Neděle 18.7. (496 km)
V 9:45 sedáme na naší černou Můru a frčíme z Prahy v nepromokách po D1 přes Brno na Slovensko, kde hned po pár kilometrech přestává pršet a my se konečně zbavujeme té igelitové nádhery, ve které jsme strávili celé dopoledne. Dáváme si k obědu svíčkovou s brusinkami a dál jedeme přes Bratislavu - už se sluníčkem a větrem v zádech, až k Maďarskému Balatonu (cca 16:30), ubytujeme se v apartmánu kousek od vody, shodíme moto-oblečení a jdeme se na hodinu naložit do teplotou snad skoro vroucího Balatonu. Fičák okolo byl ale slušný, to né že ne. Potom večerní prohlídka města, nákup večeře v Penny Marketu a jde se spát.
Pondělí 19.7. (468 km)
Hodinky ukazují 9:15 a my do GPSky zadáváme „Oradea.“ Cesta přes Maďarsko byla relativně nezajímavá, přes Budapešť po dálnici a dál po hlavním tahu až na Rumunské hranice. Přeřizujeme hodinky o hodinu napřed, pohraniční směnárny raději míjíme obloukem a peníze měníme až v bance v Oradei. Výborný kurz, směna bez poplatků, anglicky mluvící bankéřka – no stress.
Z Oradei jedeme směr přehrada Bicaz, cestou vytahujeme 1x nepromok (bouřka), projíždíme nekonečně dlouhé vesnice, u silnice se pasou krávy, koně, pastviny plné ovcí a přes silnici pobíhají desítky toulavých psů. V 18:30, pro nás, ale doslova za pět minut dvanáct přijíždíme do malé vesničky Valea Draganuluy, slezeme z Můry, ubytujeme se a řach – další buřina, ale my se smějeme, protože nepromoky pro dnešek už zůstávají ve svých futrálech na bocích motorky..
Úterý 20.7. (359 km)
Je 9:30 a jedeme přes Cluj Napoca, dál směrem na Pietra Neamt rovnou k přehradě Bicaz. Rumunské silnice naprosto bombastické, až na asi 40ti kilometrový úsek, kde byly herdy do zad fakt parádní a kličkovat mezi dírama nešlo rozhodně rychleji než v 40 km/h.
Další úlet byl štěrkový úsek silnice, opět s dírama, do toho přeháňky (nepromoky necháváme ale „spát“ v obalech,“) a proti nám kamiony krosící to stylem, že jsme ke konci pomalu neviděli přes plexiskla u helem. Tady předjíždíme prvního čecha – kamioňáka. Kolem 17:30 se ubytováváme u přehrady Bicaz s nádherně čistou vodou (tedy jen té naší strany asi třiceti kilometrové přehrady - na druhé straně trošku brčál), večeříme naprosto luxusního okouna, pijeme Ursus (ňamózní Rumunské pivo) a celkově vegetíme. Jediné negativum bylo to, že jsme měli pokoj hned naproti dýze, která končila kolem čtvrté ranní :-), ale hráli hodně dobře, to se musí nechat.
Dnešek se vydařil, od rána do večera sluníčko, teploučko – až moc.
Středa 21.7. (268 km)
Ráno si hoodně přispíme a až v 10:30 jedeme prozkoumat přes soutěsku Bicaz mýtické jezero Lacul Rosu, z kterého po celé jeho ploše trčí pahýly starých stromů. Projíždíme Pietra Neamt, město obklopené kolem dokola kopci, prohlížíme ho, obědváme a máme našlápnuto směrem k moříčku. Zhruba na necelé polovině cesty odbočujeme neznámo kam, kupujeme večeři, melouna (všude kolem silnic je hafo stánků s hromadami melounů, kukuřic, hub, borůvek, medu…), kterého si mé chuťové buňky už vážně nemůžou odpustit a dalších X km ho vezu na klíně. Poprvé tedy vytahujeme stan a „ubytováváme“ se kousek za vesničkou Vidra. Nadivoko, uprostřed pastviny. Máme za hlavou stáda ovcí a krav a posloucháme cinkání zvonečků, které mají okolo krku, na prašné silnici dole pod námi jednou za čas projede koňský povoz. Romantiku večera nám trošku narušují komáři, ale s těmi si na pohodu poradí repelent. Myslíme holt na všechno :-).
Čtvrtek 22.7. (395 km)
Medvědi nás nesežrali, zato padající hvězdy byly úžasné.. kolem deváté ranní pakujeme našeho stana Colemana, mini trajektem v Tulcei přeplujeme jedno z ramen Dunajské Delty a něco před 19:30 jsme mezi Constantou a Mangálií, v přímořském letovisku Costinesti. Fíla je nadšený z Rumunských silnic, já také – asi nikdo nebude věřit, ale je to tak. Prostě bomba.
V Costinesti nás čekal trošku šok, jsme zvyklí na průzračné moře a teď tohle – ale co, Černé moře je prostě černé, jak do barvy vody tak i co do počtu Rumunů, takže neřešíme a jdeme se rochnit. Ubytování jsme našli bez problémů, dokonce u Ira, který tu provozuje malý pensionek, takže jsme i pokecali jako lidi a né „rukama-nohama.“
Pátek 23.7. (0 km)
Dnešek je ve znamení praní prádla, koupání, opalování, Ursuse a večerního vystoupení IRISE (rumunská rocková hvězda – ještě druhý den nám z toho hučelo v hlavě :-), nemít Ursus tak vážně nevím).
Sobota 24.7. (0 km)
Koupání, opalování, Ursus. Paráda, počasí máme už šestý den ukázkové. Jen se trošku děsíme zítřka – v 39´C se navléct do moto-hadrů bude trošku o život.
Neděle 25.7. (407 km)
Vyjíždíme na nás relativně brzy, v 7:30, s úmyslem vyhnout se polednímu žáru – to nám ale beztak moc nevyšlo, protože při 29´C se pečeme i ráno. Před dvanáctou jsme v Tulcei, kde si platíme člun a s průvodcem razíme do Dunajské Delty. Jedním slovem – nádhera. Voda, voda a zase voda, ze začátku nazelenalá, ale čím dál jsme se dostávali od přístavu, tím byla čistější až byla nakonec úplně průzračná. Všude stromy rostoucí z vody, hejna ptáků, mraky leknínů, na nich žáby... Od rumunského průvodce dostávám leknín (škoda, že hned za dvě hoďky zdechnul :-) ) a krosíme to po 3h strávených na lodi zpět do přístavu.
Noc trávíme v hotelu hned u silnice na kraji města Buzau.
Pondělí 26.7. (238 km)
Opět si přispíme a kolem půl jedenácté vyrážíme z Buzau do Bercy, podívat se na bahenní vulkány. Byl to parádní zážitek, když uprostřed zelených zvlněných kopců uvidíte šedivé cosi, co má tvar malých sopek, probublává to, občas to má mini-erupci a bahno, které z toho vyšplíchne klouže jako blázen :-).
Cestou tam mi Fíla zastavuje, abych si mohla vyfotit polorozbořený domek v nádherné krajině. Jen co sesednu z motorky a spáchám fotku, vyrojí se kolem mne snad milion cikáňat žebrajících o Lei, o které se v závěru téměř poprali.
Po návratu zpět na hlavní silnici Buzau – Brašov začíná Fíly slovy motorkářský ráj a já mu dávám za pravdu. Spousta bezvadně čitelných zatáček a minimální provoz. Jestli jsme za 100 Km potkali 4 kamiony, tak to bylo moc.
Vesnice a policejní hlídky už vůbec neřešíme, protože protijedoucí Rumuni nás vždy včas probliknutím upozorní, pokud ve vesnici měří rychlost a chytají.
V 15:30 jsme v Brašově, kde nás vítá na vrcholku skály obrovský název se jménem města (inspirace z Hollywoodu? :-) ). Prohlídka města (Stará radnice, náměstí, Černý kostel) a jídlo nás stojí relativně dost času a mi poprvé za dovolenou nestíháme :-). Hrad Bran proto necháváme na zítra a zkusíme otestovat Rumunský kemp poblíž Rasnova. Když přijedeme na místo, kde je na mapě vyznačený kemp, vidíme jen kravín, pole a les. Kemp nikde. Druhý na řadě je trojúhelníček o cca 20 Km dál. Ten už existuje, paráda!
Nádherné maličké chatičky s místem jen na 2 postele, kousek od sprch a toalet, co víc si přát. Platíme majiteli kempu a jdeme se ubytovat. A teď to příjde… po celém dni na motorce se chci jít osprchovat – předtím jdu na WC, kde mě přivítají špinavé záchody, mrtví černí brouci a žádný toaleťák. Budiž. Jdu kouknout na sprchy – je tam špína a jeden kohoutek, otočím jí – nic. Jdu tedy k umyvadlu, zase jeden kohoutek, otočím jím – NIC.
Profrčím kolem Fíly směrem na recepci (1 místnost s Rumunem nad lahví vína) a vzhledem k tomu, že slušně mluví anglicky si jdeme „popovídat.“ :-) odpověď byla smrtící: „…a vy jste někdy viděla kemp s toaletním papírem, čistýma záchodama a dokonce s teplou vodou?!“
Do hodiny voda tekla (ledová) a Rumun se ke mně přes celý kemp řítil s růžovým toaleťákem :D.
Bylo už docela pozdě večer, venkovní teplota se tu v hrách pohybovala tak kolem 15´C, takže sprchu jsme vzdali, ale alespoň jsme si mohli uvařit čaj a nějaké čínské polévky.
Celou noc nám do chatky bubnovaly kapky deště, venku šlehaly blesky, ale spalo se krásně.
Úterý 27.7. (407 km)
Do rána přestalo pršet a my razíme na Bran, hrad knížete Vlada Tepese, řečeného Draculy. Hrad byl zahalený v mracích a to celému místu přidávalo ještě více na atmosféře. Shodli jsme se, že je to nejkrásnější hrad, který jsme navštívili. Měl 3 nebo 4 podlaží, spoustu schodišť, uzounkých chodbiček (v některých se člověk musel sehnout, aby vůbec prošel), výklenků, pokojů, malých okýnek, vitrín…všechno do detailů precizně propracované, z venku nespočet věží a na nádvoří studnu.
Nadšení z hradu nasedáme na Můru a jedeme směr Fagaraš.
Nepromoky v obalech vydržely asi jen 20min a my do nich, chtě nectě, zmlsaní několika dny bombastického počasí, lezeme. Lije nám celou cestu až k pohoří Fagaraš, jehož vrcholky jsou zahalené v mracích. Pršet sice dole pod serpentinami přestalo, ale my si pro jistotu nepromoky necháváme a vydáváme se nahoru. Silnice úžasná, samé zatáčky, Fíla se vyžívá :-), jen škoda, že je mokro.
Nahoře se zbavujeme nepromoků, děláme pár fotek, dlabeme vařenou kukuřici a protože začíná zase poprchávat, lezeme opět do nepromoků a valíme pryč.
Dalších asi 100 Km nám proprší, a rukavice za celý den jdou ždímat.
Stavujeme se v moto-obchodě, kde kupujeme olej na motorku (došel) a přestává pršet. Prohlašuji, že v tom hadru nestrávím už ani minutu a že dál jedeme s nepromoky sbalenými. Fíla souhlasí, jen se ptá, jestli FAKT mám pocit, že už nebude pršet. „Jasně že, vyjeli jsme z toho.“ Nad námi bylo vážně jasné nebe. Jen co jsme nepromoky zabalili a chtěli nasedat, začalo poprchávat a do půl minuty začal slejvák nanovo. Divím se, že jsem přežila :-), takže opět nepromoky vyndáváme, lezeme do nich, nasazujeme promočené rukavice a pokračujeme přes Albu dál směrem na Ledovou jeskyni poblíž vesnice Scarisoara.
Počasí se nad námi nakonec smilovalo a posledních 150 km konečně jedeme po suchých silnicích. Ve vesničkách v horách, kde nejezdí tolik aut ani motorek, jsou móóc přívětiví psi. Ječí jak šílení, běží proti motorce, ze strany, zboku, prostě odevšad, cení zuby a chňapají po nohách – docela vzrůšo. Po silnici se volně prochází býci, kteří se na mne s foťákem, když jsem slezla z motorky, taky dvakrát mile netvářili.
V malé vesničce asi 30 km od Scarisoara jsme kolem půl deváté a tak se ubytováváme v prvním pensionu na který narazíme, po předchozím dni bez vody se vrháme pod sprchu, najíme se a jdeme spát.
