Den se svíjí na lopatkách
Prohrál bitvu s nocí.
Láska jen tak v uvozovkách
Pozbyla své moci…
Řekl bych super víkend… Sice se na mne všichni varaderisti vyprdli, ale nakonec se ukázalo, že tak to asi mělo být-:-) Prostě ste klucí vystihli víkend kdy sme se neměli potkat…
Den první, sobota 27.09.2003
Jen lehký a nutný rutinní servis mne dělí od cesty, na kterou se mi zpočátku moc nechce. Cíl je jasný, tentokráte i trasa. České Budějovice – Salzburg – Golling. Jede se za paraglajďákama do Rakouska. Je fakt, že sou tam všichni nový a znám jen Petra a Petru-:-), ale jedu tam. Tito lidičky co za sebou tahají z kopce kus plachty aby posléze vzlétli a užili si chvíle ve vzduchu jsou vždy fajn. Vím to, kdysi jsem byl jeden z nich. Kdysi = před Varaderem-:-). Na hraničním přechodu Dolní Dvořiště jde všechno hladce a tak již brzy Varan ochutnává první kousky skvělého rakouského asfaltu. V duchu dělám sám se sebou dohodu pod krycím názvem „130 – víc ani ránu“… Jde o to, neutrácet zbytečně moc Eur za pokuty a samože i za benzín. Za Lincem najížím na autobahn a jsem až neskutečně ukázněný. Fakt to mastím okolo 120 a výš nejdu ani při předjíždění. Není kam chvátat. Slunce se přehupuje přes první alpské vrcholky a vhání trochu života a tepla do mne samého. Ale jo, nakonec jsem rád, že jedu a těším se. Kousek před Salzburgem sjíždím na odpočívadlo a posílám Petrovi eSeMeSku kdeže to lítají. Na odpověď nečekám a volím Gaisberg, kopec nad Salzburgem. Ovšem ten výjezd na dálnici. Zkouším to dát na zadní a daří se tak, že sem si zadkem cvaknul jak mladej SQWERek -:-) . No šlo to, a teď nekecám, tak metr nad zem. To sem nečekal. Lidičky za okny aut co to viděli zatleskali. Lichotí mi to, ale kdyby tak věděli-J. Na Gaisbergu je spousta motorkářů, ale piloti jen rakouští. Prosím jednoho baworákaře o radu jak dojedu na Grossglockner. Ta moje angličtina-:-(. Takže cesta je jasná a přijíždí naši lítači. Jen na prudko se s nima zdravím a jedu nach Glockner. Ani nebloudím a kochám se. Za 17 Eur mne vpouští do Zatáčkova. Je to úžasný. Levá střídá pravou a já si to prasím nahoru. Bohužel mne jedna zatáčka kurevsky vyděsí když mi klouzne zadní kolo a motka se nekompromisně naklání k zemi. Pravá noha kope jak vymaštěnej bejk a nějak to ustávám. Co to bylo??? Sjetá guma mne zradila??? Studená silnice??? Kluzkej asphalt??? No každopádně od teď už jedu jen na pohodu a kochám se a fotím. Parkuji na vyhlídce a všem posílám smsku, že jsem tu a je mi fajn. Po krátké pauze vyrážím dál a zjišťuji, že tam kde sem byl nebyl Glockner, ale Edelweisspice. Nu což jede se dál. Na Glockner dorážím záhy. Je tu krásně, zima a slunečno. Fotím, žeru tatranku, myslím na všechno možné, užívám si sluníčka. Nemá to chybu… Už je čas vydat se do penzionu. Lítači už tam také jsou a tak jedu za nima. Domlouváme večeři a jde se. Jako vždy do té restaurace za kostelem. Je sranda, jídlo dobré. Jenom nevím proč si mi Petro, narvala hořickou trubičku do úst tak, že ještě teď mne bolí mandle. Levá mandle. Moje levá mandle. Moje levá krční mandle. Po večeři ještě paříme v penziounku. Z této pařby se postupně vypařují všichni a my zůstáváme s Petrou sami. Tohle, že je ta nepříjemná holka, která mne sejmula kdykoliv sem se na ní podíval? Ukazuje se, že je z masa a kostí a naplněná běžnými starostmi a spoustou energie. Povídáme si do půl čtvrté ráno a také u toho pijeme.
Den druhý, neděle 28.09.2003
Vstávám ve dvou-:-) a navrch ještě s kocovinou. Maňka ohlašuje fén ( modří již vědí, že když je fén tak padáčkáři mají lítat jen když chtějí rázně řešit své problémy ). Kombinujeme co se bude dít. Chce se mi domů, ale proč opouštět tuhle fajn partičku. OK, jede se na Rossfeldstrasse a na ten hrad co ho postavili pro Hitlera a on tam ani nejel-:-) Jak se to jmenuje, sakra??? No budu vzpomínat a snad na to přijdu. Za 3 Eura vjezdu na Rossfeldstrasse dostanete spoustu krásných zatáček a fotopointů. Petřina sestra Bára chce svézt ( ne svést :-( ) a tak bere helmu a brýle a vyrážíme. Prej se jí to i líbí. Přijíždíme na parking pod tím hradem co ještě pořád nevím jak se jmenuje. Prej je to slušnej vejšlap. Sundavám bundu a jdu to v motobotách a textilních kalhotách. Trasa je dlouhá 5 km tam a dalších 5 km zpátky, převýšení 700metrů. Je to záhul jako prase!!! Dlouho tomu nemohu uvěřit. Je mi vedro, leje ze mne, blil bych. Ale nahoře to stojí za to. Teda až na to hnusný pivo-:-( Cesta dolů je o poznání lehčí, ale i tak dost dlouhá. Dole rychlé loučení a můžu mazat z5 domů. Jedu zase opatrně, ale až na hranicích zjišťuji, že já magor nevypl sitič-:-) Takže jedu za deset litrů na sto-:-). Nu což. Jo a ten hrad se jmenuje Kehlstein. Nebo také Orlí hnízdo. |
|
