Právě se nacházíte :    Úvod   |   Gruzie 2007 aneb O tom jak si mamka s taťkou koupili motorku a jeli na výlet    
 















Gruzie 2007 aneb O tom jak si mamka s taťkou koupili motorku a jeli na výlet


Text+foto: Ivoš & Pavla


Loni jsem si přes drobné manželčiny (dále jen Pavla) protesty, po více než 20-ti leté přestávce koupil motorku. Během roku se Pavlin odpor postupně měnil. Nevím tedy jestli přímo v nadšení a nebo pouhou rezignaci. Nicméně po několika kratších výletech a dlouhém plánování jsme se rozhodli, že se mrkneme do Gruzie. A protože se mi tam moc líbilo, tak jsem překonal přirozenou lenost a sepsal pár řádků. Dva dny před odjezdem jsem na úplně nové přední pneumatice objevil bouli jako pink ponkový míček. V pátek večer jsem místo balení nechával přezout pneumatiku. Šli jsme spát utahaní jak koťata.

1. den
Vstávali jsme o půl 6, protože Míša (dcera) zaspala na tábor. Poté co jsme se ještě vrátili pro Míšin ešus, jsme o půl 9 vyrazili na cestu. Na maďarských hranicích jsme potkali sousedy a jejich partičku co jeli do Bulharska. Projeli jsme rychle Maďarsko. V Srbsku jsme potkali nějakého čecha co jel do Albánie na kolo a když jsme mu říkali že jedeme do Gruzie tak při pohledu na můj obličej opáčil: Vy jste tam odsud, ne? Najeli jsme 780 km.

2. den
Vstávali jsme v 5 a jeli a jeli a jeli 890 km skoro do Istambulu. Skončili jsme až po 10 hod. Pak jsme ještě hledali ubytování, sháněli záchranářské pivo a šli spát někdy po půlnoci. No co, od zítřka budeme odpočívat na trajektu. Z celého dne nám opravdovou radost způsoilo snad jen to, že se na motorce báječně předjíždí v kolonách na hranicích. Na těch tureckých byla fronta odhadem tak na tři dny, neboť turci z celého světa vezou domů děcka na prázdniny. My jsme to i s přestávečkou zvládli za necelou hodinku.

3. den Istambul - Akcakoca.
Vstávali jsme ve 4 abychom se vyhli dopravní špičce a vyrazli do Istambulu. Protože se chceme vyhnout dlouhému přejezdu, máme v plánu přejet trajektem i s motorkou někam na samý východní konec Turecka, ke Gruzínským hranicím. V neuvěřitelných kolonách jsme objeli všechny istambulské přístavy abychom se asi v poledne ujistili ze trajekt opravdu uz asi 6 let nejezdí. Takže jsme změnili plány a po mostě prejeli pres Bospor do Asie. S tím, že pojedeme po vlastní ose. Odploledne jsme dojeli k moři, já se vykoupal a Pavla vyspala a podél pobreží pokračujeme na východ. Cestou jsme přijali pozvání na čaj od jedné příjemné babky. Bohužel jsme si vůbec nerozuměli, protože uměla pouze dvě německá slova „schon a scheise“. Přesto jsme v družném rozhovoru zůslali něeco přres hodinku. Potom nás asi 6 x políbila na cestu, uronila slzu a my opět vyrazili. My jsme si našli ubytování s výhledem na moře a parkováním moto uvnitř kavárny za 15 lir. Dali jsme si večeřičku a půjdeme spát. Tolik zatím zprávy z našeho odpočinkového zájezdu.....
dodatek k 3. dni:
Pavla: Objednávala jsem si rybu k večeři v restauraci na pláži. Protože měli lístek jen v turečtinč, přišlo tam celkem 6 číšníků, aby mi vysvětlili, které jídlo to je. Když jsme se na to domluvili, přišel ke mně malý chlapeček, mířil na mě vodní pistolí a ptal se : Do you like it? Ukázalo se, že to je malý turek žijící v Torontu, který to má s námi doladit.

4. den Přesun z Akcakoca do Amasye, ujeto 500 km
Zajímavé momenty: Natankoval jsem benzín, mimochodem stojí to přes 50 Kč litr a jako vždy ho sel zaplatit kartou. Pak nás obsluha benzínky pozvala na čaj. Tak jsme chvilku poseděli, popili a když jsme chtěli odjet, tak nám začali turecky vysvětlovat, že platební transakce neproběhla a že to máme zaplatit cash. Dokládali to nějakým papírkem, opět pouze v turečtině. Tak jsme to zaplatili a doufali, že se cena benzínu nevyšplhala na 100 Kc. Večer jsme přijeli do Amasye a našli si hotýlek s výhledem na skalní hrobky pontských králů. Bratru za 35 YTL

