|
Před mnoha a mnoha lety, za devatero horami, devatero řekami, k tomu ještě něco kopců a lesů, jsem se zúčastnil jedné z prvních Honda Enduro Tour. Během jednoho večera tam Jarda Šíma promítal fotky a vyprávěl o jeho cestě na Island, v sedle Afriky. Natolik mě to zaujalo, že jsem si řekl, hmmm tak tam bych se jednou chtěl vypravit. Od té doby hodně času uteklo, pár věcí se změnilo a až letos nadešel ten správný čas pro splnění si dávného snu. K plnění cestovatelských snů se ještě přidali KTMkáři Karel, Míla s Terkou a v kabině doprovodné „Diskošky“ Luboš a Helča.
Příprava probíhá svědomitě a začíná již v únoru zakoupením jízdenek na trajekt, jelikož čím dříve se koupí, tím jsou levnější.
Kromě standardní údržby stroje a balení běžně používaného vybavení na cesty, šáhnu i po další teplé vrstvě, přibalím respirátory (kdyby nějaká ze sopek pozlobila) a rybářské prsačky na průzkum brodů. Samozřejmostí je i zásoba slivovičky, která nesmí nikde chybět. Teď již vím, že 1 litr byl proklatě málo. Trochu zneužijeme toho, že s námi jede auto, takže do něj přibalíme i něco náhradních dílů na motorky. Sice Vám každý KTMkář potvrdí, že to je zcela zbytečné ;-), mno ale jeden nikdy neví.
Pátek 5.8.
Tak a je to tady! Po měsících plánování a příprav nastává den odjezdu a začátek cesty.
Ale dost kecání, je čas šáhnout po startéru a vzít za plyn. Vyrážím již dnes odpoledne a mým dnešním cílem je malá vesnička u Prahy. Alespoň se tak lehce seznámím s jízdou po dálnici s plně naloženým "vlakem".
Přední zubatá Pirelka poskakuje po hrbolaté dálnici jak zajíc v brázdě a je velice citlivá na podélné nerovnosti. Proto radši držím rychlost pod 130. Epesní specialitou jsou v úseku u Větrného Jeníkova vyfrézovaní "hadi" , kteří se klikatí různými směry. Po najetí do takovéto pasti se motorka rozvlní jak břišní tanečnice. Jednu výhodu to ale má, rozhodně se cestou nenudím :-).
Na obzoru se objevují černá mračna a čím blíže ku Praze, tím zlověstněji se tváří. U sjezdu na Říčany začíná už slušně lejt, za což jsem docela rád, alespoň testnu nepromokavou výbavu. Než se však stačím do všech návleků nasoukat, je po dešti, což mě mírně rozladí.
Vyrážím opět na cestu a alespoň chytám přeháňku za ocas. Po chvíli mi ale utíká a nastupuje sluníčko. Nevím co je horší, jestli být mokrý od deště nebo zpocený v nemokách. Ale to už přijíždím do cíle dnešní etapy. Domorodci jsou na mě milí a nechávají mi motku parkovat v chodbě bytovky.
Zítra po ránu mám sraz s Mílou (a Terkou) a Karlem na hranicích s Německem a společně vyrážíme na cestu k dánským hranicím.
Sobota 6.8.
Vstávám do podmračeného rána. Pán v rádiu hlásí: zataženo, většinou přeháňky a déšť. Hmm, to zní optimisticky, nerad se pařím na sluníčku :-).
O půl desáté stojím na benzínce kousek za Ústím nad Labem a dávám lehkou sváču. Kluci (a holčina :-) ) přijíždí v deset. Pokecáme, zadáme směr Berlín a vyrážíme. Cesta po německé dálnici je dost nudná, jediným zpestřením jsou jen časté kolony a zácpy zpříjemněné horkým počasím.
Využíváme kdejaké mezery, bysme se mezi auty protáhli. Kousek před Hamburkem nás zastihuje první dešťová přeháňka. Krátká, ale za to vydatná. Alespoň si nacvičíme "nemokování". To samé se po padesáti km opakuje znovu, a tak nemoky necháváme do cíle dnešní cesty, kterým je kemp u moře, kousek od Flensburgu.
Po zabydlení se a rychlé večeři jdeme spát, máme toho po dnešních 850ti kilometrech dost.
Na stan bubnuje drobný déšť, snad se to do rána vybere.
Budím se uprostřed noci. "Když se snáší déšť…“ pravím svůj oblíbený popěvek.
Tohle ale nemá s deštěm už nic společného, páč slušně leje. No nic, ráno moudřejší večera.
Neděle 7.8.
A opravdu, počasí se lehce umoudřilo a i když je zataženo, tak neprší. Dnes máme před sebou jen nějakých 400km, což je oddychovka :-).
Najíždíme na dálnici a za chvíli jsme v Dánsku. Držíme se ještě chvíli dálnice, než sjedeme a míříme do města Jelling.
Navštěvujeme místní krásně upravený hřbitov, rozkládající se mezi dvěma velkými mohylami. Hned vedle kostelíka je důvod naší zastávky – runové kameny s vytesanými nápisy, pocházející z 10. století. Starší a menší z kamenů, nechal vztyčit kolem roku 955 první dánský král Gorm Starý. Druhý, větší kámen sem pak nechal umístit jeho syn Harald Modrozub kolem roku 965. Tyto kameny jsou svědectvím epochy přerodu skandinávců od pohanství ke křesťanství a spolu s mohylami a kostelem jsou součástí světového dědictví (tak praví chytrá literatura).
