Jak to vlastně začalo? Nevyšla mi Libye. Byl jsem tou myšlenkou nadšený a moc sem tam chtěl. Ale výlet se nekonal a tak jsem přijal nabídku od Viktora abych se k němu přidal do Maroka. Slovo dalo slovo a po prvním setkání jsme upalovali na marockou ambasádu pro víza. Dostat je nebyl problém a tak Viktor začal plánovat. Jo a nenechte se zmást názvem. V Maroku jsme najeli cca 5000km z celkových 11000km což je délka celé cesty.
Dále již jen formou deníku J
Den první Kladno – Milhouse
V devět ráno se v Nouzově setkávám s Viktorem. Zjišťuji, že máme stejnej klobouk. V Berouně na nás čeká Kraken a by mi předal karimatku, vylepuji CZtku a míříme na hranice. V Rozvadově u pumpy nabírám LC8kou přímo na komoru ožralou němku, která, nevím proč, šla pozadu a vešla mi rovnou pod kola. Blbá kráva turatešská. Viktor natankoval nějakou sračku místo naturalu a hned 2 km za hranicema sjíždíme z dálnice a rozebíráme půl Tigera. Před tím jsme sice, na základě rad přítele na telefonu, asi 6x odkalovali karbecy, ale to fakt nikam nevedlo. Takže vyléváme nádrž a pak už to fičí až do Milhouse ve Francii kde spíme v motelu a večer zalíváme den pár pivkama.
Den druhý Milhouse – Figueras
Cesta bez komplikací. Vlastně jenom jedeme po dálnici a tankujeme.
Den třetí Figueras – Baza
Po příjezdu do Baza jedeme udělat ještě nějaký fotky do skal. Spíme v penzionku a personál nás tu cpe domácí šunkou a pivkem.
Den čtvrtý Baza – Algericas – Ceuta – Martil
V Algericasu měníme gumy. Moc nám nechtěli pomoci ti syčáci z Hondy. Nakonec, ale slíbili, že to za 4 hodiny zvládnou. Stejně to bylo jenom kvuli tomu, že sem tam koupil drapáky. Viktor si je vezl z Prahy. Na špuntech sem ještě nikdy nejel a sem z toho dost vytočenej. Vůbec to nedrží a klouže to jako prase. Po 35 minutách na trajektu, kde potkáváme i maníka s FireBladem, jsem v Ceutě, která je ještě španělská. Ovšem ta celnice je dost hustá. Hned na začátku sem nalítl nějakýmu obchodníkovi s větrem, kterej nám prej pomůže zařídit formality. Stálo mě to jednoho euráče. Pak jsme, ale padli do rukou opravdovskejm marockejm celníkům. Všechno mělo bejt v pohodě neb víza sme měli už z Prahy. Jenže bystré oko celníkovo zjistilo, že v techničáku nejsem napsanej já, ale firma. A už to jelo. BIG problém. Nakonec sem, ale našel plnou moc od firmy, že mohu motku používat v Evropě i Africe. Dokonce to tam je napsáno v pěti jazycích. Té marocké sádelnické prasečí dementní hlavě to však nestačilo. Když už bylo na celnici dost dusno a vzteku tak přišel nadřízený tohodle prasete a všechno bylo OK. Výsledkem byly dva papíry, které si vezete celou cestu sebou a při výstupu ze země musíte zase jeden vrátit. WELCOME TO MAROCCO. Je už pozdě a tak usínáme pod širákem v kempu v Martilu.
Den pátý Martil – Tetouan – Fés Cesta vede přes pohoří Rif. V průvodci píšou, že je to spousta obchodníků s hašišem. Průvodce nelže. Sympatický pán u pumpy nám pomohl natankovat a v zápětí nám nabízel kuličku tý jejich sračky za 5 euro. S díky a úsměvem ho odmítáme. V Maroku je trestný i držení těchto látek. Pohoří Rif je krásný. Asfaltová cesta vede údolími a zase v horách a zase v údolí a tak je to pořád. Příroda je tu krásná a lidí málo. Večer spíme pod širákem v kempu Internacional ve Fésu. Tenhle kemp je drahej jako ty levnější hotely v Maroku.
V krámcích, kterých je v každým městě i vesnici spousta se dá koupit všechno kromě alkoholu a masa. Chleba, bageta, sardinky, tuňák, čokoláda, kola, provaz, voda, prací prášek, marmeláda, olivy, hrách a košťata. To je asi tak všechno. Ceny jsou dost různé a záleží na vychcanosti prodávajícího. Za stejný nákup jsme platili 25DH, ale i 80DH.
Den šestý Fés – Midelt
V Sefrou odbočujeme z asfaltu a jedeme už jenom po polních cestách a horských kamenitých silničkách. Krásná příroda a nikde ani noha. Je to perfektní offroudík. Zadní kolo lítá sem a tam a ani mu nevadí, že na motce jsou i kufry a bágl. Tímto stylem jedu na KTM poprvé ale přijde mi to jako bych tak jezdil vždycky. V údolí s vyschlou řekou obědváme. Sardinky a místní chleba. Potkáváme divnou vesnici v horách. Na to jaký je to konec světa je taková moc nobl a moderní. Je mi to jasný. Výcviková základna Al-Kajdy. Jistě pochopíte, že tady sem moc nefotil a upaloval odsud- :-) . V Mideltu hledáme hotel. Není to nijak těžké, je jich tu spousta. Chlap, kterému hotel patří je prý horník v penzi a zná českou firmu Škoda. Prý mu dodávala elektromotory pro důlní stroje. Čechy má moc rád, což se ovšem nijak neprojevilo při smlouvání ceny. Tenhle hotýlek má licenci na prodávání alkoholu a tak tuto variantu hned využíváme. Dokonce si chvilku i povídáme s místníma slečnama, ale konverzace velmi rychle umírá protože jejich angličtina a moje francouzština jsou na zhruba stejné úrovni. Dvě lekce.
Cestou míváme někdy hoňky sehnat benzín. Ne všude mají SANS BLOMB. Sice prý KTM může jezdit i na olovnatý sračky, ale proč to zkoušet zrovna 6000km od domova.
Den sedmý Midelt – Er-Rachida – Merzouga
Cesta krásně odsejpá a já se divím, že je tu všude krásnej asfalt. Tunnel du Legionnaire. Chvilku se dohadujeme jestli je to fakt on a pak ho fotíme. Je to on. Za Rachidou vjíždíme do písečné bouře. Nic moc pocit, písek je snad všude. Motorky parkujeme před pokoj něčeho čemu místní berberové říkali hotel. Zavíráme se před pískem a trochu se věnujeme motorkám. Vyčistit filtr, skouknout olej a tak. Večer jedeme s místním maníkem na pivko a pak do jeho obchodu s koberci. Tam nám ukazuje koberce všech rozměrů a barev. V knize zákazníků nacházím vpis od Ivany, která nás prováděla před pár měsíci v Tunisku. Volám jí a zastihuji jí v pražském metru. Bavíme se nad tím jak je svět malej. Kupuji koberec za 110 Euro a 15 propisek. Ráno mi v hotýlku říkají, že sem ho měl koupit tak za 40 eur. To je život…
Den osmý Merzouga – Er-Rachida – Tinehir
Ráno, plni sil, vyrážíme do dun. No není to prdel. Pokud se to praská tak 60 a více není problém a dá se i zatáčet. Ale jak se zastavíš je konec. Viktor s Tigerem má ještě větší problémy. Když se cítím jak F. Meoni v nejlepších letech, chci jet zamachrovat směrem k džípům nedaleko za dunou. Rozhulím to a krásně na ní vjíždím, KURWWW.A ona končí. Držku, kterou sem tam vyšvihl bylo třeba natočit. Spadl jsem i s motorkou tak ze tří metrů. To byla rána jak když kopne bejk. Přední vidle šla na doraz a já dostal pořádnou šlupku do zápěstí a ještě sem motorku přelítl přes řidítka. Ještě s pískem v zubech a v horizontální poloze sem koukal na válející se motku a vypadala jakože jí nic není. Jediná závada je odřenej bok nádrže a padací rám. Miluju KTM. Když sem jí postavil na kola naskočila hned. V žilách se místo krve uhnízdil adrenalin. Týýý jo. Berberští džípaři se přišli podívat na toho magora co jezdí na dunu po větru. Hned mi to vysvětlovali jakože takle ne. A pokud tak prý mám posunout zadek nad zadní kolo abych s motorkou seskočil a ne padal. „Myslím, že tohle si budeš dlouho pamatovat“ řekl jeden z nich. Nekecal. Když sem odjížděl z toho oraniště co sem tam vytvořil, viděl sem Viktora jak jede na tu samou dunu. Hodil držku jako já. Tiger z toho chvilku stonal a zrcátko také padlo. Vracíme se na hotel a opravujeme. Já ještě dodatečně zjišťuji, že mi odpadl drátek od páčky spojky a mohu tedy startovat jenom na neutrál.
Dále chceme jet offroadově, ale písečná bouře nám ukazuje, že ne. Tak tedy po asfaltu. Těsně před Rachidou sem dostal kamenem na oko. Brýle v tahu. V Rachidě se mi povedlo koupit nějaké plexi a s patřičnou dávkou izolačky i drží na helmě. Viktorovi místní řemeslníci svařují zrcátko a jsme ready to race.
Soutěska Gorges de Todra je přesně podle Ivanina vyprávění. Vybetonovaná, profláklá a plná turistů. Dokonce i vstupný se tu vybírá. My, ale jedeme na offroad do Msemriru. Do hor vjíždíme v 16:30!!! a nad hlavama se nám honí mraky. Už to byla velká chyba. První kilometry cesty jsou v pohodě. Pak ale začíná pršet a já začínám velmi soustavně a neúnavně pokládat okufrovanou motorku na mokrých kamenech. Velký hladký a mokrý kameny co kloužou i pod nohama. Tak aby neklouzaly i pod gumama do písku a na šotolinu. Potkáváme skalní lidi. Jsou strašidelní a chtějí cigára a prachy a jejich psi na nás útočí. Prší. Pokládám motku asi 3x na jednou místě a nával vzteku odnáší helma. Letěla asi 20 metrů vzduchem. Jsem nasranej. Tolik kurev a čuráků co sem tam potkal není ani na hlaváku ve tři hodiny ráno. Ptám se Viktora jestli ví kde sme a kam jedem. Prej jo. Cesta je už jenom o bahně a boji s únavou. Sněží. Viktor prohlašuje, že tady končí prdel a že jde o krk. Hm. Přesně tohle si myslím už docela dlouho. Otáčíme to. Cestou ještě cvičně házíme několik držek a ve finále utrhávám levej kufr. Když zjišťuji, že jde zpátky nacvaknout na motorku a drží, nazývám to solidním výkonem. Je jen promáčklej v dolním rohu. Cesta zpátky je už jen o blátě. Počáteční panorámata jsou šedý, mrznou mi ruce a sem vzteklej. Vracíme se soutěskou k hotelu a recepční nás napřed musí vzít hadicí od hlavy až k patě. Jsem přesvědčenej, že už nikdy nepojedu terénem. Teď už se tomu jen směju, ale tam v horách to bylo fakt hustý a vysílením sme se nemohli udržet v sedlech. A aby den byl úplně na piču tak zjišťuju,, že sem v Merzouga nechal všechnu moravskou desinfekci. Když se recepční dozvěděl odkud jedeme myslel si, že jsme totální magoři. Ve sprše se asi hodinu snažím rozmrznout a zahnat chmury. Viktor vaří polévku a já usínám ani nevím jak.
Den osmý Tinehir – Quarzanate – Zagora
Ráno se budím úplně grogy. Ale soukáme se do mokrých bot a oblečení, tenhle hotel je z těch dražších. Umytí motorek je tak na hodinu a půl. Po cestě je jezero u kterého fotíme, obědváme a Viktor do něho sere. Takže z koupačky nic nebude. Chci zkusit vodu a vyplašil sem tam želvu. Tak tady se fakt koupat nebudu. Tak aspoň stahuju mejla a píšu na varadero chat kde zrovna probíhá bouřlivá diskuze. Dostávám mejla od pana Vrby ze SETTE, že drátek ke spojce stojí litr a že bude připravený na garančku. Díky pane Vrbo.
Cesta do Zagory je v poklidu a je tu všude plno oáz.
V Maroku jsou dva mobilní operátoři. MEDITEL a IAM. Každý má GPRS. Když jednomu nejde tak jde tomu druhému. Nikdy se mi nepodařilo připojit přes oba dva. Divné, ale je to tak. Převaděče signálu jsou prakticky všude. Jen po cestě do Msemriru jsme byli bez signálu.
Den devátý Zagora – Mhamid – Zagora
Ráno jedeme na nedalekou horu Jbel Adafane (1027m). Cesta kamenitá a sem moc rád, že netrpím závratěmi. Chvilkama je to drsný. Naštěstí jedem nalehko bez bagáže a tak se motka nechá vodit jako kočka. Nahoře je kromě asi tisíce vysílačů i super výhled na údolí. Protéká jím řeka a celé je poseté palmami. Oáza. Kolem jen nehostinná pista a tady je voda. Voda = život. Máme namířeno do Mhamidu – brána do pouště. Cesta vede přes plošiny sevřené dokola horami. Mhamid je klasické město v poušti. Plné špíny, prachu a lidí. Když jím projedete směrem do pouště potkáte kemping a milého majitele. Občerstvil nás nepředraženou kolou, studenou a moc dlouho nám nenutil super výlet na velbloudech do pouště. Ukázal nám, že kdybychom jeli ještě tak 10km tak jsme v Alžírsku. Prý je to moc krásná země, ale volby tam vyhráli extremisté a tak se uzavřela okolnímu světu. Škoda. Cestou zpátky sjíždíme do pisty a zkoušíme driftovat. Je potřeba se ještě hodně učit. V Zagoře fotím ceduli, která připomíná staré časy obchodních karavan – TOMBOUCTOU 52 dní. Večer nám Ahmed přináší pivečko.
Den desátý Zagora – Taroudant
Ještě ve městě potkáváme francouzskou partičku na lehkých jednoválcích KTM. Chvilku se s nima bavím o tom jak mi šlape LC8, odkud, že jsou a kam jedeme. Jojojo. Jedeme celkem solidní offroudek.120 km pistou, kousek i po dunách a na kamenech. Na začátku bloudíme, ale děti nám ukazují cestu. Když sem té malé holčičce co nás vedla přes maminčiny záhonky dával nějaký drobný, nechápal jsem kde se u pěti dětí vzalo tolik rukou. Ta cesta byla fakt tvrdá a rozmanitá. Potkáváme čtyři portugalský džípy a ti nás ujišťují, že jedeme dobře. Už cestou se mi zdá, že mi zadní kolo nějak divně jede. Na asfaltu na to zcela zapomínám a až v Taroudantu těsně před hotelem zjišťuji, že sem píchnul. Ještě, že mám UltraSeal. Jenže ten nějak zapomněl zafungovat a tak vím, že musím lepit. Jenže ouha nejde povolit zadní kolo, ty super KNIPEXky nefungujou. Nebo to spíš ten expert v Algericasu utáhl vzduchem a já se tu teď můžu posrat. V manuálu píšou 110 Nm. Krásná paní, které patří hotel mi nosí všelijaký cajky z jejího auta, ale nic nepomáhá. Ani síla, ani vztek a ani sprostá slova nepomáhají. Prostě se ta matka ani nehne. Ráno moudřejší večera a tak jdu vytočenej spát.
Lidé jsou vesměs přátelští a umí si s ledačíms poradit. Je slušnost za pomoc nebo radu drobně zaplatit. 1 Euro = 10,78 Dirhamů.
