|
DEN 1: čtvrtek 31.5.
Swat:
Vyrazili jsme z Brna ve 13:00 hodin v počtu 4 motorek. Hranice s Rakouskem jsme překročili na hraničním přechodu Hatě za Znojmem. Cesta ubíhala pomalu, měli jsme v plánu se setkat s naším kamarádem „Dobrákem“ v 17:00 hodin na odpočívadle Lindach na dálnici směr Vídeň-Salzburg. Přijeli jsme asi o 30 minut později, dali si kávu a vyrazili směr Alpy-Bad Ischl-Gosau, kde jsme si našli ubytování v krásném rodinném pensionu za 33euro na osobu i se snídaní.
Chvíli před námi tam přistály 2 helikoptéry a piloti se tam ubytovali také. Motorky jsme si dali do garáže, kde bylo asi 40stupňů, protože garáž sloužila zároveň i jako kotelna. Dali jsme si večeři a pár piv a šli na kutě. Dnes bylo nádherné počasí a říkal jsem si jak nám to krásně vyšlo. To jsem ale neměl říkat………………………..
DEN 2: pátek 1.6.
Swat:
Modrá obloha, svítilo sluníčko a byl nádherný den. Nasnídali jsme se, podívali jak odlétají vrtulníky a začali se balit. Bylo rozhodnuto !!! Jedeme směr Grossglocker a dále Itálie-Jesolo. Tam se máme setkat s druhou skupinou co vyrážela dnes ráno z ČR.
Zaplatili jsme mýtné 18 euro za motorku a řítili se směr vrchol GG. Nahoře bylo 7stupňů, na vyhlídce Franze Josefa jsme si dali oběd a vyrazili směr hraniční přejezd Plocken-Tolmezzo. Celou cestu z GG pršelo a co čert nechtěl, když jsme přijížděli do Jesola, lilo jako z konve. Vypadal jsem jak MRAKOMOR. Chvíli nám trvalo než jsme našli ubytování. Taliáni asi nemají rádi motorkáře a náš ubytovací referent byl 2x odmítnut s tím že mají plno, přitom jim na recepci vysela spousta klíčů od pokojů….. Kurvy to jsou !!!
Nakonec se podařilo najít malý hotýlek v centru Jesola, Hotel MARA, cena 31.50euro/os. Dali jsme si naproti v Pizzérii večeři a pivo za 4 eura. Ani mi za tu cenu nechutnalo a vydali se sušit hadry a peníze. Všechno bylo durch mokrý. Měli jsme na pokoji fén, tak jsme do 2 hodin do rána fénovali rukavice, gatě, přilby, prostě všechno.
Jediný co jsem měl suchý byly boty Oxtar Infinity. Goretex je goretex a hodina v lese je hodina v lese………..
Martin:
Práce není zajíc, neuteče, ale někdo dělat musí, takže do místa setkání - Jesola, jsem se rozhodl vydat až v pátek, na jeden zátah. Stejně tak i další skupina, která vyrážela z ČB a vzala to přes Alpy.
Už v 7 ráno vyrážím sám po známé trase na Znojmo. Cesta ubíhá příjemně a za chvíli jsem na hranicích. Na první rakouské benzínce kupuju dálniční známku a přes výjimečně dobře průjezdnou Vídeň mířím po dálnici na jih. U Klagenfurtu se dopuju Red Bullem a přitom napínám řetěz. Blíží se už konec jeho životnosti, tak na něj musím občas dohlídnout :-). Nechci jet celou cestu jen po dálnici a tak za Villachem z ní sjíždím a přes přechod Würzenpass se dostávám do Slovinska.
Před Kranjskou Gorou tankuju levnější benzín a mířím na sedlo Vršič, který se nalézá ve výšce přes 1600m.n.m. Tady taky končí slunečné počasí které mě celou cestu provázelo, ochlazuje se a začíná poprchávat. Proto se tu moc nezdržuji a raději sjíždím do údolí. Tam je sice tepleji, ale stále deštivo :-(.