Z přilehlého parku k nám doléhá hlasitá hudba. Jdeme tedy prozkoumat co se to děje. Na provizorním podiu tu zrovna hraje nějaký orchestr známé fláky od Abby.
Hrají opravdu dobře, tož se tu ještě zdržíme. A spolu s námi i spousta místních, kteří jsou na tuto akci dobře vybaveni – kempové židle, stoly, občerstvení, pivo, prostě pohoda.
Ještě než práskneme do koní, tak navštěvujeme místní veteránský sraz a na zápraží banky spořádáme lehkou svačinu.
Po okreskách pokračujeme dál na sever. Další zastávkou jsou pozůstatky vikingské pevnosti Fyrkat nedaleko města Hobro. Tato pevnost byla vybudovaná na přelomu tisíciletí a jedná se o jednu z nejstarších pevností v Dánsku. Dodnes se z ní dochovaly pouze obranné valy. Hned vedle pevnosti se nachází rekonstruované vikingské obydlí.
Odtud je to do dnešního cíle – přístavu Hirtshals nějakých 100km, což po dálnici přeletíme jak nic. Kemp je hned u moře. Stavíme stany, něco pojíme a vydáváme se na průzkum města. I když je celý den polojasno, fouká silný vítr, který na teplotě moc nepřidá a obzvlášť tady na pobřeží je pěkná kosa. Což je nám za okny místního pubu celkem jedno :-).
Pondělí 8.8.
I když se v noci opět "snáší déšť ", tak ráno nás tahá sluníčko ze spacáku. Dnes se mi krásně spalo. Jo, není nad to jít spát lehce napitý. Od bolesti zad to sice nepomůže, ale je vám to tak nějak jedno :-).
Jelikož je dnes odpočinkový den, tak nikam nechvátáme. Po vydatné snídani se vydáváme na maják, který je na návrší hned za kempem a je z něj krásný rozhled. Samozřejmě si musíme z blízka ošahat i moře :-). Právě přijíždějí Svoboďáci. Jsme kompletní!
Dáme lehkou sváču a již všichni společně vyrážíme na nejsevernější výběžek Dánska - Skagen.
Motorky necháváme na parkovišti a po písečné pláži dojdeme až k místu, kde se střetávají dvě moře, Baltské a Severní. Zajímavou podívanou nám kazí pouze davy turistů.
Cestou zpět do kempu se ještě stavujeme na velké písečné duně Rabjerg Mile a kousek odtud pak dovádíme na písečné pláži - stavění hradů tím ale nemyslím ;-).
Jen co se oklepeme z písku a najedeme zpět na silnici, chytá nás pěkná průtrž a hustý déšť nás provází až do kempu.
Večer je ve znamení balení, jelikož ráno v sedm už musíme být v přístavišti. Mezitím se do kempu sjíždí všemožně upravená terénní auta (většinou toyky), která zítra jedou s námi. Je tu i partička „oranžád“ z Německa se zajímavě upravenou sajdou.
V rámci příprav si pomocí kancelářské folie a americké pásky „tuním“ svoji šubrtku a vytvářím nepromokavý bradový delfektor. Je sice nevzhledný, ale funguje dobře.
Našim heslem se stává: je tu pěkně, ale jel bych se sem podívat někdy v létě :-).
Úterý 9.8.
Ráno vstáváme už v šest hodin, aby jsme v klidu stihli vše pobalit a včas byli v přístavišti. Akorát nám připlouvá náš dostavník - loď Norrona. Na seřadišti před trajektem je kromě různě upravených offroadů taky slušná řada motorek, některé i vyloženě silniční.
Nalodění probíhá v pořádku a maturitu z kurtování motorek nakonec skládáme všichni úspěšně. Bereme si z kufrů jen ty nejdůležitější věci a jdeme se „ubytovat“. Máme to nejlevnější ubytování jaké se dá pořídit - "kabina" pro devět lidí s poschoďovkama o třech patrech.
Všechna vozidla jsou již v trupu lodi, pod kotli je zatopeno, můžeme vyrazit na širé moře.
Většinu plavby trávíme na křeslech v kavárně. Loď se začíná nepříjemně houpat a tak problémy s vlnami řešíme Kinedrilem. V kombinaci s pivem (které je ve freeshopu za rozumný peníz) to krásně uspává a plavba alespoň rychleji utíká :-).
Podnikáme občasné vycházky na horní palubu lodi. Vzhledem k chladnému a větrnému počasí, se tam ale dlouho vydržet nedá. K večeru je na palubě takový vítr, že je problém udělat krok dopředu. Při jednom takovém prudkém poryvu mi vítr bere z hlavy můj oranžový kulíšek a vrhá jej z paluby do vln oceánu. Mno, snad bude delfínům slušet :-).
Plavba se stává záživnější, vlny se zvětšují a lidé se komicky motají. Kromě piva vydatně mizí i zásoby Kinedrilu.
Středa 10.8.
