady. Dávám si sraz s Mílou brzo ráno na Černé studánce na D1. Dálnice sice není pro nové hrubé obutí to pravé, ale chceme dnes najet co nejvíce km. Předrkotáme dálnici a v Břeclavi se setkáváme se zbytkem výpravy od Budějc.
Je jasno a teplota rychle stoupá vzhůru. Naše cesta vede do Maďarska přes Komárno a dále pak přímo na jih. Kdesi na jihu Maďarska moje papírová i gps mapa nějak nesedí se skutečným stavem a tak volím dle ukazatelů nejkratší cestu po nové dálnici. Cesta rychle ubíhá a teprve až dálnici opustíme, oznámím klukům že je zde zpoplatněná dálniční známkou :-).
U Mohácse ještě tankujeme plnou a za chvíli vjíždíme do Chorvatska. Slunce se pomalu sklání nad obzor, hic moc nepolevuje a my se začínáme ohlížet po nějakém přespání. Máme smůlu, že jsme v nížině a okolní vodní toky mají po nedávných velkých deštích ještě zvednuté hladiny. Ze zatopených polí a koryt se líhnou tisíce komárů, které na nás zuřivě dorážejí. Stanování v těchto podmínkách zavrhujeme a první noc trávíme v bungalovech nedaleko města Vinkovici. Večer pivo teče proudem a něco k snědku se taky najde :-).
12.6.
Ráno opět azuro a teplo. Výbornou snídani v předzahrádce útulného motelu nám "zpříjemňuje" místní správce, který jakýmsi domácím samohybem usazeném v kotouči, za hlasitého řevu motoru, objíždí a vykuřuje okolní porost. Zřejmě se tím snaží snížit komáří populaci. Jakmile je na konci stromořadí, důležitě se rozhlédne směrem k nám, přidá na otáčkách a přejede i kolem venkovních stolů. My se rázem ocitáme v nedýchatelné kouřové cloně. No, vypadá to, že repelent nebudem po zbytek výpravy potřebovat :-).
Opět pokračujeme v cestě na jih. Vjíždíme do Bosny a Hercegoviny a krajina se začíná měnit. Po rovinách konečně přicházejí i nějaké kopečky. Sarajevo objíždíme z východu a blížíme se k
hranici s Černou Horou. V městečku Foča dotankujeme plnou a zadávám v GPS navigování dle předem připravené trasy. Ta nás vede po šotolinových cestách do lesnatých kopců na hraniční přechod s Černou Horou. Tam však vjedeme až zítra. Dnes máme v plánu přenocovat ve vodáckém kempu Škrpa u řeky Tara.
Navigace nás neomylně vede hustými lesy a po sérii serpentin s ostrými vracečkami sjíždíme až do údolí, k řece Tara. V kempu je, na jediném rovném plácku široko daleko, naskládáno několik desítek chatiček a jedna větší občerstvovací chata. Kemp je totálně narvaný srbskými raftaři. Po krátké domluvě se šéfem kempu se však pro naše 3 stany nějaké místo přece jenom najde. Postavení stanů je otázkou chvilky. Následuje nezbytná konzumace piva a domácí slivovice a pouštím se do vaření večeře.
Pohledem do kufru zjišťuji, že jakékoliv paštiky nebo konzervy v "hlinikovém" obalu jsou pro cestování na rozbitých cestách absolutně nevhodné :-(. Po zbývající dny tedy nevařím to na co mám chuť, ale losuji z toho co už další transport nepřežije. Po večeři je třeba náročný den spláchout několika plechovkami piva a jít spát - já jako vždy první :-). Ve 3 ráno mě však budí jakýsi hluk a něčí hlasité hulákání (... vy moji srbský kamarádi...). Vylézám ze stanu a vidím, že šéf kempu mi vede totálně zrumplovaného spolunocležníka. No pane jo, na brzký ranní odjezd můžem zapomenout... Zalézáme do stanu a zbytek noci trávím bděním nad ztěžka oddechujícím kolegou. Mno, o něj mi až tak nejde, ale mám strach aby mi nepoblil stan :-).
13.6.
Ranní sluneční paprsky nás nekompromisně tahají ven ze stanu. Koukám, že všichni kluci mají naše "teamová" trička naruby. Prý byli večer posedět u ohně a albánská orlice na jejich hrudích příliš dráždila srbské osazenstvo kempu. Ze stanu vylézá i náš "ožrala" a jakmile ho spatří místní srbové, hned se s ním fotí a zdraví jako staří kamarádi a vůbec nechápou, že stojí na vlastních nohách. No, večer to muselo být pěkně vostrý :-). Podle mojeho předpokladu se ranní odjezd mění na lehce předpolední. S několika lehkými pády vyjíždíme nahoru šotolinové serpentiny a vracíme se na hlavní cestu. Opouštíme BiH a po několika šotolinových kilometrech přijíždíme k hranici jak ze Tří veteránů - vítejte v Černé Hoře.
