Road trip Rumunsko

Účastníci: Mirek a Dita, PetrŘevnice

Den první: Povážský Inovec - Svatá Helena

Ranní budíček a snídaně na Varadero srazech je po prožité noci vždy velký zážitek, ale nás čeká dlouhá cesta do Svaté Heleny, tak jsme si chtěli přivstat. Snažili jsme se vyrazit co nejdříve ráno, abychom to do Banátu stihli ještě tentýž den. Počasí vypadalo na jedničku. Nechystal se žádný pařák, tak jsme si to namířili směrem hraniční přechod Komárno. Je neděle devět hodin ráno, žádný provoz, takže cesta ubíhala sama. 11hod. Zastavujeme na malou snídani a drobný nákup pečiva hned za hranicemi Maďarska a tankujeme plnou nádrž. Ať máme na zbytek cesty po dálnici klid. Vyrážíme na zrychlený přesun do Szegedu a dál do Rumunska. 16hod. Tady je další tankování a už se řítíme na Svatou Helenu. Na to, že jsme v Rumunsku, a  že pověsti o místních cestách nejsou příliš pěkné, nás čeká docela milé překvapení. Státovky jsou snad v lepším stavu než u nás. Na posledních 50 km nás začal brzdit déšť a začínají ty pověstné rumunské tankodromy. 19hod. Do Svaté Heleny dorážíme v osm hodin večer místního času po 670ti kilometrech na budíku. Vítá nás česky mluvící obyvatelstvo a točený Kozel. Ubytováváme se na doporučení u Klepáčků - velice vstřícní a příjemní lidé. Dostáváme každý svůj pokoj, Marjánka nám připraví teplou večeři, Franta sprchu a jdeme na kutě.

Den druhý: Garnic a Ravensca

Vstáváme v devět hodin a začínáme plánovat trasu. V plánu máme české vesnice v Banátu a přes Tranfagarašskou magistrálu domů, tak to hlavně dobře rozvrhnout. Plánujeme zde strávit tři dny. Marjánka nás zve k připravené snídani. Na stole máme čerstvý chléb, domácí sýr, máslo, marmeládu, smažená vejce na másle a salám. Na pití čaj, kávu (extra silnou, že se nedala samotná ani pít) a čerstvě nadojené mléko. Vynikající začátek dne.

Balíme pár drobností na denní vyjížďku (vodu, pečivo, nějakou tu instantní polévku a paštiku). Pro jistotu bereme i nepromoky, protože po ránu není ze dvorku, kam se chodí na suchý záchod, vidět ani na Dunaj - jaká je mlha.

Vydáváme se tedy nejprve směrem na Gerník cestou od Dunaje. Tady konečně přichází to varování od Vency a Radima, kteří to tu brázdili pár dní před námi. “Čím dál se vzdalujete z hlavní silnice, cesta se zhoršuje, a už to nebude nikdy lepší”. Do Gerníku jsme se vyškrábali takovou cestou, že Dita šla radši z motorky a trmácela se pěšky. V hospůdce v Gerníku jsme zjistili, že ani Land Rovery si s tím nechtěli radši poradit. No nic, po prohození pár slov a panáků s místním panem výčepním a hrdým to otcem tamějšího starosty a majitele palírny se vydáváme zpět na státovku se záměrem navštívit další z českých vesnic. Rovensko, nejvýše položená česká vesnička, vzdálená vzdušnou čarou snad 30 km. Jenomže tato zkratka nám nebyla ze srdce doporučována, jelikož bylo po deštích a je to problém prý i pěšky. Objíždíme tedy Národní park a užíváme si nádherně opravené silnice. Takový alpský pocit. Do Rovenska přijíždíme ve správnou dobu. Začíná se shánět dobytek z pastvy a lidé jdou do obchodu pro potraviny a na pivko. Máme asi oprávněný dojem, že náměstíčko se zaplní pokaždé při větším hluku neznámého motoru. Nakupujeme místní pečivo, posvačíme a chystáme se zpět ke Klepáčkům přenocovat. Dostáváme od místních typ na zkratku k Dunaji. Právě tudy přijeli tři rumuni na ruské JAWě (IŽ 350) a prý je cesta v pohodě. Když to dali oni nahoru, tak my na našich strojích to musíme sjet taky. Dobrá, poslechli jsme, nechtěli jsme být za sraby. Další Ditiny hysterické výlevy, ale nakonec si dala říct a domů přijela s námi :-). Na tachometru dalších 230km, z toho asi polovina off-road. Uznávám, že Varadero není kroska.. Dobrovolně přiznávám, že takovou cestu jsem už viděl … u Jihlavy na tankodromu. Dneska už jen teplá koupel a opět výborná večeře, tentokráte plněné papriky a kynutý knedlík. U Klepáčků nás Marjánka vítá místní specialitou, banátskými rohlíčky.

Den třetí: Bigar, Eibenthal a Baile Herculane

Další den bychom chtěli stihnout zbytek vesnic, po snídani vyrážíme do Bígru. Je to nádherná vesnička zastrčená v horách. Vede sem sice lesní ale přesto nádherná cesta. Takové romantické poježdění. Jelikož Petr před odbočkou do Bígru zpozoroval svítíci hladové oko, jel dotankovat, a slíbil, že nás dojede. Jízdu lesem na trojku pod plynem si taky nemohl vynachválit :-).

Zde jsme opět poklábosili s místními obyvateli. Někteří byli mladšího ročníku, řekněme v našich letech, a také jezdili do Čech na výměnné pionýrské tábory. Po malém obědě pokračujeme v putování. Další cíl nás čekal Eibentál, nejvíce navštěvované místo českými turisty v Banátu. Dokonce je zde i jakási česká turistická kancelář - či co to bylo. Projíždíme krásně udržovanou a zachovalou vesnicí, abychom se podívali, jak je rozlehlá … ale byla to vesměs jen jedna dlouhá ulice. Na Eibentál plynule navazuje další vesnička, o které se nikde moc nemluví - Nové Doly. Ta je ovšem z větší části opuštěná. Po pádu komunismu zde doly zavřeli a 80% lidí přišlo o práci. Ještě máme trochu času, tak jsme se rozhodli zkouknout vyhlášené Herkulovy lázně, abychom toho neměli na další dny tolik. Když jme se dostali na místo, čekalo nás nemilé překvapení. Kdysi tak proslulé římské lázně, vyhlášené mezi zahraničními turisty i za doby komunismu, nyní chátrají. Jsou doslova vybydlené a okupované pouze místními obyvately. Vydáváme se tedy zpět alespoň na dobrou večeři. (340km)

Den čtvrtý: Portile de Fier, Srbsko, Bulharsko

Další den se chystá přesun někam pod Fagaraš, pojedeme co to půjde a pak se někde ubytujeme. Zatím jsme nemokli, tak předpokládáme, že se nic nezmění. Po rozloučení se s Klepáčkovými a předání dárků pro místní děti do školy, vyrážíme směr Železná vrata. Největší přehradě přes Dunaj, která slouží zároveň jako jeden z mála suchých přechodů přes Dunaj do pobaltských republik. Projedeme pasovou kontrolou a snažíme se dostat kousek od vody, protože nás od rána stopuje pěkná bouřka. Projíždíme přes milionářské letovisko Dušanovac a zastavujeme na dlabanec na Železných vratech II, která jsou ale v rekonstrukci. Poobědváme něco ze zásob a vzdalujeme se od bouřky hlouběji do Srbska k přechodu Bregovo do Bulharska. Zde jsme vyrušili celníka s paní ze směnárny z odpoledního “rozjímání”. Měl očividnou potřebu nám to vrátit, ale naštěstí neměl na čem, takže jsme vesele pokračovali na trajekt opět do Rumunska. Tady si 2 hodiny počkáme na převoz. Mezi tím klábosíme s hrozně “chytrým” panáčkem z Jihlavy co vozí vojenská vozidla z Řecka. Konečně přeplouváme  do Calafatu a nabíráme směr Craiova. Po cestě není nic moc zajímavého. Protože je už dost pozdě, tak hledáme místo k přespání. To, že Petrovi upadla motorka, sem psát ani nebudu, protože únava se projeví na každém. V Craiově při hledání motorestu na spaní potkáváme místního motorkáře na choperu a ten nám nabízí ubytování v hotelu u jeho kamaráda. Zavedl nás na místo a dostali jsme apartmán v podkroví, jelikož se hotel zrovna trochu opravoval, za 40€ i s hlídaným parkovištěm. Příjemné překvapení. http://www.hotel-sport.ro/en/index.html (350km)

Den pátý: Drákulův hrad a Lacul Vidraru

Ráno se probouzíme do slunečného dne a vyrážíme pod Drákulův hrad v Poienairi. Ve městě něco málo málo nakoupit v PLUSu, natankovat a jedem. Tahle trasa je samá rovina, tak to bereme rychlovkou. Cestou se zastavujeme v Pitesti v jednom motorkářském krámku, abychom si koupili mazání na řetěz, který dostal v Banátu co proto. Tady mají snad úplně všechno, ale samozřejmě jen pro moto do 250ccm - čínské výroby, protože tady nic jiného nejezdí. Kolem 13 hodiny jsme pod Drákulovým hradem, shazujeme motorkářské a vydáváme se s Petrem zvládnout těch 1200 schodů nahoru na zříceninu. Dita zatím u motorek hlídá oblečení. Po výstupu až na vrchol koukáme na ten výhled na místa, odkud jsme hrad ani netušili. Kolem se začínají stahovat bouřkové mraky přecházející přes Fagaraš. Než sejdeme na parkoviště začíná poprchávat, takový zahradní deštík. Z hradu to vypadalo i podle hřmění a blesků na vydatnou koupel. Schováváme se před deštěm na lavičkách s přístřeškem. Uvařili jsme si zatím polévku, popíjíme kávičku a svačíme. Po přeháňce jedeme ještě dotankovat zpět do Cutea Agres, ať máme plnou na přejezd Tranfagarašské magistrály. Tady jsme pochopili, co to přešlo za mraky. Říčka, kde místní zemědělec oplachoval před nějakou hodinou traktor, měla cca 3m hloubku a okolní louky byly pod vodou. Zase jsme měli štěstí. Vyjíždíme k Lacul Vidraru, snad nejvyšší přehradě v Rumunsku, že si ji objedeme a najdeme ubytování. Pravá strana jezera je asfaltová … Cesta byla mokrá a netvářila se příliš bezpečně. Druhá strana je lesní cesta, po které jezdí dřevorubci s náklaďáky. No, a jelikož bylo po bouřce … začali jsme hledat, kde by se dalo přespat, protože tohle prostě projet nešlo.  Máme stany - tak je postavíme. Ale kde? Všude v okolí samé odpadky a romantika nikde. Slyšeli jsme motorovou pilu a sekery, tak jsme se vydali tím směrem. Snad je tam nějaký kemp. Narazili jsme na velice příjemný pensionek, kde jsme byli mimo majitelů ještě se dvěma turisty. Opláchli jsme oblečení od bahna, koupili jsme lahvinku výborného místního vína, povečeřeli a šli na kutě. (220km)

Den šestý: Transfagarašská magistrála

Dnes už je výjezd na asfaltku sjízdný. Napojujeme se na cestu k průsmyku na Fagaraši. Ačkoliv se všude na motorkářích.cz a podobných serverech píše, že Transfagarašská magistrála je něco jako Stelvio v Alpách překvapilo nás, že potkáváme cestou pouze tři motorky. Cesta ovšem nic moc. Na horním parkovišti ještě vyjedeme kousek do přírody. Uděláme pár fotek ve zbytcích sněhu, okusíme něco z místních specialit a pokračujeme dále. Trasa je plánovaná přes Talmaciu a Brezoi k přehradě Vidra. Tu objíždíme po rozkopané cestě, kde se chystá nový povrch (místy už je), někam kde budeme moci přespat. Tady jsou nádherné průsmyky do Suché rokle. Kolem cesty snad stovka menších či větších vodopádů. Výborná lokalita pro turistiku a stanování kolem říčky Lotru. Vybrali jsme podle navigace kemp v Simerii. Když už máme sebou ty stany, tak bychom je měli taky někdy rozbalit ;-) (340km)

Den sedmý: Balaton

Ráno zabalit stany, naložit motorky a hurá domů. Máme na to dva dny, tak plánujeme přespat v Mecce českých turistů osmdesátých let na Balatonu. Vydáváme se do Aradu, kde nás zaujala pevnost podobná naší v Terezíně. Ovšem dovnitř se nám nepodařilo dostat. Je to stále ještě vojenský objekt a vypadal dobře střežený. Teď už jen pokračovat do Maďarska. V podvečer přijíždíme k severní části Balatonu a ubytováváme se ve stanovém kempu. Zanedlouho k nám přibude společnost tří mladíků z čech na malých motorkách (50, 125 a 250 ccm), kteří se sem na otočku dorazili vykoupat. Povečeříme, okusíme vody Balatonu a jde se spát. (490km)

Den osmý: Domů

Ráno jsme se rozhodli posnídat langoše a meloun - jsme přece v Maďarsku. Cesta domů byl již standardní rychlý přesun bez zbytečných zastávek přes Rakousko,  Znojmo a domů. Nakonec jsme byli rádi, že ještě můžeme sedět ;-) (550km)

Závěrem:

Začátek: 27.6.2010

Konec: 4.7.2010

Na tachometrech nám za ten týden přibylo něco přes 3000km.

celkové náklady do 15 000,- na motorku.