| |
|
Harrachov 17.9.-19.9.2004
Text: Kema
Foto: Kema a Milu
Při našem posledním Varadero setkání na Slovensku jsme zavzpomínali s Dolbanama na jeden z prima výletů, jehož součástí byla zastávka a přenocování v Harrachově. Využili jsme tenkrát nabídky ubytování u kolegy motorkáře Bakuse a jeho příjemné manželky. A protože jsme byli všichni hodní, tak jsme si řekli, že by si nás Harrachov, Bakus s chotí, jejich penzionek a vůbec Krkonoše v roli vrčících výletníků, zcela jistě zasloužili. Takže nezbývalo nic lehčího, než objednat ubytování a počasí. Vše opravdu bez problémů, až na účast. Mimo jiné odmítli účast, a to i přes sprosté nadávky Dolbani, se svou, na straně Jany, nepochopitelnou kauzou - svatba, početí, křtiny - za dva dny…
Den první, pátek 17.9.2004
Vyrážíme z Brna a naskakujeme do víkendové řeky moravsko-českých silnic a silniček západním směrem a snažíme se dostihnout slunce, které se nám za to ostře zařezává do očí. Jasně prohráváme a v předharrachovských serpentinách začíná přituhovat. Konečně vjíždíme do Harrachova… a kuva. Nejsem si jistý, jestli najdeme náš penzioneček, teplíčko, kamarády, pivečko…a jestli po tom, když jsem všem na netu poměrně přesně popsal několik způsobů, jak cíl nalézt, nebudu nucen potupně zavolat o pomoc… Kupodivu, patrně díky v mládí vypěstovanému smyslu pro orientaci dle umístění hospod, nalézáme cíl cesty, sice z úplně druhé strany, ale zato snadno a rychle. Zdravíme se s domácími, objímáme s Ádem a Zuzkou a co nejrychleji pospolu vyrážíme do útulné hospůdky u Beránků, hlavního toť orientačního bodu za Vlastem a Májou…Večer trávíme společně v kruhu dojmů, vzpomínek, piva, smažáků, vtipů, tlačenek(1A) až do příjemného usínání v posilujícím horském vzduchu.
Den druhý, sobota 18.9.2004
Probouzíme se do slunečného dne, ale poprvé letos vidíme námrazu. Teplota se pohybuje kolem bodu mrazu. Náš optimizmus převezme brzy i sluníčko a než absolvujeme všechny ranní potřeby včetně nákupu, je venku pohoda blížící se letnímu dni. Snídaně je opravdu velmi bohatá a pestrá, protože jednotliví účastníci zájezdu vstávali nekoordinovaně, takže všichni všem nakoupili.
Přestože přesyceni, startujeme včetně našich domácích ochutnávat úzké, ale hladké a kvalitní, klikatící se cesty rozdělující nově bující lesy a lesíky, protkané stříbrnými smrky. I tak míjíme důsledky budování socialismu, které připomínají k nebi trčící, sírou zhubená torza stromů. Brrrr. Jak ztopořené zbytky umrlců nad vlastními hroby.
Jedeme dál. Motky pod námi bzučí, pohoda… a ouha. Majce při focení za jízdy vyskočí mrška baterka z foťáku a šup do příkopu, do šťavnaté zeleně. Po chvíli hledání těžkých kovů dáváme přednost baterii před vykukujícími houbami. A už to zase hrneme, za současného kochání se krajinou. Sem tam malebná roubenka, svými kouzelnými rysy připomínající, v které části vlasti se nacházíme. Z určitého klidu nás vytrhává prudká změna kvality komunikace, první paneláky. Jsme v Liberci. Po Glockneru se v mžiku ocitáme na vrcholu Ještědu. Fouká silný vítr, ale i tak absolvujeme v pohodě výhled směr CZ, PL, D, nahoru, dolů, gulášovku, kafe a odjezd směr Český ráj.
Zase si užíváme jízdy. Hodláme navštívit zámek Hrubá skála. Nijak dobře na nás nepůsobí chaoticky pobíhající a nesmyslně regulující hlídač parkovištní. Nakonec parkujeme mezi popelnicemi a připraveni na nadcházející zážitky se ubíráme k zámku. Zastavuje nás zátaras tvořený zmrzlinovým stánkem a závorou s informací o výši vstupného do vlastně soukromého hotelu s vyhlídkou do lesů. (Absolvovali jsme asi před třemi roky zdarma). Následuje hromadná obrátka, nákup zmrzliny, návštěva místního kostela a porada s místními znalci o zkratce směrem na Trosky v duchu známého pravidla, že podle mapy jsme na támhle tom kopci. Mezitím Milu a spol. pořizují několik umělecko-přírodních fotografií. Všichni mají dobrý pocit i proto, že se neplatilo parkovné. Vyrážíme a užíváme si asi 15ti kilometrovou zkratu báječnými serpentýnami, vinoucími se listnatými lesy, které v náznacích, nenápadným se zabarvováním, upozorňují na blížící se podzim. Přibržďujeme opět na Hrubé skále, necháváme zkratku zkratkou a teď již „načisto“ vyrážíme směr Trosky po hlavní silnici.
Trosky. Již z dáli viditelné poměrně atraktivně tyčící se – jakési trosky. Dorážíme. Část skupiny, tzv. znalá, zalehává do trávy u parkoviště s tím, že pohlídají… Chtivější část vyráží do pouze zpočátku mírného kopečka. Po ne příjemném přehřátí platíme vstupné do jakéhosi polodostavěného hranatého komína, zdolatelného řadou schodů. Po návratu na parkoviště by jsme mohli být označeni coby jmenovci právě absolvované atrakce.
Silnější než únava je však hlad a tak nic netušíc vyrážíme do Dětenic k prolustrování místní věhlasné snad putyky? Dorážíme na místo. Jsme příjemně překvapeni atraktivitou tohoto místa. Rozlehlé prostory ve dvou patrech s kapacitou snad 500 míst, stylově řešené, stylově vybavené včetně oděvů obsluhujících – dá se říct účinkujících. Lze opravdu doporučit k návštěvě i přesto, že jsme zázrakem získali místo, poměrně vysoké ceny a čekání na jídlo 94 minut. Harrachov nás vítá v čase, kdy se doma probouzím po prvním šlofíku u televize, příjemně unavené, včetně nových zážitků a v čele se Swatem a jeho lepou ženou. Konečně. V průběhu dne jsme se průběžně mobilem informovali vzájemně o našich polohách, ale průsečík našich cest vznikl až v tomto okamžiku. Únava způsobuje, že ti slabší nejsou schopni dojít do hospody, tak ti silnější se samovysílají pro točené, chlazené, lahodné. Při této příležitosti opět ochutnávka tlačenky nutná (opravdu 1A a až tam pojedu příště bude mi automaticky předložena). Z průběhu večera je nutno vypíchnout matematické téma, jehož výsledkem je nostalgická připomínka, že objem koule je 4/3.pí.r.r.r. Což je výpočet nutný pro stanovení počtu piv, které se vejdou do koule od lustru.
Den třetí, neděle 19.9.2004
Vstáváme, sluníčko svítí. Po včerejšku je tepleji. Zvesela snídáme, méně zvesela se loučíme. S paní Kemovou vyrážíme k domovu. Po cestě si zajíždíme směr Dolní, Horní Misečky, Medvědín. Radost z cesty a krajiny je vystřídána šokem. Nevím, které prase chtělo a které povolilo výstavbu „ubykací“ na vrcholu Medvědína (vše viz foto). Proč tito „lidi“ netráví dovolenou doma v ledničce. Pak by nemuseli vystrčit prdel z baráku. Už vím kam v zimě nepojedu. Trošku se uklidňujeme při návštěvě galerie na zámku v Rychnově nad Kněžnou a ukončujeme jinak příjemně strávený víkend cestou k domovu |
|
« Předchozí stránka
|
|