5. den Amasya - směr Trabzon cca 300 km
Ráno jsme vyrazili na prohlídku hrobů 2500 let starých. Bylo to natolik působivé, že když jsme je procházeli, tak se mě Pavla držela jako klíště a nechtěla se pustit ani když jsem chtěl fotit. Potom jsme vystoupali nahoru na pevnost s pěkným výhledem na město. Bohužel jsme si sebou nevzali lano a tak to nekolikrát vypadalo na pád ze skalní stěny. Zpátky už jsme šli jako spořádaní turisté po cestičce. Poté co jsme zaplatili za hotel - v poledne prostě nikdo jiny nebyl k mání- náhodnému kolemjdoucímu, který o sobě tvrdil, že je bratr majitele hotelu. Jsme vyrazili na cestu. Byl to zatím rozhodně nejhezčí úsek cesty. Různobarevné kopce v záři odpoledního slunce. Jezero, řeka, prázdné docela slušné silnice. Po té, co drobátko zklamala navigace, jsme jeli serpentinama napřed po tenoučké asfaltce hojně prosypané štěrkem a poté i prašné cestě do jakési vesničky v horách. Zkoušeli jsme kontaktovat místni obyvatele, my i oni jsme rozkládali rukama, každý si vedl svou a nechápavě kroutil hlavou. Nicméně všude v Turecku se najde někdo, kdo aspoň 15 let pracoval v Německu. Takže se najednou v toku té nesrozuitelné řeči ozvalo: Sprechen sie deutsch? a bylo vyhráno. Nanominovali jsme se k Alimu na zahradu. Seznámili se s jeho rodinou a několika přáteli. A po družném rozhovoru šli spát. Ráno nás pozvali na snídani. A po fotgrafování a převzetí adresy - že pošleme fotky, jsme vyrazili dál

6. den přejezd od Aliho do Trabzonu 250 km
Po celkem nezajímavém přejezdu do Trabzonu, kde jsme hodlali navštívit vyhlašené skalní kláštery, jsme se hned pro začátek prezentovali tím, že mi na křižovatce upadla motorka. S Pavlou a se mnou dohromady cca 500 kg. A neudržel jsem to a neudržel. A doprava se zastavila a přišel policajt a pomáhal mi to zvednout. No prostě velká paráda. Pak jsme si našli ubytování v hotelu u přístavu za 50YTL. Kdyz jsme se chtěli vypravit na ony kláštery, zjistili jsme že se nacházejí někde úplně jinde. Vyjeli jsme tedy dolmuzem (minibus) na Aya Sofia. Zajimavá byla platba, kdy si řidič rozměňoval peníze tak, že během jízdy zastavoval další dolmuze a po cestujících si posílali drobné. Jen takova vsuvka:
V Batumi, kde jsme teď, neni internet rozhodně samozřejmostí. Po dost dlouhém hledání jsme se zeptali nějakého si mladíka v obchodě, bohužel maličko opitého, který se nabídl že nám ukáže kde to je. Vedl nás kamsi do Prčic, když jsme si všimli ukrytého nápisu NET CAFE. Poté co jsme začali psát, začal být nepříjemný a že mu máme zaplatit. Otravoval docela dlouho až ho umravnil další z návštěvníků ve spolupráci s obsluhou. Napřed mu to vysvětlovali ústně a pak ho vzali ven a byl klid. (asi šli hrát baseball protože si brali pálky).
Konec vsuvky
Při návratu jsme způsobili obrovské nadšení u tří cca12 letých holek, ktere se nás ujaly s nadšeným výkřikem hele turisti. Vyslechly si co chceme, odchytly dolmuze a domluvily s nim nasi dalsi cestu. Abychom dostáli své cti, nechali jsme vyvolat fotky pro Aliho a když jsme je chtěli poslat, zjistili jsme že je adresa skoro úplně zničená.

7. den Trabzon - Batumi 200 km
Cestou jsme se přece jen stavili na poště a odeslali Alimu fotky. Jestli dojdou ví Bůh neboť jsme fragmenty adresy doplňovali německými vysvětlivkami. Přechod hranic byl úplně v pohodě. Na celnici na nas hovořili lámaně anglicky, chvilku jsme je v tom nechali a pak prešli do ruštiny. Odpoledne příjezd do Batumi. Hledání levného hotelu s bezpečným parkováním se úspěšně dokončilo asi o 2 hodiny později. Strašně se teším až si konečně dám jídlo a k němu pivo. V Turecku se mi to dařilo pouze odděleně. Vyrážíme do přístavu, kde se prý dobře a levně jí. Sedli jsme si do hospudky k moři já si dal velikou rybu za 8 lara cca 100 Kč a Pavla něco s houbama za podobnou cenu. Při placení mi drobátko zmrzl úsměv neboť cena byla za 100 g rybky a já jí měl dobrého půl kila. To se pak opravdu vyplati ušetřit 50 korun za hotel. Kromě jiných piv je k dostání i Staropramen a místní pivo Kubiček psáno ovšem i čským háčkem. Pivovar založen 2005.

8. den Prší
Vzhledem ke zvukové kulise, která se podstatnou část noci ozývala ze sousedního pokoje, se domnivám že šlo o hodinový hotel. Prokázáno to ovšem není a nám účtovali cenu za celou noc. Pořád ještě prší, odkládáme odjezd. Chceme navštívit delfinárium - neraborajet. Cirkus - nerabotajet. Pokoušíme se zjistit jak jezdí ferry do Odesy cca 2 x týdně cena 300 usd za moto a 150 za osobu. Přesnou dobu odjezdu ovšem nikdo nezná. Je tu několik informačních kanceláří pro turisty. Jedinou informaci kterou nám dokázali spolehlivě dát je, že včera bylo hezky a dnes prší. Jestli bude pršet i zitra ovšem neví nikdo. My zůstáváme jetě jednu noc a zítra vypadneme i kdyby trakače padaly, neboť tady zdechl pes. Zlaté Olšany.

9. den 256 km v podstatě téměř celé na 1 a 2 rychlost
Pryč odsud. Batumi nás opravdu neuchvátilo. Vyrážíme směr Vardzia jižnější cestou, která se na naší mapě tváří stejně důležitě jako dálnice do Tbilisi. Cestou kupujeme chleba. Je z toho zastávka na hodinu protože se pozveme na čaj a když paní co nám ho vařila zjistí, že nám k němu nedala cukr. " já hloupá ženská vám ani cukr nedám" musíme tu křivdu napravit a dát si ještě kávu, sladkou, Pavla nesladí. A pak už jedem, cesta stoupá, klitatí se zhoršuje se povrch. Okolí je čím dál hezčí, spíš nádherné. Míjíme krásně klenuté historické mosty. Asfalt mizí a při předešlém dešti zřejmě zmizely i části cesty. Naštěstí už to bagry a náklaďáky dávají dohromady. Rozbahněná cesta není pro nás ideální povrch. Motorku to přestává bavit a ulehá na bok. My kousek od ní, naštěstí do měkkého. Pak už průjezd sedlem cca 2500m.n.m a za ním na nás mávají nějací lidé. Takže zastávka a pozvání na oběd cca o 5 ti chodech. Chvilku poklábosíme a jedeme dál. Cesta se zlepšuje už jsem jednou zařadil i za 3 ale spíš omylem. Večer příjezd do Vardzie. Chceme se ubytovat v místním hotelu 65 Kč za osobu, ale po jeho prohlídce raději stavíme stan 13 Kč. Dávám si pivo - bohužel černé a poslední co mají. Jsem strašně zbitej, lehám do stanu a upadám do komatu. V hotelu probíhá nějaký večírek. Zabili berana, žerou ho, dělají u toho kravál a kosti hážou k našemu stanu kde se o ně perou psi kteří u toho dělají taky pěknej kravál a navíc se i perou. Je mi to fuk, nic mě nepřinutí se pohnout.

10. den Vardzia
Asi to nejzajímavější z Gruzie. V hotelu vyvěrá termální pramen, okolo teče řeka a za ní je ve skalní stěně vytesáno město, kde v dobách největší slávy žilo 50 000 obyvatel.To celé v nádherném kaňonu. Prostě NĚCO. Foto hotelu a místního obchodu je prostě nutné vidět. K obědu máme zbytky po včerejší oslavě = tryzně za místního obyvatele který spadl v Tbilisi z lešení. Zítra jedou v podstatě všichni místní chlapi na pohřeb. Je to prý podobná událost jako svatba a je potřeba na ni dlouho šetřit. Odpoledne a večer probíhá v družné zábavě při kořalce z moruší s různými místními obyvateli výletníky a na závěr s paní hoteliérkou.

11. den 150km
Není mi po včerejšku úplně dobře. Vzpomínám si ale, že jsme včera někomu vysvětlovali proč po opici bolí hlava. Protože alkohol zabíjí mozkové buňky a ty co přežíjí těm mrtvým kopou hrobečky. Když se dám trochu do pořádku vyrážíme směr Tbilisi. Cestou míjíme rodiště J.V. Stalina. A hodláme se ubytovat ve Mškétě nedaleko Tbilisi v kempu. Ten je bohužel jen na stránkách Lounly Planet. Místní hotel cca 80 euro na osobu odmítáme. Nakonec spíme hned u největší místní pamětihodnosti tedy Monastiru u babky vdovy po nějakém komunistickém potentátovi a její tety. obě se slzami vzpomínají na Sojuz. Pracovaly na komunistickém ústředí, mají řády, žily si jako v bavlnce, procestovaly půl světa a teď žijí tak jako všichni v Gruzii z důchodu ve výši cca 500 Kč. Chleba vyjde na 15 Kč. Nicméně si báby žijí na místní poměru v luxusu. Ta vilka po manžílkovi opravdu nevypadá zle. Navíc babky začaly podnikat. Lze k nim jít za úplatu na záchod. A počínaje námi začaly i pronajímat pokoje. Když druhý den platíme za jednu noc o něco víc než je měsíční důchod, babka se trochu stydí vzít si peníze a když je přebírá tak pláče a vyjadřuje se ve smyslu, že dokud žil manžel, tak toho opravdu neměla zapotřebí. Do toho před vraty zavrčí KTM Petra a Marušky. V podstatě jediných motorkářů, které jsme za celou cestu potkali. Nějak jsme se museli včera minout. Přijeli stejný den jako mi a spali snad 100 m od nás. Ovšem za 1/4 ceny u babky co ve straně nebyla. Posnídáme s nimi, domluvíme se na společné vyjížďce k nedalekému monastiru. Nasajeme informace. Ta nejdůležitější je ta, že v Turecku lze naložit motorku jako spoluzavazadlo do vlaku. Rozloučíme se s našimi babkami které jsou přátelské a vyjadřují se že příště to máme u nich zadarmo.

12. den 157km
Po prohlídce monastiru se rozloučíme s KTM a jedeme na Military highway směr Kazbegi. Tedy Velký Kavkaz. Počasí nám přeje. Takže nádherné vyhlídky. Skoro všude celkem slušný asfalt. Paráda. KTM tu byla před námi.Máme doporučený výlet na místní, hádejte co, monastir. Ovšem pěšky. Protože jak říkal Petr bylo to tak akorát na KTM. S Varaderem se tam vyjet nedá. NEDÁ. Aspoň tedy ne když řídím já. Pavlu jsem vysadil už v půli městečka, než začala cesta stoupat. Už tady to začalo být zajímavé. Svoje pokusy jsem ukončil odložením motorky na bok. Ubytování za 30 lar s večeří za 40. Podvečerní výlet k monastiru. Koupel v teplé vodě. Na dva lidi 1 kbelík teplé. Studená dle libosti.

13. den 420km
Tak zase zpět přes sedlo, do vnitrozemí Gruzie. Na jih od Tbilisi, kterým jsem opravdu nechtěl projíždět, v podstatě na hranici s Armenií, jsou monastiry vytesané ve skále David Gareja. Empiricky máme ověřeno, že se jedná o nejteplejší místo v Gruzii. Zajímavá cesta vyprahlou stepí se začala měnit v mírné drama po zjištění, že nejenže cestou nejsou žádné supermarkety, ale ani u samotné památky nelze pořídit opravdu nic. Je to s podivem, protože je to na místní poměry poměrně navštěvované místo. Vyndáváme železnou zásobu - vepřovku. U mnichů, kteří zde žijí, přišli mi spíš jako vojáci v hábitech, (jedná se totiž o bývalé výcvikové armádní středisko) jsme si po prohlídce vyžebrali vodu. Když jsem exnul první půllitr díval se na mne mnich s pochopením po druhém se zájmem po třetím s obdivem a čtvrtý jsem si ze slušnosti už nevyžádal. Odjíždíme a já už se těším na cíl naší cesty centrum pohostinství a vinařskou Mekku Gruzie Telavi. V prvním obchodě se zastavujeme doplnit tekutiny. Sedáme si na zem. Kousíček dál na nás mávají dvě babky u stolku ať přisedneme k nim. Provozují tam stánek s chlebem. Jen se posadíme už začnou vytahovat talíře a že s nimi máme poobědvat. Bylo na nich vidět, že mají co dělat, aby se samy vůbec uživily. V Gruzii se ovšem odmítnout pozvání rovná urážce. Takže si stejně jako Pavla trošku potřu talíř omáčkou a přidám dva malé kousky masa. Předpokládám, že i tak likviduju jejich celodenní příděl. Chlebem vytírám omáčku a tvářím se sytě až do chvíle kdy strčím do úst první kousek masa. Rázem zjišťuju že nemám hlad ani trochu. A že opravdu nemám šanci to pozřít. Ještě že mám praxi ze školních jídelen. Přidávám ještě druhý kousek a uklízím TO za škraň abych TO v nestřežené chvíli definitivně uklidil do plechovky od piva. Během další cesty už vidíme vinohrady a těšíme se na degustaci. Naše snaha prosadit se k někomu do sklípku je neúspěšná. Takže dojíždíme až do Telavi. Poměrně příjemné městečko. Ovšem degustace je možná pouze ve vinařském závodě v termínu který se neslučuje s našimi možnostmi. Takže vše řeší ubytování s večeří a možností neomezené konzumace vína. A to vše u bývalého mistra SSSR v SAMBO. Přípitků bylo mnoho. Nicméně kultura vinařství je v Gruzii opravdu v plenkách. Nejdůležitějším kriteriem kvality vína je jak moc po něm ráno bolí hlava. Z tohoto pohledu jsme pili víno opravdu kvalitní.

14. den 320km
Přejezd do Armenie. Vedro jak na Sahaře. Na hranicích cca 3 hod čekání, 30 USD vízum, to jsme čekali a až to máme vyřízeno tak ještě perla 100 USD za motorku. Snad něco jako dálniční poplatek ekologie a pojištění v jednom????? Jsem nasranej jak mraky. Ovšem hned za hranicemi nádherný kaňon a dobrá nálada se pomalu vrací. Navíc na zítřek máme v plánu ubytovat se u obrovského jezera Sedan 1900 mnm. A dát si oraz, koupání atd. Už se těším. Ubytováváme se u cesty hotýlek nic moc 30 USD.

15. den 155km
Ráno trochu prší. Šplháme se do sedla, prší. U jezera prší a navíc opravdu hnusné ubytování za 50 USD. Už mě ta Armenie zase začíná štvát. Měníme plány a jedeme do Jerevanu. Parkujeme u Domu Radia. Chvilku se couráme. Restaurace doporučené Lounly nás nenadchly, tak se najíme v bufetu a jedeme k chrámu boha Helia Garni. Při prohlídce potkáváme skupinu Slováků vedenou indiánským náčelníkem a doprovázenou místním rodákem Žánem, který ovšem žije v Košicích. Aby toho nebylo málo tak všichni jezdí na indiánská setkání mimo jiné do Olšan, tedy našeho bydliště. Toto setkání opět otočilo můj pohled na Armenii na veskrze pozitivní. Chvilku jsme povídali. Hlavně o nepříliš veselé historii a současnosti Armenie ale i o věcech veselejších. Žán se o nás staral jako o vlastní děti. Vypili jsme nějaké pivko a k večeru se rozloučili. My jsme si na základě Žánovy přímluvy postavili stan přímo u Heliova chrámu. A brzy po setmění jsme se uložili k bezstarostnému spánku. Pocit přátelské atmosféry a hlavně bezpečí nabyl na síle někdy dávno po půlnoci, kdy kdosi prosvítil mohutným kuželem světla náš stan. A pronesl několik vět zhruba následujícího významu. Ahoj. Já jsem hlídač. Je všechno v pořádku? Nechcete něco? Třeba pivo? Ne? Tak dobrou noc.

16. den 320km
Ráno se odklízíme brzy. Chystá se tu slavnost. Je státní svátek, přijedou mraky lidí a navzájem se budou polévat vodou. Nikdo prý neodejde suchý. U vchodu to budou jistit hasiči. Sjedeme ještě okouknout nedaleký monastir Geghard - poutní a výletní místo Jerevanu. Nejzajímavější a taky historicky nejcennější Arménskou památkou je zřícené město ANI ležící několik desítek kilometrů od Jerevanu ovšem na Tureckém území. Vzhledem k tomu, že Turecko a Arménie jsou vůči sobě velmi nepřátelští je pro Armény tato památka v podstatě nedostupná. My cizinci jsme na tom lépe a proto se tam jedeme podívat. Hranice je ovšem neprodyšně zavřená, takže jedeme drobnou oklikou přes Gruzii, bratru 1500 km. Tedy otáčíme a v podstatě shodnou cestou míříme zpět. U jezera Sevan poprvé v životě ochutnáme raky. Popravdě nic moc. Potkáváme taky místní motorkáře, kteří na nás hledí tak trochu jako na zjevení. Trochu se kazí počasí poprchává a začíná foukat studený vítr. V tunelu před průsmykem projíždíme tunelem kterým zřejmě při jarním tání teče řeka. V silnici jsou totiž vymleté strašné díry. Tunel samozřejmě není osvětlen. Navíc ho použilo stádo krav jako přístřešek. K dovršení všeho jede proti nám auto. Nevím jak hluboká byla ta díra co jsem do ní vjel, ale řídítka mi obrátila pravé zápěstí tak,že si je ještě po 3 měsících bandážuju. Potom už míříme k hranicím. Tentokrát už jsem obrněn trpělivostí. Nicméně po několika hodinách nesmyslného čekání jsem si vyhlédl celníka s největšíma frčkama a poměrně hlasitě a nedůtklivě se ptal, na co že to vlastně máme čekat. Kupodivu to zabralo a za 5 minut jsme byli za hranicí. Pořád drobně poprchává, ale co je horší tak fouká strašlivý vítr. Musím jet pomalu, jak jen trochu přidám tak si s námi vítr pohazuje po silnici sem tam. Měníme tedy naše plány dojet co nejdál a parkujeme u babek ve Mškétě.

17. den Mškéta - Artvin 500 km
Ráno před odjezdem jsem měkký a nabízím babce peníze za nocleh (minule slíbila, že příště to máme zdarma) Tak očekávám, že se urazí. Neurazila. Řekla spasibo a bylo to. Je hnusně, prší. Jedeme po jediné místní "dálnici" je to boj o život, už jsem si trochu zvykl, ale těším se na poklidnou tureckou dopravu. Chceme pořídit nějaké suvenýry, ale ani v Batumi se nám nepodaří získat nic. Spokojíme se tedy s akoholem. Za zbytek peněz nakupujeme Gruzíňák a poměrně bez potíží (tedy na místní poměry a s přihlédnutím k tomu že tam Pavla zapomněla pas)(ještě že ti Turci dělají při opouštění celního prostoru výstupní kontrolu) projíždíme hranice do Turecka. A potom už jedeme po severovýchodním okraji pohoří Kačkar do Artvinu. Cestou míjíme čajové plantáže a užíváme si nádhernou cestu. Artvin je město v horách postavené v neuvěřitelně prudkém svahu. Jsou tu serpentýny jak v tom nejprudším výjezdu do alpského sedla bohužel s hustým provozem a chodci. To je zase něco. Bojím se, že sebou břinknu. Rychle se jet nedá a zatáčky jsou tak klopený, že když stojím kolmo tak jednou stupačkou pomalu škrtám o asfalt a na druhé straně je metrová díra. Na rovnějším kousku to zastavuju. Mám toho dost. Pavla jde shánět hotel. Kousek přede mnou je o obchod s klíči opřená 250 čínské výroby. Majitel se synem, který mluví anglicky se o nás postarali jako o vlastní. Sehnali nám slušný hotel, syn = Onder nás tam doprovodil a vše domluvil. Domluvili jsme se že se dáme do pořádku a zajdeme na večeři. Když jsem chtěl po večeři platit tak prohlásil, že to nepřipadá v úvahu, že jsme jeho hosté. Říkám tedy dobrá, ale jen v případě, že po večeři půjdeme na pivo a tam to bude zase na mě. Prý to není problém. Nebyl. EFEZ je docela slušné pivo a v místní hospodě ho přinesou na stůl v několika litrové koloně a čepuješ si sám. A pak, že se v Turecku nechlastá.

18. den Artvin - Ani 258 km
Projíždíme přes sedla a průsmyky Kačkaru směrem k bájné hoře Ararat a k Ani. Z počátku docela slušný asfalt se časem ztrácí pod nánosem bláta. Tak jsem sebou zase jednou břinknul. Je docela slušná mlha vidět jen na pár kroků. Pavla musí pěšky, ve dvou to prostě nejde, zadní kolo se protáčí. Zírám, že tudy projíždějí kamiony. Připadám si jako tupec. Plně naložený kamion to projede a já na motorce ne? Znovu to zkoušíme, nejde to. Nakonec Pavlu přes její protesty umístím k ochotnému řidiči do kabiny kamionu a sám už bez potíží vyjedu. Lituju jen té mlhy. Z okolí prostě není vidět nic. Přes město Kars dojíždíme k Ani. Přijde mi tak trochu nepatřičné, když nás hlídač posílá na území této nádherné památky na motorce. Stejně nepatřičný je i pohled na pasoucí se dobytek mezi polorozpadlými chrámy. Říkám si jak to asi vnímají Arméni kteří se na to mohou tak akorát dívat dalekohledem z nedalekého vršku. Dnes usínáme ve stanu hned po té co nás rodiče zbavili přítomnosti svých roztomilých, dotěrných a neuvěřitelně špinavých dětiček z nedaleké vesnice.

19. den Ani - jezero Van 417 km
Místní vesnice, připomínám, že se momentálně nacházíme v Kurdistánu, jsou nevysoké, částečně do země zapuštěné kamenné stavby s rovnou drnovou střechou. Celé vesnice jsou navíc protkány zídkami ze sušícího se trusu, tím myslím kravská hovna, kterými se zde topí. Prostě smrádek, ale teploučko. Navíc ekologicky naprosto čisté. Ovšem ten smrad je hroznej. Jedeme se podívat na sultánský palác Ishak Paša. Na časté policejní kontroly, za asistence obrněných vozidel, jsme si tu už zvykli. Ale když nás směrovky k oné památce zavedli do středu kurdské demonstrace ve městě Dogubeyazit, která byla ze všech stran obklíčena tureckými jednotkami včetně těžké techniky, tak nám úplně veselo nebylo. Dav nás i s motorkou prostě pohltil a pohled přes hlavy demonstrujících do hlavní tanků v bočních uličkách nám na klidu nepřidal. Naštěstí se nás zželelo jednomu z kurdských vůdců a prorazil nám cestu. Samotný palác mi po tomto zážitku přišel poměrně fádní. I když ve srovnání s vesnicemi kurdů je to stavba vpravdě monumentální. S mírně rozbrnkanými nervy dojíždíme k jezeru Van (obrovské se slanou zásaditou vodou) a hledáme kemp na nocleh. Bohužel na noc v něm zůstáváme sami se smečkou polodivokých psů. Majitel i těch několik málo návštěvníků, kteří tu byli na pikniku odjíždí domů. Jsme poměrně blízko civilizace a nesmyslné fantazie o možném přepadení se nám honí hlavou víc než je zdrávo. Ubezpečím Pavlu, že je tu bezpečno a nic se nemůže stát. Uplatím hafany kousky chleba. Oni se nám rozloží okolo stanu a já pevně věřím, že ne pro to aby nás v noci mohli sežrat. Svoji jedinou zbraň - švýcarský nožík si uložím do slipů a jdeme bezstarostně spát.

20. den Jezero Van - Dyarbakir 400km
Po poloprobdělé noci vystrkujeme hlavu ze stanu a po chvilce přijíždí majitel kempu a zve nás na snídani. Pěkně si povykládáme - on turecky nebo možná kurdsky a my po našem. Nikam nespěcháme. Dnes nás čeká jen několik desítek kilometrů do Tatvanu odkud dle prověřených informací po obědě odjíždí vlak do kterého my nastoupíme i s motorkou a za 2-3 dny nás to vyhodí v Istambulu. V pohodě dojedeme na nádraží kde se dozvídáme, že vlak jel už ráno a další jede za 4 dny. Je mi jako bych dostal kamenem mezi oči. Klidně jsme sem mohli dojet už včera odpustit si to noční dobrodružství a teď si hovět ve vlaku. Domluvit se s turkama turecky na náhradním řešení je opravdu zážitek. Nicméně cca 350 km od nás leží na jiné trati hlavní město Kurdistánu Dyarbakir ze kterého vyjíždí vlak už zítra. Takže do sedel a vpřed. Nemáme teploměr ale vedro je na padnutí. Napřed projíždíme horami po silnici v rekonstrukci taková drobná připomínka Gruzie a potom po nezáživné dálnici mírně zvlněnou vyprahlou krajinou. Odpoledne dojíždíme do cíle. Miluju jízdy s plně naloženým mastodontem rozpáleným velkoměstem. Poučeni prvně hledáme nádraží a ujišťujeme se že vlak jede, že je v něm místo, že nám vezmou i motorku, je li lůžkový, kolik to stojí atd. Na motorku už odmítám sednout. Dáváme ji na hlídané parkoviště hned u nádraží. Bereme si taxi a hledáme ne moc drahý ale čistý hotel. Nacházíme co jsme chtěli hotel za 45 YTL to jde. Jsem ve zbídačeném stavu, kdy dokážu reagovat jen na ty nejzásadnější podněty a tak mi vůbec nedojde, že ten taxikářský zloděj mě natáhl asi 10x a za dopravu do levného hotelu platím víc než za ubytování samotné. Venku je na padnutí. Mám průjem. Nemůžu nikde sehnat pivo. Klimatizace nefunguje. Po drobných urgencích se dozvídáme, že teplá voda bude za chvilku. Teče jen večer na pár hodin. Bohužel se zároveň s teplou vodou rozjíždí i topení. Dávám si kořalku a se slovy "asi mě jebne" upadám do kómatu.

21.-22. den Dyarbakir - vlak Istambul
Abychom nic nezanedbali, přijíždíme na nádraží s velkým předstihem. Čo bolo to bolo, terazky je všechno jinak. Včera získané informace jsou nám celkem k ničemu a to přes to, že jsme si je nechali poměrně obezřetně napsat na papír. Dobrá zpráva je, že vlak jede a je v něm místo. Opakovaně si nechám potvrdit, že to jde i s motorkou. Je nutno říct, že na celém nádraží nikdo neumí žádný cizí jazyk. Snažím se zjistit jak tu motorku do vlaku vlastně dostaneme. Vlak má ve stanici stát asi 3 minuty. Prý ji vezmu a naložím, že jsem prý velkej a silnej. Ti chlapi vůbec neví o čem mluví. Přestalo mě to bavit jdu pro motorku a přivezu ji na perón. Nádražákům drobátko spadla brada. Nebudu to dál natahovat. Vlak přijel mašinu za drobnou úplatu uchopilo osmero svalnatých rukou a šuplo ji do poštovního vagonu. Dal jsem ji na boční stojánek obložil náhradníma gumama a připoutal k okýnku aby mi neutekla. Už na peróně si nás oblíbila (teda hlavně Pavlu) dvojice mládenců z místního folklorního souboru, kteří jedou za holkama z družebního souboru o pár set kilometrů dál. Cesta Trvá něco přes 30 hodin. Je to poměrně úmorné. Je dobré mít s sebou jídlo i pití. Něco se dá koupit, ale ne moc často. Spaní je poměrně obtížné. Dost jsme litovali, že jsme nesehnali lehátka nebo aspoň první třídu. Cenu si nepamatuju ale je to několikanásobně levnější než na motorce. Pro dlouhý přesun po Turecku ideální řešení.

23. den neděle, Istambul - Niška Banja 750 km
O půlnoci vlak zastavil na nádraží Istambul. Sundávání motorky z vagonu je tentokrát veliký luxus. Opět za drobný bakšiš je přistavena pojízdná rampička šířky cca 40 cm.Trochu se při sjezdu bojím, že sebou břinknu, ale jde to. Před nádražím si na silnici vesele hraje menší stádečko oněch roztomilých zvířátek s dlouhými holými ocásky. Naše přítomnost jim zdá se nevadí. Převlékáme se do motorkářského a vyrážíme směr domů. Nad ránem kousek za Istambulem do mě Pavla naráží helmou. Malinko si schrupla. Já už jsem taky mrtvolnej zastavuju u benzinky. Pavla si lehá na stůl tak jak je, jen si sundá helmu, a okamžitě usíná. Mně je taky všechno jedno. Pořádně jsem se nevyspal už kdo ví kolikátou noc. Upadám do komatu na lavičce. Po nějaké hodince se budím zimou. Na Pavlu už to přišlo dřív a je přikrytá spacákem. Vytahuju ten svůj a secvaknu zámkem aspoň helmy, které se doposud jen tak povalovaly okolo nás. Probouzím se po dalších několika hodinách odpočinutý a bez ztrát na majetku nebo zdraví. Čeká nás úmorná cesta po dálnicích domů. Pavla si v mapě nachází lázně Niška Banja. A že se tam stavíme a umyjeme se a přespíme tam a tak. Moc se mi nechce, už se vidím doma. Je vedro jak v peci a samozřejmě bloudíme. A když to konečně najdeme tak zjišťujeme že dnes jsou lázně zavřeny. Soptím jak Vesuv. Odmítám komunikovat. Sedám si do hospody a dávám si kafe abych se uklidnil. Potřeboval bych spíš panáka, ale kdo ví co mě ještě čeká. Pavla mezitím sehnala ubytování. Já jsem se trochu zklidnil a tak se jedeme ubytovat. Těšíme se, že se po 3 dnech umyjeme. Bohužel je jakási oprava vodovodu, takže voda neteče. Přicházející erupci chladím několika pivy, a když se v lese, kousek nad penzionem naložím do termálního pramene, tak se mi zdá, že svět není zase tak špatnej.

24. den Niška Banja - Keckemet 542 km
V podstatě celý den na cestě. Vedro jak v peci. Večer si léčíme nervy v lázních a u sedmičky dobrého vína.

25. den 430 km přesun domů

Resumé:
Celkový počet km: na motorce cca 8500, vlakem něco přes 2000, pěšky nevím
Problémy malicherné.
Technické problémy žádné.
Náklady únosné.
Zážitky NÁDHERNÉ

Pneu: Continentalky TKC - 80, předek je sjetý na cca 60 %, zadek je po 9 000 na výměnu.
Na chování si nemůžu stěžovat, ale jsem cestovatel ne brusič. Pouze v blátě a to v nijak hlubokém se to v podstatě nedalo ovládat. V té době to bylo sjeto tak na 50%. Musel jsem sesadit Pavlu a pak už to bylo lepší.Podotýkám ovšem, že jsem nikdy v životě nejezdil v opravdovém terénu. Náhradní pneu jsem vezl jaksi pro jistotu. Nemám to ověřeno, ale mám pocit, že by byl docela problém shánět někde v těch zastrčených končinách náhradu. Takhle velké motorky tam prostě nejezdí. Navíc mi to nijak zásadně nepřekáželo takže proč ne.

Teď, když jsem si to po sobě přečetl, si uvědomuju, že v podstatě píšu o samých nepříliš pozitivních věcech. Je to zřejmě proto, že těch pozitivních a nádherných zážitků bylo tolik, že mi prostě přišlo fádní o nich psát. Teď už to fakt předělávat nebudu. Snad příště.
Ivoš


  « Předchozí stránka
 
    
Copyright © 2002-2010 www.varadero.cz
Kontakt

Reklama:
Nejlevnější nákladní pneu najdete v e-shopu na adrese www.lkwpneu.cz.
cisterny
Ověřené ubytování po celé České republice, nabídka přes 11000 ubytovacích zařízení - www.overene-ubytovani.cz.
Dodáváme a montujeme ocelové konstrukce a kované ploty, provozujeme stavební zámečnictví - www.podzimekcb.cz