Po kontrole dokladů nám policisté zvedají závoru, popřejí šťastnou cestu a v poklidu se vrací ke své původní činnosti, ze které jsme je vyrušili - hraní kostek :-). Šotolinová cesta končí kousek před městem Plevlja, kde natankujeme a již po asfaltu míříme do Žabljaku. Cestou přejíždíme známý vysoký most přes řeku Tara.
V Žablajku chvíli trvá než najdu správnou odbočku a opět, podle navigace, se vydáváme do národního parku Durmitor. Klikatá cesta vede nádhernými horskými sceneriemi a v jednu chvíli vystoupáme do výšky přes 1900 m.n.m. Poté šotolinovými serpentinami prudce klesáme na dno nádherného kaňonu Sušica. Máme štěstí, jezírko, které v létě běžně vysychá je plné vody a láká ke koupání. Toho také pár odvážlivců využívá, ale jen na chvíli - voda je ostrá jako břitva :-). Po malém pikniku se vydáváme opět serpentinami na druhou stranu kaňonu. Vyhoupneme se na náhorní planinu a za chvíli stojíme před hospůdkou ve vesničce Trsa. Někteří členové výpravy jsou magicky přitahováni prosklenými lednicemi plnými piva a tak možnost dnešního pokračování v cestě bere za své :-). Ptáme se na možnost postavení stanů - odpovědí nám jsou malé chatičky za 5 Eur/os. OK, stany dnes zůstanou nevybalené, o to více se můžeme soustředit na vynikající večeři od paní domácí a likvidaci zásob piva. Večer u stolu s námi tráví syn majitelů a lámanou angličtinočeštinou se bavíme o všem možném. Se zaujetím všichni posloucháme historky o městu Budva, ležícím na pobřeží, kam se prý sjíždějí paničky z celé Černé Hory, v touze po milostných dobrodružstvích :-)
14.6.
Ráno chce část výpravy vyrazit rovnou do Budvy a tam strávit zbytek dovolené. Naštěstí se daří vzpouru zažehnat a pokračujeme dál podle itineráře . Po úzkých kvalitních silničkách se proplétáme mezi zasněženými horskými štíty Durmitoru, sluníčko svítí, nikde nikdo, co víc si přát? Být to v Alpách, je tu hlava na hlavě a u vjezdu se platí mýtné :-).
Zastavujeme u svahu pokrytého zbytky sněhu a dovádíme jak malí kluci :-).
Pohoří Durmitoru necháváme za zády a míříme dál na jih. Dalším cílem je údolí soutěsky Komarnica, kterým protéká stejnojmenná řeka. Cesta se stále zužuje, a končí na plácku akorát vhodném pro táboření. Dále nahoru podél řeky vede už jen jakási pěšina. Chvíle odpočinku využívá David a statečně se s GSem vrhá do vln řeky Komarnica :-). Výjezd na druhý břeh je však prudší než předpokládal a tak bezmocně zůstane stát uprostřed koryta. Ještě než se pro něj s Ríšou vydáme, vybaví se mi Beatles a jejich Žlutá ponorka :-)). Po vytažení, odbahnění, vysušení se vydáváme dál, blíže k albánským hranicím.
V pozdní odpoledne projíždíme kolem Plavského jezera, doplňujeme zásoby a v městečku Gusinje hledáme cíl naší dnešní cesty - Alipašiny izvory - prameny řeky. Kousek dál proti proudu řeky Skákavice je vývěr řeky z podzemí - Oko Skákavice a také nádherná louka vhodná na přenocování.
15.6.
Za slunečného dopoledne stojíme na albánské hranici a vyřizujeme běžné formality. Kousek za celnicí končí asfalt a začíná šotolina. Vítejte v Albánii. Je hic, sucho a hodně se práší. I když máme mezi sebou celkem velké rozestupy, vypadáme za chvíli jak pracovníci vápenky :-). Cestou řešíme první defekt - na zadním kole Ríšova varadera. Guma je nešťastně „říznutá“. Zalepujeme to nouzově sprejem a jedeme dál. Cesta vede nádherným údolím a končí ve vesnici Hani i Hotit, kde se napojuje na asfaltovou hlavní silnici na Shkoder. Odbočujeme na jih a zastavujeme v městečku Koplik. Zde doplňujeme zásoby a odlehčujeme trezorům místních bank :-). V jakékoliv vesnici nebo městě v Albániii vás na první pohled zaujme neuvěřitelný bordel a hromady odpadků povalující se všude možně. Postáváme před bankou a Míla se rozhlíží, kde je nějaký koš, kam by vyhodil prázdnou PETku. Všimne si ho pikolík z banky a ochotně se jí ujímá. Udělá pár kroků a láhev končí za torzem keřů živého plotu. Inu, jiný kraj...
Není čas ztrácet čas, den ještě neskončil. Vyrážíme směrem na Theth, snad nejznámějším a nejnavštěvovanějším údolím. Silnice je notnou řádku kilometrů nově vyasfaltovaná, než začne zas ta pravá šotolina. Cesta se klikatí, pomalu stoupá a místy překvapí úseky s vyjetými kolejemi v čerstvě vysypaném štěrku. Nedá se jet rychle, už jen kvuli tomu, že se nestačíte rozhlížet kolem sebe :-). Ještě překonat pár ostrých vraceček a jsme v sedle. Najednou se nám otevírají nádherné výhledy do údolí národního parku Theth. Teď už vede cesta jenom z kopce. Ještě malá zastávka u vodopádu a jsme ve vesničce Theth. Zastavujeme u informační tabule a domlouváme se jak dál. Máme v plánu ještě kousek popojet a najít nějaké místo na táboření, když v tom přijíždí na kole malý Francesco (známá to postava z mnoha cestopisů :-) ) a nabízí ubytování u nich v domě i s jídlem.
Je hezky a nám se pod střechou spát nechce, tak jeho nabídku za 25Eur odmítám s tím, že kamarád tu před časem byl a stálo to 10Eur :-). Chvíli se dohadujeme o ceně, ale kluci jsou už otrávení a chtějí jet dál. Neobměkčí je ani nabídka ze 15Eur.
Chystáme se k odjezdu, když v tom zklamaný Francesco prohodí: "máme chlazený pivo".
Jako když mávnete kouzelným proutkem, klukům se rozzáří oči a na tvářích se objeví úsměv. Je rozhodnuto, dnes spíme pod střechou :-). Beru Francesca za sebe aby nám ukázal cestu.
Otevírá branku a vjíždíme na dvůr jejich domu. Na place už stojí pár motorek německé výpravy. Francescova maminka i sestry Pashka a Sofia jsou výborné kuchařky a je o nás dobře postaráno. Pivo bylo také - bohužel jen v třetinkách, takže se děti naběhaly než zahnaly naši žízeň :-).
16.6.
Nový slunečný den začínáme výbornou snídaní od paní domácí. Pobalíme věci a vydáváme se opět na cestu. Tato kapitola by se klidně mohla jmenovat "den kufrů". Šotolinovou cestu tvoří 2 vyjeté koleje a její okraje jsou posety kameny různých velikostí, které kolikrát nebezpečně vyčuhují. A tak Jirka s Davidem o ně postupně otvírají své hliníkové kufry jako konzervy. Má to jednu výhodu, alespoň má případná voda kudy odtékat :-). Ale není všem kufrům konec. Zrovna když ve stupačkách sjíždím mírný kopeček a přemítám nad tím jak je dobré mít kufry pěkně vysoko, že pak nic nehrozí, ozve se "lup" a najednou se válím v prachu na zemi vedle motorky, jejíž přední kolo kouká ze srázu k řece. Oklepu se, zkontroluji funkčnost všech končetin a posbírám oba utržené kufry (ale vcelku páč plast je plast :-) ). Je sice dobré mít kufry vysoko, ale je také třeba počítat s tím že jsou široké a je tedy možné jimi zachytit třeba o skálu....
Počkám na Ríšu s Křenym abysme společnými silami postavili motorku zpět na kola. Je v pořádku, takže jen přikurtuji utržené kufry zpět na své místo a je to.
Cesta dál ubíhá v pohodě, jen jsme všichni už více opatrnější. Stále je na co koukat a tak co chvíli stavím a fotím. Povrch cesty je stále častěji tvořen většími kameny a jízda se stává čím dál tím náročnější a unavující. K tomu se přidává horko a slalom mezi náklaďáky a stroji záplatujícími cestu směsí hlíny a kamenů. Konečně vhodný plácek, stavíme na piknik u řeky a dáváme osvěžující koupel. Dostatečně posilněni a lehce odpočati vyrážíme dál. Řeka se postupně rozšiřuje, kopce klesají a kdesi před námi leží Shkoder. A v tom to přišlo, konečně asfalt :-). Stavíme v první občerstvovně, abysme to zapili. V duchu děkuji svému zubaři za kvalitně provedenou práci, neb mám stále plomby všechny :-). Ve Shkoderu natankujeme a probíjíme se městem ven. Za nedlouho již stavíme na mostě přes řeku v Komani odkud chceme zítra ráno vyrazit trajektem do Fierze. Hned za mostem je odbočka do kempu. Je rozhodnuto, tuto noc přespíme tady.
Kemp jsme si pojmenovali "Pod mostem", jelikož pan domácí využil mostu coby střechy, vystavěl pár zdí a hned je tu restaurace a bydlení :-). Rozkládáme ležení na zatravněných terasách a ládujeme se poklady z kufrů. Kemp má dokonce i sprchu se záchodem, takzvaně 2v1. Jedná se o místnost kde je turecký záchod, ze zdi je vyvedená sprcha, dále je tam rezavý bojler a ještě rezavější pračka a do toho na podlaze souvislá vrstva vody. Mno, nechtěl bych využít sprchy zrovna když se pere :-). Takový komfort ovšem není nic pro nás a raději se spokojíme s nádrží na vodu na zalévání uprostřed zahrady.
17.6.
Dnes vstáváme na čas, rychlá snídaně, sbalit a jedeme na trajekt, který vyplouvá v 10hod. Projedeme placeným tunelem a jsme na malém parkovišti místního přístaviště. Spolu s námi je tu pár autobusů, aut, nějaký ten náklaďák a partička německých motorkářů. Naloďujeme se mezi prvními a bereme místo na horní palubě. Čekáme než se na trajekt naskládá celý obsah parkoviště a vyrážíme.
Po právu bývá tato přehrada přirovnávána k norským fjordům, za každou zátočinou se nám otevírá nová úžasná scenerie. Slunce však neúprosně pálí a tak se raději odklidíme do stínu. Neskutečné hromady odpadků plující po hladině jsou neklamným znamení že za chvíli bude přístav. I když, pokud bych to měl brát podle odpadků, tak přístav by byl hned za první zátokou :-). Po prašné cestě, v koloně aut, opouštíme přístaviště a v městečku dáváme lehké občerstvení.
Po hlavní, ukrutně zatáčkovité silnici vyrážíme na jih. Serpentiny nás dovedou až pod vrcholy pohoří odkud je krásný výhled na soustavu přehrad. Zatáčky neustávají ani na dalších kilometrech směrem na Kukes. Až se z toho motá hlava.
Z Kukes to bereme opět na jih, máme v úmyslu projet cestou vedoucí údolím Drini te Zi. Stejně tak i další výprava z CZ (LR Discovery, DR 350, GS650) se kterou jsme se potkali při tankování na benzince.
Nejen soudruzi z NDR chybují. Ve spleti špatně značených cest jsme někde špatně odbočili. Jedeme sice směrem co jsme chtěli, ovšem nikoliv údolím ale po úbočí hor. Vracet se nebudeme, jedeme dál. Svět se mění, vše se neustále vylepšuje, přibližuje, zrychluje a nejinak je tomu i tady. Šotolinová cesta po které jedeme je jedno velké staveniště. Kompletně se předělává na asfaltovou, ovšem tím stylem že na všech místech najednou. Takže kličkujeme mezi stavebními stroji, mezi náklaďáky, pod naloženými lžicemi bagrů, místy po novém asfaltu, častěji však ve vrstvě jemného prachu a kamení.
Cesta je špatně, nebo spíš vůbec značená a tak se držíme vyjetějších kolejí a křižovatky projíždíme stylem pokus / omyl a následně se opět vracíme. V jedná vsi opět špatně odbočíme na jakousi cestu, která po chvíli končí kolmou stěnou někam hluboko dolů. Sesutý svah. Stmívá se a podobná překvapení nejsme ochotni riskovat. Táboříme tedy na kamenitém plácku u řeky, kousek od vsi. Náš oheň přilákal i partu místních kluků, máme tedy na večer společnost. Komunikace probíhá pomocí pár anglických slovíček a albánsko českého slovníku. Kluci se chlubí moderními mobily a "MPnevím kolik" přehrávači se spoustou aktuálních hitů, které nám však nic neříkají. Povidám, co takhle Metalica, Nirvana, AC DC, máš??? S výrazem nepřipraveného žáka u tabule kroutí hlavou. Nezná. Divnej svět... :-)
18.6.
Za asistence místní omladiny balíme a vyrážíme vstříc novému dni. Rozestavěná cesta nás provází až do Peshkopi. Musíme vyřešit pár problémů. Ríšovo kolo stále uchází (dofukuje a chvíli sedá jet) a Davidovi klekla baterka. Navštěvujeme ve městě pár "mototechnových" krámků, nikde však baterky do motorek nevedou a posílají nás od čerta k ďáblu. Až kousek za městem máme štěstí. Majitel krámku i benzinky naproti v jedné osobě má pár kusů gelových baterek skladem. Oměřujeme a vybíráme tu nejvhodnější, která se vejde do útrob GSa. Ujímám se nalití a oživení baterky a po malé přestávce můžeme vyrazit dál.
Jedem po hlavní stále na jih a za městem Shupenze odbočujeme na vedlejší šotolinovou cestu vedoucí podél makedonských hranic. Místy kamenitou šotolinu nám zpříjemňují louže velikosti pasti na mamuta :-). Cesta stoupá vzhůru a na vrcholcích kopců po levé ruce tuším makedonské hranice. Stavíme na odpočinek na malé louce, u informační tabule o místní krajině. Společnost nám dělá místní policista, který zřejmě na někoho čeká. Po chvíli z kopce sjíždí Defender a z něj vystupují dva ozbrojení pohraničníci ostře řezaných rysů a hned se ujímají kontroly našich dokladů. Následují běžné otázky typu co tam děláme, kudy jedeme a tak dál. Není se čemu divit, jejich základna je hned na druhé straně cesty :-). Policista se s pohraničníky pozdraví, překontroluje plný zásobník své pistole a mizí kdesi v lesích.
Za poledního žáru se vydáváme na cestu i my. Před městem Librazhd končí šotolina a kvalitní asalt nás provází až k Ohridskému jezeru, které je našim dnešním cílem. Na malém poloostrově před makedonskými hranicemi hledáme vhodné místo pro přenocování. Kromě luxusního hotelu tu ovšem nic není. Avšak jen na první pohled. Cestou zpět si všimneme restaurace na břehu jezera s dřevěnými altánky pod kterými jsou jídelní stoly. Stavíme. Menu je jasné, všichni si dáváme korana - místní pstruh, který je na makedonské straně chráněn, zde je však vítanou pochoutkou. Jsme tu jediní hosté a pan domácí ještě netuší, že jsme se tu dnes rozhodli přenocovat :-). Luxusní koupačka, v jezeře, výborná večeře a piva řádně plní náš účet. Přidává se k nám i pan domácí jehož hostíme naší slivovicí. Načež pronese větu na kterou jsme čekali: tak tu přespěte :-). Plážová lehátka se stěhují
pod přístřešky a chystáme spaní. Ještě před tím však řešíme Ríšovo zadní kolo. V lehce podroušeném stavu se ujímám montpák, protože jsem to už kdysi na nějakém videu viděl a to je skoro jako bych to uměl :-). Montáž knotů není možná a tak zkoušíme řízlou gumu zevnitř zalepit záplatou, ovšem bez úspěchu. Přichází tak na řadu duše, která problém řeší definitivně.
19.6.
V noci nám poprvé pršelo. A to tak že celkem hodně. Přístřešky, až na pár malých děr ve střeše :-), nám však poskytly dobrou ochranu. Po královské snídani uvádíme vše do původního stavu a vyrážíme.
Za občasných přeháněk jedeme po hlavní silnici dále na jih. Projíždíme Pogradec, Korce a cesta rychle ubíhá. Na hlavní silnici jsou i časté policejní kontroly s radarem. I když občas nejdeme zrovna podle předpisů, policisté jsou tolerantní a jen pokynou ať zpomalíme. Makedonské hranice po levé straně vystřídaly řecké a čím víc na jih, tím víc si všímám rozdílné mentality obyvatel. Projížděná městečka mi přijdou více upravená a uklizená, než na severu Albánie. Erseke, Leskovik, Carshove a jsme na křižovatce. Vlevo je to do Řecka, my však odbočujeme vpravo, cílem dnešní cesty jsou horké prameny kousek před Permet. Ty se nám daří najít za pomoci místních mladíků kteří nám ukážou cestu - výměnou za svezení :-). Dojedeme až ke starému římskému mostu, pod nímž je uměle vytvořený bazének s vyvěrající horkou vodou. Bazének a jeho blízké okolí nám dává připomenout kdeže to jsme. A tak nikoho nepřekvapí hromada odpadků kolem a dokonce i na dně bazénku. Jelikož je sobota a i přes občasné přeháňky hezky, je zde spousta místňáků. Velké návštěvnosti tohoto místa využil starší manželský pár, který si zde zbudoval chatku s rychlým občerstvením. Opět se nám nechce stavět stany a používáme již osvědčenou fintu. A tak, když všichni odjedou, rozbíjíme ležení na place pro stoly. Za odměnu pomáháme večer panu domácímu do chatky stěhovat dovezený kompresor a ledničku.
20.6.
Dnešní den začínáme výbornou snídaní od paní domácí. Mraky na obloze nevěstí nic dobrého. Zatím sice neprší, ale dlouho to trvat nebude. Jen co sbalíme věci a nasedneme na motorky, začíná pršet. Odjíždíme právě včas. Příjezdová cesta se rázem mění v blátivé kluziště.
Počasí nevypadá že by se nějak výrazně zlepšilo a tak se na křižovatce radíme co dál. Původní plán byl jet na sever po šotolinových cestách. Po zkušenosti z výjezdu od chatky se nám do toho nechce a tak volíme "méně adrenalinovou" trasu po silnici. Za vytrvalého deště s nostalgií
vzpomínám na horké slunečné dny, které nás zatím provázely.
Projíždíme Tepelene a pokračujeme dál na severozápad na Fier. Čím víc se blížíme k moři, tím víc se začíná vyjasňovat a dešťové mraky necháváme v horách. Když už nám počasí přeje a jsme tak blízko moře, proč v něm nesmočit svá těla? A tak ve Fieru odbočujeme a nejkratší cestou míříme k moři. Příjezd až na pláž je trochu komplikovaný a chvíli bloudíme mezi říčními rameny, než se nám daří dosáhnout cíle. Písek na pláži je mokrý a dobře drží a tak chvíli kravíme jak malí kluci.
Stav pláže nepřekvapuje - povrch je lehce bordeloidní. Pravda, na skládce jsem se ještě nekoupal, ale nijak zvlášť po tom nikdo z nás netouží a tak dovádění ve vlnách a slunění se na písečné pláži bere za své. Chvíli tu zevlujeme a jedeme zpět. Ve Fieru se napojujeme na původní trasu a přes Lushnje a Rrogozhine jedeme směrem na Elbasan. ještě před městem odbočujeme doprava a po úzkých silničkách jedeme na Gramsh. Cesta vede po dně prázdné přehrady a za městečkem Gramsh se mění v šotolinovou, která nás provádí celým kaňonem.
Slunce již pomalu zapadá a nám se naskýtají krásné pohledy na zajímavě osvícenou krajinu. Je na čase poohlídnout se po nějakém spaní. Což ovšem není jen tak. Napravo sráz k řece, nalevo skály. Asi až v polovině kaňonu je po pravé straně malý travnatý plácek, vhodný akorát na naše stany. Dokonce se tu najde i hromada klestí na oheň.
21.6.
Ráno je pošmourné, ale zatím neprší. Pobalíme věci a vydáváme se na druhou půlku cesty kaňonem. Šotolinka je místy příjemně zvlněná a tak beru za plyn a lehce skáču. V jednom místě to však neodhadnu a dopadnu do výmolu, proti čemuž protestuje jeden kufr a poroučí se k zemi. Svážu přetržený popruh a jedem dál. Na výjezdu z kaňonu u městečka Maliq se začíná zatahovat a za chvíli se nepříjemně rozprší. Jedeme na sever na Pogradec, po silnici, kde jsme už před několika dny jeli. Během zastávky na oblek nemoků se naše skupinka rozděluje a tak zatímco jedni míří do Makedonie severní stranou, zbytek přechodem na jižní straně Ohridského jezera. Ještě před přejezdem hranic utrácíme v restauraci posledních pár leka.
Přejíždíme hranici a najednou se ocitáme v jiném světě. To samé jezero, jen z druhé strany a rázem máte pocit že jste ve Slovinsku nebo u jezera kdesi v Rakousku. Podél albánských hranic jedeme dál na sever. Počasí nic moc, přeháňky jsou střídány vytrvalejším deštěm a tak navečer volíme ubytování v motelu Imperial před městem Gostivar.
Večer trávíme v motelové restauraci a ochutnáváme místní pokrmy. Naše přítomnost neušla místním pasákům a nenápadně se nám snaží podstrčit některou ze svých oveček. Což o to, místní holky nejsou škaredý a na cestách jsme už pár dní... Jenže kluci jsou věrní a já lakomý, takže z toho nakonec sešlo. Ušetřené peníze proléváme hrdlem v podobě piva a tvrdého alkoholu a jde nám to náramně dobře :-)
22.6.
Ach ta rána. Možná kdybysme včera za propité peníze koupili nějakou holku, nebylo by mi zle :-). Den začínám lehkou snídaní. Moc se mi nechce do balení a oblíkání a tak kluci čekají.
Obloha se zatím tváří jako "bezvodná" a tak to vydrží až na hranice s Kosovem. Za pozornost stojí ještě průjezd městem Tetovo, kde příjezdovou silnici lemují spousty policistů. Těžko říct zda se jedná o nějakou mimořádku, nebo běžný stav sloužící k udržení příměří mezi makedonci a albánskou menšinou.
Na hranicích s Kosovem probíhá vše v pořádku. Jen si musíme pro území Kosova zaplatit povinné ručení (15Eur), jelikož naše zelená karta zde neplatí. Jsme v Kosovu a z mraků zahalujících okolní vrcholky kopců se začíná snášet déšť. V první vesnici odbočujeme doleva a jedeme směrem na Prizren. Kosovo je osídleno v drtivé většině obyvatelstvem albánské národnosti, s pár ostrůvky srbských vesnic. Ty jsou poznat na první pohled - všudypřítomné albánské vlajky jsou nahrazeny srbskými, přeškrtané albánské názvy na dvojjazyčných cedulích s názvy obcí a hlavně výrazně hezčí holky než v albánských vesnicích :-).
Cestou potkáváme i spousty vojenských hlídek z mezinárodních sborů a několikrát projíždíme i kolem jejich základen. Původně jsme měli v plánu navštívit Šarplaninu což je nejjižnější část Kosova. Počasí je ale takové, že není nic vidět a tak od tohoto plánu upouštíme. Snad někdy příště...
Projíždíme Prizren a Dakovicu. Kousek za městem zastavujeme, Míla má prázdné zadní kolo. Naštěstí je hned u cesty "vulkanizer" jehož pomoci využíváme. Mno, pravda, museli jsme mu trochu poradit jak na to :-). Jen co je motorka opět komplet, vyrážíme na cestu. Ne však na dlouho. Před námi se objevují černé mraky nevěstící nic dobrého. Dáváme se na ústup a bereme ubytování v hotelu Elisa, patřícímu Albáncům (jak jinak). Cestou jsme míjeli spoustu nově vystavěných hotelů, kolikrát i notně luxusních. Jedno měly společné, na střeše vždy visela albánská vlajka (plus americká). Člověka hned napadnou otázky z čeho majitelé financovali výstavbu a hlavně provoz takovýchto zařízení, kolikrát i v liduprázdných končinách, když o nějakém turismu tu nemůže být řeč. Lepší je to radši nevědět. Nechci být zaujatý, Albánci mi nevadí, ale pouze v Albánii. Tady mi nějak nesedí. Již skoro usínám, když ticho noci prořízne dávka ze samopalu kdesi v okolních kopcích Zřejmě místní kolorit.
23.6.
Ráno moudřejší večera. Ale kdepak dnes. Opět je zataženo a deštivo. V městě Peč, odbočujeme doleva do Rugovské soutěsky. Cesta vede kolem vojenské základny (Italské?) s rozstřílenou strážní budkou a cestou vysekanou ve skále stoupá stále nahoru. Požitek nám však kazí neustávající déšť. Končí asfalt a dál pokračuje šotolina, která se zužuje, přejedeme pár štěrkových sesuvů a jsme na konci :-(. Cesta dál je zatarasená betonovými bloky a hlubokým kráterem. Tudy cesta do Černé Hory nevede. Což o to, projet by se to na motorce dalo, problém by ovšem byl s razítkem v pasu.
Otáčíme to a stejnou cestou se vracíme do Peče. Odbočíme na sever a přes přechod Jablanica vjíždíme do Černé Hory. Hraniční přechod je v nadmořské výšce 1800m a každou chvíli čekám kdy déšť vystřídají sněhové vločky. Teploměr ukazuje +5.
Sjíždíme do údolí a teplota vzduchu neochotně leze nahoru. V Rožaje odbočujeme směrem k srbským hranicím. Na hranicích se nám nechce stát v koloně aut a tak předjíždíme. Ovšem k nelibosti srbského celníka, který nás rázně odstavuje na stranu. Další zdržení představuje kosovské razítko v pasu. Jelikož Srbsko neuznává samostatnost Kosova, jsou nám pasy odebrány a následně je kosovské razítko přeraženo novým, s nápisem zneplatněno.
Úřadování bylo učiněno zadost, můžeme pokračovat. Jedem podél západních hranic s Černou Horou, posléze s BiH. Déšť ustává, silnice začíná osychat, tempo se zvyšuje. Mezi městy Nova Varoš a Užice jsou serpentiny, které se nám stávají osudnými. Projíždím levou zatáčku, když v tom zadní kolo na olejové skvrně utíká někam pryč. Nějak to srovnám a letmo mrknu do zrcátka - ve zlomku vteřiny zahlédnu Ríšu jak "tancuje" na varaderu, načež i s motorkou končí mimo silnici. A do pr... Zastavuju a otáčím to. Jirka s Křenym už stojí u Ríši a zjišťují jak je na tom. Nemůže popadnout dech a stěžuje si na bolest ramene. Naštěstí hned druhé auto které projíždí kolem zastavuje. Pán je doktor a zběžně Ríšu prohlédne. Tohle na silnici nevyřešíme a volá záchranku. Děkujeme mu a nechává nás svému osudu. Mezitím než přijede záchranka, vracejí se David s Mílou, kteří jeli jako první a o nehodě neměli tušení. Domlouváme se co dál.
Přijíždí sanitka. Doktorka zpevňuje Ríšovu ruku dlahou a následně ho odváží do nemocnice v Užici na rentgen. Já, coby překladatel, se vydávám na motorce za nimi a s námi i Míla aby někde v okolí našel pro nás ubytování. Zbytek výpravy zůstává na místě. Řidič sanitku spíše pilotuje než řídí a já se ho snažím držet zuby nehty.
Přijíždíme do nemocnice a já s Ríšou podstupuji všechny vyšetření. Rentgen se nedaří ani na potřetí udělat a tak jsme odvedeni do novější části nemocnice kde je modernější přístroj. Snímky posléze ukazují zlomenou klíční kost a žebro. Ríšu si chtějí v nemocnici nechat na pozorování min. do zítřka. Ten to však rázně odmítá. Následně je mu rameno zpevněno a žebro ponecháno svému osudu. Dostávám zprávu od Míly. Sehnal ubytování v hotelovém komplexu Zlatiborska Noč, kousek za městem. Ríša nakonec dostává recept na jakési prášky proti bolesti a upozornění, že kdyby se jeho stav do rána zhoršil, má přijet. Tady bych chtěl ještě jednou poděkovat doktorům z nemocnice v Užici za jejich profesionální a obětavý přístup a všem kritikům našich nemocnic vzkázat aby se podívali s jakým vybavením a v jakých podmínkách se pracuje jinde. Mám v kapse Ríšovu kartičku od cestovního pojištění a ptám se co jsme dlužni. Doktor jen mávne rukou a je to vyřešeno :-).
Ještě než opustíme nemocnici, jsme zastaveni policistou, který sepisuje protokol a bere si vzorky krve kvůli testu na alkohol - výjimečně byl negativní :-). Mezitím jeho kolegové vyšetřují na místě nehody.
I přes Ríšovy protesty (chtěl jet se mnou na motorce) objednávám taxík, který ho dopraví na hotel. Tam kluci posléze dopravují varadero, které je naštěstí pojízdné. Každý trávíme čas po svém, Ríša povětšinou v leže na zádech na posteli a já s mladou paní recepční sleduji fotbalové utkání Srbského týmu na mistrovství světa a přitom se procvičuji v anglické konverzaci :-).
24.6.
Ríšův stav se naštěstí nezhoršil, jen je problém ho zvednout na nohy tak aby to bolelo co nejméně.
Toto byla poslední společná noc. David s Jirkou chtějí co nejrychlejší trasou domů, Křeny s Ríšou čekají na příjezd Ríšovy manželky s tranzitem a já s Mílou se vydáváme směr Maďarsko. Po ránu je oblačno, ale vypadá to že dnešek bude bez deště. Pohodovou jízdou přejedeme Srbsko a jsme v Maďarsku. Kousek za hranicemi u Pecse bereme kemp, který slibuje termální koupání. Cedule nelhala, ovšem termální bazén není součástí kempu a tak na to kašlem. Večer s Mílou trávíme v kempové hospodě u piva sledováním fotbalového zápasu holandského týmu už nevím s kým. Lehce provokuji a k nelibosti početně zastoupeného holandkého osazenstva kempu fandím jejich soupeřům :-).
25.6.
Ráno posnídáme poslední zbytky zásob a naposledy balíme stan. Jedeme ještě kousek spolu, než se rozdělíme. Míla jede domů kolem rakouských hranic a já pokračuju na Slovensko na sraz varaderobandy, ale to už je jiný příběh. Pomalu končí dvoutýdenní dovolená se spoustou zážitků a pěti tisíci najetými kilometry.
Na závěr bych chtěl poděkovat Bebovi za jeho stránky, které se mi staly jakousi "biblí" při plánování trasy nejen po Albánii a klukům, že to celé přežili :-)
|
|
