| |
|
Zakarpatská Ukrajina 2009
| Text: Jarda |
| Foto: Bořek, Láďa Beroun, Jarda |
| Účastníci:Bob, Bořek, Láďa Beroun, Jarda |
Cestu na Zakarpatskou Ukrajinu jsme začali s Berounem plánovat už před rokem, poté co jsem se vrátil ze stejného výletu, který jsme pořádali jako akci Varaderoklubu. Protože jsem fanda přírody, krásných hor a klidného životního stylu nezkaženého vlezlými nabídkami cestovních kanceláří, okamžitě jsem věděl, že se tam ještě podívám. Protože kluci se prvního výletu z různých důvodů nezúčastnili a ostatní kolegové nešetřili chválou, rozhodnutí bylo jasné-naplánujeme nějaké datum a jedeme.
Původně s námi měl jet ještě Ládík, ale omluvil se ze zdravotních důvodů a taktéž náhradník Valmez dopadl podobně-takže jsme nakonec vyrazili ve čtyřech.
Prvotní varianta počítala s přesunem na Slovensko, pomocí autovlaku, bo je to levné, ušetří se den jízdy a rychlý přesun východním směrem jsme už každý absolvovali mnohokrát. Nicméně na vlaku nezbylo místo a museli jsme tak jako mnohokrát v následujícím týdnu zaimprovizovat a upravit mírně itinerář.
Jinak je možné, že někdo bude mít pocit, že se poněkud navážím do mého kolegy Boba, ale kdo ho podrobněji zná, ví že v žádném případě nepřeháním. S kluky jsme se dohodli, že podám naše cestování tak jak opravdu proběhlo a tudíž tak zde činím. Tím pádem se omlouvám i za trochu obšírnější verzi -ti co neradi čtou, mají smůlu, ti kdo mne znají, pochopí. Také se omlouvám předem těm, kteří rádi podrobně informují o cenách benzínu v jednotlivých destinacích, počtu denně i celkově najetých kilometrů a z toho vyplývající celkové spotřeby-nejsou to informace, které průběžně sleduji a činím o nich zápisy.
1. den 15.8.
Ráno máme domluvený sraz u mne na zahradě s tím, že dáme kávu, vyslechneme Bobův chvalozpěv na buchty či nějaké placky, co peče moje manželka a vyrazíme. První komplikace ještě před srazem potkává Bořka, který ráno nemůže nastartovat kvůli palivovému čerpadlu. Rychle ho tedy mění za repasované a ve snaze nepřijet poslední, cestou sráží nějakého zajíce a mírně poškodil plastový kryt pod výfukem. Za chvíli doráží Beroun a po chvíli čekání zjištujeme, že Bob už čeká na benzínce. Přenavigujeme ho tedy k nám, a já ačkoli jsem zvyklý na mnohé, nevěřím vlastním očím. Majitel prosperujícího obchodu s cestovními endury přijíždí na nablýskané zánovní Yamaze1300XJR v plné náloži se třemi kufry, tankvakem, lodním pytlem na zadní sedačce a stoličkou BentoKrone jako vrcholovou částí celého seskupení. Nu což, říkáme si-asi už je znuděn celou tou masírkou kolem GS adventur a chce ukázat motoveřejnosti, že když nějaký seveřan může projet celý svět na R1, Ukrajina a XJR bude to pravé:-).
Po strávení prvotního šoku se rozhodujeme, že rezignujeme na rychlý přesun po dálnici (koná se MotoGP) a vydáme se vrchní krásnou cestou podél polských hranic, dáme si u Slona v Jeseníkách polévku a pokračujeme dál. Když se podaří počasí, je tahle cesta vždycky zážitkem a my máme štěstí, takže jsme za chvíli na Dolní Moravě, kde se dozvídáme, že Slon vyrazil do Indie na mototrip na Enfieldech.
Najedeno, zaplaceno a následuje přesun na Slovensko. Cestou se zastavujeme na Štrbském plese, kde děláme nějaké PR fotky pro rodinu a spol. Tatry se pomalu zotavují z kalamity, kopce pomalu zarůstají zelení-je docela překvapivé, že novému porostu dominuje olše lepkavá. Při klesání z Tater dostávám žihadlo do brady, protože si holt neumím odpustit luxus ježdění v otevřené helmě. Po cestě Bob pomalu zjištuje,že Yamaha, přes své enduro doplnky, má určité nevýhody-zejména v oblasti ergonometrie jezdce. Argumentuje sice silou motoru a tím, že když ve 160 zatáhne za plyn,jede to jako raketa, nicméně absence solidního štítku tuto výhodu podle nás eliminuje. Tento nedostatek se naplno prokáže později v týdnu u cesty kolem Balatonu, kde je ve večerních hodinách silně nadprůměrný počet jedinců blanokřídlého hmyzu v ovzduší. Rovněž potřeba častějšího naplnění nádrže není nic co by se dalo na Ukrajině nazvat výhodou. Takto ve veselém rozpoložení přijíždíme kousek za Martin, kde se ubytováváme v místním kempu, dostáváme spoustu instrukcí od dvou místních náčelníků kempu a jdeme stavět stany. Následuje sprcha-vlažná, bohužel poslední v celém výletu. Dobrodiní horké sprchy si užiju až po návratu domů. Před odchodem na večeři nás náčelníci straší ještě informací, že kto nebude o dvanáctej na kempe, zaplatí 10e pokuty. To už se regulérně smějeme a jdeme dál.
K večeři se nechávám unést a dávám si společně s Bobem kachnu, naštěstí bez příloh, Bořek s Láďou jdou do brynzového menu. Vystrašeni pokutou a oběma důchodci jdeme spát :-).
2. den 16.8.
Ráno snídáme a rozhodujeme se, že nepojedeme přes Užhorod, ale přes menší přechod bez kamionů u Sniny. Rozhodnutí se vyplácí, při příjezdu na hranice není ani noha a během našeho poněkud pitoreskního odbavení přijelo cca 5aut.
Jelikož jsem člověk nesnášející papírování byrokraty, nemůžu příliš klukům pomoci s vyplněním papírů na celnici, i když už bych to měl umět, a tak všichni společně vyplňujeme bumážky a dohadujeme se při překladu některých podivně znějících sousloví. Naštěstí pomáhá ochotná starší ukrajinka čekající na odbavení, Bobova multilingvistická schopnost doplní další kolonky a papíry jsou hotovy.
Jenže ouha-zdá se mi to nebo ne? V zelené kartě mi nesouhlasí údaj o SPZ-no jistě- pan zahradník si koupí motorku, pojistí ji na starou značku, ale už se neobtěžuje si jí po výměně taktéž nechat přepsat. Vzápětí stejný problém oznamuje Bořek a Bob má zelenou kartu pro jistotu propadlou. Láďa,který je nejspolehlivější :-) a je přesvědčen, že vše má very good zjištuje, že si vzal ZK od vozíku-nejlepší je na tom, že i ten si spletl s jiným. Následuje debata s celníkem, který se musí „poradit“ s kolegyní, vysvětlit nám jaké na sebe berou obrovské riziko a po několikerém zopakování si řeknou o 50ojro. Skládáme se na úplateček, ještě 5 E místo požadované čokolády na výstupu a jsme na druhé straně.
Pospícháme do Mukačeva, kde Láďa domluvil na dva dny ubytování. Cestou už je pěkné horko, což v kombinaci s mohutným Bobovým čtyřválcem není zrovna šlágr-obzvláště při zastavení. Začínáme slyšet věty typu: “kurva,ta xjr-ka hrozně topí, hlavně že mám v garáži 3 GS" a potuleně se šklebíme.
Přijíždíme do Mukačeva, vedro k padnutí a hledáme nějakou Gribojedovu ulici. Nacházíme ji, vybíhají všudypřítomné děti a Láďa žhaví telefon. Chvíli se nemůže dovolat, posléze kombinuje hovory a nakonec se dozvídáme, že jsme pouze na druhém konci ulice. Přesouváme se, vítáme se s Evičkou-mlsně na ní koukáme a jdeme se ubytovat. Zabíráme s Bořkem manželské letiště a vícechrápající dvojice jde rozkládat gauč. Jelikož jsem zpocený na kvadrát, hledám sprchu-chvíli tápu a pak ji nalézám. Bohužel-je trochu nemocná, nějaký náš předchůdce urazil kohoutek pro teplou vodu i sprchovou hlavici, takže nezbývá než dřepnout na bobek a pustit si životodárnou kapalinu a na rozehřáté a páchnoucí tělo. Jediné co mne hřeje,je představa, že kluci zatím nic netuší. Když jim oznamuji daný stav, chvíli rezignovaně koukají ale za chvíli se z koupelny ozývají zvuky přesně popisující danou situaci. Nicméně naše přirozená touha po očistě, gentlemanské vychování a hlavně představa, jak smrdutí jedeme do hospody, dokáže své a za chvíli už sedíme v místní restauraci a objednáváme si 300gramové megašašliky, pivo a další pivo a vykřikujeme jeden přes druhého své nové zážitky. Celkem brzy jdeme spát abychom byli čilí na zítřek.
3. den 17.8.
Ráno vstáváme opět do slunečného a od počátku horkého dne. Sundáváme kufry a nalehko vyrážíme. Plán je projet přes Volovec, pojezdit po horách a pak návrat zpět na základnu a večer ztrestat nějaké ty šašliky. Ráno ještě slíbíme domácím, že je určitě povozíme po okolí a už vyjíždíme. Na výjezdu tankujeme u úplně nové pumpy a Bořek zuřivě fotí velký, zlatem oplácaný kostel,který je těsně před dokončením. Pamatuji si, že při mé poslední návštěvě kostel povstával z ruin, a místo benzínky nebylo zhola nic.
Skáčeme znovu na stroje a očekáváme ničím nerušenou jízdu. Bohužel místní ruka zákona, či jak se ta banda obtloustlých vydřiduchů v modrém nazývá, má jiný názor. Tudíž po dvou kilometrech jízdy opět stojíme a začíná prudění kolem dokladů. Po kontrole si naivně myslím, že nás pustí a bude klid. Kdepak-přijely přece kavky, tak nastupuje další úroven buzerace. Starší a služebně tlustší vydřiduch si mne vyhlédl (asi poznal nejslabšího jedince) :-) a začíná rozhovor:
Policista (dále jen P):“slušaj- Jaroslav kolik ty večer vypil vodky?“
J: „žádnou vodku nepiju“
P: „a skolko piv?“
J:(podle pravdy):“Tři piva a šel jsem spát“
P(ponuře):“To špátno, éto budet pokuta-u nas nevazmožno pivo“
J: „co to povídáš tři piva nic neudělají“
P: „nět,nět, ja těbja vazmu k doktorovi a u tebja v krvi alkohol“
J :“žádnej alkohol mít nebudu,co to zkoušíš-jdeme si dejchnout“
Diskuze se opakuje asi třikrát a když u mne nenásleduje žádný pozitivní posun v jednání, následuje akce č.2-oběť je třeba oddělit od kolektivu a pracovat psychologicky dál. Tudíž jsem pozván do příjemného interiéru policejní Hondy accord, kde rozhovor v mírných obměnách pokračuje dále. Po třetím opakování začínám být nevrlý a odpovídám už jednoslabičně a koukám z okna ven. Mezitím sleduju mladšího z policistů jak prcá kluky a Bořka, který se evidentně nedá :-). Následuje další fáze kdy mi břichatec strká pod nos vyhlášku z výměrami pokut, kde se stkví částka 3450Hr (cca400USD). To už jenom pohrdavě odfouknu a říkám, že jedem na krev. To se mu ale vůbec nelíbí-že?, to přeci není smyslem dané buzerace. Zkouším tedy i já přilít trochu psychologie do víru diskuze, a začínám mu líčit, že jsem zde už podruhé, jak mne fascinuje krajina a lidi a že nechápu co vlastně chce-zahnat turisty pryč? Příliš to nezabírá, je vidět, že mají chudáci vysoko do žlabu a přilepšení k platu by se hodilo. Následuje tedy další fáze rozhovoru:
P:slušaj Jaroslav, kak mi u tebja najdem alkohol, budět děportacija a kaněc s Ukrajinoj.
J: (už opravdu nasrán): Kolik teda vlastně chceš?!
P (opět historka s 3450hr-začíná mne nudit): éto oficiálno-no u nas vazmožno i neoficiálno
J:kolik!
P: no znaješ u nas málo, skolko dajěš?
J:kolik chceš, nebo jedeme k doktorovi!
Opět následuje přesmyčka s děportáciou-už chápu proč se policajti v práci nudí-pro tohle zkurvené povolání je asi třeba zvláštní nadání nebo extra třetí mozková hemisféra.Konečně se dostáváme k jádru pudla:
P: „oficiálno 3450Hr(vida to je mi novina :-) ), no neoficiálno 1000Hr“
J (potlačujíc smích): to si se zbláznil, to ti nikdy nedám, můžeš mne hned deportovat
P:“(také už evidentně nasrán): zděs trubička ty nadychaj a pajeděm k doktorovi“
J:(už unavený): „podívej jsem ochoten ti dát 100Hr jinak končím a zůstávám na místě, nebo hned jedem na krev“
Povaleč se mi začíná smát bezostyšně do očí, poprskává smíchy, a já už na něj nemluvím, nemá to cenu, říkám si -pojedeme holt navštívit nějaké zdravotnické zařízení. Nereaguju už na něj, koukám z okna a nechávám ho dokola mlít jeho slovní kolovrátek. Zdá se, že mu to poněkud vadí, asi měl jinou představu. Mezitím je u kluků hotovo a tak se Bořek vydává na přátelskou návštěvu. Ptá se mne o co jde, já mu vysvětluju jak se slušně snažím vyjít s tvorem, kterého bych doma za takové chování normálně vyhodil. Jo-to Bořek je jiná třída, diskuzí přináším pro pobavení také:
B: „si se posral nebo co, dej sem trubičku, já ti tam nafuním a jedeme“ !
P (lehce rozhozen): “u tebja tože 3 piva?“
B:“jasně-ale já si jich můžu dát večer třeba 10! A ráno ti nenafoukám nic, to ti garantuju“
Podporuji to tvrzením, že Bořek je profesionální řidič :-)
P(více rozhozen):“ja tebja dam trubičku a pojeděm k doktorovi!“
B (už lehce křičí):“ tak mi ukaž tu trubičku, žádnou nemáš!,jen to na nás zkoušíš! Hned zamykáme motorky a jedeme k doktorovi-dělej!“
Já sedím mezi nimi a sleduju cvrkot-posledních pár vět zazní z obou stran ještě několikrát, já mezitím Bořkovi sděluji jaké částky na mne ten vydřiduch zkoušel, a že jsem mu asi nenabídl částku odpovídající jeho představám. To ho rozpálí ještě víc a diskuze se dostává do roviny podobné handrkování na tureckém tržišti. Mezitím přichází služebně nižší lupič, podívá se na velícího a ten říka:“zděs z toho nic něbudet“.
Nám jen spadnou brady nad tou bezostyšností, sbíráme doklady, nadáváme kvůli zdržení a jdeme za klukama kteří zůstali u motorek a očekávají rozuzlení.
Vyprávíme jim o co šlo a začínáme se trochu uvolňovat –později už z toho máme pouze srandu. Poučení je jen jedno-nenechat si od nich nic líbit-ti zmetci nedělají svou práci, pouze chtějí peníze do vlastní kapsy-to je třeba mít na paměti při každém podobném setkání. Vzpomínám ještě na Pekaře který policajtovi při poslední návštěvě řekl: “Kdybys mi řekl,že nemáš peníze, nebo je potřebuješ pro rodinu, tak ti je dám, ale když mi lžeš do očí, že jsem přejel plnou čáru a není to pravda –nedostaneš ani vindru-konec!“
Mezitím se vydáváme dál a po zkušenostech s poldy se rozhodujeme opustit hlavní silnici a dostat se na místo vedlejšími cestami. Ze začátku to není problém projíždíme vesnicemi, které už znám a tak mám možnost sledovat jak se místní situace pomalu mění. Je vidět, že sem dorazily další vymoženosti civilizace (většinou společně s nově nabitými schopnostmi chlapů co u nás dělají). Takže domy dostávají plastová okna, venkovní stahovací žaluzie, vidíme sem tam pokus o zateplení polystyrenem-sice úplně strašlivě provedený, ale zde termín tepelný most, či rovina příliš neřeší. Při minulé návštěvě jsme v jedné vesnici viděli místní partajní budovu v dezolátním stavu a naproti začali dělat nový kostel. Ten už dnes byl hotový a i sídlo komančů bylo nahrubo zrestaurováno. Co se však nemění je krása většiny místních vesnických holek, prostě nádhera, kráčejí krokem modelek, vyšnořené na maximální úroveň. Některé z nich jsou skutečně supertřída. Na vlastní oči jsem viděl jak Bob na jedné ze zastávek přestal obdivovat šašlik na talíři a koukal společně s námi na exkluzivní kůstku procházející kolem :-). Jako zcela zásadní doplněk v oblékání je dnes používán mobil-pokud možno vyklápěčka, samozřejmě v neustálé permanenci.
Mezitím se dostáváme na konec asfaltu a podél potoka se po šotolině dostáváme hlouběji do údolí. Cesta se postupně zhoršuje, po vydatných deštích jsou na ní celkem slušné kaluže, takže motorky začínají dostávat tu správnou patinu - Zejména Láďa projíždí kaluže s takovou grácií, že mu jde bláto přes plexi až na nádrž. Bob zjištuje že se XJR1300 endurace dostává na hranice svých možností a přemýšlí, jak by se mu jelo kdyby měl s sebou celou výbavu. Zároveň přísahá, že nechápe proč si vlastně nevzal nějakou z adventur povalujících se po garáži opakuje jednu ze svých klasických vět: “Kamarádi, kdybych to věděl, tak už to neudělám :-)“
Na konci šotoliny nacházíme pomník nějakého Nováka z Čech, který tam prý spadl s autem z mostu do řeky a zabil se. Místní se o pomník dobře starají, opravdu to potěší. Přijíždí za námi v rozhrkaném žigulíku tři kluci a krásná holčina a tak se dáváme do řeči. Říkají že se tudy dál nedostaneme, že jsou na cestě nějaké hlubší brody jen pro velká terénní auta. Protože se nám cesta líbí říkáme si, že to zkusíme dál, uvidíme kam dojedeme.
Vyrážíme tedy dál, šotolina postupně mizí, v lesích je bláto s čím dál hlubšími loužemi, podél trati, kterou neustále přejíždíme ze strany na stranu je takový ostrý velký kámen-makadam se mu u nás říká. Jezdit po něm není žádná slast-těžké motky se boří a hodně plavou. Zatím to stále jde, obdivujeme Boba, jak se drží i když z něj leje pot. Já mám boty plné bahna a vody jak projíždím velkými loužemi, když testuju kolik tam je pro XJR-ku vody. Je pravda, že po zjištění že má alternátor těsně nad stupačkami jsme dodatečně snížili odhad její oficiální průchodnosti loužemi. Cca po hodině jízdy postupně se zhoršujícími podmínkami přijíždím k prvnímu brodu-je šikmý, asi 25m délky a nevypadá tak zle. Jak jsem ve vášni, sjíždím dolů a už cestou poopravuji své mínění-velké mokré kameny, uprostřed koryta cca 4metry široká a 60cm hluboká strž, nevím nevím. Co vím, že XJR-ka to nedá - z ní by koukaly možná řidítka. Mezitím přijíždějí kluci a strategicky zůstávají nahoře a koukají jak stojím s předním kolem ve vodě. Následuje odborné posouzení řeky, Bob ji sleduje s despektem přiměřeným jeho oři, Bořek správně podotýká, že takový Chary už by se na svých TKC škrábal na druhou stranu, já spíše přemýšlím jak tu svoji chuděru vlastně otočím. Za pomoci kluků se otáčím, škrábu nahoru a rozhodujeme se k návratu. Dostáváme se zpět na hlavní silnici, kde zjišťujeme, že jsme v lesích strávili drahně času a pokud chceme stihnou nějaké večerní povyražení, musíme ořezat něco z dnešních plánů. Navíc už se u Boba začíná projevovat prazvláštní duševní stav vyplývající z nedostatku přísunu potravy, mnohým z nás už tak dobře známý. Rozhodujeme se, že ve Volovci tedy najdeme nějakou restauraci pojíme a pomažeme zpět. Cestou projíždíme stády krav, které cupitají po asfaltce z pastvy, což v klucích vyvolává nezřízenou zábavu a já je zezadu fotím. Nad Volovcem potkáváme nějakého místního pastevce, Bob okamžitě navazuje rozhovor, dostává z něj informaci, kde prý je nějaká kouzelná a luxusní restaurace a jedeme dál. Já se jen usmívám, protože vím své. Při příjezdu Bob v předtuše brzkého jídla náhle zvyšuje svoji aktivitu do stavu útočného sršně a honí nás po Volovci tam a zpět, vyptává se nic netušících občanů. Opět naskakuje na motku a to opakuje cca 5krát. Jelikož jsem to zažil nesčetněkrát, vím, že je třeba se obrnit trpělivostí, přeříkat si několik otčenášů a počkat až něco najde. Nemá proti tomu cenu nic dělat, je to nevyhnutelný stav, prostě je to určitý axiom jeho chování. Kluci už tak shovívaví nejsou-však si zvyknou :-).
Nakonec nacházíme nějakou hospodu, Bob se pečlivě vyptá na jednotlivé chody, včetně způsobu příprav jednotlivých ingrediencí a záhy se uklidní. Díky zkušenostem mezitím rychle skáču Bobovi do kulinářského výslechu a objednávám bořšč a hromadu chleba pro všechny abychom se najedli co nejdříve-je zajímavé jak se tento způsob rychle ujal :-). S Bořkem sundáváme boty a totálně promočené fusekle a natahujeme se do trávy kde nás Láďa fotí.
Už je dost hodin, takže následuje přesun na základnu, cestou za jízdy fotím co se mi líbí. Na pokoji se vrháme pod náš jediný kohoutek a užíváme si parném dni zážitek s ostré studené vody. Jelikož dole pod parkujícími motorkami při sprchování vytéká sračka ze septiku-domácí promptně zavolá malý Zil s fekálem, čehož využívá Bořek k osobní propagační fotce. Následuje přesun na večeři, kde společně s domácími popíjíme, ptáme se na zdejší situaci a líčíme jim ranní story s policií. Byli docela překvapení výší částky o kterou si zkusili říci-nás zase docela dostala míra zdejší nezaměstnanosti –přes 40% (a to nevím zda do toho počítají ženy).
Po večeři se rozhodujeme pro návštěvu nějakého zábavního podniku, kam se dopravujeme dvěma taxíky za dýško které Evička sebrala číšníkům :-). Dál je moje vnímání poněkud mlhavé, pamatuji si něco o kulečníku, Láďa se přihlásil na klubové stránky, Bořek přišel s tím, že na baru došla vodka-prostě docela veselá taškařice. Samotnou dopravu zpět už absolvujeme v podroušeném stavu, nicméně ještě vytahujeme vodku z mrazáku a popíjíme venku.
4. den 18.8.
Ráno se probouzíme s Bořkem ve velmi špatném stavu, vodky zdá se bylo trochu víc. Láďa sice prý říkal ať tolik nepijeme, ale prý jeho slova nepadla na úrodnou půdu. No což –slíbené svezení domácích musí obstarat on a Bob, kteří na to jsou poněkud lépe. Bob žadoní o půjčení mého stroje-že prý na Yamaze to není pro dva. Vtipkujeme že je, ale nesměl by tam být on. Poprosíme je ještě aby se nevraceli příliš brzo a pokoušíme se s Bořkem dostat do nějakého smysluplného stavu. Příliš se to nedaří, nicméně alespoň si sbalíme. Naše diskuze o tom co dnes řekneme policajtům až nás chytí, je poněkud jalová-prostě nás chytit nesmí.
Za hodinu se vrací kluci, rozloučíme se s Evičkou a v pařáku vyrážíme směr Koločava. Helmu pro jistotu ani nezaklapávám :-). Po cestě je to relativně v pořádku, policajti vytáhli ze skupiny jen Boba, který jim na obvinění o tom že jel rychle povyprávěl o tom, že už jsme se potkali s jejich kolegy ve stříbrném accordu, což evidentně zabralo. Za chvíli dostává Bob hlad a tak musíme na jídlo. V tváří v tvář šašliku přemýšlím co s ním budu za chvíli v žaludku dělat, protože ze zkušenosti vím, že se mi stav po opici spíše postupně zhoršuje. Kupodivu je tomu naopak, takže si cestu začínám vychutnávat a to samé se děje i u Bořka.
V plánu cest je návštěva jezera z kterého vytéká řeka tekoucí kolem Koločavy, takže při příjezdu platíme nějaké peníze a stoupáme nahoru k jezeru. Zde už jsou stánky pro turisty z různými cetkami, vycpaným medvědem a vorem který vás dopraví na malý ostrůvek na jezeře.
Bob se vrhá k medvědici, máme obavu, že se na něm projevuje sexuální půst :-), ale on jen ukájí touhu po fotkách do cestovního alba. Dává tedy paní 5Hr , nasazuje medvědici svoji Schubertku (jak on říká,mercedes mezi helmami) a fotí se. Mezitím se ozve volání z hladiny plesa, tak se jdeme podívat co je to za atrakci-co by skupina českých turistů si na něj vlezla a po odstrčení na vodu se milý vor začal potápět. Ukrajinský veslař nicméně neuvažuje o vysazení jednoho turisty a tím de facto o vrácení vstupného, a tak vor ponořen o30cm potupně vyplouvá. Bořek na krajany pokřikuje, že jich tam není moc, ale že jsou vyžraní češi a všichni se skvěle bavíme. Při odjezdu ještě s Bořkem koukáme tak mlsně na jednu výstavní slečnu, že se na nás nádherně směje a nabízí k ochutnání pecen chleba, co drží v ruce. Bořek uždibuje(chléb) ochutnává, mumlajíc posléze, že chtěl něco úplně jiného, já smutně koukám.
Cestou dolů potkáváme dva české turisty, kteří sem dorazili společně s plným autobusem z Ostravy. Bob žoviálně navazuje rozhovor-když však zjištuje, že jsou tady od pěšího cestování po okolních horách, dostává nám tak dobře známý výraz beznaděje a rychle ukončuje debatu.
Přesun do Koločavy je už záležitostí hodiny, jenže to bychom se nesměli zastavit u starého kostela, kde jsou pohřbeni četníci, které Nikola odstřelil při svém tažení za spravedlivější a sociálně rovnější společností. Průvodkyně která je mimochodem místní učitelkou němčiny, je bohužel tak zapálená do své misijní činnosti, že jede jako kulomet a já už se vidím jak tam strávíme odpoledne. Na Bořkovi je vidět, že svého rozhodnutí o rozšíření historického povědomí značně lituje a hledá kde tesař nechal díru. Naštěstí peníze světem vládnou a nás vysvobozuje daleko početnější ukrajinský zájezd, z čehož kouká daleko větší profit. Ulehčeně tedy prcháme k Bobovi, který jediný rozumně pohrdl duševní stravou a raději šel navštívit místní koloniál.
Konečně jsme v Koločavě u četnické stanice-dáváme si něco k jídlu (tak jako minule oproti jiným restauracím nic moc) a za chvíli se ubytováváme přímo v hostinci i když babička odnaproti to velmi těžce nese. Bohužel nedostatky jejího sociálního zařízení zdaleka přesahují cenový rozdíl obou ubytovacích míst. Bořek s Bobem se po prohlídce jejího záchodu a koupelny vrací v silně otřeseném stavu se slovy „tohle ne“. Je nám jí opravdu líto, a víme že potřebuje peníze podstatně víc než Natálka z hostince, ale chceme se umýt ve slušném prostředí.
Potkáváme zde skupinu Čechů, kteří nás informují o úporném průjmu kterým trpí a mi si z toho zatím děláme srandu. Láďa říká, že je to tím jak jsou hubení :-) (přesně tedy řekl, že to mají z toho že málo žerou). Zatím jdeme rychle do sprch, kde bohužel po předchozím nájezdu pěších turistů zbývá opět pouze studená voda-i tak zaplaťpánbu za ni.
Domlouváme se na výletu po Koločava avenue a vyrážíme. Po chvíli se Bořek zatváří zamyšleně, oznamuje návrat na základnu, přímo na toaletu. Smějeme se, ale tušíme, že i pro nás se tam nějaké místo brzy najde. Láďa mezitím objevil ve zdech staré rozpadlé továrny na rakety bankomat a nebyl by to on kdyby se nepokusil navázat čipový kontakt. Čekáme chvíli, mezitím se vrací Bořek zatím relativně dobrém stavu. Láďa cca po 20minutách uspěl i když jak sám řekl, jednoduší by bylo ten bankomat vytáhnout z rozbité zdi a vybrat jej manuálně. Vzápětí nasadí výraz, který nás bude pronásledovat do konce výjezdu a odspěchá na toaletu :-).
Pokračujeme tedy ve třech a dle Bořkova přání vyrážíme do postranních ulic směrem k řece. Jak jsme tušili, tohle už je pro silné nátury. Bursík s Katkou Biomasou by zaplakali. Místo cestiček močůvkové potoky, vše milosrdně směřující k řece. Na několika místech Bob navyklý na parfémované kapesníky oznámil, že asi vrhne a ani já jsem k tomu neměl daleko. Zlatý hřeb nás ale ještě čekal, na břehu krásné dravé říčky, stála místní zástupkyně skotu uprostřed hořící hromady odpadků. Kolem zurčela voda, líně odnášející pet láhve do dáli a nebohá kráva se zoufale snažila sežrat jednu z mnoha zauzlovaných tašek z neznámým obsahem. Zuřivě fotíme, křtíme krávu na Julču a tvrdíme že bude dojit mléko přímo v tetrapakových obalech.
Říkal jsem už předem klukům, že v zemích s nefungujícím systémem sběru komunálního odpadu je řeka přirozenou, čas od času samouklízecí se skládkou, ale realita, to je jiné kafe.
Vracíme se zpět, co se týče ekologie naše představy dostaly tvrdý direkt. Jdeme kolem zdejšího magazínu, který je kombinací hospody, prodejny ryb, drogerie a železářství a Bořek po shlédnutých scenériích navrhuje vyzkoušet místní vodku. Nu což od minulého večera víme, že pár vodek nikdy neuškodí, takže vzhůru molodci. V krámu nás vítá pach ne nepodobný skládce u řeky. Zde ho však neprodukují odpadky, nýbrž místní sušené a kvašené ryby, na které s Bořkem dostáváme chut a hádáme se z Bobem, že je musíme vyzkoušet. Nejdříve však vodka-100g sklenice se zde nalévají stylem, který je už vidět jen ve filmech o divokém západě-prostě se postaví řada a leje se dokud je co. Po druhé vodce je rozhodnuto-ryby budou! Začínáme sušenou, protože Bořek má na ni z mládí, když bydlel jako jediný Čech v paneláku v Milovicích mezi ruskými zachvátčiky, příjemné vzpomínky. Ukazuje nám jak se s rybou před samotnou konzumací zuřivě mlátí o zábradlí a my padáme smíchy. Následují další vodky a ryba a tentokrát syrová,taky dobrá.
Mezitím přicházejí místní nezaměstnaní, podívat se na divadlo. Dáváme se do řeči a zde bohužel multilingvista Bob začíná perlit a dokazuje jak vysoká je jeho míra empatie vůči okolí. Místní se ptají na cenu motorek, Bob nonšalantně nadhodí něco o gs za 25.000 v dolarech-takovou částku nejsou tamější usedlíci vůbec schopni pochopit ale budiž. Říkají že éto něvazmožno. Horší však byla následující debata, kdy jsem měli s Bořkem opravdu strach o zdraví, obzvláště když už byla tma a vizáž většiny domorodců dávala vzpomenout na zbojnickou minulost kraje.
Pro pochopení zde uvedu celý krátký rozhovor:
Místní mluvčí:“ no a jak se Vám líbí ukrajinské děvočky“ Bob:“ukrajinské holky jsou nejkrásnější na světě: máme jich plný bordely!!.Každá druhá holka je Ukrajinka“
Následuje ticho, přerušené naším jednohlasným:“Bobe drž hubu, jsi normální?!!
Bob :“ vždyt je to pravda“ neřekl jsem nic špatného!
Řeknu vám, připravoval jsem se na nejhorší. Okamžitě jsme se s Bořkem sbalili, nedbaje Bobových protestů-že on zůstává, že je tu krásně a jsou tu příjemní lidé. Sebrali jsme se a šli do hostince, nadávajíce na lidskou blbost a na Boba, že si nevidí do huby. Mezitím se setkáváme s Láďou, vyprávíme mu o předešlém a on jen nevěřícně poslouchá. V hostinci potkáváme mladý pár z Ostravy a tak přisedneme dáme si pár vodek a povídáme. Slečna sice prý nepije, ale mi tak úzkoprsí nejsme. Když jdu k baru pro třetí rundu, hostinský se na mne znechuceně podívá, zamumlá něco nevlídného, sáhne pod pult a šupne ke mně lahev vodky a kroutí hlavou, že ho nebudu takhle honit. Za chvíli následuje další láhev-hostinský vědoucně pokyvuje hlavou, ostraváci to otáčejí a já se bojím, že se bude opakovat dnešní ráno. Mezitím přichází Bob, překvapivě celý. Při bližší prohlídce vidíme že je ale řádně nakulený, takže asi celou dobu žehlil ten svůj projev o kráse místních žen. Když najednou slečna požádá o vodku a její přítel nás plácá po ramenou, tuším že ráno bude některým z nás ouvej.
5. den 19.8.
Ráno se probouzím a přesto, že jsem očekával opakování včerejší kocoviny, jsem jako rybka-Bořek kupodivu také. Ovšem Bob a Beroun nevypadají vůbec dobře-nejspíše se karta obrátila. Hlavně Láďa si stěžuje na bolesti hlavy a záhadné pohyby v oblasti břišní. Bob spíše tiše mlčí, ale z toho jak se dloube ve snídani a nechce si jako normálně třikrát přidat, je jasné jak mu asi je. Láďa najednou vstává a jde na záchod, po chvíli se vrací s těžko specifikovatelným výrazem. Postupně odcházíme všichni a jedině Bořek tvrdí, že to zatím jakžtak jde. Domlouváme se, že to byly nejspíš ty místní golubce k večeři-specialita (nějaké mleté maso v zelném listu). Vhledem k tomu, že byly poslední a na jediného Bořka se nedostalo, budou nejspíše viníkem ony.
Domlouváme se na odjezdu a jdeme balit. Na dvoře nás čeká zajímavý pohled-češi zde ubytovaní sedí zkroucení v dosahu místního záchodu nacházejícího se na dvorku mezi slepicemi (kdo tam byl s Varaderoklubem před 4 lety ví o co jde). Krajané sotva mluví a je vidět, že jim je opravdu zle-nemůžou vyjít ani do schodů a tak sedí blízko hajzlu aby to stihli.
Rychle balíme a poté co se mi podaří přelstít alarm na motorce a přestat jím lákat domorodce odjíždíme směr Solotvino. Jsou tam prý nějaké solné doly s lázněmi, kde se Bořek hodlá vykoupat a podívat se po okolí.
Cesta je dost rozbitá a tak klesáme údolím předjíždějíc houpající se žigulíky s místními a kupodivu i nějaký superb se zde mihne. V půli cesty zastavuju s Bořkem u přehrady, s tím, že počkáme na kluky a uděláme nějaké foto. Bořek předvádí několik pozic, za které by se nestyděl ani maršál Žukov a napadá ho, že se zajde podívat na budovu která je na břehu přehrady. Po několika krocích se rozezvučí celým údolím siréna a poté hulákání nějakých místních ochránců zákona. Za minutku jsou zde a dělají bubnu-Bořek vysvětluje, že chtěl udělat domů pro děcka nějaké fotky a mezitím doráží kluci. Láďa zjištuje, že ztratil spacák a vydává se zpět do Koločavy. My čekáme cca 20minut, než se Láďa vrátí a smutně oznamuje, že spacák nejspíše sebral nějaký protijedoucí automobilista.
Jedeme dál, občas zastavíme, vyfotíme místní kluky do jejich mobilů a sjíždíme dolů. Cestou zastavujeme na relativně moderní benzínce, kde hodláme doplnit hmoty. Stojím a čepuju, u mého stojanu vedle plní XJR-ku Bob a najednou se vyvalí oblak páry z benzínu. Bohužel zde nefunguje systém zastavení přítoku benzínu při plné nádrži a tak benzín vytéká na rozpálený motor XJR, zatímco Bob postává okolo a na benzínce vzniká panika. Naštěstí se benzín jenom vypařil a nevznítil-nevím co bych dělal-představa že to chytne, když sedím na motce a čepuju vedle benzín se mi moc nelíbila. Za chvíli už ale vtipkujeme na Bobův účet a jedeme dál.
Po chvíli se fotíme kolem jednoho z mnoha oltářů po cestě, tenhle se vyznačuje zvýšeným procentem pozlacenosti a různých doplňků ve pravoslavném stylu.
Jsme v nížině a míříme na Solotvinu. Za jízdy fotím co se dá, hlavně však architektonické výplody místních milionářů, připomíná mi to doby brzy po revoluci u nás. Kdo neměl na novostavbě věžičku, nebo alespoň balustrádu, nebyl in. Zde je to ovšem provedeno v patřičně megalomanském stylu. Čím blíže k Solotvině, tím větší počet podobných důkazů ega, až se z toho stává nepřerušená řada. Naštěstí ne příliš dlouhá-nicméně se snažím ty největší paskvily vyfotit. Láďa jako mnohonásobný stavitel, sice vytýká budovám neexistenci zateplení a velké množství teplených mostů-ale sem ještě energetická krize nedorazila-černá napojení na plynový řád jsou zde běžná (ostatně je to přímo státní politika :-) )
Dorážíme do města a chvíli hledáme ty slavné solné lázně. Nacházíme staré doly, za nimi zajímavou skládku odpadků o rozloze několika fotbalových hřišť-humus. Lázně nacházíme spíše podle zástupů lidí, kteří se vlečou jedním směrem.
Místo samotné je vlastně jáma po dolování, zaplavená solankou hnědě zelené barvy. Okamžitě odmítám do něčeho podobného vlézt i když vím, že podíl soli pozabíjí všechny bakterie, které se tam-jistě houfně dostávají. Stojím tedy nahoře, hlídám motky, koukám po děvčatech a fotím kluky. Bob také odmítá dobrodiní koupelí a raději vyráží na průzkum místních stánků se zdejšími specialitami. Láďa s Bořkem však nelení a vlezou tam společně se záplavou místních. Vidím jak se cachtají a skutečně je voda výrazně nadnáší, naneštěstí i s různými odpadky které proplouvají okolo :-). Bob se vrací alespoň s kukuřičným klasem a plážovým krokem se promenáduje po břehu. Kluci vylézají-na tělech silný povlak uschlé soli a hledají sprchu. No-nacházejí ji, ale vypadá to že si ji nejspíš odpustí. Nakonec to risknou, ale jsou z toho tak otřeseni, že se bojí o stav pokožky. Řešíme se co dál a domlouváme se, že vyrazíme někam do hor, postavíme stany a přespíme v divočině. Cestou se zastavujeme na údajném geografickém středu Evropy (zdá se že v každé zemi jsou minimálně dva :-) ), dáváme si jídlo. Vybírám nějakou polévku-vypadá i chutná dobře, ale silná vrstva tuku na hladině dává tušit určité problémy. Bob se doráží pstruhem a Bořek za pomocí zbytků navazuje družbu s místním psem.
Cestou do kopců ještě kupujeme klobásky a pivko. Nacházíme odbočku do kopců a poté co po několika kilometrech končí asfalt a šotolina, dostáváme se na lesní cestu pro lesáky a míříme výš. Bohužel stále nacházíme malé shluky domů a minimum míst k rozdělání stanů. Když už myslíme, že jedeme docela slušný of-road, tak proti nám jede ženská na babetě, nejméně stejnou rychlostí jako my. Dostáváme se k nějaké závoře kde nám děda sděluje, že jsme na kraji chráněné oblasti. Když prý ale slíbíme, že nezapálíme les tak můžeme jet dál :-). Zvedá závoru-odmítá 5dolarů které mu vnucuje Bob a jedem. Svým postojem k tvrdé kapitalistické měně však tak rozhodil chudáka Boba, který ještě večer konsternovaně tvrdí, že ještě neviděl v životě nikoho, kdo by nechtěl dolary :-).
Nakonec nacházíme louku, kde stavíme stany a obsazujeme věšák na seno našimi propocenými hadry. V přilehlém potoce ukládáme pivo a vodku k vychlazení a připravujeme ohniště. Beru ručník a jdu se koupat do potoka-temperatura nic moc, ale pocit čistoty má taky něco do sebe. Nicméně kluci můj názor nesdílí a tvrdí že dnes koupel vynechají. Mezitím se rozhoří ohniště a my zjišťujeme, že místní uzenářské výrobky jsou o několik řádů chutnější než naše standardizované europotraviny. Dáváme si vodku do plecháčku dopíjíme pivko a jdeme do spacáků. V noci nás několikrát budí místní lesáci troubením a svícením dálkovými světly svých Zilů.
6. den 20.8.
Ráno vstávám poněkud dříve, mám od půlnoci divný pocit v břiše a výsledek to jen potvrzuje. Do osmé hodiny si jdu odskočit ještě třikrát :-(. I kluci vyráží s papírem do houští a až na Bořka mají taky sračku jako řemen. Láďa si bere prášek, co zastavuje peristaltiku střev a tvrdí že to pomůže. Balíme, dáváme si čaj a rozhodujeme se, že vyrazíme dál. Vzhledem k tomu, že Láďa i Bob potřebují být v neděli doma a i já kvůli nějakým nepříjemnostem ve firmě nemám času nazbyt-volíme přesun přes Rumunsko k Balatonu, kde si chceme odpočinout v lázních a pak až domů.
Sjíždíme tedy opět lesní cestou dolů na hlavní magistrálu, kde Bob chce zakoupit nějaké levné cigarety a alkohol pro kamarády doma v Čechách. V momentě kdy uvidí první shop s alkoholem zastavuje, padá s motorky a dokonalým parakotoulem se vymrští na nohy. Kdo ho zná neuvěří. My smíchy nemůžeme ani slézt a pomoci mu zvednout Yamahu. U silnice si všímáme cedule na přechod do Rumunska, který není uveden v mapě a tak zkoušíme zkrátit cestu. Je to nový přechod do EU, kde nás odbavuje cca 40-ti letá celnice v uniformě s tak dokonalou postavou, že Bořek jenom tiše vyje. Prohlíží nám doklady a my prohlížíme bezostyšně ji. Ukrajinskou část máme za sebou a jdeme na Rumuny-zde bohužel jeden z nich odhaluje mé nedostatky se zelenou kartou a tak následuje lehké zdržení, obzvláště, když zjistí to samé i u kluků. Bob je naštěstí přesvědčuje, že u nás staroevropanů :-) je to běžná věc a ačkoli se netváří zrovna přesvědčeně, pouští nás. Přímo za hranicí odchází Bořkovi další palivové čerpadlo, přichází ke slovu stará dobrá ocelová trubička a tak nabíráme trochu zdržení. Láďa má v plánu se zastavit ve vesnici Sapinta v tamějším veselém hřbitově. Je to zajímavé místo-dosti oblíbené, nasvědčují tomu davy turistů a stánky s klasickými prodejními artikly. Většina náhrobků svítí šmolkově modrou barvou-je to takové naivistické vesnické umění. Zběsile fotíme, u hrobu s místní lehkou děvou si vytváříme momentky.
Před odjezdem nás Bob prosí o zastávku v nějakém lese, prý se mu to v břichu začíná vařit- Láďa slibuje a vyrážíme dál přes pohoří Maramureš. Začínáme stoupat do hor porostlých buky, projíždíme docela slušné vracečky a vůbec cesta vyžaduje trochu víc pozornosti. Asi po hodině kolem mne najednou proletí modrý blesk a já vím, že Bobova situace se stává kritickou. Předjíždí i kluky a na nejbližším trochu volném place zapichuje XJR-ku do kolejí od kamionů, vytrhává roli papíru a skáče do lesa stylem, který by mu záviděl i tygr z Monpračemu. Abych se přiznal i já jsem uvažoval o zastávce a tak nelením a jdu taky do lesa. Naštěstí už mám po ránu nejhorší za sebou a tak jsem brzy zpátky-Bob to tak jednoduché nemá. Poté co se vynoří z lesa tiše hlesne: "to bylo strašné-minimálně dva kubíky!"
Navigace nám ukazuje, že na Balaton to máme pořád ještě hromadu kilometrů a tak se domlouváme na zrychlení přesunu. Bohužel to nejde, města jsou plná aut a hacknutá navigace protestuje- Láďa to chvíli řeší a pak volí jinou SD kartu. Dostáváme se do Maďarska, kde je skutečně vidět, že zde krize udeřila opravdu ztuha. Jedeme po úplně prázdné dálnici-žádné kamiony ani osobní auta-uvědomuji si že je na ně uvalená nějaká nucená ekonomická správa z MMF či něco takového. Začíná se to lepšit až před Budapeští, holt ekonomických pupků se podobné problémy dotýkají vždy méně.
V Budapešti bohužel opět nabíráme zpoždění-je zavřená většina mostů přes Dunaj a po nábřeží promenují desetitisíce lidí-uvědomuji si, že se konají oslavy státního svátku. Probíjíme se mezi nimi, varadera vaří, mně se na chvíli zasekává termostat. Konečně nacházíme volný most a nasazujeme rychlé tempo. Na další zastávce zjišťujeme, že je před námi ještě cca 300km a už začíná večer. Mezitím exponenciálně vzrostl počet polétavého hmyzu nad vozovkou a my děkujeme svým cestovním štítkům na varaderech, kromě Boba, ten nadává :-). Přesto se rozhodujeme, že dojedeme až k Balatonu-prostě pojedeme krapet zhurta. Kolem deváté večer přijíždíme k cíli-bohužel až na třetí pokus nacházíme bydlení.
Ubytováváme se u Švýcara, který si zde na důchod zakoupil dům se zahradou. Má cca 8 pokojů+10stání pro velké mobilhomy a zdá se že si v klidu užívá podzimu života. Jelikož už je hodně hodin, nakládá nás do auta a objíždí s námi pár restaurací až nacházíme jednu, kde nám za mírný příplatek ještě otevírají a dělají něco k snědku. Pravda je že pan domácí jezdí docela silně podnapilý a očividně mu to nevadí.
V restauraci jsme s jídlem velmi opatrní-sračku už máme všichni a nehodláme naše střeva více dráždit. Tedy krom Boba, ten si objednává polévku, salát, stejk s restovanými brambůrky a vesele to prokládá pivem. Láďa i Bořek mu říkají, že to není dobrý nápad, ale Bob kontruje tvrzením že stejk vytvoří v trávícím ústrojí jakýsi špunt a bude to dobré. To už se opět všichni smějeme a já si v duchu říkám, co by za tuhle informaci dali lékaři :-).
Jelikož máme dnes za sebou přes 780km a jsme utahaní jako psi, jdeme spát a ani nemáme náladu na večerní pokec s pár panáky.
7. den 21.8.
Ráno vstáváme a střídáme se s Bořkem na záchodě. Nastává mírné, ale skutečně mírné zlepšení, i když o konzistenci se nedá zatím hovořit. To Bob je jiná káva, i Láďa na kterém se dá normálně dříví štípat a vydrží mnohé, naštvaně vrčí, že takovou noc zase dlouho nezažil-prý ho Bob sedmkrát za noc vzbudil a z toho dvakrát pral spodní prádlo :-). Špuntík, zdá se nezabral-Bob se neštastně potuluje po penzionu a hledá včerejší den. To mu však nebrání v tom, aby nám uvařil párky z konzervy a posléze se urazil, protože je prostě s našimi střevními problémy odmítáme jíst.J e zajímavé, že si je sám taky nedá-očividně mu není dobře.
Balíme, sušíme stany mokré ještě z Ukrajiny a za chvíli jsme připraveni k výjezdu. Bob má zdržení a tak ho sledujeme jak cpe všechny své propriety do XJR-ky, šmordchá na vršek topcasu stoličku a chechtáme se mu aby to neviděl.
Konečně vyrážíme. Dohodli jsme se, že cestou nazpět Bob pojede směr Půchov, kde mu jeho nastávající s tchýní připravují nějakou žranici s ochutnávkou burčáku. My se chceme stavit u Znojma na varaderosrazu v Němčickém dvoře, abychom pozdravili kamarády a známé. Cesta je relativně nuda, Maďarsko je holt totální placka, kde se příliš mnoho nevidí. Kus před hranicemi s Rakouskem, nás opouští Bob - doufejme že ho burčák vyléčí z úplavice :-). Jediný adrenalin je tudíž již standardně otřesný průjezd Vídní-statisíce aut valící se po magistrále. To krajina od Vídně ke Znojmu je už podobná té naší, vinohrady podél cesty se střídají s malými políčky-jedeme vesničkami kus od hlavní silnice a tak je nám fajn. Překračujeme hranici, potkáváme první šlapky a víme že jsme doma. Ve Znojmě tankujeme na benzínce, já navštěvuju spásnou toaletu a míříme dál. Za půl hodiny už přijíždíme do Němčického Dvora-krásná veliká usedlost uprostřed polí a lesů-je vidět, že ten kdo to kdysi postavil, byl nejen dobrý hospodář, ale i slušný krajinář.
Vítáme se s varaderisty, zatím je jich pár, takže se přivítáme v klidu. Chvíli povídáme o cestě, dáváme si suchou dietní rýži a závidíme opékané sele, které se bude večer podávat k jídlu. Nicméně musíme dál, Láďa má resty na stavbě nového domu a já taktéž musím být brzy doma. Cesta dál už je pouze klasické probíjení se úzkou silnicí-prý mezinárodní, takže se proplétáme mezi kamiony a auty. U Jihlavy se loučíme s Láďou a pálíme dál. Bořek se odpojuje u mne v Poděbradech a jsem doma. Během chvíle dostávám SMS, že jsou kluci doma .
Závěr:
Přestože jsme museli naši dovolenou časově zkrátit, stálo to za to a už v průběhu cesty jsme si plácli, že si to příští rok zopakujeme ještě jednou a přidáme k tomu rumunské hory. Co se týče Ukrajiny, doporučuji návštěvu všem, než sem vtrhnou velké společnosti a nadnárodní řetězce a začnou zde zakládat svoje pobočky a vnutí lidem i krajině svoji vizi o spořádané konzumní společnosti. Nebude to dlouho trvat, lidé zde jsou lační po západní popkultuře a já jim to nemám za zlé, je mi to jen trochu líto-ale je to přirozený vývoj. |
|
« Předchozí stránka
|
|