Noc proběhla v pořádku. Kynedril v kombinaci s pivem účinkoval znamenitě, takže mi ani nevadilo že spím v „rakvi“ (horní palanda kde je výška ke stropu pouze na délku předloktí). Karel si připadal jak pan Lorenc – nehoupat!! a Míla s Terkou raději noc přečkali na podlaze krytého baru na horní palubě. Den trávíme jako ten předešlý – pivo, jídlo, spánek, pivo, jídlo, pivo pivo :-).
Gong, gong, Faerské ostrovy. Ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají. Příští zastávka - Island.
Na Faerských ostrovech nabíráme pár nazbrojených offroadů a Norrona vyráží dál. Po zbytek odpoledne se věnujeme běžným činnostem. Venku je polojasno, ale citelně se ochladilo.
Čtvrtek 11.8.
“Dear passengers, car deck is open“. Ozývá se hlášení z amplionů. Tož tedy ke strojům, odkurtovat, napakovat věci a za chvíli už stojíme na pevnině.
Čas se posunul o hodinu zpět, takže jsme již -2hod proti ČR.
Vítá nás zamračeno a sedm stupňů teploty. Vyrážíme do Egilsstadiru. Jak stoupáme do kopců, necháváme mlhu pod námi a vylupuje se sluníčko. Ve městě "fasujeme" místní měnu a doplňujeme zásoby do kufrů i nádrží motorek.
Huráááá je konec chmurným dnům, pořídil jsem si místní výrobek, kterým je kulíšek s bambulí a dlouhými „copánky“. Krásně hřeje, takže mu odpouštím i to, že není oranžový :-).
Odbočujeme doprava na hl.silnici č.1, která vede kolem dokola celého Islandu.
Chvíli se jí držíme, než sjedeme na silnici č.85, která nás vede podél SV fjordu. V Torshofnu tankujeme a kousek za městem odbočujeme na zkratku č.867. Je to hezká prašná šotolinka, tož si to pěkně užíváme. Za chvíli jsme v Asbyrgi, kde začíná národní park Jökulsárgljúfur- ledovcovou řekou vymleté široké koryto ve skále.
Kousek odtud bereme kemp v údolí. Jelikož máme dobrý čas a je ještě pěkně, jedu s Karlem omrknout vodopád Dettifoss a Selfoss, které leží na řece ledovcového původu Jökulsá á Fjöllum. Dettifoss (šířka 100m, převýšení 44m) je pokládán za nejmohutnější vodopád v Evropě s průtokem vody mezi 200 až 500 m3 za sekundu (průtok závisí na roční době, v létě je vysoký díky tajícímu ledovci).
K vodopádům to máme nějakých 20km a cesta vede po prašné šotolině hrbolaté jak valcha. Je třeba jet alespoň devadesátkou, aby to tak nedrncalo, což je v členitém zatáčkovitém terénu docela problém.
Výhledy na mohutné vodopády jsou úžasné a v podvečer přijíždíme zpět do kempu plní zážitků.
Pátek 12.8.
Noc byla chladná. V jednu po půlnoci kouknu na teploměr a jsou tři stupně. Ráno je zamračené, ale je příjemných deset stupňů. „Slečna kempová“ povídá, že takhle bude celý den. Po snídani a sbalení věcí vyrážíme opět k vodopádům. Cestu už máme s Karlem najetou, takže taháme za plyn, až adrenalin stříká z uší. Míjíme SUV z půjčovny , jehož řidič přehlídl ostrou levou a skončil viset „na břiše“ mimo cestu. Není se co divit, i my jsme kolikrát měli taky na mále.
Jedeme s Karlem omrknout vodopád Hafragilsfoss, zatímco ostatní si prohlížejí vodopád, kde jsme byli včera.
Míříme do Reykjahlidu, ale ještě předtím si vyjedeme na sopku Krafla. Počasí je luxusní, slunko svítí a i přes ledový vítr je docela teplo. V údolí pod Kraflou stavíme za geotermální elektrárnou na malý piknik. Uprostřed šotolinového plácku tu trčí ze země sprcha s tekoucí horkou vodou a vedle ní postavená záchodová mísa :-). Toto zátiší se stává terčem fotoaparátů davů turistů, takže po chvíli to balíme a vyrážíme dál. Nemůžeme si nechat ujít okrově zbarvené geotermální pole Hverir , které se rozprostírá hned u hlavní silnice a připomíná měsíční krajinu plnou jezírek bublajícího bahna, kouřících průduchů a různých pestrobarevných „čmoudíků“.
Hned za kopcem, ze kterého je krásný rozhled, leží u jezera Mývatn městečko Reykjahlíd. Bereme kemp na břehu jezera. Jsem (jako vždy) vyslán na recepci bych vše potřebné domluvil. Po chvíli anglické konverzace mi „slečna kempová“ česky povidá: “no dyk vám to řikám, postavte si stany támhle za tou boudou“. Hmm, zřejmě bude Island oblíbenou destinací Čechů (jak se ostatně ještě několikrát přesvědčíme), tož bude třeba dávat si pozor na jazyk :-). Díky stále slunečnému počasí děláme prací den a relaxujeme. Je něco po osmé večerní a sluníčko stále svítí vysoko nad obzorem.
Sobota 13.8.
Idylka skončila. Ráno nás vítá ocelově šedá obloha. Pobalíme věci a po snídani se vracíme kousek zpět směrem na Egilstadir. Infopanel u silnice ukazuje čtyři stupně. Po třiceti kilometrech odbočujeme vpravo na F88, která vede k sopkám Herdubreid a Askja.
Cesta je široká, prohrnutá šotolinovou pustinou, s povrchem zvlněným jak valcha. Takže do stupaček a full gas.
Okolo nás se rozprostírá kamenitá pláň a více k jihu černá lávová pole.
Asi po třiceti kilometrech prašné cesty přichází první brod přes řeku Grafarlandaá. Je tu malá cedulka s nákresem kudy jet přes řeku (jako u většiny brodů), takže se bez problémů přebrodíme. Následně se cesta klikatí temným lávovým polem a po chvíli nám cestu opět přehradí řeka. Tentokrát je to řeka Lindá. Sice vypadá mírumilovně, ale vody je v ní po kolena a celkem silný proud. Vzhledem k tomu, že máme v plánu se stejnou cestou i vracet, raději neriskujeme „utopení“ a otáčíme se zpět. Alespoň z dálky fotíme sopku Herdubreid s vrcholkem zahaleným do mraků. Vracíme se zpět do Reykjahlídu, kde dotankujeme a bereme severní směr do Husaviku - islandského centra „velrybích výletů“. Kromě jiného je zde muzeum velryb a penisů, které raději vynecháváme bysme zde nebyli ponecháni za výstavní exponáty :-).
Jsme celkem vymrzlí, takže otáčíme na jih a končíme v termálním bazénu ve městě Laugar. Voda má čtyřicet stupňů a rychle dává zapomenout na rozmary počasí. Kempujeme na rodinné farmě kousek odtud. Je devět stupňů a začíná pršet.
Neděle 14.8.
Prší, prší jen se leje, Luboš se nám z auta směje. Vzhledem k tomu, že je šest stupňů, typicky islandsky prší (vodorovně) a fouká silný vítr, využíváme nabídky výletu cestovní kanceláře CK Luboš. Ani nám nevadí, že je v autě o dvě sedačky méně. Tyto místa jsou naopak zvýhodněna lahví Tulamorky, takže výlet vypadá slibně :-).
První zastávkou je vodopád Godafoss (Vodopád bohů), který určitě patří k těm nejkrásnějším. Tento vodopád hraje také důležitou roli v historii Islandu. Při každoročním shromáždění Altingu v roce 1000, musel zákonopravce učinit rozhodnutí, které se týkalo islandského náboženství. Po 24hodin trvající meditaci vyhlásil, že se Island stává křesťanskou zemí. Cestou domů jel kolem vodopádu a odhodil do něj pohanské rytiny severských bohů, čímž dal vodopádům současné jméno.
Po šotolinové cestě č.842 a F26, pokračujeme dále do vnitrozemí. Krátce zastavujeme u vodopádu Aldeyarfoss (voda zde padá přes hranu úchvatných čedičových sloupů). Krajina kolem je jen kamenitá poušť.
Cesta se postupně zhoršuje a je hodně hrbolatá a kamenitá. Ještě jedna odbočka na F881 a jsme na chatě Laugafell – jakási oáza v poušti. Je tu místo na stanování i možnost ubytování v chatách. Ale hlavně přírodní termální bazén, který Míla s Lubošem otestují. Ostatním se do toho příliš nechce, stále totiž drobně prší a je šest stupňů.
Odtud míříme na sever po F821. Ráz krajiny se příliš nemění. Na vrcholku jednoho stoupání je kolem cesty nastavěna spousta malých kamenných pyramidek. Zastavujeme a každý přidáme také svoji. Jsou tři stupně, mrholí a tu a tam spadne i pár sněhových vloček.
Cesta je stále horší - více a více kamenitá, doplněná kamenitými brody a potoky tekoucími po cestě.
Po téměř dvoustech offroadových kilometrech přijíždíme do Akureyri. Potkáváme naložené žluté GS800 se středočeskou značkou (tímto zdravím jeho posádku). Ve městě procházíme centrum a navštěvujeme i prodejnu suvenýrů. Zaujme mě tričko s nápisem“ Island – nejteplejší místo na zemi“. Za oknem prodejny hustě mrholí a je 5 stupňů… V místní restauraci se odměňujeme výtečnou večeří (grilovaný plátek velryby). Po večeři následuje již jen přesun na základnu, za neustávajícího deště. Máme toho dnes celkem dost, na motce by to byl docela masakr. To by jeden neřekl, co ten Land Rover vydrží :-).
Pondělí 15.8.
Mrholí se mrholí, padá deštík bílý, ten kdo jezdí na motce, nemá dlouhou chvíli :-).
Nad ránem konečně přestalo pršet, už jen hustě mrholí a teplota vyskočila na 8 stupňů. To se hnedle vstává veseleji. Balíme mokré stany a razíme po sil.č.1 na západ. Projíždíme Akureyri a ve Varmahlidu stavíme na sváču. Díky nízko visícím mrakům není z okolí vidět vůbec nic. Jakmile vystoupáme výš jak 100m.n.m., tak jsme rádi, že vidíme alespoň na silnici.
Odbočujeme na silnici č.61 a míříme na západní fjordy. Od této odbočky až do dnešního cíle, kterým je městečko Holmavik (vzdálený ještě 110km), zažíváme největší hardcore, co jsme kdy jeli. Cesta vede podél pobřeží fjordů. Místy je šotolinová, teplota je kolem čtyř stupňů, prší a fouká ledový vítr tak silný, že rovinky jedeme v náklonu, jak kdyby jsme klopili ostrou pravou zatáčku. Poryvy větru jsou tak silné, že máme problém se vůbec udržet na silnici. Zejména na šotolině mám pocit, že přední kolo mi vítr strhává kamsi ke strmým útesům. Do Holmaviku přijíždíme zmrzlí a vyčerpaní. Bereme ubytko, aby jsme se usušili a nabrali sil do dalších bojů. Horká sprcha a večeře z domácích zásob dává zapomenout na útrapy dnešního dne.
Úterý 16.8.
V noci nás budí lehčí vichřice, prudce ženoucí dešťové kapky do našich oken. K ránu to ale ustává a vítr se mění na "běžně silný". Jsou čtyři stupně a už „jen“ prší. Sledujeme v televizi předpověď počasí. Všude je to ok, jen na západních fjordech hlásí zimu a déšť. Měli jsme v plánu objet celé fjordy až na nejzápadnější výběžek Evropy - Bjargtangar, ale vzhledem k počasí padá rozhodnutí zamířit na jih.
Po 250ti kilometrech jsme v Reykjaviku. Je polojasno a luxusních čtrnáct stupňů. Cestou z hor dochází k utkání - Land Rover vs. ovečka 1:0.
Díky tomu, že Terce cestou "někdo" padl do oka a musí vyhledat lékaře, máme my ostatní dost času na omrknutí Reykjaviku z návrší s krásným rozhledem. Kousek odtud je i „funkční model“ známého gejzíru Strokur. Terčino oko je již bez nezvaného hosta, takže můžeme vyrazit dál na jih. Přes "čmoudíky" Krysuvik míříme až na jižní pobřeží, do kempu který je prý zadarmo. Kemp se rozprostírá na travnaté louce, hned vedle farmy. A opravdu je to tak. Platí se jen za sprchu a k mání jsou dokonce i čerstvá kachní vejce.
Je polojasno a i přes studený vítr máme příjemných dvanáct stupňů.
Středa 17.8.
Dnes nás budí sluníčko a tahá nás z vyhřátého stanu ven. Ale byla to od něj jen finta a nehorázný podraz, páč když vylezeme, je oblačno a fouká studený vítr. Teploměr si to chce u nás vyžehlit tím, že ukazuje 14st ale my mu to stejně nevěříme. Dnes máme odpočinkový den. Jsme v polovině naší cesty a tak je třeba naše těla cestováním a litry alkoholu unavená nějakým způsobem povzbudit, aby nám i na zpáteční cestu vydržela.
Po snídani děláme lehkou údržbu motorek a následně se vydáváme na cestu do nejprofláklejší atrakce šikoro daleko - Modré laguny. Pozor, nezaměnit s Modrou ústřicí, která je taktéž nechvalně proslulá!
Jelikož je to nedaleko (cca50km) jedeme jen nalehko. Již po chvíli se ale ukazuje, že to nebyl dobrý nápad a dorážíme na místo celkem vymrzlí. Já to říkal, že ten teploměr kecá. Po zaplacení nehorázného vstupného zjišťujeme, že je tu wifi zdarma. Tož Luboš skáknul do auta pro „buka“ a zatímco se ostatní máchají v horké vodě, matlají se bahnem po obličejích a ksichtech a všemožně výskají, já sedím v kavárně a zpoza okna celé to veselí pozoruji. Mno, vzhledem k tomu že už jsem zaplatil, odložím klávesnici a taky dojdu smočit, alespoň nohy.
Kromě horké vody a bahna jsou tu i další atrakce. U Luboše vítězí umělý vodopád, který prý nádherně namasíruje záda. A tak zatímco se pod vodopádem vystřídá celý zájezd japonských turistů, Luboš tam stále stojí a chrochtá blahem :-). Výborná je taky „parní sauna“ v kamenné jeskyni, která prohřeje naše těla do poslední buňky.
Cestu zpět do kempu si zpříjemňujeme offroadovou vložkou. Zítra má Helča svátek, tož si večer uspořádáme malou oslavu z domácích zásob. Ze střechy auta sundáme soudek gambáče a nechybí ani obložený talíř.
Čtvrtek 18.8.
Jelikož se zásob vejde do auta opravdu hodně, tak se ráno nikomu nechce vstávat. K snídani dělám míchaná kachní vejce na špeku - mmm nehorázný luxus!! Dnes to vypadá na pěkný den. Máme v plánu zdolat další turistickou atrakci, tzv. Zlatý trojúhelník.
Prvním z nich je národní park Tingvellir – historicky nejvýznamnější islandská lokalita, kde v roce 930 založili vikingové první demokratický parlament na světě. Nádherný park leží uvnitř údolí vytvořeného oddalujícími se tektonickými deskami mezi Severní Amerikou a Eurasií.
Toto místo stojí za delší pěší prozkoumání, my však pokračujeme dál ke gejzíru Strokkur.
Jeho geotermálně ohřátá voda v téměř pravidelných intervalech vystřikuje do výšky až 30m.
Jak se na správnou turistickou atrakci slušní, jsou tu davy lidí. Lepší to není ani na posledním „vrcholu“ trojuhelníku, vodopádu Gulfoss – nejznámější islandský vodopád, tvořený dvojitou kaskádou, kde voda padá z výšky 32m a vytváří úplnou stěnu vodní tříště.
Dotankujeme a míříme na sever po č. 35. Je to prašná šotolina, opět s "valchovým" povrchem. Cesta vede kamenitou pustinou s výhledy na ledovce Langjökull a Hofsjökull. Po ujetí cca sta kilometrů přijíždíme do dnešního cíle, kterým je Hveravellir. Je to taková oáza v poušti a turistická základna. Hospoda, kemp a vývěr horkých pramenů. Utáboříme se a po večeři jdeme s Karlem testnout místní venkovní bazének s termální vodou. Horká voda je sem přiváděná potrubím z nedaleké vyvěračky a studená z potoka. Jsme v bazénu sami, takže si teplotu lehce „poladíme“ ze čtyřiceti stupňů asi na šedesát, což už je příjemnější a tak rychle rozmrzáme. Zejména poté, co nás Míla zahřeje rumem i zevnitř. Nakonec v bazénku strávíme dvě hodinky, přičemž se nám podaří přiopít mladý holandský pár. Cestou od bazénku ke stanu (jen v plavkách a pantoflích), se stáváme terčem zájmu výpravy Angličanů, kteří u stolku vaří večeři a drkotají zuby. Pravda, 6st není mnoho :-). Večer končíme v místní hospůdce u nekřesťansky drahého piva.
Pátek 19.8.
Vstáváme do teplého rána, teploměr ukazuje šest stupňů a za chvíli povyskočí na osm. Je oblačno, ale neprší. Na devátou hodinu dojíždí Svoboďáci, kteří tábořili za kopcem. Vyrážíme zpět na jih. Abysme nejeli stejnou trasou jako včera, odbočujeme vlevo na F347 a hnedle po pár kilometrech doprava na nečíslovanou cestu, která vede podél Pohoří čarodějnic souběžně s č.35.
Cesta , která je používaná převážně jen místními farmáři, kopíruje terén a místy ji tvoří jen vyjeté koleje v šotolině nebo vede prostředkem kamenných plání s ostrými kameny. Na jednom takovém končí život Lubošovy pneumatiky. Přehodíme kolo a jede se dál. Mezitím se rozprší. Cestou projíždíme několik brodů, z nichž dva kamenité si vyžádají použití mé rybářské výbavy :-).
Po cca osmdesáti kilometrech pomalé jízdy terénem, kde jsme nepotkali jediné auto, najíždíme na asfaltovou silnici č.30. Máme toho dnes dost, takže končíme brzo odpoledne v kempu ve městě Arnes. Ubytování na travnaté louce máme i s výhledem na sopku Hekla, jejíž vrchol se před námi ukrývá v mracích.
Sobota 20.8.
Včera jsme přičichli k jízdě opuštěným vnitrozemím a začíná se nám to líbit.
Za polojasného počasí vyrážíme po silnici č.32 na východ a následně dojíždíme až k začátku F225.
Cesta nás vede nádhernou krajinou, plnou sopečných útvarů s výhledy na aktivní sopku Hekla. Povrch cesty je místy hlinitý, převážně je však tvořen sopečným popelem. Dá se tu celkem letět a podle hadovitých stop kluků, co jedou přede mnou usuzuji, že se jim to líbí :-).
Za každou zatáčkou se nám otvírají stále nové pohledy na rozmanitou sopečnou krajinu a nestačíme se divit co tu příroda dokázala vytvořit.
Projedeme jeden lehčí brod a po něm následuje odbočka na F208 a následně na Landmannalaugar. Je tu veliký kemp, který slouží jako základna pro výlety po okolí. Díky tomu, že sem jezdí i terénní autobusy, tak je tu spousta lidí. Před kempem je nutno ještě překonat dvojbrod, který dáváme bez ztráty kytičky. Zatímco část naší výpravy se vydává na sběr roztodivného kamení, my "rozumnější" volíme relax v potoku s termální vodou.
Po splnění všech "úkolů" jedeme zpět stejnou trasou. Ale ne až na konec. Máme v úmyslu si cestu zkrátit kolem Hekly a po neznačených cestách přejet přes pohoří jižně, na F210.
Chyba v komunikaci způsobuje, že se dělíme na dvě skupinky. Hned za brodem odbočuje doleva Milan a Svoboďáci, já s Karlem jedeme ještě kus, až ke směrovce „Hekla“.
Cesta se klikatí a stoupá strmě vzhůru. Místy její povrch připomíná tankodrom. Vyjedeme na jakousi náhorní plošinu, kde je rozcestí. Vpravo před námi se majestátně tyčí vrchol Hekly a kousek pod ní na horizontu vidím stát několik aut. Jedeme k nim. Cesta opět stoupá vzhůru a končí prudkým výjezdem. Na plácku stojí pár offroudů a Sprinter 4x4 – až se divím, že se sem vůbec dostal. Cesta vede kamsi dál, tak ani nezastavujeme. Když míjíme poslední auto, jeho řidič se tak nějak potutelně usmívá. Po pár vteřinách mi dochází proč. Cesta vedoucí po hřebeni, se prudce zvedá nahoru a ve vyjetých kolejích jsou hluboké výmoly. Řadím za 1 a beru za plyn. Zadní kolo lítá ze strany na stranu, pevně se držím řidítek. Hlavně nezastavit! Konečně jsme nahoře, na malé plošině. Karel mi nadává: „kam to jedeš??“ „Nevím, přes špinavé plexi a proti sluníčku jsem viděl jen kousek před sebe“ :-). Cesta vede ještě dál, až k úpatí Hekly. To už dáme. Mírně z kopce, proti nám jde skupinka turistů, kteří nám neochotně uhybají, kousek rovinka a je tu finálový výjezd. Cesta po svahu vede šikmo vzhůru a následně se prudce stočí kolmo k vrcholu. To musí vyjít, jinak skončíme kdesi hluboko pod svahem. Povedlo se! Jsme kousek pod vrcholem sopky Hekla, nejdále kam lze dojet, dál už jen po svých. Tuto možnost zavrhujeme, jelikož se k nám ženou zlověstné mraky. Nechtěl bych být u toho až to tu spustí, takže do sedel a opatrně zpět. Když to šlo nahoru, musí to jít i dolu. Míjíme zaparkované offroudy (několik řidičů nám tleská) a za chvíli stojíme opět u rozcestníku na náhorní plošině. Odbočujeme vpravo a objíždíme Heklu z východu. Krajina je tu opět úžasná, chvílemi jedeme podél asi 3m vysoké hrany lávového pole. Pustina, nikde nikdo, prostě fantazie. Šotolinové pláně se střídají s kamenitými. Začíná hustě mrholit, ale je nám to jedno. Ještě několik kilometrů a dojíždíme na šotolinovou F210, která nás vede na západ. Užíváme si to, pár horizontů překonávám s předním kolem ve vzduchu, adrenalin pracuje. Jeden z mnoha kamenů na cestě mi dává autogram na přední ráfek.
Najíždíme na hlavní silnici č.1 a na pumpě ve Hvolsvölluru se setkáváme s druhou skupinou, která si to taky užila . Společně zamíříme do dnešního tábořiště - krásného kempu u vodopádu Seljandsfoss. Dnešní den stál opravu za to!
Neděle 21.8.
Probouzíme se do nezvykle teplého rána. Na sluníčku je opravdu příjemně. Po snídani jdeme omrknout vodopády, které "bydlí" hnedle za naším kempem. Pobalíme věci a můžeme vyrazit. Po F249 míříme na východ do Tórsmörku a Godalandu (Tórův les a Země bohů), podél ledovce Eyjafjallajokul. Cesta je pro změnu štěrková a křižuje jí větší počet říček z tajícího ledovce. Ze začátku se jedná o lehčí brody, "na zahřátí". Poté ale na řadu přicházejí mé rybářské prsačky (které už ani nesundavám) a následný průzkum dna brodu. Ledovcová voda je kalně šedá a to co se pod hladinou ukrývá můžeme jen hádat. Dno je plné různě velkých kamenů a ve spojení s rychlým proudem vody může brodění připravit nejednu horkou chvilku. Statečně se probíjíme dál a dáváme posléze i další obtížnější brody. Naše cesta čarokrásným údolím, plným zvláštních sklaních útvarů a klikatých roklí, končí před řekou Krossa. Ta je rozvětvená do několika ramen a brodění některých úseků bývá docela obtížné i pro velké offroady. Uděláme pár fotek a stejnou cestou míříme zpět. Coby "otrkaní" broďáci si to náležitě užíváme. Díky vzrůstající teplotě je však v říčkách najednou více vody nežli ráno. Takže se stává, že nám jde stříkající voda až přes hlavu, což je při zdvihnutém plexi helmy lehce nepříjemné :-). Tady mi už ani prsačky moc nepomáhají, jelikož přílivová vlna mizí za laclem, v jejich útrobách. Po zdolání všech brodů vypadáme jak vodníci.
Vrátíme se opět na hlavní silnici č.1 a než dojedeme k vodopádu Skogafoss, stačíme trochu oschnout. Naše dnešní putování končíme v kempu ve městečku Vik, ležícím na jižním pobřeží.
Hláška dnešního dne: Míla vychází z obchodu, nad hlavou drží karton piv a vítězoslavně volá: “tady mají pivo levnější jak u nás“. Když večer v kempu načíná již pátou plechovku a stále je OK, zjišťujeme že to je skoro „nealko“ :-).
Pondělí 22.8.
Svět má být v rovnováze. A tak zatímco u nás doma panují tropická vedra, tak tady pro změnu celou noc prší, chvílemi i leje. Ráno po probuzení to není o moc lepší. Vyhlašujeme tedy světový den bez motorek.
Jen co se déšť změní na husté mrholení, vyráží Míla s Terkou na průzkum městečka a my ostatní s osvědčenou CK Luboš za krásami ledovců. První zastávka je na Sólheimajökull. Vyšlápneme si kousek na ledovec, uděláme pár fotek, posbíráme nějaké to kamení a jede se dál. Tentokrát na vedlejší ledovec Mýrdalsjökull. Ten si fotíme, ale jen z dálky. Sice cesta vede až k němu, ale v půlce je zákaz vjezdu (private road). A jelikož dnes nejsme motorkářský hovada, nýbrž turistický zájezd, otáčíme zpět.
Odpoledne v kempu je (na ochranných valech proti větru) zpestřeno Lubošovou ukázkou, kterak Land Rover dokáže kdejakou terénní nerovnost zdolat. To je po zásluze odměněno ohnutým výfukem a nepublikovatelnými výrazy Lubošovy manželky. Správce kempu také není nadšený a jen bezmocně rozhazuje rukama.
Zrovna když si začínáme notovat: „slunce už vysouší loooužičky..“, začne se opět snášet déšť. Zbytek odpoledne tedy trávíme v blízkém termálním bazénu se saunou, kde konečně rozmrzáme.
Výbornou večeři vlastní výroby chceme s Karlem zapít pivem. Vydáváme se na benziku, kde však nemají ani to nealko. Musíme tedy do vedlejší restauračky na točený, za dlouhý peníz. Divnej kraj…
Úterý 23.8.
Ještě že jsme se večer tak nacpali. V noci totiž prší a fouká takový vítr, že by odnesl stan i s námi. Ráno je ale jak malované. Vyrážíme po jedničce na východ. Máme v plánu odbočit na F206 a dojet až k sopce Laki.
Jenže v této oblasti zrovna hustě mrholí a mraky jsou tak nízko, že není vůbec nic vidět, takže tuto cestu vynecháváme.
Cesta vede dál po pobřeží, podél rozlehlého ledovce Vatnajökull. Na jednom odpočívadle jsou vystavené silné ocelové traverzy zmuchlané jak papír – části mostu, který vzala velká voda po výbuchu sopky ukryté pod ledovcem roku 1996.
Děláme malou odbočku a výšlap k vodopádu Svartifoss, který padá dolů přes čedičové sloupy.
Pokračujeme po pobřeží dál na východ. Vítr je v těchto místech tak silný, že na rovině musíme motorky hodně klopit, aby jsme to ustáli. Chvílemi je to horší jak na západních fjordech.
Další zastávka je u ledovcového jezera Breidárlón a následně Jökulsarlón, které je plné ledových ker. Kry na hladině vytvářejí nádhernou scenérii, aby pak byly řekou odneseny do moře a následně byly vyvrženy na břeh, kde končí svůj ledovcový život. Daří se nám tu spatřit i tuleně. Po krátké vycházce po černé pláži, pokračujeme dál až do města Höfn, kde kempujeme.
Středa 24.8.
Úkol dnešního dne zní jasně: dojet do přístavu za každou cenu!
V přestávce mezi deštěm balíme mokré stany a vyrážíme na poslední islandskou etapu. Cesta do Egilsstadiru vede po pobřeží. Je zima, mraky nízko a stíhá nás jedna přeháňka za druhou, takže fotozastávek je minimálně. Zkracujeme si cestu šotolinkou přes hory. Nahoře v sedle jsou čtyři stupně a hustě mrholí. Konečně jsme v Egilsstadiru. Nakoupíme poslední zásoby, umyjeme povozy a snažíme se rozmrznout. Odtud je to do přístavu už jen kousek.
V kempu narážíme na Tatrabus, který je po nedávné nehodě „mediálně známý“. Jeho řidič je rád, že si má po týdnu v kempu s kým popovídat, my jsme zase rádi, že jedeme domů, takže to nemůže jinak dopadnout, než vypitím místní hospody.
Návrat do kempu je poněkud hlučnější – k nelibosti místního osazenstva.
Čtvrtek – pátek 25.-26.8.
Ráno se vstává ztuha. Balíme mokré věci a jedeme do přístavu. Nalodění probíhá v klidu a pohodě, ale na Tatru místo nezbylo, možná pojede příští týden.
Právě vyplouváme. Ostrov s kopci zahalenými v mracích se nám pomalu vzdaluje...
Plavba probíhá bez problémů.
Včera bylo moře "lehce" neklidné, takže pár cestujících naplnilo pytlíky. Dnes je ale hladina jako rybník a vlny jsou jen v lodním bazénu. Trávíme čas jak se dá, DVD, pivo, pivo, oběd, pivo :-).
Sobota 27.8.
Lehce po poledni přistáváme v Dánsku. Na parkovišti v přístavu nabalíme motorky a kolem třetí začíná závod s časem. Těch více jak 1300km zvládáme v pořádku a ještě před rozedněním jsme všichni doma.
Pár postřehů:
ceny kempů cca 900-1200 ISK
Cena benzínu přibližně jak u nás. Na větších pumpách ve městech lze platit hotově, jinak všude ve vnitrozemí jsou automaty pouze na platební kartu. Kvalita benzínu, ale i nafty se ke konci zhoršila a motory občas cukaly a „netáhly“. Po natankování v Dánsku již bylo vše OK.
Ceny (některých) potravin přibližně jak u nás, alkohol je k mání pouze ve specializovaných obchodech.
Pokud se sem chcete vypravit, všechny nejznámější turistické atrakce vemte v rychlosti a zaměřte se hlavně na vnitrozemí. Tady se ukrývá ta pravá krása Islandu. Důležitá je samozřejmě kvalitní mapa, GPS a kniha od p. Suchardy „Island autem“, kde jsou popsány všechny cesty vnitrozemím.
Určitě bych Island ještě někdy rád navštívil, ale s největší pravděpodobností ne na motorce.
|