Středa 28.7. (496 km)
Ráno popojedeme 30 Km do Scarisoara a odbočujeme na Ledovou jeskyni (Petera Scarisoara), podle ukazatele 15 Km vzdálené. Prvních 5 Km jedeme po rozmoklé, děravé, blátivé silnici (zapomněla jsem napsat, že pro změnu poprchává…), na parkoviště (tj. travnatý plácek, s hloučkem místních Rumunů, kde lidé nechávají auta a přesedají do teréňáků, aby je vyvezli nahoru). Od parkoviště nahoru „nastává“ voraniště a serpentýny mezi blátem a kameny nahoru. Fíla konstatuje, že s bočníma kuframa, zadním válcem a tankvakem tam nevyjedeme a začne je sundavat se záměrem nechat je Rumunům přímo před nosem. No a už jsme v sobě… Kufry zůstaly dole na parkovišti, já vytočená do obrátek a se slovy už ani nevím jakými, sedám za Fílu (nepoprchává, ale prší…) a vydáváme se k jeskyni.
Cesta offroadová, celých 10 Km, pěkně jedovatá, kameny kloužou, bahno taky, pořád jenom do kopce. Krajina kolem byla v mlze, ale i tak byla vidět obdělávaná políčka, louky a zase koně, ovce a krávy pasoucí se podél cest i na pastvinách.
Po 10ti kilometrech necháváme motorku stát u ukazatele, který nám říká, že zbytek cesty musíme šlapat po svých a po chvilce dalšího stoupání, se na nás z lesa z hluboké propasti, schovaná za větvemi stromů, vynoří jeskyně. Sestupujeme po kluzkých železných schodech dolů (místy to spíš než schody připomíná žebřík).
Po chvilce jsme obklopeni ledem a ledovými krápníky, které by měly být, jak jsme se dočetli, z Doby Ledové. Zima je tu slušná, teplota je tu určitě na nule. Po prohlédnutí jeskyně se vracíme zpět k motorce a dál na parkoviště, kde….kufry díkybohu jsou. Fíla má z pekla štěstí :-) a já si oddychuji.
Až na hranice s Maďarskem nás doprovází vydatný déšť a my máme pocit, že si ho odvezeme snad až do ČR. Po pár kilometrech za hranicemi, ale jako zázrakem přestává (až na menší přeháňku, kterou jsme se slovy, že do nepromoku dneska už zanic nelezeme, přečkali u benzínky) a k večeru se dokonce objevuje i modré nebe a sluníčko. Po nešťastném pokusu o ubytování v hotelu na dálnici za Bukureští, kde po nás za jednu noc chtěli 80 EUR, o pár kilometrů dál z dálnice sjíždíme a ubytováváme se za polovic.
Čtvrtek 29.7. (521 km)
V 9:30 sedáme na Můru, snídáme u benzínky čerstvé křupavé buchty a dál to šviháme po dálnici na Bratislavu, Brno a v 15:00 jsme doma v Praze.
Najeto: 4055 km
Benzín: 8250 Kč
Ubytování: 7850 Kč
Ostatní výdaje (jídlo, pití, motorový člun, vstupné atd.): 8 650 Kč
CELKEM: cca 24 5OO Kč
Postřehy z Rumunska:
- ceny jídla i pití, benzínu jsou zhruba stejné jak u nás
- obrovské rozdíly v ubytování kempy X penziony, hotely
(kempy – více jak o polovinu levnější, teplou vodu a vybavení, na které jsme zvyklí ze západní Evropy nečekejte-i dle průvodců, hotely a penziony – cena v průměru 100 LEI za dvojlůžák, soc.zařízení na pokoji je samozřejmost, ručníky atd. a hlavně čisto)
- Rumuni jsou přátelští, naprosto v pohodě, všelijaké historky o tom, že se v Rumunsku krade a přepadává jsou minulostí a určitě bychom je zařadili před r. 1989! (řetěz na motorku jsme ani jednou nepoužili, kufry na motorce zůstaly i když jsme ji nechali Xkrát osamocenou, Rumuni jsou přátelští, moc ochotní..atd, nechce to samozřejmě ale parkovat uprostřed cikánské vesnice…ale tu určitě poznáte :-) )
- peníze nám bez poplatku směnili v BCR (Rumunská pobočka naší České Spořitelny, vyskytovali se tam pod jiným názvem i KB, ČSOB – to poznáte podle znaku banky, a pod „naším“ názvem i Raiffeisenbank, ING a Citibank, vše většinou ve větších městech.), pouličních směnáren byly mraky, ale těm jsme se na doporučení průvodců vyhýbali
- pokud se chystáte spát na divoko X v kempech, určitě oceníte repelent :-) (než jsem natočila Fílovi několikasekundové video jak vyjíždí na motorce svah, měla jsem na noze 9 štípanců) |
|
