Je začátek listopadu, u nás v Jablonném nad Orlicí je 20 cm čerstvě napadlého sněhu a pořád se sype, a mně přicházejí na mysl vzpomínky na léto a naše cestování.
Na začátku srpna mi začala celozávodní dovolená. Chozé bude do středy služebně mimo a pak si uděláme pár dní hezkého cestování na Varánkovi. Sice ještě se vůbec neví, kam bychom chtěli jet, ale převládá přesvědčení, že projedeme Českou republiku kolem dokola ze všech stran. Uvidíme.
Přichází středa odpoledne a pořád ještě není sbaleno. Kam tedy pojedeme? To je otázka dne. Jaké hlásí počasí, atd… Nakonec Chozé přichází s nápadem. Co kdybychom Česko nechali a zajeli se ohřát k moři a pokoukat po Alpách, a alespoň na týden!? Nápad skvělý! Tak je jasné kam jedeme, ufff, ale má to trošičku háčků. Teď rychle nahlásit dovolenou, a večer před odjezdem je mi jasné, že budu v práci ještě v noci. A také se začíná projevovat cestovní horečka. Co, kdy a jak sbalit, musím, opravdu ano, podotknout, že máme pouze jeden kufírek o objemu 52 l, a to je vše. Myslím, že mě všechny ženy pochopí. A to nejsem nijak náročná, nevozím s sebou žádný fén!, make up a podobné „zbytečné“ věci. Ale na týden bych chtěla mít sbalené alespoň tři trička,jedny kalhoty, jednu sukni, plavky, dvě mikiny, jedny šaty, jedny boty,nějaké spodní prádlo a také kosmetika. A ještě pár věciček Chozé. Teď, když koukám na ten výčet, tak to vypadá hrůzostrašně, ale kufr se zaklapl, a my měli vyhráno.
A je tu čtvrtek. Hurá. Jenže, ta práce. Chozému od rána zvoní telefon za telefonem, rychle udělat objednávku atd., takže odjezd se posouvá k polednímu. Já mám zatím klid, ve firmě díky celozávodce nikdo není, tak nic nehrozí. A je to tu. Malá svačinka a začínáme se oblékat do motověcí. Vzhledem k posunutému odjezdu máme předběžně naplánovanou první noc ještě v Čechách v Kaplici. Přece jen to je od nás z „Opičích hor“ štreka. Malá konzultace s Vencou, oběd v Hlinsku a frčíme na Krumlov.
Po ubytování v Kaplici přichází po večeři luštění mapy a přípravy na páteční cestování. Pojedeme přes Rakousko, směr Klagenfurt. Cesta je naplánovaná bez použití dálnic, budeme se kochat rakouskými vesničkami a přírodou. Beze spěchu a bez nervů. Uvidíme, kam dojedeme, přece jen Rakousko je docela rozlehlé. S myšlenkou, aby bylo zítra hezké počasí, jdeme na kutě.
Je pátek, první myšlenka po probuzení je jaké je počasí. Chozé se zklamáním konstatuje, že tam snad i prší. Vždyť mělo být hezky. Tak se s pochmurnou náladou balíme, venku sice neprší, ale je zataženo všude kolem dokola kam se podíváme. Ještě koupit denní tisk a hurá na rakouské hranice. Strašně se těším. Nikde jsem kvůli mé práci osm let nebyla, tak se raduji s každé maličkosti, co vidím. I když musím podotknout, že pokaždé, když jedeme na motce, tak mě Chozé trápí hlady (musela jsem to napsat :-) ). Ze začátku se mi Rakousko moc nelíbí, přejíždíme různé průmyslové zóny, než se vymotáme z hlavního tahu v pohraničí, ale pak najíždíme na okresku a je to paráda.
Přejíždíme krásné rakouské vesničky, zelené .. i počasí se začíná zlepšovat. Začínáme vjíždět do průsmyku mezi Gröbmingem a Murau a příroda nás začíná fascinovat. Všude posekáno přírodními „sekačkami“, které si lehnou, kde chtějí. Takže zjišťuji, že ty různá fota z Rakouska, kde kravky ležérně leží a přežvykují na silnici, nejsou žádné fotomontáže. Stoupáme průsmykem, a já prosím Chozého, ať zastaví. Je to krása, koukat zeshora na tu klikatou silničku a údolí, které jsme projeli. Jsme v cca 1700 m n.m. Ještě chvilku koukáme, ale začíná nás rychle přikrývat mlha z mraků kolem nás. Tak rychle nasednout a dostoupat. Dostoupali jsme na konečných 1788 m n.m. (Söklpass) a začínáme sjíždět dolů. Musím říct, že nahoru je to lepší. Držím se zuby nehty.
Odpoledne překonáváme Klagenfurt a frčíme na slovinské hranice. Hlady už skoro šilhám, a tak po překročení hranic v Ljubelji, Chozé zastavuje v nejbližší restauraci. Je krásná, obsluha velice příjemná. Dostáváme (tedy spíš Chozé) i předkrm jako pozornost podniku, myslím si, že to jsou nasolené ančovičky (snad), velice mu chutnali. U mě zeleninový salát s různými druhy sýrů, vynikající – nikde jsem snad lepší neměla. Slovinsko u mě zabodovalo.
Jelikož se začíná stmívat, je čas hledat nějaké ubytování, za slušný peníz a snad i se snídaní. Asi po půl hodině nikde nic, a rozmrzele pokračujeme do další vesničky, kde se konečně zadařilo. Sice bez snídaně, ale vem to čert. S hrůzou v uších jsme zjistili, že tu bimbají zvony na kostele každou hodinu. Ale jaksi únava nás zmohla a zvony až zase tak nevadily.
Sobota: poměrně brzy vstáváme, oblékáme se a vyrážíme na cestu. Je polojasno, takže paráda. Opět mi trošičku kručí v břuchu, ale tentokrát se miláček slituje a zastavujeme v jakémsi supermarketu. Nakupuji rajčátka, pečivo a sýr. Vynikající. Pokračujeme po kopečkách přes malé vesničky s velkými generačními baráčky, a mě při tom napadá, kde ty lidé asi tak pracují. Nikde žádné fabriky ani nic podobného. Příroda je krásná. Blížíme se k chorvatským hranicím. Chozé na své 16 let staré chorvatské mapě našel nějakou „krásnou“ malinkou, klikatou silničku – konstatoval, že tam možná bude hraniční přechod (Golac). Takže se vydáváme podle mapy. Po pár ujetých kilometrech začíná mizet asfalt ze silnice a nahrazuje ho šotolinka. Ale Chozé si to upaluje, nevidí doleva, doprava :-). Ale mezi šotolinkou začíná prorůstávat travička. Chozé zastavuje, a po malé konzultaci se neobrací, ale pokračuje ve směru. Prý offroadová vložka. A teď jsme dojeli k zamknuté závoře. Zákaz vjezdu – státní hranice. Asi po třiceti sekundách zaváhání se závora objíždí s připomínkou, že to tam je vyšlapané a tudíž tu musí někdo chodit. A stále jedeme po té šotolině a místy se opět začíná objevovat asfalt. Tak jsme v Chorvatsku. Začíná nám být pořádné teplo, sluníčko praží a mě, konečně, je poprvé letos teplo. Teda teplo, horko. Míříme si to směrem na Poreč a já se hrozně těším na moře. Provoz na silnici začíná houstnout a už to není ta pohodová jízda. Projíždíme Porečí a jedeme dál po pobřeží, najít nějaké hezké letovisko, kde bychom strávili tři dny naší dovolené. Nicméně začíná mi být vedro. Koukám kolem sebe, a všichni skútraři si jezdí v kraťasech a tričkách… to musíme vypadat jak blázni. No asi po hodinovém projíždění přímořských vesniček už jsme našli tu naši. NoviGrad. Je to malý přístav. Teď nás ještě čeká hledání ubytování. Při zastavení se vedro zvětšuje, ach jo.. to ještě nevím, že se budeme tak hodinku trápit. Všude mají obsazeno, tak na doporučení jdeme vyhledat agenturu, která zajišťuje ubytování a cca po půl hodince je vše vyřízeno. Máme apartmán s nádherným výhledem na moře. Rychle všechny propocené věci svléknout a hurá k moři. Moře je teplé, i nějaké vlnky jsou. Paráda
Neděle + pondělí: žádné cestování, jen procházení po letovisku, koupání v moři a jiné věci, co k tomu patří :-). Varánek odpočíval. Teda až na jednu malinkou projížďku, cca 25 km od NoviGradu. Musím to napsat. Jeli jsme na návštěvu pár km za Poreč po vzoru místních „motorkářů“ – tz. v tričku a kraťasech a já ve svých šatičkách :-). Jenže se nám začalo trošičku kazit počasí, najednou se k nám začalo blížit velké černo, tak nám nezbývalo nic jiného, než nasednout a frčet zpět. Do toho nám začalo trošku kapat a lítat hromy, blesky.Děkuji, ale už nikdy. Přežili jsme to, dojeli v pořádku. Začali jsme balit a připravovat se na náš odjezd.
Úterý: odjezd :-(. Vstáváme, nikam nespěcháme. Vše zabaleno, uklizeno..ještě konečná porada, jak bude vypadat dnešní cesta. Máme nasměrováno na italský Terst a noc strávíme, kam dojedeme v Rakousku. Terst je veeelikánský přístav, vyjíždíme až nad celé město a zastavujeme na vyhlídce. Dále pokračujeme přes slovinské Juljské Alpy směrem na Villach. Juljské Alpy jsou krásné, ještě kdyby trochu nepršelo, nebylo cca 15°C, nechtělo se mi čurat a nekapalo by mi zimou z nosu. Škoda, no každý den nemůže být posvícení. Po celou dobu jsme zatím nezmokli (myslím tím nezmokli tak, jako v Krkonoších na projížďce :-) ). Vjíždíme do Tyrol, a počasí se moc nelepší. A chýlí se opět večer a musíme najít ubytování. Zastavujeme u odbočky na Národní přírodní park Nockalmstrasse. Debatujeme o počasí, a známé ráno moudřejší večera se vracíme do vesničky a hledáme ubytování. Naštěstí po chviličce máme krásný pokoj, vstřícnou paní domácí a šnaps :-) na uvítání. Během hovoru se dozvídáme, že zítra má být krásně. Tak uvidíme. Hajdy na kutě, ať můžeme ráno vyrazit.
Středa: První věc po probuzení je, že koukáme z okna. A jsme překvapeni. Modrá obloha, sluníčko. Nasnídat se a vyrážíme. Paní domácí nám dává ještě potvrzení o ubytování, že prý bude mít levnější vstup do národního parku. Nasedáme na motku a asi po 200 m zastavujeme. Na uzoučké silničce se pracuje, je neprůjezdná, bagr přes celou silničku, všude hlína a štěrk. Chozému jiskří v očích. Místní lidé jsou vstřícní, máme 10 minut počkat. Bagrista uplácává hlínu a Chozé projíždí. Nasedám, máváme na rozloučenou a vyjíždíme na Nockelmstrasse. Platíme opravdu poloviční sazbu 3,5E. Asi se budu teď pořád opakovat, ale nádhera. A to vystoupáme jen pár metrů nad 2000. Pár foteček a pokračujeme z kopce dolů. Po vyjetí z parku chceme odbočit na takovou hezkou silničku, bohužel je tam značka Zákaz vjezdu. Ale Chozé nezklamal, a jako správný motorkář si to šine dál. Po pár stech ujetých metrech zjišťujeme důvody zákazu. Před několika dny se tu přehnala velká voda a postrhala části silnice. Nicméně pokračujeme v cestě do té doby, až silnice není žádná, zůstala po ní jen díra a velmi naštvaný hrozící silničář. Nezbývá nic jiného než se otočit a jet zpátky. Dále pokračujeme směrem na Obertauern. Cestou odbočujeme na nádherné horskou přehradu ve výšce cca 2000 m n.m. Malta Hochalmstrasse. Dále přejíždíme přes lyžařské středisko Obertauern a je opět na čase najít nějaké ubytování za jakžtakž cenu. Jezdíme asi tak hodinu po všech možných koutech , ale zatím nic. Chtěli bychom něco do 30E za osobu/noc + snídaně.(zajímalo by mě, kdo a jak hledá to levné ubytování). Hledáme, nálada klesá a stále nic. Odbočujeme směrem na Dachstein a po chvíli hledání máme i ubytování za 22E/os.. Sice paní domácí hlásí, že nemá k snídani chleba, ale že něco vymyslí. Bereme! Ráno snídaně luxusní i s chlebem, snaživá paní domácí :-).
Čtvrtek: Počasí nám stále přeje. Paráda. Vyjíždíme kolem osmé na ledovec Dachstein a na to, že před sebou máme domů cca 500 km, jsme v pohodě. Dachstein je krásný, jen to kazí davy turistů. Jsme jedni z nich, tak nebudu pomlouvat. Na lanovku nemůžeme čekat, musíme se přibližovat směrem domů. Po cestě ještě odbočujeme na další slepou klikatou stoupající silničku Gröbming-Stoderzinker 2048m. Výhled na vrcholky hor a údolí je úžasný. Dále pokračujeme přes silničku označenou jako KTM strasse. Ale Chozé se mnou si už netroufne dál (s ubývající jakoby cestou v lesích), tak se vracíme na normální silnici. To už jsme venku i z těch menších kopečků a mažeme dál podél Dunaje na hranice směrem Znojmo. Jsme v Čechách, konec cestování a dovolené :-(. Ze Znojma rychle do Brna, Svitavy, Lanškroun a Jablonné nad Orlicí. Dorazili jsme okolo 22 hodiny. Nejnutnější věci pořešit a ráno do práce :-(.
Bilance:
Délka ježdění: 7 dní
Finanční náročnost: Tak akorát :-)
Počet ujetých km: 2.700
|
|
