Velká Británie 2009 (17.6. - 26.6.)

17.6. středa
Plánovaný den a hodina odjezdu se přiblížil, naložíme Emila (našeho maskota, co nám zajišťuje sluníčko a žádný déšť) do kufru, a i když je zataženo, počasí nám přeje a my v 9:00 ráno nasedáme na motorku a vyrážíme směr Británie. První zastávka se koná hned po 20km (nákup zapomenutého sprcháče) – při parkování málem sejmeme stojícího motorkáře (trošku nezvyk na váhu bočních kufrů) :-). Cesta na hraniční přechod Rozvadov probíhá v pohodě, ale hned na první německé benzínce nastala menší panika – nechtěli mi vzít z nepochopitelných důvodů platební kartu – naštěstí to ale byla první a zároveň poslední benzínka, kde ji odmítli, na všech ostatních ji už akceptovali.
V Německu jsme si udělali pár tankovacích a odpočívacích přestávek, přičemž asi nejzajímavější byla kousek za Frankfurtem nad Mohanem, kde jsme se setkali s naprosto výborným litevským kamioňákem, se kterým jsme si dali kafčo, popovídali si a dál pak sami pokračovali v cestě.
Zakempovali jsme kolem 20:00 kousek za Duisburgem, v předem nalezeném „Ferienpark Waldfrieden,“ An der Paas 13, Grefrath. GPSka se sekla jen o jednu ulici, jinak jsme jeli najisto. Poměrně sympatický kemp, na kterém jsme shledali jen jednu chybu, a to strašně velké komáry, od kterých jsme měli štípance ještě třetí den :-).
Dnešní den byl co do počtu najetých kilometrů hodně náročný, ujeli jsme bezmála 800km a byli rádi, že máme kde složit hlavy.

18.6. čtvrtek
Ráno jsme spakovali všechny věci, v 8:30 seděli na motorce, přejeli hranice mezi Německem a Nizozemskem a u první benzínky se nasnídali. Pobavila nás další nizozemská benzínka, kde se mezi parkovacími stojany procházel kohout se slepicemi. Motorky a auta nechávali drůbež naprosto klidnou. Následující dálnice, bez jediné zatáčky napříč Nizozemskem a Belgií byla asi nejúmornější část cesty. Něco po poledni jsme se dostali do Francie, našli trajekt, vybrali si nejlevnější plavební společnost (P&O Ferries) a do pěti minut už čekali srovnaní na přidělených místech i s dalšími čtyřmi britskými motorkáři na pokyn k nalodění do trajektu.
Za těch pár minut čekání jsme s nimi stihli něco málo pokecat – vraceli se domů ze Švýcarska. Docela se nám hodili :-) - vysvětlili nám co a jak na trajektu s motorkou, jak se má přikurtovat řemenem a docela šikovné detaily, jako např., že je dobré si dát na sedlo rukavice a až přes ně řemen, protože je špinavý – docela nám tím zachránili čisté kalhoty.
V 15:00 jsme vypluli, dali si výbornou polívku (doporučujeme, úplně luxusní!!!), kafčo na probrání a pak už jen koukali jak se z dálky vynořují pro Británii tak typické bílé křídové útesy.
Ani jsme nevěděli jak a za hoďku jsme stáli na ostrovech, posunuli si hodinky o hodinu napřed, britští motorkáři se s námi rozloučili, popřáli hezkou dovču a my se vydali, poprvé vlevo, do městečka Canterbury. Tam se nám, pravda, trošičku pomátla GPS, asi si nemohla zvyknout na četnost kruhových objezdů, a my mezi třemi kruhovými objezdy kroužili jak pitomý :-D. Nakonec jsme se, ale z Canterbury úspěšně vymotali, na mapě si nalezli červený trojúhelníček a vydali se do Leysdown on Sea asi 50km dál na východním pobřeží.
Měli jsme lehčí problém s nalezením kempu, byl sice hned u okresky (kterou jsme přijeli a následně projeli až na konec, kde končila na statku mezi koňmi :-) ), ale protože tam bylo jen pár stanů, přehlídli jsme ho a museli se ptát na cestu.
V kempu naprostá romantika! Anglický trávník, kolem běhají divocí králíci s malýma králíčkama, hrdličky a další ptáci se prochází mezi stany, výhled přímo na Atlantik…paráda. Zaplatili jsme si tu ubytování na dvě noci, vydali se navečeřet do nedalekého, pro Británii proslulého Fish&Chips (relativně levné rychlé občerstvení) a kolem jedenácté večer se skáceli do stanu na samonafukovací karimatky.