Cesta vede nádherným údolím řeky Soči, podél Italské hranice. Čím více se blížím k moři, tím více se tok řeky Soči rozšiřuje a s ním roste i šířka silnice a provoz na ní. V jedné táhlé pravé zatáčce už mě přestává bavit jízda v koloně. Kouknu dopředu, nikde nic, takže levej blinkr malá myška, nakláním motku na pravou stranu a přidávám. V tam zadní kolo ujíždí někam do neznáma a já driftuju jak Garry McCoy v dobách jeho největší slávy. Takže zavírám plyn-kolo se naštěstí chytá, zanechávám sportovních ambicí a opět se poslušně zařazuji do kolony :-).
Z Nové Gorici je to už jen kousek do Itálie, tak ještě doplňuji nádrž až po okraj a sebe opět dopuju Red Bullem :-). Provoz na italské dálnici je celkem hustý a šedivé mraky na obzoru rovněž nepřidají na náladě. Ke sjezdu z dálnice je to už jen kousek, když v tom se někomu tam nahoře protrhne nádrž s vodou a ta padá v hustých provazcích na zem :-(. Oblečení vodě odolává statečně, ale jen do chvíle, kdy se mi na sedačce udělá malé jezírko, které si po chvíli najde cestu do mých kalhot. Áááá, zrovna na tom nejnepříjemnějším místě, voda mi teče po nohách do bot, brrrrr. Boty vodu snášejí nejlépe, až podezřívám koumáky od Sidi, jestli nedělají holinky :-) .
Za stálého vydatného deště opouštím dálnici a prodírám se ucpaným městem. S objížděním kolony si nedělám starosti a za chvíli jsem na konci města. A v tom to přišlo. Jedu v koloně, koukám do mapy, ze které stírám vrstvu vody. Pohled před sebe - sakra, ty auta stojí!! Sahám po přední brzdě, ale moc silně, přední kolo jde do smyku, pouštím brzdu a opět mačkám, ale ta dodávka je blízko, kurevsky blízko. Zastavuji až nárazem do ní :-(. Naštěstí jsem to ustál a nepadl na zem. Maník z dodávky zastavuje a jde se mrknou jestli jsem ok. Auto bez jediného škrábnutí - je to valník, ale odnesl to můj blatník a plexi :-(. Zbytek cesty do Jesola ze sebe chrlím ty nejsprostší nadávky. Konečně Jesolo. Volám Bigounovi, kde jsou. Prý hotel Mara. Nojo ale kde to mám v tom dešti hledat? Jedu do kempu, kde jsme měli původně stanovat a tam se ptám na cestu k hotelu. Cestou z kempu potkávám skupinu, která ráno vyjížděla z ČB. Otáčím to a jedeme opět do kempu. Bobovi se daří usmlouvat na 1 noc karavan pro 5 lidí. Bezva. Ve stanu před karavanem rozvěšujeme všechno mokré a já zaháním smutek domácí slivovicí :-). Něco málo pojíme a jdem spát. Máme toho všichni dost.
DEN 3: sobota 2.6.
Swat:
Druhá skupina spala v campu v karavanech a domluvili jsme se že se sjedeme v 11 hodin na dálnici do Benátek. Nasnídali jsme se, zabalili věci, některý stále mokrý a hurá na trajekt. Když jsme ráno odjížděli od hotelu, přišlo se na nás podívat pár lidí z ulice, co že to včera přijelo za blázny v tom největším lijáku……..
Setkali jsme se s druhou skupinou a vyrazili směr Benátky. Vyzvedli jsme si lodní lístky a hurá na loď. Nalodění proběhlo v pohodě, akorát mě nasral ten Řek co to tam organizoval, že prej máme dávat motorky víc k sobě a vůbec mu nevadilo že se potom nedostaneme do kufrů pro věci. Každej si vzal nejnutnější věci sebou na palubu a šli jsme se zabydlet…….
Vyhmátli jsme flek u popelnic, kterej se nakonec ukázal jako velmi praktickej. Čekala nás celkem nudná 22 hodinová cesta do přístavu Igoumenitsa v Řecku. Na lodi bylo spousta motorkářů, dokonce 2 motogangy. Tedy s náma 3. Nějací němci, co dělali furt bordel a hned se ožrali a pak švýcarskej Broncos MC.
Spali jsme na horní palubě kousek od lodního šroubu. Loď se třepala a byl tam hluk jak ve slévárně. Rozbalil jsem si nafukovačku pro 2 na kterou se mi přisral Bob. Vzal jsem ho na milost :-). Někteří z nás se opájeli alkoholem tak, že z popelnic vedle nás byla cítit metaxa hódně dlouho.
Bigoune ty prase !!!
DEN 4: neděle 3.6.
Swat:
Ráno jsem měl oči, jak kdybych celou noc svařoval. Všechno bylo černý od sazí z lodního komína. Loď přistála v přístavu v 11 hodin a vylodění proběhlo kupodivu rychle a bez problémů. Motorky byly řádně přikurtovány, žádná nespadla. Igoumenitsa je takovej malinkatej přístav. Vyjeli jsme z přístavu a v mapě si našli camp asi 10 km od města na jih. Camp se jmenoval Elena a cena 10 euro komplet byla super. Camp byl víceméně karavanovej, plnej důchodců snad ze všech zemí. Našli jsme si pěknej flek kousek od místní restaurace a rozbalili stany. Byl slunečný den, což se nám hodilo a mohli jsme dosušit hadry a dospat se. Camp měl pěknou malou pláž. Šli jsme se vykoupat a uvařili jídlo a kávu a upadli do odpolední siesty. Klasická řecká večeře, mraky piv, debata kudy se zítra vydáme trvala do 23 hodiny. Většina lidí už spala. Zítra nás čekal náročný den. Máme v plánu přejet Albánii za 1 den.
DEN 5: pondělí 4.6.
Swat:
Ráno balíme stany a dostáváme tip od majitele campu, jak se dostat nejkratší cestou do Albánie. Vyrážíme tedy směr Igoumenitsa-Sagiáda na Albánsko-Řecký hranice v horách. Až na celnici vedla asfaltka. Řecký asfalt strašně klouže. Jezdit na něm je fakt o hubu. Zastavíš a nohy se ti rozjíždí od motorky jak na ledu.
Odbavení 12 motorek, kontrola techničáku a zelenejch karet+vystavení jakýhosi papíru, že motorka na které jedeš je tvoje trvalo asi hodinu. Vše bylo OK a před námi se zvedla závora a my vyrazili vpřed……….
Cesta byla šotolinová v délce asi 20km. Jelo se jen na 1. a 2. převodovej stupeň. Průjezd vesnicí Ciflik, Butrint. Špatně jsme zabočili a vjeli jsme do vesnice ve které cesta končila. Otočit a zpět přes vesnici. Místní věděli že se to nedá projet, tak už na nás na náměstí čekali když jsme se vraceli zpět na křižovatku. Mávali jak o závod, moc motorek tam asi neprojede, natož 12 strojů v koloně s vlajkami :-). Zajímavé je, že ve vesnici byl jakýsi asfalt, ale vyjels ven a zase šotolina.
Dorazili jsme k řece, kde byl přívoz. Každý zaplatil symbolicky 1 euro a vjelo se na prám. Pokračovali jsme směrem k městu Sarande. V horách kousek před městem už na nás čekal albánský policista na terénní Motoguzzi. Asi dostal echo od celníků a provedl nás skrz městem na majáky do hotelu, kde pracoval jeho známej. Byl to nově postavený přepychový hotel na kopci u moře s nádherným venkovním bazénem a palmami. Asi se Albánie vzpamatovává a snaží se nalákat turisty do přímořských oblastí. Dali jsme si oběd. Policista nás doprovodil na křižovatku za město, rozloučili jsme se a vydali směr Vlore-Fier-Lushnje-Durres, dále kolem Tirane do Lezhe a k jezernímu městu Shkoder, kde byl hraniční přechod do Černé Hory. Ale abych nepředbíhal………..
Cesta vedla překrásnými horami a koryty řek. Počasí nám stále nepřálo, střídal se déšť se sluncem, cesty byly rozbité a motorka šla hodněkrát až na doraz. Při jednom výjezdu ze zatáčky nebyl na silnici asfalt,byla tam jen kamenná cesta s dírami. Áda s tím nepočítal a zadní topcase givi vzlétnul a přistál na silnici. Odnesl to jen pár škrábanci, úchyty byly v cajku. Jelo se dál. Silnice do města byla v rekonstrukci, takže hurá do stupaček a vzhůru dolů.
Následovalo pár hodin offroadu po rozbitých cestách. Nejhorší bylo že v blátě a kamení člověk musel předjíždět osobní a nákladní auta. Kousek před Tirane nás zastihl prudký liják. Rychle jsme odbočili na benzínku, dali si kávu a počkali až se bouře přežene. Pumpař říkal, že do Shkoderu je vybudovaná nová cesta a že by jsme se do půlnoci měli dostat na hranice……
V Albánii jezdí samej starej Mercedes. Museli snad vykoupit všechny starý šunky v bazarech v Německu… Na jedný cestě „stál“ uprostřed žebrák bez noh a mával na nás když jsme projížděli. Nechápu jak tam mohl stát, měl jsem strach že mi padne pod kola. Podél této cesty byly ve vesnici obchody s gumami, disky a poklicemi. Zajímavé bylo že co vesnice to jiný druh obchodu………
Přestalo pršet, tak vyrážíme směr Shkoder. Pumpař nekecal !!! Byla tu 4 proudová silnice. Valíme 130 a proti nám normálně jezdí v odstavným pruhu v protisměru skútry, na kruhovém objezdu se pasou ovce a normálně tu u silnice prodávají ovoce a zeleninu. Jinej kraj, jinej mrav. Autostráda končí a dál pokračuje velice slušná silnice, i když plná policistů s radarem, ale mávají a nezastavují nás, i když tam jedeme rychle jak hovada.
Čas nás tlačí, začíná se stmívat. Tankujeme na benzínce za jednotnou cenu 20 euro za motorku a je úplně fuk kolik natankovals. Ber nebo neber. Pumpař si asi pěkně namázl kapsu a my vyrážíme směr Shkoder. Do města přijíždíme za tmy. Město je bez asfaltu, celý rozbitý, nesvítí tam pouliční osvětlení a kdo mohl bejt na ulici tam prostě byl. Všude mraky lidí, špína a smrad. Bloudíme, nemůžeme najít odbočku na hranice. Bigounovi se rozsvítila kontrolka oleje a motorka zhasla. Doprdele….jestli je to zadřený, tak tu všichni zdechneme. Zastavujeme motorky na kraji, působíme menší dopravní chaos, začínají se k nám přibližovat dav lidí. Jdeme zjistit co se stalo, vypadá to dobře, Bigoun dolil olej a motorka nastartovala. Slyším laďáky, můžeme vyrazit z tohohle bohem zapomenutého města. Albánský děcka mi okupují motorku a myslí si, že moje GPS garmin zumo je televize J. Přejíždíme most přes řeku plnej žebráků a vyrážíme směr hraniční přechod Murigan. Před půlnocí dorážíme na celnici. Kontrola všech dokladů a odevzdání zázračného papíru zabrala asi 30 minut. Z přijíždějícího auta vystupuje čáryfuk :-). Všechno je OK a my odjíždíme z celnice směr Ulcinj v Černé Hoře. Před městem nás zastavuje auto, prej jestli sháníme ubytování. Říkáme že chceme do campu, ten nám však rozmlouvá a nabízí ubytování u něho v pensionu za 9 euro na hlavu. Bez váhání bereme a jedeme za ním. Kdo by chtěl v noci stavět stan že…..
Pokoje sou slušný, ubytováváme se a míříme do města na půlnoční večeři u jeho známého. Klasika, já na bráchu brácha na mě :-). Jíme co sneseme a o půl druhé ráno padám mrtvej do postele……………….
DEN 6: úterý 5.6.
Swat:
Zas chčije !!!
Rozhodneme se, že zůstaneme v Ulcinju do zítra. Dáváme dohromady motorky po albánském offroadu. Dobrákovi prasknul zadní blatníček od ermaxu, ale velká podložka to spraví. Jdeme se projít na místní trh do města. Mentalita lidí zde ve městě je spíš albánská. Ve městě hned vedle trhu bylo parkoviště, nebo spíš autobazar. Byla tam pěkná černá audina i se slovenskejma značkama. Asi nějaká čorka. Vzali jsme si taxi a jeli se podívat za město na velikou pláž, dlouhou 5 kilometrů. Původně jsme tam chtěli campovat, ale naštěstí se tak nestalo.
Pláž byla v hrozném stavu. Špína, všude plno střepů, celý areál byl jak o 20 let zpátky v času. Dali jsme si pozdní oběd a taxíkem se dostali zpět do pensionu. Domluvili jsme se že zítra pojedeme ve dvou skupinách. Jedna směr Podgorica-Mostar-Konjic a druhá to vezme po pobřeží do Kotoru a pak přes bosenské hory do Konjice, kde si dáme sraz a ubytujeme se.
Martin:
Po odpoledním návratu z taxivyjížďky na pláž se mi nechce trávit zbytek dne nicneděláním a proto vyrážím na menší výlet po okolí. Mířím na sever podél pobřeží a dělám časté zastávky na focení. Projíždím město Bar - jeho stará část určitě stojí za bližší prozkoumání (snad někdy příště...), fotím poloostrov Sv. Stefan - místo kam se za dovolenou sjíždění celebrity z celého světa. Před městem Budva odbočuji doprava a mířím do vnitrozemí, do městečka Centilje. Odtud jedu směrem na Kotor. Po úzkých silničkách plných serpentin, projíždím nádhernou hornatou krajinou. Za chvíli se mi naskýtá kouzelný výhled z horského masivu na záliv Boka Kotorská. Cesta ubíhá pomalu, kochám se krajinou a zastavuji na kdejakém fotopointu :-). Den se už pomalu chýlí ke konci a je třeba pomýšlet na návrat. Sjíždím z hor a po pobřežní magistrále se vracím zpět. Do Ulcinju přijíždím něco málo před 8 hodinou a na tachometru dnes přibylo dalších 200km.
DEN 7: středa 6.6.
Martin:
Jen co déšť ustane a silnice trochu oschnou, vyrážíme na dnešní "etapu". Pobřežní magistrálu jsem si projel včera a ostatní z naší skupiny po ní zrovna netouží, takže to bereme vnitrozením.
Stavíme u Skadarského jezera na pár fotek a pokračujeme dál na Podgoricu, za stálého Bigounova žadonění o zastávku na kafe J. Počasí nám přeje, polojasno a teplota až moc vysoko. Před Podgoricou odbočujeme na Nikšič a pak dál na sever, směrem k hranicím s Bosnou a Hercegovinou. Zkratkou to máme na hranice něco přes 50km. Odbočujeme podle mapy na vedlejší silnici kde po chvíli končí asfalt a až na hranice nás čeká šotolina. Docela pěkný ofroud :-). Těch 50 km hornatou krajinou jedeme skoro 2 hod, ale rozhodně nelitujeme.
Na hranicích podstupujeme obvyklé procedury, než jsme vpuštěni na území Bosny a Hercegoviny. Pokračujem dál, směrem na Mostar údolím, které musí být za krásného počasí velice pěkné. Píšu schválně za "krásného počasí", protože celou cestu nám tu prší a normální déšť se střídá s průtrží takového rázu, že na silnici stojí vrstva vody. Jakmile déšť ustane, zastavujeme celí promoklí a promrzlí na "instantní svačinu". Dešťové mraky nám jsou v patách, takže do sebe rychle něco teplého nalejeme a jede se dál. Sjíždíme z hor do údolí k Mostaru. Je tu o poznání tepleji, ale nad městem se válí dešťové mraky. Vjíždíme do města, cesta k symbolu Mostaru - starému mostu je dobře značená a dokonce přestává i pršet. Jedeme stále podle ukazatelů a ve vjetí až na most nám zabraňují kluzké valouny, které tvoří povrch silnice.
Prohlížíme si zrekonstruovaný most, který byl za nedávné války zničen a děláme pár fotek. Stopy války jsou ve městě stále na první pohled patrné. Novodobé dějiny připomínají i zbytky dělostřeleckého granátu umístěné na kameni s výmluvným nápisem"Don´t forget", který se nachází u vstupu na starý most. Z Mostaru se vydáváme krásný údolím podél řeky Neretvy na Sarajevo. Pro změnu opět za stálého deště :-(.
U jezera Jablaničko se nám daří najít super ubytování za přijatelný peníz. Bereme to a dáváme info druhé skupině. Pro dnešek máme odježdíno. Jezero láká ke koupání, ovšem jen z dálky. Při bližším pohledu se v něm povalují neskutečné hromady PET lahví a jiného bordelu. A tak je to tu s většinou vodních toků. Holt jiný kraj, jiný mrav..... :-(.
Swat:
Pro změnu zase chčije !!!
Naše skupina vyráží směr Bar-Kotor. Jadranská magistrála je zasekaná skoro ve všech městech. Předjíždíme auta přes plný čáry, jinak to nejde. Tankujeme benzín a jedeme do hor nad město Kotor a směřujeme směr hraniční přechod Gradine. Než se vyšplháme na kopce je 12 hodin a dáváme si oběd ve výšce 930 m.n.m. v krásné zatáčce. Chleba a konzervu. Pokračujeme dál z kopce dolů, kde už vidíme hraniční přechod. Vše jde hladce, za 15 minut jsme v Bosně. Podle plánu vyrážíme směr Trebinje a pak se dáváme na sever kolem jezera Bilečko. Opět leje jako z konve, tak si dáváme v jezerní restauraci kávu a čaj. Po půl hodině už tolik neprší, tak vyrážíme směr Plana na náhorní plošinu Dabarsko Polje.
Všude kolem jsou rozstřílený a vypálený domy, projíždíme dokonce minovým polem. Chtěli jsme si zkrátit cestu v Berkoviči do Konjiče, ale místní policista říkal, že cesta je ve špatném stavu a je jen šotolinová a v dešti špatně průjezdná. Rozhodujeme se, že pojedeme přes Mostar a kaňonem kolem řeky Něretva do města Jablanica a dále k Jablaničko jezero, kde už na nás čeká první skupina. Cesta kolem řeky je nádherná, jen kdyby furt nechcalo……..
Přijíždíme v 19 hodin a ubytování už máme zajištěný. Pěkný pension u jezera, co víc si přát.
První skupina si dnes užila opět offroadovou vložku. Tiše závidím. Nechápu jak to všechno stihnou a ještě přijedou vždycky první. Najíme se a padáme mrtví do postele.
DEN 8: čtvrtek 7.6.
Swat:
Po snídani se opět dělíme na 2 skupiny. Jedna pojede přes Banja Luku do Maďarska a druhá přes Sarajevo-Slavinsky Brod. Kousek před hraničním přechodem do Chorvatska se nám stane malá nehoda. Prudce brzdíme a jeden z posledních jezdců Marek „Pekař“ nedobrzdil kolonu a než aby nás smetl, posílá motorku do příkopy. Odneslo to zlomený zrcátko a plexi Ermax. Americká páska spravila plexi a zrcáko putovalo do tanvaku. Vyrážíme dál.
Čím víc se blížíme k chorvatským hranicím, tím víc bylo rozstřílených a vypálených domů kolem nás. Přejezd hranic byla jen formalita a my se ocitáme v Chorvatsku. Pokračovali jsme směr Požega a že bylo dost času, rozhodli jsme se pro menší offroadovou vložku lesem. Výjezd na kopec kde byl vodopád a pak dolů asi 20km do vesnice Slatinsky Drenovač a dále do Slatiny. Blížíme se k hraničnímu přechodu Barcs. Ted už nás čeká jen nudný přejezd Maďarskem k Balatonu. Rovinka, nikde žádnej kopeček jen pár zatáček a déšť. První skupina už dorazila do campu ve městě Hevis kousek od Balatonu. Camp je asi 100 metrů od termálních lázní. Dorážíme kolem 20 hodiny, máme zajištěno ubytování dáváme si večeři a jedeme pro pivo do marketu. Debatujeme jak se kdo dnes měl, která skupina kde byla a kolem půlnoci jdeme spát.
Martin:
Ráno nás vítá protrhaná obloha a po okolních kopcích se povalující zbytky dešťových mraků. Tankujeme na benzince hned přes ulici a ve stejném složení jako včera se vydáváme na cestu. Jedeme směrem na Banja Luku. Projíždíme krásnou krajinou, podél řek, serpentinami přes hory, krása. Až na to že místní jsou neskutečný prasata. Na kdejakém plácku u silnice hromada odpadků, které sypou ze stráně rovnou do řeky. Nechápem.
Počasí nám přeje a vypadá to že děšťový příděl jsme si už vybrali. Aby cesta nebyla tak jednotvárná, podstupuji souboj s jedničkovým golfem. Tváří se že zastavuje na kraji silnice, takže ho normálně objíždím, když v tom začne odbočovat doleva L. Brzda, klakson, naštěstí tam bylo místa dost... Zbytek cesty přes Bosnu a Hercegovinu už probíhá bez komplikací. Chceme přejet přes přechod v městečku Gradiška. Problém je v tom, že přechod je uprostřed města :-(.
Silnice je zarvaná kamionama a autama, čehož využívají domácí pobíhající prodavači všeho možného. Kličkujeme mezi autama jak se dá. Celníci se zrovna hádají kdo dělá víc a na nás jen naštvaně mávnou ať jedem dál. Na Chorvatské straně je už vše bez problémů. Cesta Chorvatskem ubíhá rychle. Je jasno, teplota se šplhá stále výš, provoz minimální.
Netrvá to dlouho a jsme v Maďarsku. Zastavujem na první benzince k odpolední siestě. Míříme k Balatonu, do lázeňského města Heviz. Cesta po rovných silnicích je jednotvárná a svádí k rychlé jízdě. Od toho nás ale odrazují policejní kontroly rychlosti. Klasika jak u nás. Radar schovaný v zaparkované Feldě a o kus dál to vybírají. Míjíme dešťové mraky slibující pěknou spršku a přijíždíme do Hevizu výjimečně suchý J. Je to upravené typické lázeňské město. Ptáme se na ubytování v místním kempu a po chvíli máme opět střechu nad hlavou. Díky přítomnosti termálních pramenů je kemp plný rakouských a německých důchodců, kterým výrazně kazíme věkový průměr :-).
Jdeme na pivo a něco k snědku. Obsluhuje nás nádherná holčina z jejíchž úst zní maďarština tak sladce..... No ale zpátky na zem :-). Přijíždí druhá skupina a Bob se vydává na nákup něčeho k večeři. Kdyby s sebou neměl Jardu, který ho krotil, tak snad dotáhne celý krám i s prodavačkou :-)).
DEN 9: pátek 8.6.
Swat:
Ráno jdeme na snídani do místní restaurace v campu.Je tam moooc pěkná servírka. Po snídani balím věci. Někteří z nás jedou dnes domů, pár lidí tu však zůstává a užívá si termálních koupelí. Mě dnes večer čeká cesta do Chorvatska k moři, na rodinnou dovolenou. S Ladíkem a Pekařem vyrážím směr Bratislava-Brno, Ladík pak pokračuje do Ostravy-Karviné.
Ve 14 hodin jsem doma.Odstrojuji motorku, zjišťuji že padací rám je ve svárech popraskaný. No nic stejně holka půjde po dovolené do servisu a tam mi ji dají do kupy. Zadní pružina je taky v háji…………
A toto je konec jedné motorkářské dovolené……….
2800 km
12 lidí
11 motorek
10 států
9 dnů
Moje náklady na cestu i s trajektem 640 euro.
Zvláštní poděkování patří Helence, která to s náma vydržela celou cestu jako Bigounův spolujezdec.
|
|