Den jedenáctý Taroudant – Agadir
Ráno vstávám s pocitem, že tenhle den bude pěkně na piču. To ta guma. U snídaně mi paní domácí povídá: „Wheel is open“. Nevěřím svým očím. U motorky stojí černoch jako hora v ruce klíč (32), kterej bych snad ani neuzvedl a tlemí se jak v reklamě na zubní pastu. Ukazuje mi na traktor, na klíč a pak zase na moto. Prej mám víc snídat a až to dokončím nechat klíč v hotelu. Paní domácí nabízí, že mne i s kolem vezme do pneuservisu, ale nestartuje jí džíp a tak přijíždí její matka a kolo nakládám do kufru vedle trsu banánů. V servisu se ukazuje, že mám kousek vedle ventilku asi centimetrovou díru. Snad následek toho včerejšího ježdění. Ptám se asi šestnáctiletého klučiny jestli má novou duši a ten se jen směje a kroutí černou kudrnatou hlavou. S úsměvem nastříhá záplaty, udělá z nich takovou pyramidu a přežehlí to speciálním strojkem. Dost se divím, ale duše je opravená a neuchází. Ještě u něho kupuji dvaatřicítku klíč a kolo už utahuju svým klíčem. Vysmátá majitelka hotelu mi říká: „Welcome to Marocco“. A směje se tomu jak jsem včera byl bezradný. Poté jedeme jenom o 70km dál do Agadiru a kousek za městem nacházíme celkem dobrý hotýlek.
Smlouvejte, smlouvejte, smlouvejte.
Den dvanáctý Agadir – Tafraoute – Tiznit – Agadir
Asi ten nejhezčí okruh co jsme tu jeli. Přátelské hory. Nízké kopce plné olivových keřů. Vesničky z kamenných domků jsou poskládané jeden na druhým v úpatí skal. Je to krásný a cesta je taková relaxační.
Auta tu neznají význam oranžových světýlek na bocích auta. Jo blinkry se tu nenosí. Auta tu jezdí přeplněná. Vesměs takový ty starý mercedesy, ve kterých u nás jezdí jen světští a Landovský. Tato bývají obsazena na 200%. Vepředu sedívá 3-4 lidi a vzadu i 6. Nezřídka se k tomuto počtu vejde ještě kozička či ovce.
Den třináctý Agadir – Marakéch – Ilmil
Ty zatáčky za Agadirem všem doporučuji jen těch kamionů by tam nemuselo být tolik. V Ini-a-Tanout musíme brodit. Cesta je totiž odkloněna kvůli cyklistickému závodu. Je to tak 60 cm hluboká říčka a každý čeká, že tam hodíme držku. Nestalo se- J. Bloudíme Marakéšem kemp hledajíce. Ovšem to co jsme našli je dost hustá záležitost takže jedem pryč. Navíc je asi 300m odtud centrální smetiště pro velký město. Fuj. V Ilmilu jsme v hotelu u jednonohého pána, kterej běhá po schodech rychleji než já a neháže tam na tej kluzkej žule tolik dršek-J. V hotelové knize nacházím pár česky psaných vzkazů, vesměs kladných. Prý má pozítří přijet velká parta čechů. Asi 40 lidí. Škoda, že se mineme. Mohlo to bejt fajn setkání. Popíjím berberskou whisky (mátový čaj) a dopisuji zpětně deník. Oproti Evropě je tu 2 hodinový posun dozadu. Nezvyklé.
Den čtrnáctý Ilmil – Marakéch – El-Ksiba
Tentokrát je průjezd Marakéšem v pohodě. Jen jedna zácpa. Cascades d´ Ouzoud jsou jako ze sna. Cesta tam vede drsnou a nehostinnou pistou. Ale už v Ouzoud je nějak moc autobusů a chlapík – parkingman nám vysvětlujě že za dvě minyts jsme u vody. Nevěřím mu, ale ukazuje se, že nekecá. Je to tu trošku dysnylend (pro jednoho přitroublého bývalého starostu z malé jihočeské vesničky „Trnkův svět“), ale ten kontrast je uvolňující. Přijemné klima a spousta hřmící vody. Škoda jen, že to celý nepobere objektiv. Jedeme dál a po několika km zastavujeme u přehrady, kterou jak, později zjišťujeme hlídá army. Chtělo či nechtělo by se nám tu zakempovat? Nechtělo a tak jedeme dál nocleh nalézáme v El-Ksiba. Sice nemáme už žádný marocký peníze, ale prej můžeme zaplatit eurem. V hospůdce mají to co v celým Ilmilu ne. Hned toho taky dost vypijeme-J.
Policisti vás budou mít na háku. Jsou snad všude. U každého kruhového objezdu u každé větší křižovatky. Dvě plný čáry, stopka, červená na semaforech nic je nevyvede z míry a klidu. Když vás zvednutím ruky pozdraví berte to jako komunikační maximum.
Den patnáctý El-Ksiba – Fés
Ráno při placení hotelu se mne černoušek ( dvoumetrový hovado ) ptá kolik mu dám za to, že hlídal naše motorky. Nic!!! Na to, že sem do něho musel kopat abych ho vzbudil a mohl mu zaplatit hotel je docela sebevědomej. Jóóó Maroko. Těším se na Evropu. Holky v sukních pumpy s naturalem, RED BULLem a kafem. Cestou potkáváme přehradu, kterou nemám na mapě a tak ji ani nefotím když neexistuje. Sjíždíme na vedlejší silnici abychom si mohli z plna hrdla vychutnat průjezd cedrovými lesy v okolí Azrou a Ifrane. Je to tu jako v jiném světě. Takové neMarocky upravené. Takové velké golfové hřiště bez jamek a podnikatelů. Ouzká, vyasfaltovaná a klikatá silnice se proplétá lesem a my se po ní posouváme dál. V Ifrane před hotelem potkáváme asi 30 motorek a po cestě ještě dalších asi 40 strojů. Vesměs cesťáky a cestovní endura. Turateši na vejletě. Ubytování v pětihvězdičkovým hotelu a denní dávka 100km. Koho mi to jen připomíná??? Kupujeme sardinky, bagetu a kolu a u potoka obědváme. V kempingu ve Fésu probíhá praní, čistění a důkladná prohlídka motorek.
Den šestnactý Fés – Taza – Al Hoceima – Chefchaouene
Trošku offroudu po ránu neuškodí a tak to bereme přes políčka maročanů. Nu což. Na asfalt se dostáváme každej v jiným místě a ztrácíme se. Ptám se policajtů kde jsem a jak se dostanu zpátky na trasu. Ti by však nejradši vyměnili můj mobil za jejich Wranglera, ale to asi fakt neklapne. Kousek se vracím a jsem zpátky na správné cestě. Viktor asi jede k moři, nevím. Za pár hodin ho potkávám v protisměru. Jede to z druhé strany. Cestou do Hoceimy prožívám zatáčkový ráj. Cestou z Hoceimy mě zatáčky už serou, nenávidím je a těším se ne Route66. 600km za den a samejma kličkama, háčkama a zatáčkama. Když projíždíme Rif už se stmívá. Z nor vylejzají hyeny a dýleři haše. Jeden nám dokonce zablokoval cestu a po pár úvodních frázích vytáhl kuličku a už chtěl obchodovat. Dostal jsem vztek a křeč do prostředníku a vyfakoval ho. Na to mám fakt náladu. Já chci teplou postel, jídlo pití a ne být v dvaapůl tisíci metrech s dýlerem haše v zimě. Mé přání se vyplnila až v Cefchaouene.
Den sedmnáctý Chefchaouene – Algericas – Baza
Nevím jestli ten snídaňovej koktejl byl dobrej nápad. Bylo to kemrově zelený, ale vonělo to po banánech a melounech. Celou cestu mám žaludek jako na vodě. Kdybychom na celnici nestáli 40 minut u jinýho okýnka tak sme byli venku hned. Na trajekt už jedeme jako ostřílení mazáci, cestovatelé co právě projeli Marokem ( a Maroko jimi ). V Algericasu čekám až otevřou hondí servis kde si po domluvě musím vymontovat a zamontovat kola a oni jen prohodí gumy. Drapáky sem tam nechal bo už to byly jen galusky. Viktor jede do Malagy zjistit jestli by nás do Marseille nehodil nějaký čípr trejdžekt. Tak prej nehodil, nejezdí. 7 km za algericase mám prázdnou pneu a nic nepomáhá. Zpět do servisu kde mi vyměnili duši – dost drahou od Dunlopu – a pak jedu už v pohodě. V Baze zkouším najít původní hotel, ale to se mi jaksi nedaří a končím v hostelu za twentysix euro. Ještě dostávám stejk jako sloní ucho a lehce konverzuji se servírkou Imou. Neumí anglicky a já španělsky.
Den osmnáctý Baza – Barcelona
Dobré ráno vjetname. Málem sem to nestihl donýst do mísy. Nerad bývám mimo mísu :-) . Že by ten včerejší koktejl nebo stejk? Imodium zabírá hned. To je PAN lék. V Barceloně se setkávám s promoklým Viktorem a hledáme bydlení.
Den devatenáctý Barcelona – Lyon
Už sem dlouho nepíchl co? Takže tady a na dálnici a ve stopadesáti na výjezdu z města. Málem sem hodil krysu pod passata. Ještě, že pan řidič byl duchaplný. Zablokoval půl dálnice abych mohl v klidu přistát na okraji :-). Kompresor to nebere. Ani antipich od goldwingáře a ani antipich zakoupený v Auchanu. Tam mi pomohl odtlačit motku chlapík s 12tkou Banditem. Díky Ti kámo. Tak mi aspoň ukázal kde je levný hotel a já naplňuji logo KTM ( Kokot Tlačí Motorku ) až do hotelu. Myslíte, že v Lyonu ( a je to fakt velký město ) se dá sehnat v pátek večer servis na gumy? Nedá. Volá mi Viktor kde, že jako sem. Než si všiml, že za ním nejedu tak mu to trvalo hodinu = o 150km dál. Hm. Jestli je tohle moje poslední píchnutí, a moc bych si přál aby bylo, tak mám průměr každých 4000 km.
Den dvacátý Lyon – České Budějovice
Recepční šéf z hotelu nakonec není homokláda, ale harlejista. Prostě nejsem zvyklej, že by mi někdo nezištně pomohl v nouzi. Odvezl mne do Suzuki a tam mi kolo opravili za 2 hodiny. Rychlá montáž a ve 14:00 vyjíždíme s plánem dojet do Mnichova. Dojíždíme však až domů. Viktor do Prague a já na Hosín rovnou do hospůdky na jedno, klobásku a feferoňák. Je jedna hodina ráno a já jsem moc rád, že se setkávám se svou milou a s přáteli, kteří se sekli v hospě.
Turateši. Divní lidé. Poznáte je snadno, ale nenechte se mýlit není všechno turateš čemu se kufry třpití. Většinou jezdí na těch divných dvouválcových motorkách co mají prapodivně, do strany, uložené válce. A tváří se, že takle to má být. Velice často nakupují z katalogu firmy TOURATECH.DE. Kupují tam všechno. Padací rámy, ony nablýskané kufry, koření na cesty, speciální spacáky, vařiče, soupravu na destilaci vody, držáčky na snad všechny cipoviny na světě a nezbytné mlhovky a xenony. Právě tyto kurfy potřebují aby to všechno pobrali. Jejich jméno bývá Jurgen, Dieter apod. Věk 40 a výše. Pocházejí většinou ze země, která sousedí s naší západní hranicí. Mají rádi malé děti (většinou chlapce) a nosí knírek. Bydlí v těch lepších hotelech a motky nemívají na jiném než hlídaném parkovišti. Jezdí zásadně po asfaltu. Hodně fotí. To proto aby doma mohli svým Hildegardám a kamarádům z místní hospody vyprávět ukazovat jací sou to drsňáci když se nechali vyfotit u třeba vysoké hory, rozbouřené řeky nebo dokonce metr od propasti. I podle hluku vydávajícího po 5 pivech je snadno poznáte. Jsou opravdu hluční. Často říkají: "Ups". Nikdy je nepotkáte v menší než pětičlenné skupině. To proto abych ji bylo opravdu hodně kdyby jim náhodou chtěl někdo ublížit. Bez GPS nevyjedou ani za Mnichov. Je to opravdu divná skupina lidí. Foťte turatešáky. |
|
