|
Od časného podzimu jsme si malovali, jak z jara absolvujeme epické dobrodružství na hrubých pneumatikách, zcela záměrně zatraceni kdesi v Albánii, jak budeme pospávat po lesích, prát trenky v čirých horských říčkách a snad i lovit drobnou zvěř na večerní oheň. „Nejsou tam náhodou medvědi a vlci?!“ Poznamenala přítelkyně mého souputníka, když nás načapala u piva nad podrobnou albánskou mapou. Jindra se pochopitelně tvářil jako že o to víc to bude adventure, ale hned jsme koumali, jestli jsou v mapě aspoň nějaké kempy. Nejsou. Mimochodem, v televizi téhož večera dávali dokument o medvědech zabijácích. Pak nám pár zkušených cestovatelů poradilo, že v Albánii bude brzy z jara kosa, deštivo a blátivo tak, že sebevětší špalek na gumě Varadero z bahna nevytáhne. A jelikož byl termín dán, vyrazili jsme víc na jih. Ve Španělsku musí přece být toho času vedro až až!
Poznámka: Jako každý, kdo viděl aspoň dvakrát Pulp Fiction umím celou jednu větu španělsky: Donde esta la zapateria? (Kde je obchod s obuví?)
Realita jižanského jara
Noc strávená ve sportovních sedačkách BMW nebyla z nejpohodlnějších. Při každém probuzení za volantem mě k smrti vyděsilo baworáku těsně za zadkem zářící poziční světélko přívěsu a skutečnost, že nás pronásledují dvě motorky. Nově instalovaná navigace stále tvrdohlavě ukazovala čas „1d, 9h 13m“, předjetí každého kamionu byl adrenalin a plahočení to bylo vskutku nekonečné. Nějak jsem si neuměl představit dalších třiatřicet hodin na cestě. Po kafi mi došlo, že jde spíš o zítřejší ranní hodinu příjezdu a poklimbávalo se mi zase o něco spokojeněji.
Před cestou jsem sice letmo pročetl pár pasáží knižního průvodce Španělskem, ale nakonec jsem zcela v souladu se svou novou filosofií náhodného cestovatelství sbalil obsáhlou publikaci s sebou, pro ad hoc plánování denních tras. Jestliže bych vám před cestou nakreslil svou představu o Španělsku, vypadala by asi nějak takhle:
Možná je to tak trochu důsledek toho, že jsme v hodinách zeměpisu probírali lokality výskytu gumárenského průmyslu či těžby uhlí místo praktičtějšího reálného popisu konkrétních končin. První pochybnosti se mé mysli zmocnily, když jsme celé dopoledne marně sháněli otevřený kemp, kde bychom na dva týdny zanechali vůz s valníkem. V polovině března tu zjevně sezóna ještě nezačala. Ale přece jen jsme byli ještě na francouzské straně hor, nedaleko Perpignanu, horké jižní Španělsko je určitě už plné života...
První krátký výlet po Pyrenejích bez kufrů byl geniální. Na podrobné mapě jsme vyhledali nejmenší cesty v okolí s enduro vložkou a užívali si ideální teploty na motorkářské hadry. Pod horami rozkvétaly sady stromků miliony růžových květů, na vrcholcích štítů zářila sněhová pokrývka a mrňavé vesničky z kamenných domků s otevřenými obchůdky dodávaly odpoledni na ukázkové malebnosti. Za pár kilometrů již hrubé Mitasky E-07 klouzaly po kamenech úvozové cesty a bikeři, zvyklí doposud na silnice, si s dětskou radostí užívali svou první skutečnou dobrodružnou jízdu ve stupačkách kamsi na pyrenejskou vyhlídku. A jelikož už se slunce blížilo horizontu, povečeřeli jsme zcela mimo civilizaci, na skále s rozhledem na kopcovitou krajinu daleko na sever a těšili se na všechno to nefalšované adventure příštích dní.
O adventure pozérství a rozdrobených bagetách
V noci byla ukrutná zima. Lezu ze spacáku oblečený v bundě, ačkoli Jindra se pohodlně vyspal v triku. Na cedulku svého spacáku s hodnotou mínus patnáct jsem od té doby koukal značně nedůvěřivě. Sbalit vše z pohodlí kombíku na motorky zabralo mnoho hodin a beze zbytku vyčerpalo dostupný slovník nadávek a citoslovcí údivu. Motorky oproti včerejšímu řezání zatáček na stupačky pod tíhou zavazadel ztratily drobet na ovladatelnosti a ve skrytu duše jsem pojal první pochyby o offroadovém dobrodružství s tři sta padesáti kily pod sebou. Vyrážíme jihovýchodním směrem na město Ripoll a do prvního deště.
Poznámka: Mitas E-07 mají na mokré španělské okresce charakter špatně navoskované běžkové lyže.
Jízda ve skupině přináší jistou pravděpodobnost, že se někdo ztratí. Třeba v džungli, hustém provozu nebo na semaforech. Toho dnes projely podhorským městečkem sotva dvě auta za hodinu a o semaforech tu zjevně nikdy neslyšeli. Dodnes se přeme o to, jak jsme se mohli rozdělit na jediném kruhovém objezdu za městem, maje rozestup asi deseti metrů a stejně kalibrované navigace.
Zatímco budeme zcela nevhodně a evidentně nevítaně zabírat místo u největšího stolu ve vyhřáté kavárně opodál, vyčkávaje lepšího počasí, slušelo by se vysvětlit několikero skutečností, které se váží k příběhu této cesty. Zatímco já jsem své osvědčené Varadero naivně uzpůsobil k jízdě terénem obutím Mitasky, Jindra, jindy spíše okruhový jezdec, kvůli naší cestě zakoupil staré Super Ténéré. Hlavně proto, že je to stará dakarská klasika, která s drátěnými koly a plechovými kufry vypadá nanejvýš stylově. K tomu pořídil textilní cestovatelský komplet, boty, enduro helmu – zkrátka všechno tak, aby na první pohled vypadal, jako by pro něj projížďka po Mongolsku byla běžnou kratochvílí. Neb jak praví heslo jím založené skupiny jezdců – nezáleží na tom, jak na motorce jezdíš, ale jak u ní stojíš! Původně z bezbřehé ironie - vybudované kolem vystajlovaných pražských víkendových jezdců nejnovějších supersportů s naleštěnými kombinézami, kteří s netknutými slidery vysedávají na slapské vyhlídce - Jindra též rehabilitoval a spíše redefinoval slovo Pozér. Pozér je někdo, komu to u své motorky fakt sekne, a umí se patřičně frajersky chovat za každých okolností. V jeho případě hlavně tak, že při vyjížďkách s libovolným jezdcem posunuje práh strachu tak, aby byl za všech okolností nejrychlejší. A pakliže vyrazil na motorce cestovat, musí rozhodně působit nejvíc adventure!
Přes první větší průsmyk Col d´Ares se trápíme ještě neprůhlednou mlhou a lehkým deštěm, ale i ten nakonec ustal v podvečer jsme si užili ještě spousty kilometrů klikatých silnic, které aspoň trochu pozvedly morálku výpravy. I přesto, že stará XTZ začala podivně vrzat neznámo kde.
Večer jsme narazili na luxusní a zároveň otevřený kemp, což nás jen utvrdilo v předchozí úvaze, že na tady na jihu už sezóna začala. Byl nesmyslně drahý, pročež platíme místo na jeden stan a míříme skrz les chatiček s tím, že asi stejně postavíme stany oba, neb jeden stan se tu přece ztratí. Toho večera jsem si poznamenal do deníčku toto: Mezi jedním stanem se jeden stan neztratí. Na mýtině, ba v celém kempu, nebyl mimo nás vůbec nikdo. Postavili jsme oba stany v zákrytu a zahradili je motocykly, načež nám z druhé strany vesele zamával jakýsi správce kempu, svážející na korbě Hiluxu bordel.
V noci byla zase příšerná kosa a ráno zjevně po dešti. Vytlučená baterka v XTZ dopřála nám oběma ranní rozcvičku. Jindra byl celý nadšený, když pro údržbu řetězu postavil Yamahu břichem na hliníkový kufr, protože to celé počínání působilo vpravdě adventure. A vůbec nevadilo, že kufr to odnesl mohutnými šrámy, protože „takhle je to ještě víc pozérský“.
Vůbec nejchytřejší je nakoupit si hned ráno do zásob dvě půlmetrové bagety. Nejen, že se nikam rozumně nevejdou, ale napůl přeložené a přibouchnuté v kufru dopřejí po dni ježdění veškerému ostatnímu obsahu drobkovou výstelku.
Dnes máme v plánu pokračovat přímo na západ na město Tremp. Cesta se vine z průsmyku na průsmyk, většinou je vylámaná přímo do skály, jenž se leckdy výhružně klene nad vozovku, a provoz je tu zcela minimální nebo žádný. Ranní přeháňku vystřídala tmavošedá mračna a jedinou starostí bylo neustálé přendávání kamery z mé helmy na Jindrův kufr, aby bylo přes zimu zase co stříhat. Projíždíme četné, hrubě vytesané tunely, mžouráme z jednoho mraku do dalšího, přičemž leckdy se v něm ztrácí i motorka přede mnou. Cestu lemuje hustý, jehličnatý les, ze kterého sem tam vyběhnou divoce vypadající kozy. A pak najednou za další zatáčkou vysvitne slunce a les nahradí daleký výhled do údolí mezi do oranžova zbarvenými kopci.
Pln radosti z ideálního odpoledne Jindra navrhuje offroadovou zkratku dle navigace. Nutno podotknout, že v oblasti, kde široko daleko není vidět ani vesnička a jsme zhruba na průsmyku mezi horama co mají 1801 a 1921 metrů. Rozumná cesta, kde jenom kufry sem tam drtí kolem rostoucí keře se mění nejprve v bahnitou a posléze kamenitou, prudce klesající stezku, která končí u boudy v dolíku mezi kopci. A tak se mi podařilo býti prvním, kdo v téhle pustině na zpáteční cestě z motorky v klopené kamenité zatáčce vystoupil. Varadero si s úlevou lehlo na kufr z kopce dolů a myslelo si o dalších Jindrových plánech svoje. Ten se mi v první řadě uznale vysmál a zachytil tu zoufalou chvíli na fotku. Zvednout 350 kilo proti kopci už taková sranda nebyla, pročež jsem si o podobných zkratkách šílenou, ale zato slepou cestou, začal myslet svoje i já.
Rozbili jsme tábor nad umělým jezerem Embassament de Terradets a vyrazili ještě na kopec nad protější stranou jezera na podvečerní offroad bez kufrů. Večer byl jak vystřižený z filmového dobrodružství. Nebe nad jezerem se zbarvilo do oranžova, odněkud přišel přátelský šedý vlk a Jindra při parkování zahodil Yamahu, pročež jsem mu kamarádsky též udělal fotku. Dokonce jsem poprvé použil svou cestovní sekyrku a vyrobil na písčité pláži oheň. A tak jsme tam u něj dlouho do noci seděli na kufrech, popíjeli pivo a přemítali, co všechno nás ještě čeká. Dokonce se vrátil i vlk, lehl si vedle nás k ohni a celému záběru chybělo už jen něco, co by se dalo opékat. A vlka nám v tu chvíli bylo docela líto...
Viděl někdo děvčata?
Ráno u jezera neztratilo nic ze své večerní poezie. Motorka byla celá orosená, ale měl jsem trochu pocit, že je spíš omrzlá, ačkoli v noci byla tentokrát o něco menší zima a trochu jsem se vyspal. Vlk spal vedle stanu a netvářil se, že by nějak chvátal se vstáváním. Dopoledne jsme strávili strategickou poradou kudy dál, neb se nám úplně nechtělo trávit dny promrzlí a promáčení v kilometrových výšinách. Jelikož podrobné mapy máme jen na Pyreneje, zbytek jedeme podle celkové mapy poloostrova, jejíž zrada spočívá v měřítku: 10 cm na mapě = strašně daleko ve skutečnosti. Zvlášť, když cesta vede cik-cak přes hory a nebo se neustále staví na focení. Brzy jsme poznali, že dojet někam pod Valencii, kde mělo být hezky, není zase taková sranda.
A tak jsme opustili Pyreneje směrem Lleida a probíjeli se desítkami kilometrů rovin Katalánska. Tak nějak jsem tu ve svém smyšleném modelu Španělska očekával úrodné, sluncem vyhřáté nížiny. Místo toho jsme neklesli moc pod kilometr výšky, zanedlouho překonali hranu hor s hradbou větrných elektráren a stovkami vysněných zatáček překonali další hory až k pobřeží za městem Tortosa.
Asi nejsme rození enduristi, zato Jindra leckdy v zatáčkách s radostí šoupal hranou kufru o zem a moje stupačky se sem tam sklápěly při kontaktu s vozovkou. Při zpětném pohledu na otrhané hrany špalků, které se v takovém úhlu dotýkají země jen minimálně mi to až tak rozumné nepřišlo. Ale cesta to byla vskutku nádherná. Všude kam oko dohlédlo terasovité sady s meruňkami či něčím takovým, sem tam přátelský mávající zemědělec na traktoru a včelky poletující z květu na květ.
Zato pobřeží vypadalo jak scéna připravená k natáčení postapokalyptického filmu. Zabedněné domy, zavřené obchody, nefungující restaurace, přístav bez života a na hlavní promenádě jen pár zbloudilých komparzistů, hledající nejspíš cestu pryč. Do toho jediní dva cizí motorkáři ve stupačkách obhlížející situaci. Byl nádherně romantický jarní večer a sehnat večeři s výhledem na moře bylo zcela nemožné. Nakoupili jsme tedy v jediném otevřeném supermarketu, Jindra se věnoval vaření a já jel před spaním objevit ještě v mapě malovaný maják na cípu pobřeží u obce Riumar. Hlavně mě prosím vás nenásledujte, neb na konci celé té roviny se zavlažovacími kanály není vůbec, ale vůbec nic zajímavého.
V kempu se kolem obytných přívěsů poflakovalo pár důchodců a naše stany byly mezi nimi opět nevídanou raritou. Kde jsou všechna ta děvčata v bikinách, procházející se po pláži?!
Drama zasněžených hor
Podél pobřeží jedeme jenom pár kilometrů, ale žádná romantika to rozhodně není. Spíše jedna velká průmyslová zóna s dálnicí, spoustou kamionů, komínů a mnoha bloků hal. Pryč odsud. Den jsme tedy opět strávili v horách, kde je to zcela opačný extrém. Skutečně obydlených obcí tu je pomálu, ale aspoň jsou většinou fotogenické, už jen svým zasazením do pustiny oranžovo hnědých hor. Ještě nedaleko pobřeží se snažíme nakoupit zásoby, ale obchod nikde. Zastavuji mládežníka s prosbou o radu, ale anglicky neuměl ani slovo. I použil jsem svou jedinou španělskou větu a sebejistě povídám: „Donde esta la supermarket?“ Fungovalo to! Sledujte naučné filmy, vzdělání se vyplácí.
Volíme nejmenší cesty přes pět průsmyků přes šestnáct set i osmnáct set metrů (v mapě Ulldecona – Morella - Mora de Rubielos). Silnice lemují kamenné zídky, které rozdělují louky na malé díly pastvin ovcí, často s kamennými domky pro přespávání zvířat. Jinak nikde nic. Se vším tím prudkým větrem a tmavými mračny nad námi se cítím jako někde ve Skotsku a idea slunného jihu s palmovými háji nemůže být vzdálenější.
Aby toho dramatu nebylo málo, v momentě, kdy jsme projížděli mezi sněhovými závějemi kolem dvoukilometrové hory, cedule před dalším průsmykem říkala, že cesta je zavřená. Už se poměrně připozdívalo a podle mapy nebyla jiná cesta aspoň trochu smysluplným směrem. Ruce mi mrzly, mapu trhaly poryvy studeného větru a zase jsem si jednou říkal, že bych toho dobrodružství snesl klidně i o něco méně. Situaci vyřešil projíždějící policejní offroad, neb jsme dostali oficiální povolení se přes průsmyk vydat. Na to ovšem Yamaha škytla a zastavila. V nádrži zbývá rezerva a pak už jen dvoulitrový nouzový kanystr, připásaný ke kufru. Dlužno podotknout, že nepoladěné karburátory žraly v těchto výšinách něco kolem patnácti litrů. Už jsem se viděl, jak mrznu ve stanu někde pod závějí a Jindra byl nadšený, že výlet je konečně dostatečně adventure.
U zázračné pumpy pod průsmykem pátráme po kempech, ale jediné smysluplné, tedy níž, než kilometr vysoko, jsou u moře, kam vedou dvě cesty. Buď přes další tři nemalé průsmyky a malé cesty nebo pohodlně po dálnici. Dlužno podotknout, že slunce už bylo opravdu nízko a času na hrdinství stále méně. Jindra píchnul prstem do mé mapy: „Tak jsme sráči nebo pozéři?!“ „Takže přes průsmyky“, povzdechl jsem si. „Jó, dneska tady chcípnem!“ Chechtal se Jindra způsobem, za který se už spousta lidí dostalo do polstrované místnosti.
Ujal jsem se vedení více než stokilometrového závodu, který překonával mohutné hory, hluboká údolí, protínal osamělá městečka a zahrnoval zkratku silničkou tak akorát na Varadero, skrz temný les, kde před námi prchaly zmatené krávy. Motory řvaly, brzdy smrděly a terénní gumy nechápaly co po nich chceme. Jindra za mnou sytil karburátory na maximum a jak sám tvrdí, co nemá v motoru, dohání odvahou...
Království za město!
Kousek od Valencie se probouzíme do deště, takže z lenošení u moře nebylo zase nic. Přesun na sever do hotelu ve městě Calatayud opět prověřil psychickou odolnost výpravy. Podle internetu je teď v Albánii něco kolem pětadvaceti nad nulou a slunce, zatímco my se za horama plahočíme po šílené pláni s nekonečnou rovinou, která se ztrácí až v dáli za horizontem, aby pokračovala rovinou ještě delší. Do toho šílený vítr, takže občas jedeme pořád v náklonu. Jindra obléká další triko a mikinu pod bundu se zimní vložkou a rukojeti Oxford (pochopitelně verze Adventure) na Yamaze jedou naplno. Za kapotami Hondy mi zas tak zle není, ale zato mě děsí každý Jindrův pohled s výčitkou „já chtěl do Albánie, ale ve Španělsku bude prej líp!“ Když už nám bylo nejhůř a ani v nejmenším to na obzoru nevypadalo, že před námi nějaké město je, za dalším horizontem začalo pršet, silnice se změnila v horské serpentiny a já už jen vzpomínal na svou nejhorší noční cestu studenou deštivou Bosnou na nahaté motorce...
Následovala další vpravdě filmová scéna. Dva utahaní motorkáři dojeli mezi první domy skutečného města, stáli na motorkách, spontánně se hlasitě chechtali a vítězně zdvíhali ruce. „Město ty vole, skutečný město!“ Řve Jindra na semaforu a radostně túruje dvouválec. Pár minut jsme takhle slavili, ale když červená svítila snad desátou minutu, ztratila scéna pro náhodného pozorovatele poněkud na atraktivnosti...
Noc v hotelu byla neskutečným luxusem. Každý kdo cestoval na motorce tuší, jak snadno je možné zabordelit celý pokoj během pěti minut.
Pozérství je víc, než čistý trenky!
Kolem Zaragozy nejsou žádné vyhlídkové silnice, takže jsme se snažili o rychlý přesun až k přehradě Embalse de Yesa, kde opět začínají hory. Jindra pro zpestření vymyslel pár offroadových zkratek, vesměs ovocnými sady nebo slepými cestami, které končily sjezdem leda pro kamzíky. Zase v plné polní, paráda. Ale nevraceli jsme se ani jednou!
Jindra zakempil v Lumbieru a já se vydal ke z dáli viditelnému vysílači. V mapě cestu najdete jako NA-2201. Máte-li aspoň trochu terénní vzorek, mrkněte se tam. Od značně zanedbané stavby se stožáry se na sever vlní široká skalní průrva s řekou na dně a daleko za ní se vypínají zasněžené špičky Pyrenejí. Hory na východě jsou tak daleko, že jsou sotva vidět, patnáctikilometrové jezero pod vámi vypadá jako rybník, nebýt u něj měřítko v podobě dálničního mostu. A za zelenými poli, sem tam rušenými nějakou tou další horou, pomalu zapadalo slunce. Jeden z nejsilnějších zážitků z cesty, musím říct. Hlavně ta devítikilometrová úplně rozlámaná kdysi asfaltka, která mě čekala dolů.
Večerní rozjímání obvykle přinášelo Jindrova zásadní moudra, která byla záhy zapomenuta na dně plechovky piva. Ale sem tam jsem si něco zapsal, například: „Je to stejně pěkný, takovej pozérskej život, jenom jezdit na motorce a žrát.“ Nebo poté, co frajeřením v offroadu zablátil trenky, co celý den sušil na Famsa báglu za sebou, zhodnotil: „Pozérství je víc, než čistý trenky!“
...nezapomněli jsme si přeskáče?
Odsud na sever už je to zase samý přírodní park, průsmyk, naprosto ideální silnice, slunné počasí, desítky, stovky vyhlídek a radost až na kost. Vybíráme si výhradně vyhlídkově značené cesty v Michelinské mapě a přes Col de la Pierre St Martin jsme na skok zpátky ve Francii. Drobným detailem bylo, že přes patnáct set metrů výšky roztomilé vodopády kolem silnice vystřídala metrová bariéra sněhu a kdyby nebylo zas tak pozdě, určitě by tu byli i lyžaři. Kolem projel osamělý karavan a posádka na nás hleděla s neskrývaným pobavením. Bylo hezky, tak jsme relaxovali stavbou sněhuláků každý na svém kufru, ale přes další průsmyky nevydržel ani jeden. A jelikož minulá noc byla v mém spacáku už skoro k nepřežití, zpátky ve Španělsku jsme vzali na dva dny hotel. Lyžařský. Ve městě Jaca bylo živo. Dokonce jsme potkali pár místních motorek, ale jinak tu všichni ostatní byli skutčně kvůli lyžím. Stejně tak celá třída dorostenek, kterou mlsně obdivujeme u snídaně. Týden na cestě je dlouhá doba.
Hned po ránu bylo nádherně teplo a jsa bez kufrů, zachtělo se mi přebrodit mělkou říčku na ostrov uprostřed, jako že tam stylově posvačíme. Výsledkem bylo Varadero zahrabané po motor do bahna na ne zcela vyschlém břehu a chudák Jindra mě musel vystrkat zpátky na silnici. Odměnou mu byly stylově bahnem nahozené kalhoty, za což jsem ho pochválil, že takhle vypadá zase o něco víc adventure. Dávno jsem věděl, že na to on slyší.
Okružní trasa přírodním parkem Sierra y Cañones de Guara znamenala opět den nepopsatelných dech beroucích vyhlídek na hory, skaliska, opuštěné domky, vodopády a spoustu zeleně. Už jsem raději blbnul jenom s foťákem, takže jediným problémem dne byl k večeru notně otlačený zadek a to, že se zase vracíme skoro za tmy po malé hrbaté silničce notně dakarským tempem.
Dalšího malebného dne jsme se proplétali po jižní straně masivu (v mapě povětšinou N-260) až k přehradě San Antoni, kde jsme si hodlali trocho odpočinout. Den relaxu sestával z cest po okolí, kdy jsme jednou skončili u dvacetimetrového sesuvu přes silnici a zvažovali, jaké by to asi bylo, kdybychom se do té laviny zrovna nachomýtli nebo kdyby se rozhodl utrhnout další kus kopce na zaparkované motorky, zatímco tu očumujeme. Podruhé jsme se škrábali se na stejný kopec pětikilometrovým offroadem z druhé strany, čistě pro radost - když už ty offroadové pneumatiky máme.
Když jsem dostatečně potrápil tlumiče Varana, zdolali jsme raději zase po silnici dvoukilometrový průsmyk Port de la Bonaigua. Tam vedla cesta ještě o něco vyššími sněhovými bariérami a skrz mrak nebylo vidět vůbec nic, ale to nás už nemohlo překvapit. Stačilo se vrátit pár desítek zatáček a dole bylo jaro se vším všudy, takže odpoledne jsme se váleli u řeky a rozjímali o životě dobrodruhů. Zajímavostí budiž, že v celém údolí řeky Cardós byly desítky, možná stovka bílých Defenderů, aniž by náležely nějaké organizaci. Zřejmě tu působil dobrý obchodník Land Roveru.
Další vlajka na kufr
Zbývalo se dostat zpátky do kempu k autu. Povinností byla cesta přes Andorru, čistě proto, abych mohl další vlajkou ozdobit svůj kufr. Tak jako mrňavé Lichtenštejnsko bylo pro mě na minulých cestách čiré zklamání kvůli absenci jakýchkoli atrakcí, tak Andorra byla naprosto děsivá přemírou úplně všeho. Celý stát sestává ze zhruba osmi tisíc obchoďáků, podobného množství kasin a trojnásobného množství čerpacích stanic. Bez přehánění, benzínky jsou tu třeba tři těsně vedle sebe a za sto metrů další. Chtěli si aspoň užít kopec nad městem, kde je v mapě značená miniaturní vyhlídková cesta, ale ukázalo se, že je zavřená kvůli sněhu. Přesto Jindra závěji na silnici neodolal a po hrdinném zdolání celých třiceti centimetrů opět nešetřil sprostým slovem, zvedaje Tenerku z rozbředlého hnědobílého sněhu. Za mé čilé dokumentaristické práce s kamerou, pochopitelně.
Z Andorry na sever se dá elegantně projet tunelem, ale frajersky volíme průsmyk, aniž bychom tušili, do jakých výšin se pouštíme. Jak jsem říkal, zeměpis jsme kdysi dávno zanedbali oba. A tak z letních stupňů Celsia teplota na ukazatelích kolem silnice rapidně klesala a přibývalo sněhu. Za průsmykem jsme se opět pobavili na svůj účet, neb na prosluněné sjezdovce panoval čirý lyžařský ruch. Inu, jaro v jižních zemích... Baworák i s přívěsem pořád stál v kempu za smluvenou taxu euro na den. Dost se nám ulevilo, že na Prahu nemusíme po ose.
Nerad bych na čtenáře působil tak, že to s nadšením nad všemožnými úseky přeháním, ale poslední celý den strávený v Pyrenejích mohl být geniálnější snad jen kdybych tady mohl Varadero vyměnit za svůj lehoučký Buell XB, protože to, co jsme, zbaveni kufrů, projížděli kolem města Sournia a dál okruhem kolem severní části přírodního parku katalánských Pyrenejí, byla absolutní nirvána. Nejdřív jsme si některé, třeba pětikilometrové úseky užívali ještě jednou tam a zpátky, ale později se ukázalo, že toto počínání nemá kouska smyslu, když je před námi ještě celý den téhož. Co chvíli jsme si jak malí fotili zbroušené a otrhané špunty Mitasek, uznale pokyvovali nad zápachem brzdových desek a těšili se z každého dalšího driftu s motorkou opřenou o stupačku. Asi na tom cestovním „adventure“ stylu jízdy budeme muset ještě trochu zapracovat. Čím to je, že se každá cesta s Jindrou promění v závod?
Ale snad mimo vesmíru všechno jednou končí, tak i naše adventure pozérství dospělo do posledního dne. Pátečního rána jsme smutně naložili všechno zpátky do kombíku, nostalgicky ještě obkroužili blízké okolí v sedlech a pak už přišla znova dálnice, únava, spánek a dvě motorky, co nás pronásledovaly až k domovu... . . . . .
Dodatek: Do Španělska jsem se vydal znovu v létě. I přesto tam nebylo vždycky úplně vedro a v horách bylo úplně stejně pusto. Aspoň těch děvčat na plážích bylo dost. Ale o tom zase někdy jindy.
|
|
