| |
|
Putování Polskem v červnu 2003
Text: Čendina
Foto: Sqwer
Za svitu měsíce, jednoho romantického večera, zvlhlým pohledem přes všechny ty hmizí příspěvky na obličeji, plexi, prostě všude kde se dá, sleduju rudá světýlka věčně popojíždějících kamionů. Je tma a přede mnou státní hranice. Tak tady všude začíná Polsko. V rychlosti se zdravím se Sqwerem a prcháme bystrým očkám celníků z dohledu na „Radkow“….. to je tam..… no….. skrze ten tamto ..… prostě spoustu lesů, klikatejch rozbitejch silnic, kde běhaj zajíci, srnky, brouci pytlíci a jiní stopaři. Je tam tma, mokro, štěrk a zvědaví noční turisti na pár obydlenejch místech. Upřímě řečeno, kdyby ste mě zabili, nevzpomenu si kudy se tam jede. Proklínala jsem prvních 100 děr, prvních 100 zatáček se štěrkem, poláky i vlastní nerozum s jakým se pouštím do čím dál větších vzdáleností od domova.
„Radkow“ pro mě znamená malé městečko s náměstíčkem a silnicemi vystlanými dlažebními kostkami, domy, co pravděpodobně přežily Hitlera i nálety „diskriminované“ romské menšiny a lidmi s očkama vykulenýma, jak kdyby právě přistálo ufo. No jasně že přistálo. My jsme právě dolítali. Sedím na motorce, před ošuntělým barákem s popraskanou omítkou, o kousek dál se vybavuje parta mladíků a zvědavě po nás pokukují, čekám až Sqwer dohodne ubytování a organizační věci kolem. Levou nohou kopu do vystouplé dlažební kostky….. Dyť my se v Čechách nemáme zas tak špatně….proti tomuhle tankodromu máme luxusní silnice, na každý benzínce lze potkat jednoho dva motorkáře, od zdravení za jízdy pomalu už bolí levá paže a civilní obyvatelstvo už si na nás i zvyklo…. Tyhle polský imitace cestovní plošiny pro mou rudou raketku s nízkou dráhou letu, by mě opravdu dokázali přesvědčit že potřebuju enduro. Na pravou stranu se raději vůbec nedívám, jsou tam otevřený vrata a před těmi dveřmi 3 kamenné schody o nichž mi řekli, že je prý mám na své motorce vyjet…. Hmm….. enduro….. enduro – to teda opravdu nemám!!!!!! Po marném boji a přemýšlení jak naučit bandita vyjíždět schody přichází ona grupa zevlujících mladíků a pomáhá nám. Heuréka….. S úlevou hladím banditce jemně odřené svody a zamykám ji. Jsme v cíli. Ten „Radkow“ se pomalu mění na úplně jiný „Radkow“, plný usměvavých lidí, kteří s obdivem a laickou naivitou zírají na naše motorky, ptají se kolik to jezdí, kolik to stojí, kolik to žere, dávají si s námi vodku s džusem v hotelu s oprýskanou fasádou, ovšem naprosto neuvěřitelným super-luxusním a vkusným vnitřkem. Dívám se na opuštěný kulečník, místo na sezení aspoň pro 40 lidí a usměvavou obsluhu za barem, která nás evidentně ráda vidí….. To by bylo místo na moto-pařbu.….a to bydlení pro motorky….. Klenba podepřená sloupy, starý secesní nábytek a sušená aranžmá květin, banditka se má jak v ráji.
Druhý den vysedávám časně z rána za barem, před sebou hrnek toho nejbáječnějšího kafe, jaké jsem kdy pila a s obsluhou se na sebe jenom usmíváme, co taky mám říkat, když mi rozumí tak každé 4-té slovo.…. Loučit se budu s úsměvem ještě větším, bylo tu vážně prima. Vyrážíme na „Bledne skali“. Kde to je samozřejmě opět nevím. Silnice jsou zase hrozné, jen Sqwer se tentokráte vážně rozhodl vzít s sebou stopařku na přední blatník…bohudík srna si to na poslední chvíli rozmyslela a vydala se na pěší tůru přímo do příkopa, takže pouze brzdím na plný céres a pozoruju tanec Sqwerových noh i motorky přede mnou ….. Srnky většinou bývají dvě….co kdyby se ta druhá chtěla taky svézt… Bez zastavení, jen trochu pomaleji pokračujeme dál. Míjíme přírodu hodnou národních parků, zastavujeme na těch nejkrásnějších místech, není kam pospíchat.…. Bledne skali nás vítají horkem, autobusy plných polských turistů a usměvavým krňavým mužským, co nám ukazuje kde zaparkovat. Za chvíli už se proplétáme bludištěm děr ve skále, průlezů, dřevěných chodníčků a řašeliništěm pod nimi….. Na chvilku se zastavuju, opřu tělo o skálu a zírám na úžasné scenérie přede mnou, tohle místo je tolik podobné skalnímu městu v Českém Ráji odkud pocházím, jen tak nějak všechno víc nahňácaný k sobě. Sluníčko se míchá do šedých odstínů a jeho vedro marně bojuje se studenou skálou. Ta svádí k odpočinku. Přehodím koženou bundu pod druhou ruku, čapnu znova helmu a vzhůru dolů do víru turistického ruchu.
O pár kilometrů dál je Osowka. Podzemní deprese v reálném provedení. Stará válečná podzemní pevnost, bunkr, dílo.…ani nevím jak bych to měla pojmenovat, podle jedné z teorií plánovaný úkryt pro Hitlera. Poslouchám vážného polského průvodce, vůbec mu nerozumím a tak vnímám spíš ty černošedé pusté ďoury do skály. Hitchkock by si nevymyslel lepší prostředí pro své filmy. Zlověstná mlha vyostřuje hrany hrubého neopracovaného okraje tunelu, výška x-metrů nutí člověka přemýšlet, jak se jim to proboha podařilo vykopat? Bez pořádných nástrojů, jen s krumpáčem, lopatou a přetěžkýma železnýma vozejkama na šutry. 32 kilový vězni s životností 3-4 týdny. Představy, jež v tu chvíli člověku dokážou proběhnout hlavou, nejsou publikovatelný, jen strašně strašně smutný a děsivý….. Kvůli tomuhle nemám ráda válku.
Silné emoce uklidňuju v malém lázeňském městečku Kudowa Zdrój na bílé lavičce s kudrlinkami a spoustou holubů. Je tu tiše, útulně a tak strašně moc bezpečně až to bolí. Svou páteční pouť končíme ve Wroclavi, městě typicky polském hlavně silnicemi. Opět proklínám každý metr pokterém musím trápit svou opečovávanou banditku. Křižovatkami – kdo se tu kurnik má vyznat. Účastníky dopravního provozu – motorku tu asi ještě pořádně neviděli, protože něco jako ježdění ve vlastním pruhu, blikání a ohleduplnost tu neznaj… zlatý Čechy. Jenže pak slézám z motorky a svět se opět mění. Květinový trh mě opřede vábivejma vůněma, spoustou barev a z rynečku hned vedle se ozývá hudba, dneska tam číšníci mají svůj soutěžní maraton. V křivolakých uličkách na zamrkání oka zahlédnu nevěstu v bílém a erotiše objekt na lodičkách s dokonalou postavou modelky se nese průchodem. Kouknu na svý zablácený kanady che….. No jo no….. co se dá dělat, aspoň se nezabiju na hrbolatých kostkách.
Polsko, země pro všechny bahnomily a marnivé marnivce co chtějí být vždy a všude obdivováni jako jev nevídaný. Země kde lze pochopit, že na tom s dopravním systémem ještě nejsme tak strašně a že se my uřvaní čecháčci vlastně máme dobře. Krkonoše z druhé strany jsou tu stejně krásné jako ty naše, Wroclav je vlastně placka se sytou vysokou trávou do který je zasazený město i ojedinělé domky kolkolem a když se s touhle zemí loučím, mám pocit, že jsem ji vlastně ani nepoznala. Tam někde jinde, kde jsem nestihla být, jsou skrytá tajemství…..
A já se vrátím Dagu Bedmene….. |
|
« Předchozí stránka
|
|
