Varadero Expedition Nordkapp 27.7.-13.8.2005

Text: BigBob
Foto: BigBob + Marekxxx

O Nordkappu se toho hodně píše, člověk se může o něm leccos dozvědět. Nordkapp je lákadlem pro mnohé, lidé se sem snaží dostat automobilem, autobusem, na motocyklu a nebo také na kole. Nordkapp byl lákadlem i pro nás, čtyři členy Varadero klubu ČR.

Navštívit Nordkapp bylo mým veliký snem. Chtěl jsem jej navštívit již dávno. Pro mě ideálním dopravním prostředkem pro tuto cestu se stal motocykl. Nápad jsem tlumočil mým slovenským přátelům při ostravském pivu před cestou na VIM do Polska, u nás na Moravě. Marek je ve své podstatě duší dobrodruh a Dáša jej věrně následuje, proto se myšlenka ujala a při návratu z Polska byl itinerář na světě. Nutno podotknout, že Marek pojal cestu na nejsevernější bod Evropy trochu velkoryseji a chtěl jeho návštěvu spojit s okružní jízdou po Evropě. Myšlence jsem se nebránil, ale státy jako je Ukrajina a Bělorusko jsem odmítl navštívit. Konečná podoba trasy byla doladěna asi měsíc před odjezdem a nezbývalo nic jiného, než začít dělat přípravné práce.

Prvním zahraničním státem, který jsme na naší dlouhé cestě navštívili bylo Slovensko. Sraz byl v 17.00 hodin v Popradě u našeho slovenského kamaráda Mariána. Krátce poté, co jsme s bratrem dorazili na Varaderech do Popradu, jsme se dozvěděli, že Marek má technické problémy s baterií a že na poslední chvíli shání novou. Prvé časové zpoždění bylo na světě. V podstatě se ale nic nedělo, a tak jsme na Marka s Dášou počkali v klidu a chládku Mariánovy prodejny. Večer, když Marek s Dášou dorazili, jsme se srdečně přivítali a vyjeli jsme společně se ubytovat do Nového Smokovce. Ráno jsme se vydali zpět do Popradu, do Mariánovy prodejny, pro aplikaci Ultrasealu do Markova Varadera. Při příjezdu k prodejně můj bratr zjistil, že v Novém Smokokvci, špatně upevnil pravý boční kufr Honda a ztratil jej. Jeli jsme jej hledat, ale naše snaha byla marná. Naštěstí v něm byly jen prádlo a termoprádlo, což se dalo v Popradu znovu pořídit, a tak bylo po problému. Řešení této situace nám zabralo asi půl dne, a tak nám vzniklo další drobné zpoždění, které jsme se později na cestě snažili dohnat, ale marně. U dlouhých cest je však nutné počítat s nějakou časovou rezervou.

Druhou zemí pro nás bylo Polsko. Protože jsme Polsko navštíli před 2 měsíci, tak jsme jej brali spíše jako tranzitní zemi s minimálním počtem zastávek. Polsko jsme projeli jeho východní částí přes město Lublin a následně jsme pokračovali dále na severovýchod do obce Suwalki, kde jsme strávili naši první noc ve stanu. Prvý den a 907 km je za námi. Suwalki byly pro nás plánovaným místem, pro přespání, ale měli jsme sem dorazit večer kolem deváté a nikoliv o půl páté ráno. Příčinou onoho zpoždění byl ztracený kufr, déšť a vichřice, která nás od půlnoci doprovázela. Při tranzitu nočním Polskem jsme naráželi na padlé stromy na cestě, což bylo překážkou pro mnohé auta, ale ne pro naše endura. Tomáš měl trochu smůly, protože vjel do písku a pokládá na zem své Varadero. Nic se mu ani jeho motorce nestalo, a tak můžeme pokračovat v cestě dále na sever. Po třech hodinách spánku jsme se probrali do mlhavého rána a začli si chystat snídani. Jakmile jsem se posilnili a sbalili, vyrazili jsme dále směrem k Polsko-Litevským hranicím.

Litva je nádherná země a určitě stojí za to ji ještě minimálně jednou navštívit. Vesnice byly upravené, všude čistota a pořádek. V Litvě jsme se zastavili v Kaunasu, což bylo kdysi hlavní město této země. Z Kaunasu jsme vyrazili po šotolinové cestě k vodnímu hradu Trakai. Nutno podotknout, že jsme si na šotolinové cesty museli pomalu začít zvykat. Vyžadují jinou techniku jízdy a v severských zemích byly pro nás denním chlebem. Městečko, kde se nachází tento kouzelný vodní hrad je nabité středomořskou atmosférou. Uděláme pár snímků, nasajeme klidnou atmosféru, která zde všude panuje a pomalu vyrážíme směrem k Lotyšským hranicím. Na Litevsko-Lotyšských hranicích nás zaujalo, jak velké množství ojetin se do Lotyšska z Evropy dováží. Na nákladních autech se objevují deset až patnáct let staré „koráby“, které byly vyrobeny převážné v německé provenienci. Přejezd hranic byl bez sebemenších problémů.

Lotyšsko, v porovnání s Litvou, je podstatně chudší země a ráz krajiny společně s celkovým dojmem je více negativní. Svou charakterisktikou je více podobné Rusku. V Lotyšsku jsme přenocovali v kempu Nemo, který se nachází u hlavního města Rigy. Noc v kempu byla méně příjemná, neboť hudební kulisu nám dělala místní diskotéka. V tomto kempu bylo opravdu hrozné sociální zázemí. Sprcha byla jen pro silné nátury, ale nezbývalo nám nic jiného, než si zacpat nos a vlézt dovnitř. Ráno vklidu posnídáme, balíme a odjíždíme. Marek si nemohl odpustit svou párdičku, zvedá Varana na zadní kolo a jede asi dvacet merů po zadním, ale při položení předního kola ucítí do zad ránu jako hrom. Špatně upevněné stoličky na top-casu mu masírují jeho krční páteř :-) . Chudák :-).

Dopoledne jsme si prohlédli Rigu. Nafotili jsme katedrálu a pár dalších pamětihodností, ale štěstí nám nepřálo. Při focení odstavujeme motorky na chvilčku na chodník a už kolem nás brousí místní policie. Je to tady, pokuta je na světě. Marek vše elegantně vyřešil a 20 EUR jde jako uplatek mezi stránky jeho bločku. Nutno podotknout, že orientace v Rize je velmi špatná, a tak až s pomocí Garmina a jeho základní mapy, kterou jsem získal ze satelitu zdarma, úspěšně opouštíme toto hlavní město a jedeme směrem k Estonským hranicím. Marek jel první, můj bratr Tomáš druhý a já jsem vše jistil.

Než jsme vyjeli z Rigy, stáli jsme ještě na benzínce a doplňovali stav minerálek. Tomáš si je špatně upevnil za sebe pod pavouky a díky nerovnosti na cestě mu jedna vypadla. Já si ji naštěstí všiml a objel ji, ale jelikož bylo vedro, tak se mi ji zželelo a rozhodl jsem se, že se pro ni vrátím. Bohužel, když jsem zastavil, tak jsem dal motorku málo do sklonu a mezi tím, co jsem hledal PET láhev s vodou v příkopě, mi moje Varadero spadlo. Chvíli jsem čekal, než si ostatní všimnou, že za nimi nejsem a vrátí se pro mne. Společnými silami jsme zvedli motorku a provedli zběžnou technickou kontrolu. Bohužel při pádu se mi zlomila brzdová páčka, tak nešikovně, že byla celá fuč. Naštěstí měl Marek s sebou super dobré lepidlo, kterým jsme ji přilepili zpět a navíc ještě pojistili izolepou. Světe div se, držela a vydržela celou cestu až domů.

V Estonsku jsme neměli příliš štěstí na počasí. Lilo jako z konve, i když jsme měli nepromoky, měli jsme mokro v botách i v rukavicích. Na benzince volíme novou strategii. Jdeme do motelu. V tom lijáku jěště asi 70 km jedeme do města Johvi, kde jsme našli opravdu pěkný motel s hlídaným a oploceným parkovištěm. Věci jsme dali sušit na pokoj a šli jsme na recepci pro pár piv. Ráno se budíme kolem poledne. Konečně jsme se pořádně vyspali na posteli. Zaplatíme motel, nasedáme na motorky a míříme do Ontiky, kde se nachází nejvýše položený vodopád v Evropě. Na parkovišti potkáváme šetřivé holanďany v Hymrech, prohodíme pár slov, vyslechneme pár lichotek na adresu našich strojů a jedeme dál. U vodopádů uděláme pár fotek a jdeme se do místního bufetu nasnídat. Mají tady výborý hot dog a palačinky. Po zaplacení útraty vyrážíme směr Rusko.

Do Ruska se dostáváme skrze přechod Ivangorod. Ruská hranice, to je zážitek sám po sebe. Vjedete do koridoru, kde je oboustranně ostnatý drát a před vámi pět stanovišť s kontrolami. Na první a poslední se v podstatě nic neděje. Jen se ukáže pas a jedete dál. Poté je oddělená kontrola vozidel a osob. Je nutné vyplnit osobní formuláře pro vstup.

Je známo, že do Ruska je pro naše občany nutné vízum. Náklady na něj jsou 2500 Kč a to včetně pozvání. Přes cestovní agenturu je čekací doba asi 14 dní. Vyřízení víza osobně na ambasádě neodporučuji, protože jsem to vyzkoušel a nevyřídil nic. Vládne tam byrokracie a vy jen čekáte, čekáte a nakonec vám řeknou, ať přijdete někdy jindy.

Při vstupu do Ruska na hranicích vyplníte osobní formulář, který vám označí na vstupu a musíte si jej pečlivě uschovat, jelikož je důležitý pro registraci. V Rusku se musí každý zaregistrovat, kde byl a pak je nesmírně důležitý pro výstup z Ruska. Bez něj, pasu a technického prukazu od motocyklu vás ven nepustí. Rovněž důležitým dokumentem je taky tzv. Tamožennaju deklaraciju, kde se vyplňuje co s sebou vezete, jako například, kolik peněz, jestlim máte elektroniku, například rádio, fotoaparáty, starožitnosti, rostliny, zvířata, jaderné zbraně atd… :-)

Následuje kontrola vozidla a ta je na dvou stanovištích, nejprve tzv.“papírová“ a pak fyzická konrola. Ty ruské byrokraty zajímalo, co je pod sedlem a tak jsme museli kvůli nim odstrojit celou motorku. Do Ruska si musíte taky koupit jejich pojištění. Se zelenou kartou u nich nepochodíte. Jmenuje se tzv. „Strachóvka“ nebo Strachovoj Polis objazateĺnogo strachovania graždanskoj otvetstvennosti vladeĺcev transportnych sredstv“ a stojí 20 EURO na motorku. Když vše vyplníte, všechny formuláře jsou samozřejmě v azbuce, tady se ukázala Markova znalost ruštiny k nezaplacení, vše nalepíte a ukážete tak vás pouští a můžete vjet do matičky Rusi.

Je několik věcí, na které si musíte v Rusku zvyknout. Nápisy v ruštině, ale ty jsou většinou i v latince, rozbité cesty, chudoba, špína, prach, policie a korupce. Ihned po vstupu nás v první vesnici zastavila policejní hlídka a tvrdila nám, že jsme jeli v obci 82 km/h, dle jejich radarové pistole, kde tato hodnota svítila, ale měřili docela zvláštním způsobem. Mobilní radarovou pistolí a to ještě zajízdy a v protisměru. Jak komické, viďte? Holt viděli cizince a tak si chtěli vydělat. Taxa na první kolo byla 50 EURO na motocykl. Jediný, kdo uměl rusky slovem i písmem byl Marek a tak se chopil vyjednávání. Budiž pochválen, umí to dobře a ukecal je na 40 EUR za tři motorky. Jedeme dále a na rychlost si dáváme pozor. Kolem cest vidíte lidi, jak prodávají, co jim jejich polní hospodářství dalo. V Rusku je zvláštní způsob hromadné dopravy. Nejezdí tam moc autobusů, ale spíše takové větší Transity a lidé stopují na ulicích, resp. na určených místech, ale oni jen tak nestojí jako na BUS zastávce, ale mávají na ten Tranzit rukou, takže to vypadá jako autobusová zastávka, ale ve skutečnosti je to něco mezi autobusovou zastávkou a stopováním. :-)

Na silnicích se v běžném provozu setkáte s Žiguly a Ladami veškerých typů a označení. Viděli jsme se taky i s novými modely Volhy, na kterou jsem už málem zapomněl a nebo zde potkáte luxusní Mercedesy a BMW. V Rusku chybí auta střední kategorie. Bylo zarážející, že téměř všechna auta měla černá okna. Co je ale v Rusku pro motoristy nesmírně zajímavé, je cena benzínu. Příjemných 14-15 Kč. To je opravdu perfektní. Nezvyklé bylo, že musíte nejprve zaplatit za odběr a teprve následně čerpat.

Když jsme dorazili do St.Petěrburgu, tak na nás dýchlo velkoměsto se vším všudy. Je to veliké přístavní město se 4,7 milióny obyvatel. Město leží u Finského zálivu, který je součastí Baltského moře. Bylo založeno v roce 1703 Petrem Velikým na více než 40-ti ostrovech při deltě řeky Něva a do vzniku SSSR bylo hl. městem Ruska. Je to opravdu skvostné velkoměsto a je někdy právem nazýváno „ruské Benátky“. Ve měste se chováme umírněně, zpočátku jezdíme predpisově, ale s uplynulým časem se otáčíme i do protisměru na čtyř proudové silnici. Do St. Petěrburgu jsme přijeli v neděli a do víru oslav. Všude bylo plno opilých námořníků a veselých lidí. Nás ale hlavně zajímalo, kde složíme naše hlavy a hlavně, kde budou přes noc naše Varadera. Hledali jsme hotel, ale marně. Jeden z místních nás poslal někam do pryč na druhou stranu města a když jsme tam nic nenašli, tak jsme se zeptali na místní benzínce, ale pumpař byl taky pod parou a posílá nás opět nazpět. Při bloudění v tomto velkoměstě, kde jste všem na očích a po námořních bitevních lodích druhou největší atrakcí, nám pomalu dochází trpělivost. Naštěstí jsme potkali jednoho zbohatlého místňáka na BMW R1100S a ten nám ochotně ukazuje cestu k hotelu, který má být dle požadavku Marka bezpečný. Je to ovšem do řiti hotel větší než Hilton a již zdálky nám připadá bezpečný. Marek s Dášou se jdou zeptat na „ubytko“, ale již při prvním pohledu na něj při cestě zpět je mi jasné, že zde spát nebudeme. Mají volný jen apartmán a cena na osobu je 10000 Kč/noc. To je opravdu moc. Naštěstí jsme opodál narazili na druhý hotel, kde je cena 50 EUR na os./noc, tak do toho jdeme. Motorky jsou na parkovišti za železným plotem, hlídané 24 hodin denně vojáky, takže můžeme v klidu ulehnout. Jsme poprvé na pokoji na 2 noci a tak jsme se pustili do praní a taky jako praví čeští burani i do vaření těstovin na hotelovém pokoji. Marek s bráchou se vydali sehnat piva se slovy: „Do 20 min jsme zpět“, ve skutečnosti hodinka a půl jen to švihne a natřískaní jak sysli. Dali si prý jen tři pivka a nějaký sýr, prý ten „čapák Baltic“ je výborné pivo. Dáška je naštvaná na Marka, kde byl a já málem dehydrovaný. Donesli 8 Velkopopovických kozlíků, což mě udivilo, ale zároveň potěšilo.

Druhý den ráno jsme jen tak nalehko bez kufrů vyrazili na obhlídku onoho historického jádra města. Z těch největších památek, co jsme shlédli jmenuji alepsoň ty nejvýznamější: Zimný palác, bitevní loď Aurora, z jejíž 152 mm děla byl zahájen útok na Zimní palác, Kazanská katedrála nebo Katedrála sv. Izáka, kterou stavělo přes půl miliónu dělníků a na jejíž kopuli je cca 100 kg zlata. Všimli jsme si, že v Rusku je plno pěkných holek a každá vypadá jako modelka. Na některých je videt, že naše motorky budí veliký zájem, a tak se vedle nich taky fotí :-).

Při návratu na hotel si nemůžeme nepovšimnout veliké zaoceánské lodi. Dášu úplně uchvátila. Marek s Dášou šli večer na procházku a po jejím návratu přišli za námi s návrhem, jestli nechceme jet lodí do Helsinek. Změna trasy? Nám s bratrem to bylo více méně jedno a tak jsme se ši zeptat na odjezd. Bohužel jsme zjistili, že jede až za 2 dny. To se nám nehodilo, ale jelikož, jsme v městě opět platili pokutu za to, že jsme se nedrželi v pruhu a to 1000 rublů na motorku, tak jsme se na Rusáky naštvali a rozhodli jsme se jet evropskou kulturní zemí na sever. Tedy bylo rozhodnuto, že pojedem na Nordkapp Finskem a nikoliv Ruskem. Tímto rozhodnutím se naše náklady na cestu zvýšili, jelikož cena benzínu ve Finsku je 1,3 EUR/l.

V Rusku vládne byrokracie a taky platy státních úředníků jsou nízké a proto když vidí státní úředník šanci si přivydělat, tak se jí chopí všemi deseti. Po rozhovoru s administrátorem budovy hotelu, jistým Sergejem, jsme totiž zjistili, že cena za běžnou pokutu pro místního rusa je 100 rublů. Bylo nám tedy jasné, že když viděli cizince, tak si chtěli přivydělat a napařili přehnaně vysokou pokutu.

Do Finska míříme přes město Vyborg, kde taky tankujeme naposledy levný ruský benzín a přes přechod Nuijama překračujeme státní hranici do Finska. Hned za státní hranicí, zastavujeme a musíme obléci nepromoky, protože kromě Evropské unie nás přivítalo i deštivé počasí. Vytahuji z tankvaku Garmina, mého GPS pomocníka a nastavuju jako cílový bod – Nordkapp. Při krátkém propočtu nám hlásí: 1580 km směr sever. Nejprve vyrážíme po hl. tazích, ale narazili jsme hned na první problém – radary. Těch je v severských zemí plno. Co 5 km pevný radar a měří 80km/h hranici. Naši skupinku jsem ve Finsku jsem vedl já, aby si Marek odpočinul a taky jsme dali šanci GPS, ať se ukáže, co umí. První pevný radar projíždíme v rychlosti asi 130 km/h. Zastavujeme a musíme přeprogramovat trasu a přikazujem mu, ať nás vede jen po vedlejších cestách.

První noc trávíme v kempu poblíž města Kuopio. Kemp je opradu luxusní s vysokým standardem. Potkáváme tady kluky s dvěma finskými Varadery a dáváme se s nimi do řeči. Říkali nám, že byli taky v Rusku,ale jen kousek za hranicí, jelikož dostali strach a tak se otočili a jedou domu. Mile nás překvapili, když nám donesli dva kartónky finského piva se slovy: „Tady máte dárek na uvítanou“. Trochu jsme si připadali hloupě a tak jim Marek donesl tři kousky Velkopopovikého kozlíka, co nám zbylo z ruského hotelu, ať taky ochutnají ten nejlepší produkt z naší vlasti. Ve Finsku již přestaly panovat tropická vedra a to nás donutilo postupně vytahovat zimní sety.

Další den jsem vyrazili dále na sever a museli si zvyknout na další věci ve Finsku. Za prvé jsme překročili Severní polární kruh a tedy jsme si museli zvyknout na tzv. polární den, to znamená, že není v noci tma, ale je světlo jako ve dne. Čím severněji jedete, tím je světla více a více. Za druhé ve Finsku a taky i v dalších severských zemí se setkáte s dopravními značkami, které upozorňují na losy, kteří se mohou na cestě pohybovat. Tomu jsme nevěnovali velikou pozornost, tedy alespoň do prvního kontaktu s tímto zvířetem. Jeli jsme v klidu 120-130 km/h, kocháme se nádhernou finskou krajinou, která je plná lesů, jezer, potoků a dalších přírodních úkazů, opravdu nádherná, v uších nám hrajou oblíbené songy našich kapel, do toho sem tam řekne něco moje GPS, téměř žádný provoz, skvělý asfalt a cesty bez výmol, ideální klima, naprosto super podmínky pro cestování. Tak si to tak šlapete a najednou se před vámi objeví skupinka losů. Stojí uprostřed cesty a dívají se na vás, jako by nic. V tu chvíli jsem pustil výstražné blinkry a šel tvrdě na brzdy. Mé 600 kilové Varadero se nahlo vyrázně dopředu a já div nedostal smyk. Marek s bráchou měli co dělat, aby to do mě nanapasovli zezadu. Ale losi nic. V klidu si přešli na druhou stranu jako by nic. Kdybychom je smetli, tak naše expedice končí. Od této chvíle si na ně musíme dávat větší pozor a sledovat taky více provoz před sebou. Třetí věc, na kterou jsme si museli zvyknot, byly značky, které upozorňovali na práci na vozovce. My jsme byli zvyklí na to, že se nic tak vážného neděje, když v ČR uvidíte takovou značku, moc pozornosti ji nevěnujete, protože ti naši kluci silničářští ji tam i zapomenou. Takže jsme ji taky nevěnovali velikou pozornost. Zase chyba. Ve Finsku a dalších severských zemí musíte počítat s tím, že tady končí asfalt a začíná štěrkopísek s hlínou. Měli jsme co dělat, aby jsme nespadli a naše Vardera udrželi v rychlosti 60 km/h. Na další značce jsme již byli v obraze a nerovnosti zvádli bez sebemenších problémů.

Z Kuopia jsme tedy vyrazili směrem na sever přes města Kajaani, Rovaniemi a Inari. Ve Finsku jsme strávili jěště jednu noc, ale to jsme museli v kempu vzít chatku, jelikož přechod z tepla do chladu způsobil, že mě začalo bolet v krku a Marek měl zvýšenou teplotu. Následný den jsme překročili Finsko-Norské hranice a byli jsme v Norsku.

To, že jsme v Norsku poznali hned naše peněženky. Cena benzínu v Norsku je asi 1,8-1,9 EUR, což je opravdu dost. Norsko je dosti drsná krajina. Je neustále pod mrakem, zima 5 stupňů, mlha, mrholí a fouká vítr. Krajina je již na první pohled chudší než než ve Finsku. Lesy vystřídala kleč a zakrslá kosodřevina, všude jsou kameny, skály a veliké množství vodopádů a nádherně zabarvené horniny. Cesty jsou poměrně užší než ve Finsku a stěží se na nich vyhnou dvě auta. My máme namířeno do městečka Tana, kde je na mapě znázorněn kemp. Cena v kempu za chatku pro čtyři je 50 EUR, což se nám jeví jako přijatelné, ale po shlédnutí chatek jako předražené, jelikož se jedná o chatku 3 x 3 m se dvěma dvouposchoďovými postelemi a mini kuchňskou linkou. Další šok - když jsme se chtěli jít osprchovat, tak jsme zjistili, že cena za 6 min teplé sprchy je 10 norských korun, což je v přepočtu asi 1,4 EUR. V Norsku je vše neuvěřitelně drahé. Například 1 panák Becherovky 300 Kč. Nemluvě o té prohibici co tady je. Alkohol nekoupíte téměř nikde.

Prvý den podnikáme výlet do mětečka Vardo a dále pak do Hamnigbergu. Tuto trasu nám doporučil jeden Švéd, kterého jsme potkali v kempu v Taně a chvíli si s ním vykládali. Právě úsek Vardo - Hamniberg je známý svou měsíční krajinou. Žádná zeleň, jen skály a skály. Motorky parkujeme u pobřeží Barensova moře a vytahujem Colemana a začínáme vařit oběd. Dáška hledá mušle, Marek vaří a já s brachou děláme několik snímků na památku. Všichni se těšíme na večer, Marek koupil losí maso a brambory a tak se nám všem již od oběda sbíhají sliny. Cestou zpět do Tany zažíváme milé překvapení. Potkáváme VW Passat a VW Transporter s CZ na kufru. Byli to naši krajané z Jihlavy a tak radostné pokynutí ruky jako pozdrav nebylo od věci. Večer poté smažíme a vaříme ono losí maso a brambory. Kdo by to byl řekl, že nejlepším nástrojem pro naklepání masa je sekerka a jako podložka slouží starý televizor J. Výsledkem Markova mistrovkého umění je skvělá večeře pro nás všechny. Jak nemám rád tlusté maso, tak jsem to doslova shltal a maso hlodal až na kost. Ono když se jí pořád dokola těstoviny, tak pak takové maso je příjemná změna.

Další den vyrážíme na výlet do Batsfjordu, kde je dle slov Švéda vidět oáza v této krajině a dále pokračujeme směr Nordkapp. Ubytováváme se v kempu asi 100 km od Nordkappu. Marek si chce zvýšit svůj „Adventure skill“ a tak jde do stanu. Dáša chvíli protestuje, ale nakonec jej následuje. My s bratrem volíme pohodlí chatky. Ještě než jdeme spát, prohodíme pár slov s německým kolegou, který spí vedle v chatce. Jel z Německa přes Švédsko a pochopitelně na čem jiném než na BMW GS 1150 R. No Helmut se opět nezapřel.

Následný den panuje mírná nervozita. Ano, jsme u cíle naší cesty. Nordkapp je dosažen. 71°10‘21‘‘ to jsou GPS souřadnice tohoto nejsevernějšího bodu Evropy. Ještě než se k němu dostaneme, musíme zaplatit 190 norských korun a jsme tam. Potvrdilo se, to co nám říkal jeden Ital ve finském kempu, Nordkapp je past na turisty. Ve své podstatě tam není nic k vidění. Je tam onen věhlasný glóbus, u kterého se každý fotí a moře. Uděláme pár snímků a jdeme na slavnostní oběd do místní drahé restaurace. V místním obchodě se suvenýry zakupujeme Certifikát, který informuje o naší návštěvě tohoto kultovního místa.

A co dál? Jedeme domů !!!! Původní trasa byla naplánována přes norské fjordy, ale vzhledem k nepřízni počasí a vysoké cenové hladině, která tady v Norsku panuje, měníme již podruhé trasu a rozhodujeme se jet přes Švédko. Bohužel z Nordkappu vede jen jedna cesta na jih a ta je červená, tedy hlavní. Jelikož jsme se dozvěděli, že náš kamarád Bob z Práglu dělá v Krkonoších grilovací párty pro naše kamarády, kteří bedlivě sledovali mé zprávy z cest, tak se už všichni vidíme v obležení našich kamarádů u grilu a škopku piva.

Moc se nám po nich stýskalo a tak to pereme 160 km/h. Trochu jsme zapoměli na místní radary. Nejprve na nás bliká Kawasaki Ninja, ať zpomalíme. Mobilní radar byl v protisměru. Oddychneme si. Naše cestovní rychlost se po chvíli opět ustálí na 160 km/h. Další problém. Dojíždímne policejní Volvo S60. Málem mu vlítnu do kufru, jak usilovně brzdím na 80km/h. Policije ovšem odbočuje z hlavní cesty na vedleší a my si mylně myslíme, že bude měřit protisměr. Jedeme opět na 140 km/h, ovšem během pěti minut nás Volvo dojíždí a na odpočívadle zastavuje. Policista nám bere pasy a v prním kole po nás chce 1200 EUR za motorku. Cash nechce, at mu dáme kreditní kartu a on si to stáhne z účtu. Po půlhodině nervů a vyjednávání a ponížení, kdy si Marek musel kleknout až na kolena a prosit, jsme je ukecali na 300 EUR na motorku. Nechávám jim necelých 10000 Kč a opatrně jedeme dále. Trochu nás to rozhodilo a tak si na pumpě musíme určité věci vyříkat, ale za hodinku je vše už ok a všemu se jen smějeme. Musíme zpět do Finska, jelikož dolů to jinak nejde. Spíme na ostro mimo kemp u vody a to byla taky chyba. Komáři nás málem užrali. Ráno jsme se v kempu osprchovali a vyrazli do Švédska.

Švédskem jsme jeli vnitrozemím, a protože je Švédsko opravdu dlouhé, pojali jsme jej jako tranzitní zemi. Pohodlně se dá přejet za čtyři dny. My jsme potřebovali tři a půl. Ve vnitrozemí Švédska toho k vidění moc není. Lesy, lesy a lesy. Do toho pochopitelně losi a co je navíc zvláštní, vedlejší cesty ve Švédsku jsou hliněné se šotolinou. A to byl probém, jelikož naše Michelnky už vypadaly velmi bídně. Další věc, na kterou jsme si museli ve Švédsku zvyknout, bylo opětovné stmívání se a přechod na denní režim. První den jsme jeli dlouho do noci a únava se projevila i na jezdecké chybě Marka, který vlítnul do štěrku a opustil Varadero s odpíchnutým ridbergem o půt třetí ráno. Nezpevněné úseky šly za tmy hůř vidět. Naštěstí se jemu, Dáši ani motorce nic nestalo a tak jsme je zvedli a pokračovali dále.

Bohužel nás ve Švédsku nezastihlo moc příjemné počasí a v podstatě celou dobu pršelo. První noc jsme trávili v motelu, ale ubytovali jsme se v něm až o půl šesté ráno. Bohužel jsme nenašli žádný otevřený kemp. Všechny zde zavírají v 10.00 p.m., a tak nám první den nic jiného nezbylo. Druhý den jsme jeli opět do noci a bohužel jsme museli stavět naše stany za deště, na černo u jednoho kempu. Po této mokré zkušenosti nám nezbylo nic jiného a říci: „A dost, je nutné se transformovat na denní režim“!

Třetí den na jihu Švédska u města Malmo jsme potkali v dešti jednu motorku, která z dálky vypadala jako menší Varedero. Během jízdy byl jen jeden krátký pozdrav, ale ten klučina se k nám přidal a jel s námi asi 60 km a zastavil i s námi na pumpě. Přicházíme k němu a již zdálky na něj halekáme typický Švédský pozdrav HEI. A odpověd: „ No naaaaazdár pánové“. Mrkneme na registrační značku a tam 2A….. . Čech !!!! Mladý klučina z Prahy, který byl sám v Norsku. Vykládáme u kávičky a po chvíli se domlouváme na společné cestě domů. Ubytováváme se v kempu na jihu Švédska v chatce. Honza byl skvělej kuchař a udělal nám výtečnou večeři a my na oplátku koupili švédské pivko v plechu na pumpě. Sedíme dlouho do noci a vykládáme si zážitky z cest. Ráno po drobném konfliktu s paní domácí, které se nelíbí nepořádek v chatce, ono v ceně 66 EUR za chatku by mohl být v ceně i úklid, no nic musíme ji uklidit a vyrážíme pomalu na jih směr Dánsko.

Do Dánska se dostáváme přes nový 15 km dlouhý most, který je architektonickou chloubou místních stavitelů a míříme směrem na trajekt do Gedsru. Tam mi vznikl vážný problém. Moje Anakee byla kaput, sjetá až na plátno. Co teď? Zoufale volám na Client Michelin servis linku, ale nic. Číslo neexistuje. Kontaktuju Martina, ať je tak hodný a pošle mi číslo na nějaký servis Hondy, snad tam něco budou mít.

V 21.00 hod sjíždíme z trajektu v Německu. Rostock je prvním městem, které potkáváme. Hledáme ubytování. Kempy jsou opět všechny zavřené. Vytváříme nouzové řešení. Vyspíme se na pumpě. U cesty vidíme pumpu Aral. Ptáme se pumpaře, který nás s usměvem vítá a říká: „Kein Problem“, a tak rozbíjíme tři stany vedle pumpy. Moc jsme se ovšem nevyspali, neboť ceou noc pořád někdo jezdil tankovat. Ráno máme všichni červené oči, jako bychom celou noc svařovali kola. :-) Rozloučíme se s Honzou a vracíme se do Rostocku. Po cestě vidíme servis Hondy, bohužel gumu nemají, ale posílají nás do pneuservisu. Tam sice mají, ale jedná se o BT020, což je guma se silničním vzorkem. No nic, jdeme s Markem do toho, jelikož on je za mnou s dezénem asi jen 300 km a tak přezouvá taky. Každý zaplatíme 167 EUR a jedeme směr Berlín.

V Berlíně na silnici oslovujeme německého motorkáře na Kawasaki classic 800 o radu, kde najdeme tzv. „Berlínskou zeď “. Ochotně nás k ní vede a ukazuje nám i další berlínské památky. Vše doplňuje milým úsměvem a stručným výkladem ke každé z nich. V berlínské zácpě bratrovo Varadero nezvládlo nápor tepla, a tak mu vystřelí voda a málem vaří. Ještě, že jsme měli s sebou i chladící směs, doplníme potřebné množství a jedeme dále. Po 2 hodinách se s ním loučíme a vyrážíme k našim kamarádům do Krkonoš. Jedeme po dálnici 180 km/h a těšíme se na ně.

Příjezd do Krkonoš byl v pátek asi kolem půl desáté večer a přivítání bylo grandiózní. Jen se pilo, jedlo a vykládalo.
V sobotu ráno jsme se s kamarády rozloučili a vyrazili do našich domů. Ujeli jsme 9 300 km za necelé tři týdny. Nafotili jsme asi 650 fotek a zažitků máme tolik, že nejdou ani spočítat. Byla to nádherná dovolená s pěkným koncem. Všichni se už těšíme na příští rok a slunné Maroko, kde se chceme pro změnu trochu ohřát :-).

Vybrané statistické údaje o naší cestě:

12 evropských zemí

9300 km

18 dní

Náklady cca 40 - 50 000 Kč (a to včetně všech pokut a nové gumy)

Vstup na Nordkapp – 190 norských korun - jedna osoba + motocykl.

Trajekt Gedser (Dánsko) – Rostock (Německo) 280 DKK – dvě osoby + motocykl

Ceny bezínu za 1 l Naturalu 95: ČR 30 Kč; Slovensko 40 SK; Polsko 4 zloty; Pobaltské země 26-28 Kč; Rusko 15 Kč, Finsko 1,3 EUR, Norsko 1,8 EUR, Švédsko 1,3-1,4 EUR, Dánsko 1,3 EUR, Německo 1,1-1,2 EUR.

Ubytování: Polský kemp 18 EURO za 2 stany, 3 lidi a 3 motorky, Lotyšský kemp 15 EURO, Estonsko - motel 20 EURO na osobu, Ruský luxusní hotel 10000 Kč/osobu, průměrný hotel 50 EURO/osobu, Finsko kemp ***** - 2 stany, 3 lidi a 3 motorky – 60 EURO, Finsko kemp ***, chatka pro 4 osoby 40 EURO, Norsko - kemp** chatka pro 4 osoby 50 – 60 EURO, Švédsko – motel 30 EUR/os., Švédsko kemp***- chatka pro 4 osoby včetně sprchy 66 EURO.

Cena potravin: Polsko – ceny potravin a alkoholu obdobné jako v ČR, Pobaltské země - ceny potravin a alkoholu obdobné jako v ČR, Rusko - potraviny i alkohol je výrazně levnější jak v ČR, např. oběd v luxusním hotelu – 4 chody + nealko nápoje 400 Kč/os. Finsko + Švédsko – ceny potravin cca o 20 % vyšší jak v ČR. Kartón šesti 0,33 l lahví místního piva 2,9 EURO a balení šesti 0,33 l Pilsner Urquell 6 EURO. Norsko o 20 % dražší jak předchozí dvě skandinávské země. Dánsko cca stejně drahé jako Finsko a Švédsko.

Účastníci cesty: