| |
|
Maroko 2008
Text: Martin
Foto: účastníci
O cestě do Maroka jsme začali uvažovat už koncem loňského léta. Variant přepravy a účastníků bylo několik. Nakonec jsme vyrazili v sestavě Martin (KTM 990 Adventure), Láďa Beroun (Honda Varadero) a Ladik + Darča (Opel Vivaro) a samozřejmě přívěsný vozík. Cestu do Španělska a zpět jsme jeli v autě s motorkami na vozíku. Do Maroka jsme vyrazili na motorkách a Ladik autem. Já s Berounem jsme si jeli vlastním tempem a večer jsme se s Ladikem sešli na ubytování.
DEN 1: čtvrtek 20.3.
Ladik je od rána na cestě z Karviné a přijíždí až odpoledne. Po hodině kurtování a nakládání jsme vyrazili z Jihlavy na cestu směr Beroun. Dálnice je díky sněhové kalamitě totálně ucpaná a tak volíme objízdné trasy. Auto jede, topí, motka drží. Ve 22.00 máme naloženého i Láďu a konečně jedem. Začíná opět sněžit a k tomu se přidává i pořádný vítr.
DEN 2: pátek 21.3.
Navigace nás vede přes Švýcarsko. Stále silně sněží, cesta neutíká, nekonečné pomalu jedoucí kolony aut. Konečně Francie. U Lyonu začínáme klesat a sněžení se mění v déšť.
DEN 3: sobota 22.3.
Jedeme celou noc - je slabý provoz a děláme jen nutné zastávky na výměnu řidičů. Ve 3 ráno tankujeme na benzínce ve Francii, kousek od Španělských hranic. Odjíždíme od stojanu a někdo na nás mává – uchází nám zadní kolo na autě. Malá díra je z boku nové Gudjýrky :-( . Klasická finta dálničních zlodějů. Kroužíme po parkovišti abychom najeli zpět před benzínku a vyměnili kolo – samozřejmě za dohledu osobního auta které nás neustále sleduje. Ptám se na benzínce po záznamu z kamery, abychom se podívali na toho hajzla co nám to propíchnul – bez úspěchu, prý jedině šéf který přijde v 7. Kolo je vyměněné a zkoušíme píchlé kolo opravit antipichem. Nedaří se, takže dál jedeme bez rezervy. Odpoledne se blížíme na jih Španělska, teploměr hlásí 24 a je jasno. Po té sněhové nadílce je to celkem velký skok. Večer přijíždíme až na jižní pobřeží a hledáme „Ladikův“ kemp, kde můžeme nechat na 14 dní vozík. Nedaří se, je už tma a tak trávíme noc v autě na benzínce. Ráno moudřejší večera.
DEN 4: neděle 23.3.
Ráno je sice slunečno, ale fouká studený vítr. Jedeme do Algecirasu hledat kemp, na který jsme po pár SMS dostali tip. Posnídáme u Mekáče a vyzbrojeni mapou z infocentra míříme na západ, do Tarify, do kempu Rio Jara. Kemp je ok, ubytujeme se a přebalujeme vše na motorky. Večer studeně fouká a je zima.
DEN 5: pondělí 24.3.
Ráno se budíme zimou a jinovatka na motorkách nám dává za pravdu. Vycházející sluníčko má už sílu a tak brzo roztáváme. Cestu do Maroka ještě o den odložíme a jedeme se podívat na Gibraltar. Jedeme autem, které necháváme odstavené u Mekáče na Španělském území a dál pokračujeme pěšky. Na hranicích nás čeká pasová kontrola a poté jsme vpuštěni na území Velké Británie. Jezdí se tu vpravo, stejně jako v Evropě a kromě Liber tu obchodníci berou i Eura. Hned za hranicemi nastupujeme do autobusu, který nás za 1Eur veze doprostřed města. Cesta vede přes přistávací dráhu letiště. Pokud je tu letecký provoz, uzavře se silnice na obou stranách. Projdeme starou částí města a lanovkou se vydáváme na vrchol útesů, tyčících se nad městem. Ve stanici lanovky jsou informační cedule, jak se chovat, nebo spíš nechovat k opicím, které přebývají na vrcholu. Vítají nás hned po vystoupení z lanovky a koukají co by se jim mohlo hodit :-) . Držíme si od nich raději odstup. Všech varování nedbá mladá rodinka a na vyhlídce si postaví na zem batoh. Ten je hned kořistí drzé opice, která ho zkušeně rozepne, prošacuje a odbíhá i s úlovkem - sušenkami. Projdeme si vrchol útesů, uděláme pár fotek a opět lanovkou jedeme dolů. Kousek od dolní stanice lanovky je překrásný park, kde jsou vysázeny rostliny ze všech koutů Evropy a Afriky. Po jeho prohlídce jdeme pěšky, hlavní ulicí, zpět do Španělska. Z návštěvy Gibraltaru je nakonec celodenní výlet a vracíme se zpět do kempu až pozdě odpoledne. Povečeříme dnešní nákup z "Kerfůru" a jdem spát. Ráno se brzo vstává.
DEN 6: úterý 25.3.
Daří se nám včas vstát, vše pobalit a nalodit se na 1. dnešní trajekt, který vyplouvá z Tarify v 9 a míří do Afriky - Tangeru. Loďka se trošku víc houpe, takže za chvíli je na palubě celkem rušno a lidé pobíhají s plnými pytlíky… Naštěstí jsme to ustáli. Cesta přes moře trvá cca 35min. V přístavu následuje odbavení, se kterým nám pomáhá jeden z „pomahačů“ a obíháme s ním klasické kolečko. Beroun jeho služby odměňuje 4Eur a já přidávám krabičku cigaret. Zdá se mu to málo, ale víc z nás nedostane. Welcome to Maroko. Hned v přístavišti vybíráme z bankomatu místní měnu – dirhamy. Menu bankomatu je naštěstí v angličtině.
To, že jsme v Maroku nám dává poznat hned 1. kruhový objezd – je to masakr. Ve městě je nějaká sláva, hlavní silnici lemují stožáry s marockými vlajkami a v pravidelných rozestupech stojí policajti – později se dovídáme, že ve městě byl zrovna král. Vymotáváme se z Tangeru a míříme na jih, do Fesu. Před městem se na benzínce ptáme na kemp. Opět se potvrzuje pravidlo, že pokud se potřebujete na něco zeptat, je policista ta správná osoba. Ochotně vám pomůže a navíc zadarmo. Chvíli bloudíme po městě, než se nám podaří (za částečné pomoci místního průvodce) dorazit do kempu International. Po předběžné obhlídce sociálek řeším mytí vlhčenými ubrousky a zuby čistím slivovicí.
DEN 7: středa 26.3.
Ráno se nám kouří od pusy – teplota nic moc. Jedeme na prohlídku Fesu. V 9 nás u brány kempu čeká náš průvodce se skůtrem (kdysi yamaha neos), který nám včera ukázal cestu. Nechce se nám trápit v hustém provozu a proto se svěřujeme do rukou místního taxikáře – jak jinak než ve starém MB. Cestou se ho ptám na spolehlivost jeho vozu. Prý ok, jen mění motor :-). Prohlídka zabere celý den a náš průvodce nás protáhne všemi zákoutími starého města s odborným výkladem v angličtině. Dozvídáme se tak něco z historie Maroka – o složení místního obyvatelstva, že se tu mluví čtyřmi berberskými dialekty a francouzsky, že děti chodí do školy od 6-ti let, v případě soukromých škol to může být už od 3-4 let, o tom že v 70 letech minulého století tady měli velký vliv komunisté, kteří chtěli zavraždit krále – což se jim naštěstí nepodařilo, o novém králi, který přivedl do země investory, bojuje proti chudobě a mezi lidmi je oblíbený a pak i ty důležitější věci, jako že když se chce muž oženit, musí rodině nevěsty vyplatit 3000 Eur, že je možné mít až 4 manželky – pokud je muž uživí a pokud to ta první schválí, že žádané jsou silnější dívky, což je známka toho že otec je bohatý a holka jen sedí doma a cpe se. No, ale nám se spíš líbily ty chudší a že bylo na co koukat :-).
Potkáte tu dívky jak v tradičním oděvu se šátkem – ortodoxní, tak i běžně evropsky oblečené – moderní (spíš ve větších městech). Měli jsme možnost vidět výrobu tradiční mozaiky a hliněných nádob, koberců, činění kůží a další z rukodělné tvorby. Vše samozřejmě s odborným výkladem zakončeným v prodejně s nabídkou „výhodného“ nákupu. Cesta zpět do kempu místním taxikem v dopravní špičce je zážitkem, na který jen tak nezapomeneme – Welcome to Maroko :-).
DEN 8: čtvrtek 27.3.
Ráno je opět zima. Obloha je ale jasná, takže odpoledne by mohlo být kolem 20-ti st. Jedeme z Fesu přes Sefrou a dále na jih, na Midelt. Jak stoupá cesta do hor Malého Atlasu, začíná se ochlazovat – gps hlásí 1950 m.n.m. a je to znát. Užíváme si krásné krajiny a zatáček a jedeme celkem svižně. Jak se tak kochám krajinou, najednou zjišťuji, že silnice zatáčí prudce vpravo. Ostře na brzdy – zadní kolo jde do smyku a pouštím to rovně do vyschlého říčního koryta mezi kameny. Naštěstí jsem to ustál a nic se nestalo, uff to bylo o fous. Vydýchávám to a již volnějším tempem pokračujeme dál :-).
Projíždíme nádhernou hornatou krajinou, která je za každou zatáčkou jiná, na obzoru se nám rýsují zasněžené vrcholky Vysokého Atlasu. Prostě nádhera. V Mideltu odbočujeme doleva na Aouli a jedeme rozbitou cestou, která nás dovede až ke starému dolu. Dají se zde najít krásné minerály a zkameněliny, které nám také místní nabízejí. Něco málo koupíme a stejnou cestou se vracíme zpět do Mideltu. Po chvíli bloudění se nám daří najít ubytování – auberge Jaafar. Cena je 300 Dh/os s polopenzí. Do večeře je ještě 2 hod čas a tak se vydávám sám na 40 km dlouhý ofroudek na Cirgue Jaafar s výhledem na 3737m vysoký Jbel Ayachi. Nádherná krajina, parádní šotolinové svezení, jen škoda že slunce už zapadá a musím se vrátit zpět. Právě včas na vynikající večeři (zeleninový salát, kuřecí tajine a ovocný salát). Po několika nocích ve stanu opět postel.
DEN 9: pátek 28.3.
Den začínáme snídaní – kafe a placky s máslem a marmeládou. Nabalit, natankovat a opět míříme směr jih. Projíždíme pohoří Vysokého Atlasu a děláme časté zastávky, protože je stále na co koukat a co fotit. Chci si vyfotit místní vesnici, ale než zastavím a stihnu vytáhnout foťák, sbíhají se ke mně davy dětí – no nic, zkusím to jinde :-).
Projíždíme Tunel legionářů a začíná oblast s oázami v údolí řeky. Četnost fotozastávek se zvyšuje :-).
Máme namířeno do Merzougy, ale dnes už to nestihneme a tak končíme v Erfoudu. Dáme si tradiční mátový čaj na hlavní ulici, zajdem na internet a utáboříme se v kempu na začátku města. Bungalov pro 2 za 70 Dh/noc. Zabydlíme se, testnem vodu ve sprše – horká a dáváme něco k snědku. Domácí právě donesl mátový čaj. Celý den bylo slunečno a teplota dosahovala 24 st. I přesto, že je teď zataženo, je venku příjemně.
DEN 10: sobota 29.3.
To byla zatím nejhorší noc. Spali jsme sice na matracích, ale tak „dobře“ tvarovaných, že jsem celý rozlámaný. Nespali jsme sami, ale měli jsme spolubydlícího – asi 10cm dlouhá ještěrka, která se usadila v rákosovém stropu. V noci spadlo pár kapek. Divné, někde jsem četl, že v poušti přece neprší… :-))
Je jasno, ale fouká studený vítr – alespoň nebude takový hic. Natankujeme, nakoupíme zásoby a jedeme přímo do Merzougy. Dojedeme až na konec vesnice kde končí silnice a začíná písek - poušť Erg Chebbi. Děláme pár fotek. Odchytává nás místní mladík a domlouváme s ním výlet na velbloudech do pouště s přespáním v oáze. Cenu smlouváme na 250 Dh/os (včetně večeře a snídaně). Odjezd je až odpoledne – to mám ještě spoustu času na ofroudování v písku :-). Po několika vyhrabávání zapadlé motky z písku za poledního slunce zjišťuji, že to nebude to pravé. Jednou mi pomáhají 3 maníci z Německa. Dojeli sem s jednoválcovými čtyřtakty na vozíku a tady si užívají ježdění v dunách. Konstatují, že mám do písku špatné gumy – na ten platí jen Michelin Desert. No vida a já myslel že je to rukama :-).
Do odjezdu karavany je ještě čas, který trávíme odpočinkem v auberge, kde si necháme i veškeré věci. A je to tady, karavana je připravená, stačí nastoupit a vyrazit. Sezení na velbloudovi není nic extra a po pár metrech bych si to nejradši vyměnil s Ladikem, který ví o co jde a proto jde pěšky.
Cesta pouští trvá necelé 2 hod a vede nás černý mladík Mohamed. Konečně oáza – cíl naší cesty.
Chvíli mi trvá, než se po jízdě na velbloudovi naučím opět chodit :-). Dostáváme přidělený berberský stan kam si dáváme věci a vyrážíme na vrchol písečné duny, v jejímž závětří leží oáza. Ze spoda to vypadá snadno, ale je to pěkná makačka. Nohy se boří do písku a kloužou zpět dolů. Konečně nahoře. Chceme nafotit západ slunce, ale díky velké oblačnosti z toho nic není. Chvíli pokoukáme a jdem zas dolů, kde na nás čeká Mohamed s večeří – velká mísa s výborným kuřecím tajine a spoustou zeleniny a jako zákusek pomeranče. Jsme utahaní a jdeme brzo spát.
DEN 11: neděle 30.3.
Vstáváme brzo abychom nafotili alespoň východ slunce. Je jasno, takže to není problém. Po snídani balíme věci a vyrážíme zpět. Cestu nám znepříjemňuje silný vítr, který nám žene písek do tváří. Máme ho všude. Po příjezdu do auberge se opět učím chodit – velblouda už nebrat. Děláme ještě s Mohamedem nějaký „fosilní“ obchod, dáme horkou sprchu a vydáváme se na cestu. Jedeme zpět do Erfoudu, tankujeme, nakoupíme zásoby a míříme směr Ouarzazate. Naší další zastávkou je soutěska Todra. Bohužel se z ní stala turistická atrakce a navíc je neděle, takže to tu podle toho taky vypadá. Autobusy sem po úzkých silničkách vozí davy turistů. Po zjištění odkud jsme, se z hloučku německých turistů ozývá čeština – „toprý ten“ :-).
Něco málo nafotíme a pokračujeme divokou roklí dál. Řeka na mnoha místech podemlela a strhla silnici, která se teď opravuje. Objížďka vede korytem řeky, které je vysypané hlubokým štěrkem. Přední kolo se do něj boří a ujíždí na stranu. Motorka se naklání a už se nedá udržet. Pokládám ji, ale ne úplně – opřela se bočním kufrem o kamen. Laďa je na tom hůř – o kousek dál leží úplně. Zvedáme motorky a s častými fotozastávkami pokračujeme až na konec nádherné rokle.
Ve vesnici Tamtattouchte to otáčíme zpět a nyní již bez pádu najíždíme opět na hlavní silnici, směr Ouarzazate. Ladik cestu údolím vynechal a má před námi náskok. Navečer zastavuje v kempu Amerhidil, kousek od Skoury, kde nám rezervuje místo v hliněné chýši s plátěnou střechou. Dorážíme sem utahaní (400km) těsně před setměním. Je tu vše co potřebujeme, na místní poměry luxusní sociálky a cena příjemná 80 Dh/noc za oba.
DEN 12: pondělí 31.3.
Ráno vstáváme do jasného dne. Oproti včerejšku vůbec nefouká a teplota jde rychle nahoru. Loučíme se s majitelem kempu a vyrážíme směr Ouarzazate. Kousek za městem (směrem na Marrakech) se zastavujeme na prohlídku filmových ateliérů, kde se natáčely části filmů, jako Království nebeské, Gladiátor, Asterix a Obelix mise Kleopatra, Mumie 2 a další. Na kulisách je vidět že už tu nějaký pátek stojí a zub času je řádně nahlodává. Vstupné je 50 Dh. Po prohlídce se na parkovišti loučíme s Ladikem , který jede směrem na Marrakech. My s Laďou natankujeme, nakoupíme zásoby a jedeme směr jih, do Zagory. Projíždíme úchvatným údolím řeky Dráa, po obou stranách lemovaným vysokými skalami. V podstatě celá oblast kolem řeky je jedna velká oáza se spoustou palem a políček místních obyvatel. Kde je voda, tam je život. Teplota stále stoupá nahoru a pohybuje se kolem 28 st. Jízda se stává unavující, do Zagory je to ještě 50km a tak zastavuji ve stínu vzrostlého stromu. Ať v Maroku zastavíte v jakékoliv oblasti, za chvíli je u vás nějaký domorodec. Tak tomu je i tady. Přišly si nás prohlédnout 2 holčiny, které opodál pásly stádo ovcí a koz. Chvíli se pokoušejí navázat hovor, ale mají smůlu – francouzsky opravdu nedám ani slovo :-). V tom jede kolem místní chlapík v MB, prudce zastavuje, rozzlobeně jim něco říká a odhání je. Jooo vybavovat se v pracovní době, to se nedělá :-) .
Přijíždíme do Zagory a jedeme na doporučení Ladika do auberge Chez Ali. Ten nacházíme za pomoci místního mechanika Abdula z garáže Sahara. Ubytujeme se (360 Dh/noc za oba vč. snídaně a večeře) a jedeme s Abdulem do jeho dílny – pozvání na čaj nemůžeme odmítnout. Prohlížíme spoustu fotek různých aut a motorek a u každé nám popisuje co bylo za problém a jak to opravil. Chlubí se nám i fotkami s Jardou Šímou a klukama z pražského Touratechu. Jsme tu středem pozornosti a samolepky naší výpravy rychle mizí v rukách místních kluků. Pokud jste poblíž Zagory a máte technický problém, je Abdul ten pravý serviceman.
Po osvěžující sprše trávíme zbytek odpoledne relaxováním ve stínu hotelové zahrady. Seznamujeme se tu s mladým párem z Vancouveru. Z Česka znají Prahu a Český Krumlov a vítají nás slovy „ahoj, jak se máš“ :-).
Nastává čas večeře. Máme na výběr z menu, které se skládá z předkrmu – různé druhy zeleninových salátů, hlavního jídla – většinou několik druhů tajine, kuskus atd. a dezertu – ovoce, nebo ovocné saláty. Motorky přes noc parkujeme (v ceně ubytování) v garáži domu, který stojí opodál.
DEN 13 úterý 1.4.
Dnes je odpočinkový den. Děláme si dopolední výlet do Mhamidu, kde silnice končí a začíná poušť. Do Alžírska je to 40km. Laďa mě hecuje a trochu ofroudím. Stejnou cestou se vracíme zpět do Zagory. Vaříme k obědu něco z domácích zásob a dáváme polední siestu. Když už se dá na sluníčku trochu vydržet, vyrážíme do města. Nejdřív zajdem na net – stáhnout firmware pro Zumo, které vypovědělo službu. Ale jsme bohužel na konci světa a připojení je tu pomalejší než pomalé :-(. Zkoušíme net jinde, ale je to to samé. Naštěstí se nám skoro po hodině daří stáhnout celých 3mega :-). Navigace se po přehrání firmware tváří že bude fungovat, mno uvidíme zítra.
Cestou zpět ještě něco málo pokoupím a jdeme na večeři. Klasické menu jako včera, jen tajine jsem zkusil jehněčí s rozinkami – vynikající!!
DEN 14 středa 2.4.
V rychlosti posnídáme, nabalíme a vydáváme se na cestu směrem na Ouarzazate. Údolí řeky Dráa máme nafocené z předminulého dne, takže nezastavujeme a cesta rychle ubíhá. V jedné vesnici mi z nenadání z levé strany vbíhá do cesty malá holčina. Instinktivně sáhnu po brzdě, ale už je příliš pozdě. Naštěstí na ni ještě její matka křikne a dítě se zastaví – míjím ji bočním kufrem asi o 10cm…. Za vesnicí na chvíli zastavujeme – musím to rozdýchat.
V Ouarzazate doplňujeme zásoby a jedeme na nejfotogeničtější vesnici Ait Benhaddou. Uděláme pár fotek z dálky (dovnitř se nám nechce) a pokračujeme údolím dál. Za chvíli asfalt končí a začíná šotolina, místy se štěrkem a kameny. Pro varadero je to drsná cesta. Jedu ještě asi 4km na průzkum, ale je to pořád stejné. Dělám aspoň pár fotek a vracíme se zpět do Ouarzazate.
Je chvíli po poledni a máme dost času na to, abysme dojeli k vodopádům Ouzoud, kde kempuje Ladik. Majitelé kempu radí jet po silnici R307, která je prý nově opravená. Cesta horami má asi 120km a trvá 5 hod (což nám Ladik zatajil :-)).
Za Ouarzazate jedeme asi 15km na Ar Rachidia a pak odbočíme vlevo na Tidrheste, odkud pak najíždíme na R307. Tato silnice vede přes pohoří Vysokého Atlasu a cestou projíždíme 3 průsmyky ve výšce 2.200 – 2.500 m. n.m. Silnice je plná serpentin a nám se naskýtají úžasné výhledy do hlubokých údolí a na zasněžené vrcholky hor. I v těchto zapomenutých končinách žijí lidé – jednou se malá vesnice krčí na dně údolí, jindy jsou to zase kamenné domy na vrcholcích hor. Prostě nádhera.
V tomto je Maroko krásné – ráno jsme v poušti, palmy, oázy a odpoledne máme na dosah zasněžené vrcholky hor. Cestou nás potkávají i drobné nepříjemnosti – vždy v nejnevhodnější chvíli jede v protisměru úzké silnice auto, jindy jsou to děti hrozící nám napřaženou rukou s kamenem – Laďa do nich naoko motorkou najíždí a teprve potom co se rozutečou a odhodí své „zbraně“, dostávají něco na zub (pálivé bonbony :-)).
I když je to cesta krásná, je docela náročná a do cíle naší cesty (kemp Zebra, 1km od vodopádů Ouzoud) přijíždíme až navečer. Vítají nás Ladik s Darčou i majitelé kempu se všemi svými psy :-).
DEN 15 čtvrtek 3.4.
Ladik to tu za těch pár dní má už prozkoumané, takže nás ráno vede, coby zkušený průvodce, rovnou k vodopádům. Jsme tu ještě brzo, takže jsme ušetřeni tradičnímu návalu. Odpoledne je to tu jak na pouti. Vodopády jsou nádherné a fotíme je ze všech stran. Dá se dojít až k pramenům řeky, ale to z časových důvodů vynecháváme. Ladik tam už stejně byl a při té příležitosti tam utopil mobil :-).
Nakoupíme nezbytné zásoby a chystáme se na cestu. Před odjezdem prodávám Paulovi (majitel kempu) montážní páky na motopneu co mám sebou – právě ve chvíli kdy v zadní pneu najdu vražený hřebík…. Doufám že "ultrasíl" funguje a nebudu je potřebovat. Na hlavní silnici je to 50km a cesta vede serpentinami přes hory. A to zrovna ve chvíli, kdy se ve vsi koná nějaká sláva a proti nám míří do kopce po střechu naložené náklaďáky. Na korbách stařičkých Bedfordů se tísní koně, ovce, zavazadla, zásoby, lidé, prostě všechno možné i nemožné. Silnice je široká tak na 1 auto a náklaďákům se nechce moc uhýbat. Kolikrát si říkám, že přijdu o boční kufry. Sjíždíme dolů z kopců a cestou míjíme odpadlíky v protisměru. Tu je to louže oleje pod náklaďákem, jinde zas defekt. Naštěstí přežijeme vše bez úhony a dostáváme se na hlavní silnici směrem na Azrou. Cesta dál už je pohodová, znepříjemňují ji pouze bezohlední řidiči a přímo u silnice se pasoucí ovce. Táboříme kousek za Azrou, v kempu Amazigh. Večer to tu vypadá jak na srazu karavanů – zřejmě jediný kemp v okolí. Dáme horkou sprchu a jdeme s Laďou na večeři do nedalekého auberge. Testneme tradiční tajine, ale moc mi nejede – vypadá to jako lečo, zatím nejhorší co jsem tu jedl. Slunce zapadá a je znát že se ochladilo.
DEN 16 pátek 4.4.
Ráno je taková zima, že i čápi na vedlejším komíně klepou zobákama :-). Jsme ve výšce kolem 1500m n.m. a je to znát. Nějak moc jsme si zvykli na teplo. Včera odpoledne bylo ještě 29 st. a ráno už jsou jen 3.
Dnešek je naším posledním marockým dnem. Rychle posnídat, nabalit, zaplatit kempovný a vyrážíme. Jedeme na Meknes a potom dál na Tetouan. Cestou se ještě stavujeme ve Volubilisu - vykopávky římského města. Děláme pár fotek ze silnice, utrácíme poslední dirhamy za drobnosti a pokračujeme dál.
Ráz krajiny se už dávno změnil. Kameny vystřídala spousta zeleně a krajina působí více evropsky. U Chefchaouenu začíná pěkně studeně foukat a to nám vydrží po celý zbytek dnešní cesty. Z Tetouanu na Ceutu jedeme po nově vybudované dálnici, která zatím končí v půlce cesty a je placená (4 Dh) – asi proto jsme po ní jeli sami :-). Po vyjetí z dálnice je potřeba projet několik kruháčů (po Karvinsku „rondlů“ :-) ) a napojit se na starou silnici, která vede podél pobřeží. Hned na první kruháči ale bloudíme – jsou tu ukazatele psané jen arabsky :-(. Vracíme se a pokračujeme již správnou cestou. Na jednou z dalších kruhových objezdů je rozlitý olej. Laďa na něj najíždí tak nešťastně, že mu podjíždí přední kolo a pokládá varadero na bok. Naštěstí se nic vážného nestalo a můžeme pokračovat v cestě.
Okolí silnice z Tetouanu na Ceutu prochází velkou výstavbou. Uskutečňuje se tu několik projektů a je vidět že sem Maroko sype velké peníze. Vyrůstá tu najednou několik obytných čtvrtí a silnici lemují palmové promenády a pláže.
Jsme na hranicích před Ceutou. Hned je u nás „odchytávač“ s dotazem jestli máme všechny potřebné doklady. Povídám že jo, ale hned dodávám kouzelnou větu: „no money for you“ :-). Tomu rozumí a nechává nás na pospas svému osudu. Přejít hranice není nic složitého. Stačí vyplnit papír o osobě – stále ty samé údaje co jsme vyplňovali v každém kempu, razítko do pasu, razítko na papír o motorce, který nám orazítkovali už při příjezdu a můžeme jet. Celkem to odsejpá a na španělské straně projíždíme bez zastavení. Jedeme rovnou do přístavu. Cestou ještě kupujeme lístky, které jsou o dost levnější než když jsme jeli z Tarify do Tangeru. Za motorku a osobu platím 40 Eur. U Ladikova auta je rozdíl ještě výraznější. Už vím proč všichni jezdí tudy :-).
Přijíždíme do přístaviště, procházíme několika kontrolami se psy a najíždíme na loď. Cesta probíhá klidně a rychle. Po vylodění chceme ještě nakoupit něco málo zásob. V odpolední dopravní špičce v Algecirasu se mi zbytek výpravy ztrácí a tak si dělám malý výlet po městě – bez mapy, která zůstala v autě :-(. Naštěstí si to tu trochu pamatuju, takže se večer scházíme v kempu Rio Jara. Fouká tu a je 16 st. Dáme něco k snědku, horkou sprchu a jdem spát. Díky změně na letní čas je tu o 2 hod. víc jak v Maroku.
DEN 17 sobota 5.4.
Budíme se do jasného rána. Teplota přes noc neklesla a už to není tak hrozný – zvykáme si :-). Jen kdyby tu tolik nefoukalo. Pomalu balíme a připravujeme se na cestu domů. Kolem poledne si děláme výlet do Algecirasu a v místním "Kerfůru" si trošku zašopujem J. Nakoupím pár nezbytností a pak hodinu čekám na parkovišti na zbytek výpravy. Po návratu do kempu vybalíme své úlovky a děláme si menší piknik. Pak naložíme motorky no vozík a pobalíme vše ostatní. Darča donesla od moře pěkné mušle – vyrážím tedy taky na lov. Na boso, v mikině a kulichu vypadám divně. Je sice 20 st. Ale fouká silný studený vítr. Slunce pomalu zapadá, přes moře je Afrika a po pláži se projíždí místní na koních. Prostě romantika :-).
Ostatní mezitím zašli do místního baru. Jdu za nimi a dáváme něco málo piv. U stanu pak testnem Ladikův nový vařič a jde se spát.
DEN 18 neděle 6.4.
Už od rozednění balíme, ale je toho snad víc než cestou sem. Vyrážíme až v 10. Cesta začíná malou tragédií – CD Holki v přehrávači :-). Cestovní rychlost je 110-120 abysme auto moc netrápili. Teplota se vyšplhala na 22 st a míjíme zasněžené vrcholky Sierra Nevada. U Alicante je už 30st. Celkově jsme ze Španělska zklamaní – špína, bordel, odpočivadla na dálnici bez záchodů, benzínky bez jediného automatu na kafe.
DEN 19 pondělí 7.4.
Jedeme s jednou spací přestávkou celou noc. Nad ránem jsme konečně v civilizaci – Francie :-). Teploměr ukazuje jen 3 st a u nás má dokonce mrznout. Navečer vjíždíme do Německa a vítají nás zasněžené vrcholky kopců.
DEN 19 úterý 7.4.
Německo, 7hod ráno -4st, kolem dálnice sníh. Mám pocit že o pomerančích na stromech, palmových oázách a písečných pláních se mi jenom zdálo. Dopoledne přistáváme v Berouně, dáváme pozdní snídani na OMV. Končí dovolená a začíná návrat do reality.
Maroko je velice krásná a rozmanitá země, která stojí určitě za návštěvu. Každý si tu najde to svoje – ať již jsou to písečné pláže u moře, vysoké hory se zasněženými vrcholky, nebo poušť s oázami.
Některé zajímavosti:
Ceny:
voda 1,5L PET 5-10 Dh
chleba – placka 1-2 Dh
benzín natural (sans plomb) 10,20-10,50 Dh/litr
nafta cca 7,20 Dh/litr
mátový čaj 7-10Dh
coca cola 0,3 8-10 Dh
internet 5-10 Dh/hod
menu v restauraci cca 80Dh
ceny ostatního - jak si usmlouváte J
Použitá mapa: Michelin 742
Kurs v době naší návštěvy: 1Dh = cca 2,20-2,30 Kč
Celkem najeto: cca 3.100km
Náklady: cca 26.000 Kč
Doprava:
Petit taxi (malé taxi) nejčastěji Fiat Uno a pod., pobere max. 3 cestující.
Grand taxi (velké taxi) nejčastěji MB 240, na jihu Peugeot 305 combi, poberou co se vejde – vzadu 4 os, vedle řidiče 2os.
Meziměstské taxi – dodávky MB (předchůdce sprintera) se zvýšenou zahrádkou na střeše pro přepravu všeho možného i nemožného. Velké taxi vyjíždí až když jsou plně naloženy J.
Setkali jsme se s velkým počtem policistů na silnicích a častými kontrolami – ty se ale týkaly jen místních a Ladika (když přehlídli českou SPZ J ), nás na motorkách nechávali projet bez povšimnutí. Do výbavy místní policie patří hlavně Jeep Wrangler, z motocyklů jsou to pak různé modely BMW.
Bezolovnatý benzín je běžně k dostání u většiny čerpacích stanic ve městech a na hlavních tazích.
Při přejíždění řídce osídlených míst je lepší předem natankovat. |
|
« Předchozí stránka
|
|
