|
Nikdy sem tam nechtěl a každému sem říkal, že tam jezdí každej kdo má v prdeli díru a přední kolo aspoň 19“. Tolik sem se mýlil. Krásná příroda, ježdění opravdu všude, milí lidé, pohostinnost čouhá z každého koutu. Ale pořád si myslím, že kdybychom tam nepotkali Michala Hynka tak jsem byl v Rumunsku naposledy. Teprve s tímto člověkem dostalo ježdění ten správný rozměr. A vím, že se tam ještě vrátím :-) .
Den první, pátek 10.9.2004
Největší problém v čase oběda byl sehnat v Brně pneuservis, který by uměl přezout motorku. Na popáté se to konečně povedlo a kluci mi tuto službu provedli za velmi slušný dvě kilča. Prý to nemám nikde říkat a tak to píšu :-). V průběhu montáže přijíždí i Hajnej a posléze jedeme k Zipovi do garáže uschovat staré gumy. Obídek v pizzeri je zpříjemněn rozhovorem s chlapíkem, který je tam na Benelli TnT. Krásný stroj. Střídavě pějeme chválu. On na mou a já na jeho. Při rozloučení si vyměňujeme vizitky a sliby, že se určitě někde potkáme. Přinejmenším k nim někdy zajedu vyzkoušet Caponorda – prodejce italů v Brně :-) .
U Tesca už čeká Low a Láďa. Ještě Ivan a vyrážíme. Na dálnici je zácpa a my jako motorkáři, na kterých si Nova nejvíce pochutnává podjíždíme stojící auta zprava příkopem, který je plný součástek snad ze všech druhů aut. Nejčastěji plasty a plechy. Na výjezdu z příkopu trošku Ivan zaváhal a lehnul. Zrovna když se zácpa trošku rozjíždí tak si vzpomínám, že při podobné machrovince jsem píchnul zadní gumu ve Francii. Stojím tedy ve stupačkách a koukám za jízdy na přední kolo. Ty vole, průser. Guma má tak polovičku tlaku. Než sem dosedl začalo tango :-). Nějakou náhodou jsem si vzpomněl na radu, a ani nevím odkud, ale že mám posunout prdel nad zadní kolo. Funguje to. Motorka se dá zase chvilku řídit, ale jen do určité rychlosti. Už sem si vybíral místo kam lehnu a dost mne štvalo, že pro mne cesta končí. Ale nějak zázrakem jsem to ustál a ani sem nepoložil. Ještě pln adrenalinu sundávám kolo a za vydatné pomoci Ivana měním duši. Jde to překvapivě dobře a za pár minut jsme zase on road. Jenže blbej den nekončí a na Slovensku padá Ivan. Kluci ho tahají z pod svodidel a volá se záchranka. Otřes mozku. Hospitalizace. Cesta pro něho končí. Motorka má hlé vidle a přední kolo na odpis. Dlouho se dohadujeme jak k tomu došlo. Uléháme v blízkém hotelu.
Den druhý, sobota 11.9.2004
Ráno čekáme na odtahovou z CZ a pak společně vyrážíme za Ivčou do nemocnice ve Zvolenu. Kolem něho pobíhají krásné sestřičky a jemu se tam líbí a sám rozhoduje, že ještě den poleží. Doktor to rád slyší – dost se bál ho pustit a to i v autě odtahovkou. Ivan říká, že si naposledy pamatuje kafe na pumpě – to bylo asi tak hodinu před samotnou nehodou :-(. Loučíme se a jedeme dál. V Maďarsku jedem přes Nyíregyhádzu, město kde sem kdysi zanechal svůj otisk na stavbě Baumaxu. Dohánějí mne vzpomínky a podvědomě přidávám plyn. Na rumunské celnici nás celník pouští prázdnou bránou pod podmínkou, že odjedeme po zadním. Málem sem si krůpnul. Asi sem se chtěl ukázat a nějak moc sem za to vzal :-). V Satu Mare bloudíme a ne a ne najít tu správnou cestu. Pak se nás ujímá taxikář a na výjezdu z města nechce prachy, ale žádá mne jestli bych nesvezl jeho přítelkyni :-). Tak jo. Za asi pět set metrů jsem byl odměněn krásným úsměvem rumunské roštěnky a závistivými pohledy mých spolupoutníků :-). Při čekání na večeři v Negresti Oas odcházím od stolu s tím, že zatím zkusím najít hotel. Procházím se tmavou ulicí a pach města mi připomíná Afriku. Je cítit prach a špína. V hotelu paní mluví jen rumunsky, tatarsky, azerbajdžánsky, cikánsky, japonsky, čínsky, laponsky, ale anglina ne éééé. Rukama a nohama zjišťuji cenu a parkování na motky. Ty parkujeme doslova před recepcí a hlídat je má ozbrojenej chlapík z ochranky. Po pár douškách desinfekční slivovice usínám.
Den třetí, neděle 12.9.2004
Dnes je asi svátek a všichni jsou v krojích. Holky se na nás cudně usmívají a některé odvážnější i stydlivě mávnou. Vůbec nechápou co jejich sukýnkovité kroje a cudné postoje dělají s hormony středoevropanů vzhlídnuvších se v dobách mušketýrských, kdy na odhalený kotník psány byly básně a ukázané lýtko znamenalo divokou noc v náručí markytánky. A dost!!! V hotelu nevedli snídaně a tak celkem brzo slézáme z motek a téměř na vrcholku Prislopu obědváme. Nějaká rodinka tu piknikuje a připravuje maso na gril. Využívám jejich ohně – ochotně mi ho poskytli – a ohřívám si něco v konzervě. Hlavně, že to je vevnitř oranžové. Ze zkušenosti vím, že touhle barvou není co zkazit :-). Po obědě se vydáváme prozkoumat pár přilehlých cestiček. Je to paráda. Šotolinka, pohoda. Když sme zpátky na asfaltu tak měníme směr na offroad vložku. Při sjezdu házím držku a odtrhávám kufr z motorky. Nasazení zpět je jen otázka volby vhodného kamene a kombinace vzteku. U Vladimíra už na nás čeká Michal a Dorotka. Později přijíždí i Honza s Petrou a malým čertem J. Tentokrát je tu autem. Začal stonat Láďův transalp. Odešlo CDI. Jede za náma další asistenční služba a veze CDI z Ivanovy motorky. Večer nás zve Vladimír všechny na večeři. Ta je opravdu bohatá a asi i zdravá.
Den čtvrtý, pondělí 13.9.2004
První den v horách pod Michalovým vedením. Začínáme příjemnou šotolinou, ale najednou Michal jede kolmo na svah. To sice taky zkouším, ale za chvilku mne školí zadní kolo. Takže asi pojedu po cestě, že :-). Low píčuje, že jsme sračky a že on to dává s přehledem za Michalem. Hmmm. Pak máme krátkou pauzu kdy se řeší Lowowo proražené zadní kolo. Vlastně ho řeší Michal, kterej ví jak obsluhovat turatešácký záplaty. Jsme pod kopcem, který se ukázal býti třídícím. Africa Twin pod Michalem to dává. Já odpadám asi v půlce kopce, Low na začátku a Hajnej když viděl ty držky, tak na to prděl rovnou. Nějakým zázračným způsobem přesvědčuji offrouďáka Nr.1, že by to měl sjet na mé motce. Low to řeší také tak-:). Po pár stech metrech už neznáme cestu a tak přepínáme své offroad choutky do režimu průzkum. Několikrát se vracím, bo cesta je „asi“ nejetelná. Nakonec jedeme korytem, ve kterým se tahají klády. Místama je i metr a půl hluboké, teče tudy potok a kameny jsou tu snad všech velikostí. Píseček, oblázek, džudr, balvan, zasranej kus skály. V rámci celistvosti dojmů i zde několikrát pokládám motku. Nejhůře však, když mi padá ze stojanu, když pomáhám zvednout Hajnýmu afriku. Přicházím o zrcátko a páčka spojky má divnej tvar, ale drží. V samém závěru začíná popadávat Low. Přiznává, že má hlad a nemá sílu :-). Je to náročný to je fakt, ale je to i docela zábavný. Den ježdění nám končí brodem, který se chtěl skrýt v křoví, ale mé oko zkušeného hledače brodů ho vyhmátlo. Dávám ho několikrát v různých rychlostech. Pak i Hajnej. Fotíme a řádíme. Na světě je všeobecně málo brodů. K Vladimírovi přijíždíme mokrý, unavení a spokojený. Den nelze nezalít stádem piv.
Den pátý, úterý 14.9.2004
Dneska ráno dorazila asistenčka s CDI. Ukazuje se, že je v tahu i regulátor dobíjení. Láďa volí cestu domů za podpory octavie z Čech. Asi to tak bude lepší. Low mezitím zajel opravit kolo a jsme připraveni vystartovat dál. Jedeme úvozem ke kláštěru kde je dnes svátek a vegetariánské jídlo grátis. Nic pro mne a asi pro nikoho z nás. Kolem prosvištíme a jedeme hledat cestu dolů. Michal jede na průzkum a po nějaké chvilce mu jdeme s Hajným pomoci, bo se zahrábl. Sotva jeho moto jen trošku zacítí adhezi jede vzhůru a vzhůru a vzhůru. Obdivuhodné. Ten kopec má přímo nekřesťanskej sklon. Poslední třetinu kopce – kde sme zůstali – vyjíždíme s Hajným taky, zato bawu se nějak nechce a po chvilce tůrování, které se ozývá z lesa se objevuje M. v sedle :-). Cestou dolů myjeme motky v brodu, rychle obědváme sušenky a jedem do syrnýho dolu. Tady je vyschlé jezero plné krystalů síry všech velikostí. Každej v tom jemným písku uděláme kolečko a Low je jedinej, kterej nemá strach o řetěz. Asi jedna výhoda bawa, že??? :-). Cestu nám pak protíná závora. Pánové z ochranky nechtějí na téma vjezdu moc diskutovat, ale pak nás pouštějí. 100.000,- Lei je asi jasná a zřetelná motivace :-). Nahoře jsme odměněni podledem na rozsáhlou náhorní plošinu a vrcholek je ve 2000 metrech nad mořem. Děláme pár turatešských fotek, koukáme a líbí se nám to. Domů jedeme po asfaltu neboť se už stmívá.
Den šestý, středa 15.9.2004
Dnes ráno jedeme jen ve třech. Low odpadl a připojí se až později. Jedem na Ineu, nejvyšší hora tady v okolí. M. nabízí divokou variantu jet nahoru tím padacím pondělním korytem. Je ráno, jsme najezení, smysly ještě spí a tak se tudy vydáváme :-). 2x pokládám. Máme dohodu, že po nějakém kousku počkáme jeden na druhýho a druhý na Hajnýho. Tuto dohodu ruším a jedu dokud jedu :-). 30 minut od jezera pod Ineu končí cesta a musíme pěšky. Je vedro. Přicházíme k jezeru a zde i končíme. K vrcholu je to 300 výškových metrů, ale v motohadrech se to nedá. Low posílá SMSku, že na něho nemáme čekat. Hmmm... Tak tedy jedeme na pastviny. Michal se usmívá, že to bude dobrý. Jeho smích zpoza helmy mne trošku vytrhuje z jistoty. Cestou musíme jet a rozebírat ohrady, kterých je tu spousta. Začínám chápat Michalův smích. Pastviny mají asi 65° sklon a jsou samá díra a výmol. Na délce jednoho km musíme prý sjet převýšení něco málo pod 2 km :-). Jedeme pomalu a opatrně. Bolí z toho zápěstí a celý ruce. Na vjezdu do lesa potkáváme klády. Těžba dřeva. Hajnej to odhaduje na 4 kubáky v jednom klacíku a těch je tu asi třistapadesátšesttisícosmsetdevadesátpětcelýchosmdesetin. Musíme jinudy a já dost vyplašeně přiznávám, že nahoru nemám šanci. Představa noci na pastvinách mi promíchala žakudeční šťávy asi jako kopačka na pupík od vzteklého skinheda. M. nachází někde dole u hrany kopce únikovou cestu a mává na nás, že je to průjezdný. Když na té hraně zastavíme on se směje a my s hajným bledneme :-). Ještě větší sklon, než sme doufali. Ale je fakt, že nikdo nepadá a za pár dlouhých a probržděných minut jsme dole. Večer je únava naší sestrou a smutek bratrem, protože to zítra balíme.
Den sedmý, čtvrtek 16.9.2004
Celou cestu až na Rumunské hranice prší. Kolo mi klouže i na nevinně vypadajícím asfaltu a jedu jako podělanej. Na hranicích jako když utne. V Maďarsku je o poznání lepší počasí a tak to kalíme. Jenže tu nám cestu zablokuje ruka zákona - zákaz předjíždění. 5.000 forintů na složenku :-). Tímto stylem už dlužím v této zemi 10.000 :-), takže to beru sportovně a zasekávám sekyru hlouběji. Abych nevyšel ze cviku zkouším polismena n slevu :-). Máme to teda za 3.000 forintů. Za HU-SR hranicí se odděluje Low a jede svým směrem. Krátké loučení a my jedeme nach Jasenie. Nedávno sme tam měli s varaderisty setkání a tak tam přespíme. Trošku bloudím a blbě naviguji, ale cestu v okolí Rimavské Soboty doporučuji každému. Chánov naležato. Tolik černejch sem neviděl ani na Máji po dvacátétřetí. Tady bych teda nechtěl píchnout :-) .
Den osmý, pátek 17.9.2004
Ty švédský stoly mne zničí. A 50ti% slevy v KTM taky :-). V Bánské Bystrici se stavujeme u KTM a zjišťuji, že je tam ona sleva :-) . Můj oranžový šatník se zase trošku rozšířil. Hajnej zase pořídil zrcátka na afriku za 700,- Kč :-). Dolévám trošku oleje a mazácky odjíždím po zadním. Při dopadu vidím gejzír oleje – já blbec nechal na motce měrku a nezavřel nádrž :-). Hajnej se vrací pro měrku a já jsem naolejovanej jako Stríťák když jde tančit na stodolní = od hlavy až k patě :-). Jedeme zatáčky kolem Harmance a je to paráda. I to počasí nám přeje. Za Žilinou sme jeli každý svým směrem. Hajnej nach Olomouc, já směr Jablůnkov. Tam už sem jen chvilku počkal na mou milou, na její náruč a smích, kterej vyléčí každej šrám.
Tádydádytýdytádadááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááá...
A to je vše přátelé...
Co je to mám říkat já...
Tak to řekni.
Tádydádytýdytádadááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááá...
|
|