19.6. pátek
Na dnešek máme naplánovaný Londýn. Ráno bylo nádherné, svítilo sluníčko, azurové nebe, ale já byla „lehce“ vytočená, potřebovala jsem si vyfénovat vlasy, zásuvky v kempu nebyly a fén na půjčení byl na recepci, která otvírala až v 9:3O, což pro nás bylo pozdě. Do Londýna jsem holt jela jak pudl. :-)
Do GPSky jsme zadali Bexley (okrajová čtvrť na východě Londýna), tam jsme u benzínky vyfotili mapu, nalezli na ní nejbližší zastávku metra Lewisham, na motorce se k ní přiblížili, (včerejší Fílova hláška „Ses zbláznila, na motorce do Londýna prostě nejedu!!!“ byla zapomenuta), zaparkovali na placeném parkovišti, místní nás nasměrovali správným směrem ke stanici metra, koupili jsme si lístky a po hlavě se vřítili do obávaného postrachu všech turistů – Londýnského metra :-).
V něm jste bez angličtiny ztracení. Metro má XY tras, které se kříží, rozdvojují, ve vlaku Vám uprostřed cesty např. zahlásí, že metro mění směr a vrací se zpět, nebo že odbočuje na jinou trasu apod., takže je zaručený, že zdřímnout si v Londýnském metru je vážně cesta do pekel :-D.
Protože já sama byla v Londýně již potřetí, chopila jsem se role „průvodce,“ a snažila se Fílovi ukázat to nejzajímavější co je v hlavním městě Británie k vidění. Vydali jsme se tedy do City of London (ústřední část Londýna), kde jsme postupně prošli kolem London Eye, House Of Parlament, Big Ben, poblíž stojící památník velkého požáru Londýna, proslulou Downing Street 10, sídlo královny Buckingham Palace, St.James Park, kde běhaly veverky, plavaly kačeny, kachny, labutě atd. a Picadily Circle se sochou Amorka. Metrem jsme se přesunuli k Tower Bridge, odkud jsme to už směřovali přes prodejnu potravin zpět do metra, k motorce a do kempu. Cestou do kempu jsme na dálnici chytli bouračku a z toho vyplývající kilometrové kolony pomalu popojíždějících aut – my to vyřešili odstavným pruhem :-) – dálnice o pár kilometrů dál byla uzavřena a vše bylo odkloněno objížďkou přes okolní silnice – tam odstavný pruh nebyl a jízda mezi dvěma pruhy šla s bočními kufry horko těžko.
Večer se potvrdila moje slova, když jsem Fílu ještě v Praze upozorňovala, že z Londýna bude absolutně unešený a bude se tam chtít vracet. Na seznamu lidí milujících Londýn přibyl i on. Byla jen škoda, že jsme na prohlídku neměli více času. Nechce to jeden den, ale minimálně tři. Do kempu jsme se díky kolonám dostali téměř za tmy.

20.6. sobota
Dopoledne jsme si udělali na pohodu a šli se projít na pláž, kde nás fascinovalo nepřeberné množství vyplavených mušlí. Bylo jich tolik a všude, úplné haldy, že by šly nabírat rovnou lopatou.
Kolem poledne jsme vyrazili směr Windsor, kde je největší doposud obývaný hrad, který je zároveň jednou z oficiálních rezidencí britské královské rodiny. Vstupné nebylo nejlevnější a my měli hlad, tak jsme se spokojili jen s vnějším pohledem a libry utratili raději za pořádný oběd v restauraci.
Cestu směřujeme na Vale Of The White Horse (nádherná bílá křídová silueta koně, na zvlněném kopci, která byla vytvořena něco kolem 2tis..př.n.l.), poblíž Oxfordu. Když z kopce vidíme, že nad námi je sice sluníčko,ale všude kolem na obzoru jsou černé mraky, rozhodneme se, že se ubytujeme v hotelu.
Nejbližší větší město je Swindon, takže zcela nečekaně padla volba na něj (byl už zase večer, čas tu letěl neskutečně rychle).
Po příjezdu do města následovaly „menší problémy“ s hledáním hotelu, nikde nic. Nakonec nás zachránili britští kolegové Fíly (hasiči), které jsme pronásledovali na motorce až na jejich stanici, a kteří nám ochotně (jak Fíla správně předpokládal), pomohli najít nejlevnější hotel (2hvězdičky) v okolí (i tak nás ale dvě noci v něm bez snídaně vyšly na 110L).
Ve francouzském hotelu nás přivítala britská recepční se slovy „Ahoj, jak se maš?“ Dali jsme se do řeči, jakto, že umí česky - hodně dávno prý chodila s Čechem a něco málo z českých slovíček jí ještě utkvělo v hlavě.
Hotel naprosto parádní, plazmová televize, úžasná postel (konečně, po 3dnech ve stanu!!), horká voda, vlastní koupelna.. no úplně jsme si chrochtali :-).
Večer jsme malinko trpěli hlady, protože se nám porouchal bezporuchový vařič a mi byli jen o kousku chleba s paštikou, co nám zbyl od snídaně, dohodli jsme se, že to do rána nějak přežijeme, protože nejlevnější jídlo v hotelu stálo 16L (jídelák jsme měli bohužel na pokoji, uuaa raději nečíst, v břiše nám kručelo fest).

21.6. neděle
Ráno se cítím nic moc, škrábe mě v krku a celkově mně není nejlíp. Namířili jsme si to do Oxfordu, univerzitního městečka, vzdáleného přibližně 50km od našeho hotelu. Měli jsme takový hlad, že jsme po náletu na supermarket sežrali každý 3 housky s tuňákem :-). Poté následovala lékárna (aspirin a vitamin C) a až potom jsme byli schopní si městečko v klidu prohlédnout. Bylo daleko klidnější než Londýn, ale i tak mělo svoje určité kouzlo.
Z Oxfordu jsme nadšení, prohlížíme si Christ Church Cathedral, Oxfordskou univerzitní jídelnu (na koupi vstupenek jsme museli čekat do 14:00, mezičas jsme strávili v kavárně nad espressem, protože začalo lehce poprchávat.) a celkově obdivujeme parádní architekturu.
Vracíme se k motorce a je opět krásně. Nakupujeme chleba k večeři (ještě sušenky a ředkvičky :-) ) a na parkovišti se k nám hlásí dva Češi, že prý viděli českou SPZku. Zakecali jsme se, žijí už 5let v Británii, motorkáři, a že klidně u nich můžeme přespat (proč jsme je hergot nepotkali včera??) :-) .
Vracíme se zpět na hotel a Filí začíná „milovat“ kruhové objezdy :-D, které jsou naflákané vážně všude, kde to jde.
Večer je mi ještě hůř než ráno, motá se mi hlava, cpu se aspirinem, začíná mi rýma a začínám panikařit, že mám prasečí chřipku. Do toho si ještě hraju na automatickou pračku a peru špinavé prádlo, Fíla ho ždímá a věší na provázek, který jsme natáhli okolo pokoje :-).
objev dne – britští motorkáři se zdraví kývnutím hlavy doprava (na to jsem přišla JÁ, říkala jsem si, co to mají za cuky, a pak mi seplo, že je to pozdrav, tak jsem cukala taky :-). Fíla byl chudák celé předchozí čtyři dny frustrovaný, že Britové se nezdraví :-D – od neděle odpoledne cuká taktéž :-), teď už nikdo nepozná, že nejsme místní :-) )

22.6. pondělí
Odevzdáváme kartu od hotelového pokoje na recepci, na GPS zadáváme Brecon a směřujeme dál na západ do Walesu. Cestou se stavujeme v Hereford v lékárně (pro změnu :-) ) pro kapky do nosu, protože ta má viróza fakt pracuje a já se s ukázkovou rýmou dusím v helmě.
Úplnou náhodou tu objevujeme nádhernou katedrálu z 11.století, o které jsme se shodli, že patří mezi ty nejkrásnější, co jsme kdy viděli.
Po prohlídce katedrály a projití města pokračujeme dalších asi 60 km směrem k Brecon a pár kilometrů od něj nacházíme kemp, hned vedle pastviny s ovcemi a s výhledem na okolní kopce jihovýchodního Walesu (i s bazénem, do kterého Fíla vletěl okamžitě po postavení stanu :-) ).
Já úplně kaput z „prasečí chřipky“ vytuhla ve stanu a následovalo hoodně dlouhé přemlouvání k večernímu výletu na Llyn Brianne Reservoir, Waleskou přehradu v národním parku, na kterou vedla ouzká silnička stoupající do kopců, plná zatáček, napříč pastvinami, přes cestu nám běhali ovce s jehňátkama, koně, všude okolo překrásná příroda.
U přehrady jsme byli úplně sami, slyšeli jsme jen hukot přepadající vody a bečení oveček, no jedním slovem, romantika.
Od přehrady jsme se vydali menší oklikou do kempu, po cestě od Llyn Brianne Reservoir nás čekala značka upozorňující na 25% klesání a po ní následoval super sešup do údolí.
Fíla je nadšený z ukázkového stavu všech silnic a úžasných zatáček a prohlašuje, že snad přestane po českých silnicích jezdit a bude si motorku vozit jen do Británie :-). Je fakt, že ani já si nepamatuji, že bych v GB dostala herdu do zad od díry v silnici.

23.6. úterý
Cíl dnešního dne je jasný, přesun přes Pen y Fan (886 m.n.m), největší vrchol této oblasti a zároveň starověké pohřebiště, do kempu poblíž Cardiffu. Pod Pen y Fan necháváme na parkovišti motorku a razíme na vrchol, opět skrz rozlehlé zelené pastviny, po kamenité pěšině. Já popravdě na vrchol nedošla, „umřela“ jsem přibližně 2km od pohřebiště a čekajíc na Fílu vyzbrojeného foťákem jsem si užívala pálícího sluníčka a pomalu slavila ustupující „prasečí chřipku,“ ze které mi zbyla už jen rýma.
Kolem čtvrté hodiny odpoledne jsme nalezli kemp 60km západně od Cardiffu, poblíž moře, takže ihned po postavení stanu štracháme plavky, bereme Emila a vyrážíme na pláž, která má být podle místní kempařky 15min pěšky – my tam jdeme 30min, první pokus skončil někde v poli :-D.
Na pláž s velkými, sluncem rozpálenými balvany (né žádné mini oblázky jako třeba na veřejné pláži v Hastings:-) ), jsme se dostali „slaňováním“ asi 10m vysokého útesu. Voda byla studená, ledováá, ale my to prubli a byla koupačka v Severním Atlantiku :-) .
Večer, i přes moje protesty, že to nedopadne dobře, a ať to raději necháme na ráno, jsme se vydali prohlédnout si Cardiff, hlavní město Walesu, kam jsme se dostali skoro v 21:15. Hrad i katedrála byly samozřejmě zavřené, přístav jsme našli něco málo před desátou večer.. Samozřejmě následovala bitka a hysterák. Z Cardiffu, který jsem moc chtěla vidět, jsme tak skoro nic neměli. Večer jsme strávili odděleně, já naložená ve sprše a pokecem s místním Britem, Fíla nevím jak.

24.6. středa
Pakujeme věci, přičemž jsem musela trochu usměrnit Fílu, který chtěl jet do Cardiffu podruhé ještě dnes (cca od 10:30 s ním zas mluvím), a vydáváme se na Stonehenge, na který se koukáme jen přes plot, protože se nám nechce probíjet se masou turistů na pěšince kolem něj. Jsem z něj trošku zklamaná, i když ti co tam už byli, nám říkali, nečekejte žádný zázrak, Stonehenge je pár metrů od silnice, je tam hafo turistů a nemá snad ani smysl tam jezdit, stejnak jsem doufala, že bude takový, jak na fotkách… a ono fakt, že ne :-). A to jsme se tam probíjeli opět uzavřenou a odkloněnou dálnicí (takže kolonou stojících aut a kamionů, tak nějak různě odstavnými pruhy, pruhy pro autobusy, mezi pruhy, jsme se vesměs protroubili), téměř udušení výfukovými plyny, ble.
Odtud pokračujeme směr Brighton, kde nás cestou „postihne“ ještě jedna uzavírka, tentokrát obyčejné okresky.
Kemp nacházíme v městečku Seaford, mezi Brightonem a Eastbournem. Je hned u pobřeží a fouká tu tak šílený vítr, že se modlíme, ať neodletíme i se stanem do moře.
Umíráme hlady, a proto večer vyrážíme do asi 2 míle vzdálené restaurace v centru městečka (nejbližší co jsme našli mezi opuštěnými letními apartmány!) na jídlo. Ňam. Luxusní véča, která Fílovi lehce provětrala peněženku, ale průvan občas neuškodí :-).
Po návratu z restaurace jdeme do sprch, kde je neskutečná zima, voda přes vodní kámen skoro neteče, zásuvky nikde – úroveň vůbec neodpovídá britskému standartu.
V noci mě budí nárazy větru do stanu (Fíla spí jak zabitej :-) ).

25.6. čtvrtek
Stan neodletěl! Platíme za ubytování, majitelka kempu nám popřeje šťastnou cestu domů a my podél pobřeží a dál po dálnici uháníme do Doveru na trajekt.
V 14:00 naposledy máváme křídovým útesům, které se s námi loučí nádherně osvícené sluncem, dáváme si opět ňamózní „trajektovou“ polévku a jdeme se porozhlédnou do bezcelní zóny po nějakém tom suvenýru z našeho výletu. Odnesou to pánské hodinky, dámská peněženka, zázvorová 95% čokoláda pro rodiče a na kufru samozřejmě nesmí chybět SAMPLEPKA GB :-) .
V 16:00 SEČ (15:00 britského), se vyloďujeme v Calais. Je pravda, že hodinový posun, na který jsme skoro zapomněli, nám pak později večer způsobil trošku komplikace.
Projeli jsme Francií, Belgií, Nizozemskem a na první benzínce v Německu (cca 20:00), jsme si uvařili kafčo a začali přemýšlet o tom, kde přespíme. Na mapě jsme se zorientovali (šlo to kvůli na nás padající únavě už dost těžko), kde že to jsme a volba padla na nejbližší značený kemp, který byl od nás zhruba 80km.
Když jsme kemp po desáté večer konečně našli, projevila se před jeho branou „přátelská povaha“ našich západních sousedů, kteří nejen, že neuměli slovo anglicky (takže jsem v paměti musela zašátrat po nějakých těch německých slovíčkách – šlo to horko těžko, ale nakonec jsem to dala :-) ), ale dokonce nám oznámili, že mají po zavíračce a ať s ubytováním počkáme do osmi do rána… Hodně jsem v tu chvíli litovali, že neumíme nějakou peprnou německou nadávku :-). Co jsme mohli dělat jiného, než nasednout opět do sedla a pokračovat v cestě.
Ujeli jsme dalších 100 km a stan zapíchli na naprosto bezkonkurenčním místě – uprostřed staveniště vedle jedné z dálničních benzínek. Za použití sprchy, která tu k našemu velkému štěstí byla, si obsluha benzínky sice shrábla € 6, ale po celém dnešním dni rozhodně stála za to (slavím po dvou dnech konečně umyté vlasy!) :-).
Kolem jedné v noci padáme mrtví do stanu, ani nevíme jak.

26.6. pátek
V 8:00 nás budí bagr :-). Pozdravíme se s pobavenými dělníky, s partou motorkářů na benzínce a míříme k českým hranicím, které máme ještě relativně daleko, zhruba 550 km.
Kolem 15:00 projíždíme přes Rozvadov a něco po 16:30 jsme v Praze.

(celý následující den vypadá stylem spánek – procházka se psem – spánek – jídlo – procházka se psem – spánek, spánek SPÁNEK!)

stav tachometru na začátku cesty – 8080 km
stav tachometru na konci cesty – 12090 km
výdaje: